Neil Druckmann reaguje na spekulaci o jedné postavě v The Last of Us Part II - Spoilery

@geclik: Sorry za palec dolů, překlikl jsem se na telefonu..

Ta hra je opravdu geniální . Každou chvilku od někoho slyším, co že to vyšlo za tu hru na ten plejstejšn . Znají to dokonce i lidi co nemají o hraní ani páru. Myslím si, že se povedlo to co chtěli,takle psychologickou hru jsem ještě nehrál. Za mě jasná 10 a hra roku... O tomto druhém díle se bude mluvit ještě hodně dlouho👍

Konečně dohráno, konec byl uspokojivý, bez patosu, spíše taková jemná tečka s otazníkem, tam už jsem Neila a jeho nezaměnitelný rukopis skutečně poznával. Také vám přišlo, že závěrečná fáze hry měla výrazně lepší a detailnější prostředí a motion capture? Skoro to na mně působí, jako kdyby tuto část dělali skoro až pro next gen. Pravděpodobně si už připravují půdu pro TLOU III. Prostor pro pokračování tu je velký, už jen tím, že mají dvě silné ženské hrdinky s neukončeným příběhem. To by byl hřích toho nevyužít.

Jedno musím FFVII uznat s vděkem, to, že to byla první hra, kde jsem s padouchem fakticky soucítil a nebyl jsem schopný nakonec říct, kdo je lepší, Sephirot, Cloud? Nevím jak ostatní, ale já si zamiloval oba, protože mi hra umožnila nahlédnout do podstaty obou postav dostatečně hluboko a komplexně. To bylo rozhodně poprvé. Něco podobného jako Anakin Skywalker alias Darth Vader vs Luke Skywalker. Brylantní náhled do obou světů.

Největší změna, podstatná, kterou vidím, spočívá právě v přístupu k postavám ve hře. Tvoření scénáře se očividně neodráželo od očekávání, která jsou pro hráče dnes naprosto samozřejmá, co se týče postav, jejich vykreslení a jejich osudů. Ale pozornost směřovala na hráče jako lidskou bytost, jeho pocity, emoce a i očekávání. S tímhle se pracovalo jako s výchozím bodem, kterému se právě scénář šil na míru, aby zapůsobil psychologicky účinně v souladu se specifickým záměrem. Hráč je "nucen" nahlédnout z pozice vlastní role do obou světů "dobrý, zlý" a je mu umožněno chápat skutečnost, že empatie vychází z praktického prožití reality toho, kdo jí prožívá. Porozumění důležité otázce "proč". A vždy za lidským konáním proč existuje. Právě tohle osobně vidím jako ono revoluční. Které dílo, virtuální, zábavného charakteru, dovede takto účinně, a hle skutečně účinně pracovat s bytostným jádrem člověka, jeho psychologií a donutí jej skutečně se zamyslet nad realitou nás lidí obecně? Jako technicky, umělecky, to je fakt dílo, to taky samozřejmě! Ale to, o čem tu mluvím, je přesně to, co má přesah. Opravdovej přesah. Když dílo působí takto "empaticky" na člověka, má to sakra hodnotu! Nadčasovou. Přesah her v devadesátých letech spočíval v naprosto něčem jiném. Svět, postavy a příběh tak nějak zábavnou formou dětska poučoval o dobru, zlu, o věčném boji mezi tím, o hrdinech, jejichž hodnoty spočívali v odvaze, pokoře, lásce...a padouši chtěli ovládnout svět, mít kontrolu nad všemi, mít převahu...To známe z pohádek a jiných symbolických příběhů, které se tu na zemi objevují tisíce let, v mnoha formách s tímtéž poselstvím. Bohužel právě JRPGčka tato témata používala jako základ svých světů a toho, jak fungují, ale způsobem, z něhož se úplně vytratila podstata sdělení, že dobro a zlo vlastně neexistují sami o sobě, jsou to jen různé postoje individualit, které na sebe narážejí bez špetky vzájemného porozumění. Proto ti tzv. hrdinové se ve výsledku neliší od těch, kterými se cítí být ohroženi. Proto jejich cesta vede přes mrtvoly, doslova. Stejně jako u těch tyranů. Opačné cíle, a však oba prakticky činí totéž, jeden proti druhému. Žádná sebereflexe, vnitřní transformace, která bytost zásadně mění vším, co si prožívá. Nic takového. Prostě jen účelově použitého, hezkého cosi, aby hráč měl důvod bojovat. Žádná hloubka, žádný přesah. Pouze povrch a ještě zkresleně. Proto tvrdím, že ty hry jsou nevyspělé. Člověk ty hry dohraje, má pocit bůh ví jakého přesahu, ale dohraje těch her víc, něco si mezi tím zažije a pochopí, že tam vlastně žádný přesah není. Že se ony hodnoty vůbec neřeší. Jen se tam o nich hezky mluví, ale nikdo tam tak nežije. Hratelnost naprosto celé sdělení popře už sama o sobě. Co tam děláte že? Tady stojí týpek, pokecáme, jdu, bojuju, jdu, bojuju, jdu, bojuju... vždy zvítezím, přesněji řečeno, zabiju každýho, kdo mi stojí v cestě. A mohl bych to rozvést a pokračovat, zbytečně. V TLOUII se toto řeší a hráč je s tím záměrně konfrontován způsobem, jakým to do nedávná hry nedělali. Nechci tím říct, že je to tím pádem to nejlepší, co tu svět videoher do současnosti nabízí, ale jednoduše to, že je to v něčem podstatném něco úplně nového. Jen to není očima vidět. Lze si to prožít. A proto je zde více než jinde nutné, pro správný účinek, prožít to v plném kontextu. Chápu, že to třeba Leonovi mohlo přijít jako režisérský "mišmaš". Ale tohle fakticky, podle mě je velmi, velmi obtížné na poprvé strávit a porozumět. Ale co, třeba se pletu. I to je vždy možné.

@Kachlo: Pravda.. Druhá půlka je lepší jak první a to nejen díky lokacím.