Neil Druckmann reaguje na spekulaci o jedné postavě v The Last of Us Part II - Spoilery

Jedno musím FFVII uznat s vděkem, to, že to byla první hra, kde jsem s padouchem fakticky soucítil a nebyl jsem schopný nakonec říct, kdo je lepší, Sephirot, Cloud? Nevím jak ostatní, ale já si zamiloval oba, protože mi hra umožnila nahlédnout do podstaty obou postav dostatečně hluboko a komplexně. To bylo rozhodně poprvé. Něco podobného jako Anakin Skywalker alias Darth Vader vs Luke Skywalker. Brylantní náhled do obou světů.

Největší změna, podstatná, kterou vidím, spočívá právě v přístupu k postavám ve hře. Tvoření scénáře se očividně neodráželo od očekávání, která jsou pro hráče dnes naprosto samozřejmá, co se týče postav, jejich vykreslení a jejich osudů. Ale pozornost směřovala na hráče jako lidskou bytost, jeho pocity, emoce a i očekávání. S tímhle se pracovalo jako s výchozím bodem, kterému se právě scénář šil na míru, aby zapůsobil psychologicky účinně v souladu se specifickým záměrem. Hráč je "nucen" nahlédnout z pozice vlastní role do obou světů "dobrý, zlý" a je mu umožněno chápat skutečnost, že empatie vychází z praktického prožití reality toho, kdo jí prožívá. Porozumění důležité otázce "proč". A vždy za lidským konáním proč existuje. Právě tohle osobně vidím jako ono revoluční. Které dílo, virtuální, zábavného charakteru, dovede takto účinně, a hle skutečně účinně pracovat s bytostným jádrem člověka, jeho psychologií a donutí jej skutečně se zamyslet nad realitou nás lidí obecně? Jako technicky, umělecky, to je fakt dílo, to taky samozřejmě! Ale to, o čem tu mluvím, je přesně to, co má přesah. Opravdovej přesah. Když dílo působí takto "empaticky" na člověka, má to sakra hodnotu! Nadčasovou. Přesah her v devadesátých letech spočíval v naprosto něčem jiném. Svět, postavy a příběh tak nějak zábavnou formou dětska poučoval o dobru, zlu, o věčném boji mezi tím, o hrdinech, jejichž hodnoty spočívali v odvaze, pokoře, lásce...a padouši chtěli ovládnout svět, mít kontrolu nad všemi, mít převahu...To známe z pohádek a jiných symbolických příběhů, které se tu na zemi objevují tisíce let, v mnoha formách s tímtéž poselstvím. Bohužel právě JRPGčka tato témata používala jako základ svých světů a toho, jak fungují, ale způsobem, z něhož se úplně vytratila podstata sdělení, že dobro a zlo vlastně neexistují sami o sobě, jsou to jen různé postoje individualit, které na sebe narážejí bez špetky vzájemného porozumění. Proto ti tzv. hrdinové se ve výsledku neliší od těch, kterými se cítí být ohroženi. Proto jejich cesta vede přes mrtvoly, doslova. Stejně jako u těch tyranů. Opačné cíle, a však oba prakticky činí totéž, jeden proti druhému. Žádná sebereflexe, vnitřní transformace, která bytost zásadně mění vším, co si prožívá. Nic takového. Prostě jen účelově použitého, hezkého cosi, aby hráč měl důvod bojovat. Žádná hloubka, žádný přesah. Pouze povrch a ještě zkresleně. Proto tvrdím, že ty hry jsou nevyspělé. Člověk ty hry dohraje, má pocit bůh ví jakého přesahu, ale dohraje těch her víc, něco si mezi tím zažije a pochopí, že tam vlastně žádný přesah není. Že se ony hodnoty vůbec neřeší. Jen se tam o nich hezky mluví, ale nikdo tam tak nežije. Hratelnost naprosto celé sdělení popře už sama o sobě. Co tam děláte že? Tady stojí týpek, pokecáme, jdu, bojuju, jdu, bojuju, jdu, bojuju... vždy zvítezím, přesněji řečeno, zabiju každýho, kdo mi stojí v cestě. A mohl bych to rozvést a pokračovat, zbytečně. V TLOUII se toto řeší a hráč je s tím záměrně konfrontován způsobem, jakým to do nedávná hry nedělali. Nechci tím říct, že je to tím pádem to nejlepší, co tu svět videoher do současnosti nabízí, ale jednoduše to, že je to v něčem podstatném něco úplně nového. Jen to není očima vidět. Lze si to prožít. A proto je zde více než jinde nutné, pro správný účinek, prožít to v plném kontextu. Chápu, že to třeba Leonovi mohlo přijít jako režisérský "mišmaš". Ale tohle fakticky, podle mě je velmi, velmi obtížné na poprvé strávit a porozumět. Ale co, třeba se pletu. I to je vždy možné.

@Kachlo: Pravda.. Druhá půlka je lepší jak první a to nejen díky lokacím.

@paulek995: Myslím si, že určitě, protože tohle dostávali recenzenti 3 týdny předem a zase tak extra dlouhé to není, aby se to nedalo dohrát za 3-4 dny. Kachlo to podle mně hrál dokonce několikrát, jelikož má pro ND hry slabost.

Team Abby Ze začátku ji nemá rád nikdo...

A2: Namátkou, vyberu dílo s přesahem: kniha Sethovi Promluvy od Jane Roberts. Jestli někomu přijde jakákoliv FF hra vyspělá, hluboká s přesahem, tak je mi ho upřímně líto. Nic neví a myslí si že ví. Nejen že sedmý díl není ničím originální, co se obsahu týče, je naivně hloupý. Ale víš v čem tady asi bude základní problém? Pro mě "hloupé", "nevyspělé", "nevyzrálé", "naivní", NEZNAMENÁ špatné. Jsou to naprosto přirozené vlastnosti během zrání lidské bytosti. To, jestli někdo nástrahy vlastní, neexistující, vymyšlené osobnosti překonal, nebo se v tom plácá do důchodu? To je už každého individuální problém. Vyspělé? Ano, mezi videohrami ano, což bohužel není poklona, vzhledem k tomu na jaké demagogii se celý průmysl veze již dekády. Hry jsou často spíše bláznivé, šílené, zábavné, nebo nudné, podle toho, kdo to hraje, ale vyspělé určitě nejsou. Ale rozhodně krůček po krůčku k tomu směřují. Jako pochopím, ještě ve 14 letech, že člověk pobere FFVII jakožto vyspělou hru, a to spíše ještě o pár let dříve, ale ve dvaceti, třiceti a více letech? To jako vážně? Ani TLOU2 není bůh ví jak vyspělá hra, cesta k vyspělosti bude ještě daleká, ale v rámci toho co za hrůzy je schopný herní průmysl produkovat za posledních 30 let? Jak říkám, chce to učit se rozlišovat což není totéž co porovnávat. Ale ok. Jestli vám to přijde vyspělé, je to vaše cesta. A bohužel jestli takto o tom uvažuje většina hráčské komunity, pak se vyspělejších her jen tak nedočkáme. Grafika, animace, to vše se vyvíjí tak nějak neustále, ale o tom tu vůbec nemluvím. Bohužel, to, že většina hráčů, jak se ukazuje, nechápe, proč je v TLOU2 zvolena možnost hrát za někoho, koho (vy víte co) ať nespoilerujeme, pak vůbec nechápe defakto význam toho, co chtěli ND hráčům předat. A o tom právě mluví ND nejvíce. A mimochodem, hraju poslední 2 měsíce PSX hry, FF VII, VIII, IX (hraji nyní), a další Tomb Raider III, IV, Chronicles, Chrono Cross, Xenogears, Persona 2 (podle mě vyspělejší hra, než FFVII, můj názor), dále ještě 15 titulů. Mám velmi čerstvé srovnání. Protože vše si prakticky prověřuji, nemám čas něčemu slepě věřit, nevěřit, protože to někdo říká. Nezájem. Buď si to celé prozkoumám sám, skrz na skrz, nebo s tím vůbec neztrácím čas a nemluvím o tom vůbec. Rozumíme si 😉😁

@Kostej-cz: já si jedu vždycky svoje. Doposud jsem hru nijak nehejtil, spíš jestli, tak jsem se místy stavěl na stranu těch, co jste tu ojížděli jak gumové pany. Ale můžu klidně začít.Jinak palečky si stejně jako každý budu dávat jak chci, hru budu hrát až já řeknu a pak řeknu stejně, jako třeba teď Leon, jestli se mi líbila nebo ne.Doposud jsem se přímému hodnocení hry poctivě vyhýbal, když jsem to ještě nehrál. To samé i napadání těch, co se jim hra líbí, nijak nepraktikuji. S tím problém nemám. Ale nelíbí se mi, když se křižují ti, co mají odlišný názor a dostávají rovnou nějaká psychologická dobrozdání. Stejně tak se mi třeba nelíbilo nahánění Oplana a upalečkovávání Kostěje. Taky jsem se ozýval, pokud si pamatuju.edit: a když už jsme u toho, to lupání cévek kolem té hry a ty rozbory co jak bylo myšleno, co to ukazuje a kdo je blbej, že to nevidí a podobně mi tu hru už tak zprotivilo, že si jí koupím ještě asi o dvě stovky později, než jsem původně myslel.:-)

To musím, chci zareagovat na zmiňovaný FFVII Remake, který zase co se mě týče, mě prakticky přestal bavit už v úvodu. Scénáře ke hrám z devadesátých let jsou značně naivní, postrádají hloubku jak u postav, tak i co se vykreslení světa týče. U JRPG her, až na pár výjimek, se neustále opakuje prakticky tentýž scénář. Nic není vzdálené realitě bytí více, než představa, že pár puberťáků zachrání celý svět, přičemž zbytek světa bývá vykreslen jako banda neschopných, prázdných postaviček, kteří nemají ve většině případů nic lepšího na práci, než stát na místě a čekat na hrdinu, že to jako přijde vyřešit za něj. Lidé, kteří se programují těmito informacemi bez hlubšího zkoumání a srovnání a inteligentního rozlišení, jsou tak pouze více podporováni v už tak rozšířené představě, že lidstvo něco, nebo někdo spasí. Omyl a dost zásadní. JRPGčka vykreslují světy, kde ostatní bytosti, krom hrstky hrdinů a divokých nepřátel, nepřevzali zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou. Před dvaceti, třiceti lety to možná byla ještě zábava, ale z dnešního hlediska je to naivní, nevyspělé, povrchní a hloupé. V tomto se ty hry bohužel nikam neposunuly a mnozí zašli bohužel ještě dál a cpou dětem pod čumák hry, které spíše v mladé, lidské bytosti mohou napáchat více zmatku, než-li porozumění. Sám sebe jsem se ptal "proč vlastně hraji rád "JRPGčka"? Po letitém pátrání a učení se jsem jednoduše přišel na to, že mám problém s vlastní sebehodnotou, a to co ve mě chce hrát hry, je ta část osobnosti, ona primitivní část, která trpí pocitem tzv. "Mesiášství". V tomto stavu je člověk spíše v modu predátora, který má potřebu být lepší než někdo jiný, ať už v čemkoliv, což je pouze výslednicí toho, že člověk nezná svou skutečnou hodnotu bytí. Proto si raději dnes zahraji něco jako TLOU2, kde se skutečně jde do hloubky lidských emocí, pocitů a hlavně, v této oblasti lidského bytí řeší základní a zásadně podstatnou dialektiku v lidské psychologii, která probíhá neustále a většina lidských jedinců dokonce ani o těchto mechanismech v sobě vůbec neví, ale spíše je jimi člověk unášen a neschopen sebekázně a sebekontroli. A to bohužel zmiňují jen na hrubou problematiku, která je ohromně komplexní, vyžaduje desetiletí dennodenní praxe, opravdu zapálené praxe a pak teprve člověk začíná něco opravdu "vědět". JRPGčka jsem miloval, byl jsem naivní dítě, které si pouze dlouho nepoložilo zásadní otázku, proč mě láká, baví hrát právě tohle? Proč tíhnu právě k tomu či onomu? Odpovědi, ty skutečné, nelze ani vyslovit, ani popsat, ale rozhodně jsou tím nejtěžším, čemu postižená, lidská bytost musí čelit, chtě nechtě. A co je pro nevyzrálou bytost obtížné jakkoliv akceptovat. Pokud slova, nevyzrálý, postižený někoho iritující a má tu potřebu se bránit, může si být jist s jedním: má právě on s tím rozhodně ten problém. Ať už ho iritující tato slova, či jiné symbolické formy.