Remake Shadow Of The Colossus ovládl žebříčky prodejů, prodává se lépe jak originál na PS2

Projekt, který před více než deseti lety byl tvořen otevřeným srdcem a myslí, s láskou, má to ohromné štěstí, že s tímtéž přístupem byl kompletně a od základu znovuvytvořen a za to jsem nepopsatelně a těžko vyjádřitelně vděčný. The Last Guardian považuji osobně spolu s novým remakem Shadow of the Colossus za nejzásadnější lidské výtvory. Všimli jste si že všechny tři známe projekty od Fumito Ueda se zásadně liší od veškeré produkce už v samotné podstatě symbolických příběhů, v nichž se jedná prioritně o navazování vztahu (ICO a The Last Guardian), mezi chlapcem dítětem a další bytostí. V obou případech jsou vytvořeny světy obdivuhodně zpracovány s důrazem na dojem přirozenosti za pomoci propracovaných zákonitostí inspirativně těmi známými fyzikálními a ručně implementovanými prvky z nichž vychází veškeré situace a jejich řešení. Nejsou zde žádné nápovědy, pouze tipy na ovládací prvky, bytosti s nimiž hráč interaguje a navazuje v ztah jsou navrženy tak, aby působili co nejvíce přirozeně a nikoliv jako stroje/roboti plnící strohé příkazy, čemuž odpovídá velmi chytře navržené ovládání hlavní postavy, které se musí hráč naučit ovládat jako vlastní tělo a stejně tak pohyb s kamerou, kterou musí hráč v každém okamžiku ovládat se stejnou zodpovědností a pochopením, že postava a kamera jsou zde stejně platnými fyzickými objekty, jako celé prostředí kolem s potřebou využívání volného prostoru k pohybu. Hráči není určen cíl jakékoliv likvidace či zabíjení, je tu jediný cíl a to dostat se ze situace v niž se chlapec ocitá. Bez interakce s druhou bytostí se navíc nelze z celé situace dostat pryč domů. Celé projekty v každém svém aspektu jsou navrženy tak, aby hráč od prvního momentu byl konfrontován se situací k jejímuž vyřešení potřebuje svůj vlastní důvtip. Tímto způsobem se člověk programuje k: vše je jen na tobě. Tyto projekty odpovídají v podstatě životu jako takovému přesně v tomto ohledu pro nějž jsou do detailu navrženy a realizovány. Proto hráči bývají často frustrováni, nýbrž se jim nedostává žádné pomocné ruky, jsou tu pouze plně funkční mechanismy potřebné se naučit a vše ostatní je už na hráči. V tomto se tyto projekty liší od zbytku produkce. Zde se jedná pouze o vzájemnou pomoc, schopnost učit se a řešit situace. To je vše co je hráči poskytnuto, žádný cíl zabíjet, ničit. Proto je symbolika v SotC umně řešící úkol, jež nehmotná bytost Dormin zadává poutníkovi jako odpověď na jeho prosbu. Je to řešeno tím, jak se boj za bojem mění, chátrá, platí symbolicky stejnou daň jako ve skutečném životě, tedy vlastní život za zabíjení, s nimž souhlasil. Ale protože člověk nežije v jednom biologickém skafandru, symbolicky je zde i znovuzrození. Nejen ty příběhy, ale především právě unikátní propracovaný systém interakce určuje naprosto odlišné cíle a hodnoty, než na které je dnes hráč zvyklý.

Tohle je prostě masterpiece

Dohráno! Špice Naprosto nezapomenutelný duely