DOOM: The Dark Ages

Vzhledem k věhlasu značky určitě každý čekal, že na další díl nebudeme moc dlouho čekat, ale opak byl pravdou. Vývojáři si s hrou DOOM 4 nevěděli moc rady, předělávaly se koncepty a nakonec byla zrušena. Místo ní jsme se až v roce 2016 dočkali kompletního rebootu značky, a byla to neskutečná jízda a trefa do černého. Vývojářům se povedlo vytvořit moderní rychlou akční hru, která odkazovala na své kořeny, zároveň přišla se spoustou vlastních nápadů a vypiplaných herních mechanik. Nyní se k nám dostává třetí díl novodobé série DOOM: The Dark Ages, který má obrovské ambice, a dle vývojářů jde o zatím největší a nejpropracovanější titul, na jaké kdy pracovali. Já jsem se k němu díky vývojářům dostal už začátkem května, a proto vám nyní mohu sepsat své dojmy. Jde o výbornou řežbu jako v předchozích dvou případech? To se dozvíte níže.

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Vývojáři z id Software se už nechali slyšet, že mají se značkou DOOM do budoucna velké plány a budou s ní pokračovat, a třeba i navážou na předchozí DOOM Eternal. Nově vycházející DOOM: The Dark Ages je ovšem prequelem hry z roku 2016, takže na předchozí díly nenavazuje. Je díky tomu přístupný nejen fanouškům, ale i úplným nováčkům. Je ale nutné říci, že příběh ve hrách DOOM byl vždy jen do počtu a nikdy nebyl tím hlavním důvodem, proč je hrát. A to se vývojáři snažili dávat na příběh čím dál větší důraz. Proto už v posledních dvou dílech nechyběly filmečky nebo rozhovory, a ne jen vzkazy a popisky, z nichž se hráč dozvídal podrobnosti a dával si vše dohromady.

Proto asi nepřekvapí, že DOOM: The Dark Ages v tomto trendu pokračuje a na příběh klade ještě větší důraz než v minulosti. Argent D’Nur je napaden démony, včele s velkým padouchem a jeho čarodějnicí, a proto se na scéně objevuje Doom Slayer, aby se jim postavil. Popravdě začátek a celkové zpracování příběhu mi dost připomínalo první Halo, a přišlo mi, že se k němu chtěli vývojáři přiblížit. To se jim ale dle mého názoru nepovedlo. Ačkoliv připravili větší množství dobře zpracovaných filmečků, celkem charismatického padoucha, několik zajímavých zvratů a vše zabalili do nadprůměrné prezentace, příběh moc neohromí. Je spíše standardní v rámci žánru, není originální a vlastně slouží jen jako taková výplň mezi jednotlivými kapitolami. Je ale otázka, jestli od něj někdo čekal více. Já rozhodně ne. Ono je ve výsledku i dobře, že ve středobodu hry je opět hráč jako Doom Slayer, tedy velký stroj na zabíjení. Ten opět nemluví, mluví za něj především jeho činy a hromady mrtvol, které za sebou zanechává.

Na novodobé sérii DOOM se mi líbí, že vývojáři dokázali každému dílu vtisknout vlastní identitu a přijít se zajímavými mechanikami a novinkami v hratelnosti. Ne vždy vše slavilo stoprocentní úspěch, a třeba skákací pasáže v DOOM Eternal rozdělily hráče na dva tábory, ale série rozhodně nepřešlapuje díky tomuto na místě, což je dobře. DOOM: The Dark Ages se dle vývojářů vrací k úplným kořenům značky, ať už jde o hratelnost, prostředí a další prvky, a já nemohu s tímto tvrzením nesouhlasit. Po několika desítkách minut jsem si říkal, že DOOM: The Dark Ages je hodně rychlá akce, která dokáže skvěle kombinovat prvky z několika mých oblíbených her, ale rozhodně nepůsobí jako nějaký nesourodý slepenec. Vše je naprosto přirozené, takže sem tam je vidět inspirace u prvních dílů a třeba Returnalu, kdy na vás míří obří projektily, ale hra po vzoru Soulovek vyžaduje i precizní odrážení útoků, k čemuž se ještě dostanu. Pokud jste hráli předchozí dva díly, určitě budete překvapeni tím, jak moc se od nich DOOM: The Dark Ages odlišuje. Staré triky vám budou naprosto k ničemu, budete se muset učit vše znovu.

Na DOOM: The Dark Ages od první minuty zaujme jeho středověká stylizace, která se kombinuje s klasičtějšími sci-fi futuristickými prvky, což je pěkné oživení novodobé série. Vypadá to fantasticky, přičemž se to odráží nejen na parádním ztvárnění světa s jedinečnou stylizací a atmosférou, ale také designu brnění hlavního hrdiny i dalších postav, případně také monster, proti nimž budete bojovat. Souboje celkově doznaly oproti předchozím dvěma dílům obrovských změn. Nejsou tak vertikální a spíše si berou inspiraci z prvních dílů, kdy hlavní hrdina byl tank než mnohem mobilnější voják, který by skákal po nejrůznějších plošinkách, jako tomu bylo u DOOM Eternal. Je to vidět ostatně už u skutečnosti, že když skočí z vyšší výšky, otřese zemí a tím dokáže eliminovat kolem sebe skupinku základních protivníků. Navíc ani skákat rychle po sobě nemůže, protože při rychlém mačkání skoku je další skok menší a menší. Ačkoliv na skákání tentokrát hlavní hrdina není, je pořád dostatečně rychlý, aby dokázal běhat jako Flash po úrovni a likvidovat nejrůznější protivníky. Na rychlosti hra neutrpěla, naopak bych řekl, že v akci je ještě rychlejší a hlavně i zábavnější.

Velkou změnou je hlavně přístup k samotné akci. Pro tu se nechali vývojáři inspirovat původními díly, kdy démoni často vystřelovali jasně viditelné projektily, které směřovaly k hráči, a ten se jim musel vyhnout. V DOOM: The Dark Ages to je ještě umocněno a chvilkami akční sekvence připomínají třeba výbornou roguelike akci Returnal od studia Housemarque. Projektily se pak dělá na dvě barevné skupiny – oranžové a zelené. Oranžovým se musíte vyhnout či je přeskočit, v tom žádná věda není, zatímco zelené můžete správným načasováním skrze parry odrazit a poslat je zpět protivníkovi, čímž mu třeba rozbijete brnění, dáte slušné poškození nebo případně později dostanete možnost ho ochromit elektřinou, stejně jako jeho kolegy v okolí. Podobné vykrývání funguje i u protivníků, kteří bojují na krátkou vzdálenost. Jde většinou o velké démony, přičemž souboje s nimi kolikrát díky tomu připomínají rytmickou minihru, jako třeba v Soulovkách nebo Sekiru, v níž musíte nejprve odrazit dva jejich útoky, pak vystřelit dvouhlavňovou brokovnicí, no a pak zase vykrývat útoky. Pro sérii DOOM to může působit na začátku trochu nepatřičně, ale musím říci, že jsem si tento systém boje naprosto zamiloval, hlavně během soubojů s bossy, a je neskutečně uspokojující, napínavý a zábavný. Zvláště pokud hrajete na vyšší obtížnosti.

Souboje s protivníky většinou probíhají v dobře a nápaditě navržených arénách, přičemž hra před hráče servíruje celkem velké množství druhů těchto neřádů, kteří mají kolikrát pořádně děsivý design. Nemůžou chybět klasičtí Impové, Zombie, Hell Knighti či nakažení vojáci, ale objeví se i další zcela noví v rámci série. Nerad bych zde spoileroval. Stejně jako předchozí dva díly DOOM: The Dark Ages je hodně brutální a krvavou záležitostí, jak to fanoušci mají rádi. Protivníkům se dají ustřelovat kusy těla i jeho části. Pak třeba u ikonického tlustého Mancubuse vidíte, jak je bez jedné části těla, případně bez kůže a masa, takže mu z těla trčí jen kosti. A ano, nechybí ani krvavé zakončovací údery, díky nimž následně získáte z protivníků doplnění nábojů a hlavně zdraví. Kromě řadových neřádů vývojáři připravili i větší množství soubojů s minibossy a hlavně bossy, které jsou naprosto skvělé a patří k tomu nejlepšímu, co hra DOOM: The Dark Ages nabízí, protože dokonale prověří to, co jste se naučili.

Aby bylo možné všelijaké démony likvidovat, budete mít k dispozici velký arzenál palných zbraní. Určitě udělá radost návrat klasické i dvouhlavňové brokovnice. Ty k sérii DOOM neodmyslitelně patří a pořád je střelba z nich neskutečně uspokojivá. Zvláště dvouhlavňovka, to je prostě láska na věčné časy. Dále nemůže chybět raketomet, granátomet, plazmové pušky ani originálnější a zajímavější kousky, které jsou inspirovány středověkem. Mezi nimi je třeba můj oblíbený Ravager, vystřelující hromadu kostěných projektilů, případně Impaler, který je o něco pomalejší, ale vystřeluje velké kovové hřebíky. Palných zbraní je velké množství a každý si určitě mezi nimi najde svého favorita dle preferovaného stylu hraní. Mně nejvíce vyhovovala vzhledem k mému stylu hraní klasická dvouhlavňová brokovnice, kterou jsem kombinoval s několika zbraněmi na delší vzdálenost. Všechny získané zbraně je možné vylepšovat na nalezené zlato či speciální moduly, takže jim časem dáte větší sílu i další vylepšení, díky čemuž budou démoni padat ještě rychleji. Tento systém v základu připomíná ten, který byl už v předchozích dílech, jen ho vývojáři ještě vylepšili a udělali komplexnější.

Co v DOOM: The Dark Ages hraje stejně důležitou roli jako zbraně na dálku, jsou zbraně na krátkou vzdálenost, které jsou v mnoha situacích ještě mnohem silnější. Už na začátku dostanete štít, který se vám postupem hrou zlepšuje, takže ho můžete následně házet na protivníky, kterým se zasekne do těla a způsobuje masivní zranění. Nehledě na to, že takového protivníka následně vyřadíte na chvilku z boje. Se štítem můžete provádět i silný dash, s nímž rozsekáte základní protivníky v okolí, ale můžete se díky němu i rychleji pohybovat po úrovni. Kromě štítu, který je nutné využívat i k překonávání překážek, rozrážení zdí či řešení lehčích logických problémů, se dostanete k dalším zbraním jako rukavice, cep nebo kyj. Tyto zbraně nelze využívat neustále, ale jen když jsou nabité. Jejich použitím získáte s protivníků náboje a lékárničky. Co se mi na těchto zbraních líbí, je skutečnost, že si je můžete také postupně vylepšovat a nemají jen jednu jedinou animaci, jako je to u podobných zbraní běžné. Pokud uděláte více útoků po sobě, hra provede kombo, na které se moc dobře dívá, přičemž v něm animace na sebe krásně plynule navazují. S tím si dali vývojáři hodně práce a výsledek je vážně velmi dobrý.

Vývojáři už před vydáním zmínili, že pro DOOM: The Dark Ages vytvořili doposud nejpropracovanější a největší úrovně v rámci celé série. A já s nimi rozhodně souhlasím, až jsem kolikrát jen kroutil hlavou nad tím, jak obrovská úroveň je, a že se načítala pouhou jednu vteřinu. V id Software pracují snad kouzelníci. Design jednotlivých úrovní je parádní, mají ohromující scenérie a výbornou celkovou atmosféru, přičemž kolikrát nejde o lineární chodby, ale větší plácky, které můžete prozkoumávat. Ty ukrývají spoustu tajemství, skrytých místností, vedlejších soubojů s těžkými protivníky i menších dungeonů, kde si i lehce zapřemýšlíte, po jejichž zdolání dostanete nějaký ten bonus. Někdy zlato pro vylepšování zbraní a dalšího vybavení, jindy třeba nový skin. Je nutné dodat, že pořád máte na otevřených mapách několik hlavních cílů, ale je prakticky na vás, v jakém pořadí je splníte. V tomto vývojáři dávají hráči naprostou svobodu.

Co navíc oceňuji, je velká rozmanitost. Hra neustále servíruje nové, zajímavé a naprosto odlišné úrovně s vlastní identitou, které je pak i radost prozkoumávat a likvidovat v nich protivníky. Svoji strukturou dost připomínají úrovně prvních dílů, protože jsou taky posety zavřenými dveřmi různých barev, k nimž jsou nutné klíče, než klasických dnešních lineárních her jako Call of Duty, což je jen velké plus. I proto level design působí tak dobře a svým způsobem svěže, ačkoliv nejde o něco nového. Jen se DOOM nevydal moderní cestou, ale jde si tou svojí. Kéž bychom se dočkávali více takových her, které hráči dají výbornou akci, ale zároveň i umožňují je více prozkoumávat a zapojovat mozek. Když nad tím tak přemýšlím, DOOM by mohl někdo označit za prostou bezduchou střílečku, u níž je možné vypnout a mačkat jen R2. To ale není pravda, jde o hru, u níž musíte pořád přemýšlet, ať už během akce, abyste přišli na ideální strategii, tak při řešení hádanek nebo průzkumu.

Přestože jsou v DOOM: The Dark Ages přímé střety v arénách tím hlavním, vývojáři zakomponovali dvě naprosto odlišné části, které slouží jako lehčí oživení hratelnosti, ale nejsem vůbec přesvědčen o jejich kvalitě. V rámci některých pasáží je možné usednout do kokpitu obrovského stroje Atlan, takže budete jako obrovský robot chodit po světě a rozdávat rány stejně velkým a pořádně děsivým démonům. Na tyto části jsem se docela dost těšil, a když jsem konečně do Atlanu usedl, byl jsem šťastný. Když jsem ale do něj usedl později znovu, zjistil jsem, že už mi tato pasáž nemá moc co nabídnout a jen se opakuje, protože se jedná jen lineární úrovně a souboje, kde mačkáte tlačítko na útok a na úskok, které ani nepředstavují moc velkou výzvu. Dále je možné sem tam létat na obrovském drakovi, který po stránce designu naprosto nadchne, navíc dokáže likvidovat démony tím, že jim vychrlí oheň do jejich tlamy. Stejně ale jako u Atlana jde ve výsledku o nejméně zajímavé pasáže, v nichž likvidujete na krkolomně ovládaném drakovi obrovské lodě jednoduchou a ne moc uspokojivou mechanikou, případně se jen přesouváte mezi místy. Je docela škoda, že obě tyto zmíněné části nejsou zajímavější a propracovanější, a nemají stejně vysokou kvalitu, jako zbytek hry.

S hrou DOOM: The Dark Ages se vývojáři tentokrát zaměřili čistě na hlavní příběhovou kampaň, která čítá přesně 22 úrovní a je to jízda od začátku do konce. Hra nemá žádná hluchá místa, je plná výborných soubojů s řadovými protivníky a bossy, a do toho nabízí i výborný design úrovní. Tato sázka se vývojářům povedla a já se během nějakých šestnácti hodin opravdu hodně dobře bavil. Navíc hra má slušnou znovuhratelnost, protože se můžete do prošlých úrovní vrátit a pokusit se v nich odhalit různá tajemství, skryté souboje a další bonusy, které odemknou různé skiny pro hlavního hrdinu i zbraně. Protože se vývojáři tentokrát věnovali jen příběhové kampani, neobsahuje hra DOOM: The Dark Ages žádnou multiplayerovou ani jinou vedlejší část. Multiplayer trochu zamrzí, protože mě hlavně v klasických dílech hodně bavil, ale na druhou stranu si myslím, že se hra bez něj v klidu obejde.

Vývojáři se rozhodli pro DOOM: The Dark Ages vytvořit zcela novou verzi svého enginu id Tech s číslem osm, který bude plně využívat možností současného hardwaru, a tedy i konzole PlayStation 5 a Xbox Series X/S. A musím rovnou říci, že je engine naprosto parádní. Dokáže totiž zprostředkovat neskutečně nádhernou podívanou, při níž budete obdivovat detailní světy, děsivá monstra, z nichž odpadávají kusy těl, ale také fantastické nasvícení, líbivé odlesky a nejrůznější ohromující efekty, s nimiž se ani na moment nešetří. DOOM: The Dark Ages je jednoznačně jednou z nejlépe vypadajících her, jakou jsem si mohl na současné generaci zahrát. Ba co více, je jednou z nejlépe optimalizovaných. Nahrávací obrazovky prakticky nejsou, vše se na konzoli PlayStation 5 Pro načte během mžiku. Hra má ale jen jeden režim zobrazení, při němž dokáže zprostředkovat všechnu tu nádheru v dynamickém 4K rozlišení, ale zároveň běží naprosto hladce v 60 fps bez viditelných zaškobrtnutí. Takovou hru je pak opravdu radost hrát. Vývojáři na hře odvedli ohromující práci, za kterou je musím jen chválit.

Předchozí díly DOOMu jsem si zamiloval i díky jejich vynikajícímu soundtracku, o který se postaral Mick Gordon. Ten se už na DOOM: The Dark Ages nepodílel, protože se nerozešel zrovna v dobrém se studiem id Software. Je to škoda. Na druhou stranu ale musím říci, že noví skladatelé odvedli stejně dobrou práci. Soundtrack, za nímž stojí produkční tým Finishing Move (Borderlands 3, The Callisto Protocol, Grounded nebo Halo Wars 2) je opět fantastický, má spoustu parádních skladeb, které krásně doplňují akci a vlévají adrenalin do žil.

DOOM: The Dark Ages je fantastická akční hra, kterou jsem si užil od začátku do konce. Ano, jde o trochu jiný DOOM, než jsou fanoušci zvyklí, ale to je dle mého největší síla nového počinu od id Software. Zajímavě zpracované souboje s různými démony jsou parádní a oceňuji i napínavé střety s bossy, stejně jako výborně navržené úrovně, které jsou více otevřené a dávají hráči více možností průzkumu a hlavně volnost.  To vše je pak podpořeno ohromující audiovizuální stránkou. Ano, několik slabších částí se ve hře najde, ať už jde o příběh či pasáže na drakovi, ale nic nemění na tom, že jde dle mého názoru o doposud nejlepší hru v rámci celé série DOOM, kterou by si neměl nechat ujít žádný fanoušek žánru.