The Last of Us: Part II

The Last of Us Part II

The Last of Us byla ve své době hodně očekávaná hra. Ostatně stálo za ní studio, které nám přineslo série jako Crash Bandicoot, Jak and Daxter a Uncharted. Přesto tehdy nešlo o moji nejočekávanější hru, protože zombie akcí jsme tu měli dost a že bych byl jejich fanouškem, se říci nedá. A v novince talentovaného studia jsem viděl jednu z dalších. The Last of Us si mě ovšem omotal po prvních několika minutách a nepustil do chvíle, než Joel přísahal Ellie, že mluví pravdu. Bylo to hlavně svým kvalitním příběhem, skvěle vymyšleným světem, pohlcující atmosférou, zábavnou stealth hratelností a výborně napsanými postavami, hlavně těmi hlavními, které si člověk musel prostě a jednoduše zamilovat. I dnes se The Last of Us řadí jednoznačně do nejlepší trojice her, jaké jsem mohl za svůj život hrát a na emotivní dobrodružství rád vzpomínám. Když jsem hru dohrál poprvé, tak jsem si i říkal, že jsem spokojený s tím, jak vše skončilo a nemám potřebu se do tohoto světa znovu vracet. Vše fungovalo totiž skvěle tak, jak bylo. I proto jsem nevolal po pokračování, které ale nakonec bylo před několika lety s velkou slávou oznámeno. Věděl jsem totiž, že navázat na tak geniální hru nebude lehké. A to se mi nyní potvrdilo po dohrání The Last of Us Part II.