Příběhový trailer na Shadow of the Colossus

Mistr remaků mistra videoherní historie Shadow of the Colossus. V roce 2006, když jsem napoprvé pohlcen příběhem a nořen do oceánu emocí odehrál několikrát toto dobrodružství na "normální" a "těžkou" obtížnost, začínal jsem teprve celý ten kousek virtuálního světa více do hloubky prozkoumávat a objevovat. Objevovaly se především pocity splynutí s nádhernými scenériemi, nořil jsem se tak do své snivosti prostřednictvím snovosti oněch obrazů, přičemž tak vznikal různý prožitek v každém okamžiku, lezl jsem na každý strom, na každou větev a postával tam chvíli v klidu, rozhlížel se pomalým a plynulým pohybem kamerou po krajině kolem z jedinečné perspektivy svého stanoviště, odevšad byl dojem téhož prostoru jedinečný, jiný, prolézal jsem tak postupně každičký kout světa, s radostí se vrhal na vyhledávání každého stromu, bod nimž a kolem dokola jsem se pomalu procházel, díval se nad sebe do větví stromu a hledal s častým plynulým přibližováním pohledu kamerou ve snaze najít ovoce, sestřelovat jej šípy a posléze nacházet a sbírat spadlé na zemi. Mnohdy plod rostl nad kopečkem, který se různě sbíhal do údolejší a tak sestřelený plod často se skutálel a někdy jsem jej skoro až marně hledal, díval se nad sebe pro jistotu, že stojím přímo pod tím místem a zažíval podobnou situaci jako když člověk jí v obýváku burákové křupky, jednu upustí z ruky, křupka se jenom tak nevině skutálí, ale člověk ji široko daleko ku překvapení nalézá až na opačném konci místnosti. Hledání ještěrek s bílým ocasem šlo často ruku v ruce se sběrem různých druhů ovocných plodů. Ještěrky jsem zkoušel i přejíždět s koněm, střílet do různých částí těla, objevoval jsem úžasné drobné možnosti interakce s těmito "mloky" a protože reagovali na kroky a utíkali hbitě pryč, byla nesmírná zábava jen pomaloučku a tiše našlapovat, tiše pohybujíce hledat a lovit kořist. Zkoušel jsem všude možně vylézt, krásné byli některé tůňky, dlouhé pláže s výhledem na nekonečný oceán, vodopády, lesy, údolí, jeskyně, skalní vrcholky atd. To všechno byl důvod, proč jsem později ve hře trávil desítky až sto hodin a nakonec si jen občas odskočil na jednoho kolosa. Navíc touha vylézt po porostu vysokých zdí "centrální" stavby mě často motivovala k onomu honu na ještěrky ku zvýšení výdrže. Tehdy to byl pro mně způsob, jak se prostřednictvím virtuální reality nořit hluboko do snivosti, do vlastního světa imaginace, dokonalé představivosti. Remake nejen že zachovává původního ducha celé původní hry, ale obohacuje onen svět přesně o tu míru detailů, které jsem si thedy prostřednictvím vlastní představivosti projektoval do oněch obrazů malujících emoční obraz. Bluepoint Games nejen že zrealizovali jeden z mých nejkrásnějších snů, oni ho ještě zdokonalili.

Je Nemate se ceho bat.