The Last of Us Part II

recenze  330
Martin Šmíd, 12. 6. 2020 9:01
The Last of Us byla ve své době hodně očekávaná hra. Ostatně stálo za ní studio, které nám přineslo série jako Crash Bandicoot, Jak and Daxter a Uncharted. Přesto tehdy nešlo o moji nejočekávanější hru, protože zombie akcí jsme tu měli dost a že bych byl jejich fanouškem, se říci nedá. A v novince talentovaného studia jsem viděl jednu z dalších. The Last of Us si mě ovšem omotal po prvních několika minutách a nepustil do chvíle, než Joel přísahal Ellie, že mluví pravdu. Bylo to hlavně svým kvalitním příběhem, skvěle vymyšleným světem, pohlcující atmosférou, zábavnou stealth hratelností a výborně napsanými postavami, hlavně těmi hlavními, které si člověk musel prostě a jednoduše zamilovat. I dnes se The Last of Us řadí jednoznačně do nejlepší trojice her, jaké jsem mohl za svůj život hrát a na emotivní dobrodružství rád vzpomínám. Když jsem hru dohrál poprvé, tak jsem si i říkal, že jsem spokojený s tím, jak vše skončilo a nemám potřebu se do tohoto světa znovu vracet. Vše fungovalo totiž skvěle tak, jak bylo. I proto jsem nevolal po pokračování, které ale nakonec bylo před několika lety s velkou slávou oznámeno. Věděl jsem totiž, že navázat na tak geniální hru nebude lehké. A to se mi nyní potvrdilo po dohrání The Last of Us Part II.

Recenzovaná verze: PlayStation 4 Pro

Vím, že by sis přála, aby vše bylo jinak, ale není...

Je tomu několik let, co se Joel zachoval jako rodič a Ellie zachránil od Světlonošů, kteří z ní chtěli získat lék na smrtící virus Cordyceps, měnící lidi na ohavná monstra. Od té doby oba žijí v Jacksonu ve Wyomingu s dalšími přeživšími, a hlavně s Joelovým bratrem Tommym. Zatímco Joel se stará o bezpečnost komunity, Ellie si užívá mladistvého života se svými kamarády, hlavně dívkou jménem Dina, která to v minulosti také neměla zrovna lehké. Ačkoliv se venku stále pohybují nakažení, je několik let poměrně klid. Vše je ale bohužel přerušeno velmi brutální událostí, která způsobí Ellie obrovské trauma. Ta se po počátečním šoku, do něhož jsem se neskutečně dostal i já jako hráč, vydává na dlouhou krvavou cestu a hodlá se všem, kdo jí ublížil, pomstít. Základním stavebním kamenem zápletky je určitě pomsta, nenávist a naprostý zmar nad nastalou situací, na což vývojáři lákali v posledních několika letech, ale po několika hodinách hraní zjistíte, že hra otevírá další velká témata. Příběh tak ve výsledku není jen o nenávisti, ale i o obrovském traumatu, vykoupení, posedlosti, odpuštění a empatii, ale i následcích, které krvavé tažení zanechá na Ellie a všech, které má ráda. A vlastně nejen těch 

Pokud jste si přečetli před vydáním úmyslně či neúmyslně spoilery, případně jste si přečetli různé dojmy z nich, nenechte se zmást, že by šlo o feministickou či LGBT propagandu. Tyto informace na začátku začali šířit lidé, kteří měli na Naughty Dog a hlavně Neila Druckmanna spadeno už dříve, no a dokázali na sebe z nějakého důvodu nabalit další. Veřejně známý člověk, který říká své názory na sociálních sítích či různých konferencích, které nejdou s většinou, je vždy velmi snadným cílem. Ellie je lesbička a má blízký vztah k Dině, ale určitě se nedá říci, že by vývojáři skrze hru chtěli propagovat LGBT komunitu a jít na ruku feministkám. Právě ty možná budou ve výsledku ze hry nejvíce v šoku. Poselství hry je jiné, daleko temnější a vlastně i důležitější.

Ačkoliv vývojáři otevírají řadu nových témat, která rozhodně stojí za přemýšlení, důležité je, že The Last of Us Part II je pořád příběhem hlavně o Ellie a Joelovi, o jejich vztahu, což je patrné hned od první minuty a bude vám to připomínáno velmi často řadou velmi emotivních scén, během nichž jsem měl slzy na krajíčku. Dopomáhají tomu zcela jistě parádně napsané dialogy, přesvědčivé herecké výkony, které ve hrách a vlastně ani v mnoha filmech či seriálech nemají obdoby, a skvěle zrežírované scény, během nichž se dá znovu jednoduše ponořit do příběh oblíbených, ale také nových postav. Zjistíte další podrobnosti o jejich minulosti, životě a motivech, které rozpoutají následně celou hlavní krvavou zápletku. 

Hrát The Last of Us Part II je jedna velká emoční jízda už od první hodiny po závěrečné titulky. Během hraní jsem se nejednou rozbrečel, byl řadou situací doslova šokován, klepal se strachy o své oblíbené postavy a do poslední chvíle jsem nevěděl, jak to s nimi dopadne. Navíc vývojáři následně vše hodně zamotají, dají na události několik pohledů a vy si začnete říkat, jak moc daleko je nutné ještě zajít kvůli posedlosti pomstou a jakousi spravedlností, ale chcete, aby všichni vyvázli se zdravou kůží. Takový útok na emoce a pocity jsem dlouho nezažil, a následně se i shodl se svými kolegy, že tohle umí jako medium pouze videohry, a to navíc jen ty od studia Naughty Dog. 

Stejně jako předchůdce je The Last of Us Part II filmovou akční hrou ze třetí osoby, která vsází hlavně na stealth mechaniky. Jak už jste pochopili z předchozích řádek, hlavním hrdinou tohoto nového příběhu není Joel, ačkoliv i o něm je, ale dívka Ellie. Ta je oproti Joelovi daleko menší a má méně kilogramů, na což vývojáři mysleli během vývoje a ušili ji na míru soubojový systém, založený na daleko větší mrštnosti. Více se o něm rozpovídám níže. Zároveň dokáže Ellie lépe prozkoumávat prostředí, ať už díky možnosti skákat, případně plavat pod hladinou, houpat se na laně jako Lara Croft a dojde i na řadu menších chytře vymyšlených logických rébusů. V tomto odstavci chci ještě dodat, že The Last of Us Part II si stejně jako předchůdce libuje ve všelijakých filmových prostřizích a nájezd kamer, fantasticky vypadajících scénách a famózní choreografii, díky čemuž si kolikrát budete připadat jako při sledování filmu místo hraní hry, čemuž dopomáhají i naprosto přirozené přechody mezi hrou a filmovými scénami. Zatímco jednotlivé herní mechaniky vám nemusí připadat nějak extra revoluční, což ve výsledku ani nejsou, tak svoji prezentací, propracovaností a neuvěřitelným smyslem pro detail strčí The Last of Us Part II do kapsy veškerou svojí konkurenci.

Není sporu o tom, že The Last of Us Part II je doposud nejvýpravnější hra, jakou studio Naughty Dog připravilo. Na začátku se budete pohybovat po Jacksonu ve Wyomingu, který ukrývá nádherné zasněžené lokace s parádními scenériemi, ale jakmile se příběh posune, cesta Ellie zavede do Seattlu. V tomto velkém americkém městě se odehrává velká většina hry, ale mohu vás ujistit, že je dostatečně rozmanité na lokace s velmi povedeným a promyšleným designem, takže nehrozí, že budete chodit stejnými uličkami a prozkoumávat neustále stejné budovy. Ačkoliv je The Last of Us Part II lineární příběhovou hrou, za což se vývojáři nestydí, lokace jsou oproti prvnímu dílu hodně otevřené, což dává jednak pocit, že se opravdu pohybujete po velkém městě, kde vás nic nelimituje, ale zároveň povzbuzuje průzkum, jenž hraje ve hře velmi důležitou roli, ale také dává daleko více možností pro boj s protivníky, případně jejich obcházení a následný únik. 

Dokonce se dostanete do jedné velké části, trochu připomínající svoji strukturou otevřenou lokaci ze hry Uncharted: The Lost Legacy. V ní má Ellie mapu a jezdí na svém koni, přičemž jak ji postupně prozkoumává, kroužkuje si hlavní i vedlejší místa, která stojí za návštěvu. Je jen na vás, jestli se do nich vydáte. Nejen, že ukrývají různé sběratelské předměty, dopisy, díky nimž se dozvíte o historii a lidských osudech daleko více, ale také jsou často domovem děsivých stvoření. A ta nejsou ráda, když jim leze Ellie do baráku. Ale nejde jen o tuto lokaci. Otevřené jsou prakticky všechny úrovně a je jen na vás, jak důkladně je budete prozkoumávat. A některá místa vám dokonce poskytnou unikátní zážitek, rozhovor a tak dále, což je i ve výsledku celkem lehké minout. Vlastně o tomto i vývojáři před vydáním mluvili, že je vysoce pravděpodobné, že hodně scén či rozhovorů na první hraní minete. 

Zaplatíš za to...

Jakmile se Ellie dostane do Seattlu, bude muset najednou čelit hned dvěma znepřáteleným frakcím, které mezi sebou už nějakou dobu bojují. Na jedné straně stojí pozůstatky Světlonošů, jenž si nyní říkají WLF (Washingtonská lidová fronta). Ti mají po armádě vojenské vybavení, od pistolí po pušky a další hračky. Dalo by se říci, že jde o po technologické stránce o velmi vyspělou skupinu. Na druhé straně pak stojí fanatická frakce Serafitů, kterým se rovněž říká Zjizvenci. Tato nábožensky založená frakce věží, že strašná pandemie je jen důsledkem hříchů lidí, no a tak se snaží svět znovu obnovit za používání hodně nepěkných praktik. Obě skupiny už odlišnější být nemohou, a to i vybavením, protože Zjizvenci sice mají palné zbraně, ale mají i luky. Zároveň obě skupiny odlišně komunikují. Zatímco WLF jednotky komunikují klasicky pokřiky a normálním jazykem, tak Zjizvenci zase pískáním, čímž udávají svoji pozici. 

Velmi důležitou součástí u nepřátel je umělá inteligence, s níž si vývojáři neskutečně pohráli a už na střední obtížnost se protivníci chovají chytře, neustále mezi sebou komunikují, a když Ellie spatří, snaží se jí obklíčit a co nejrychleji eliminovat všemi možnými prostředky. Hloubku soubojům přidává navíc i skutečnost, že nepřátelé na sebe pokřikují jmény a cítí i různé emoce, takže jsou zděšeni a občas i neskutečně zdrceni, když najdou svého kamaráda nebo čtyřnohého miláčka mrtvého. Najednou máte pocit, že stojíte proti reálným postavám a ne bezduchým panákům, které máte zlikvidovat, takže i trochu začnete nad svými činy přemýšlet. A právě tady jsem si asi poprvé uvědomil, jak se vývojáři z Naughty Dogu snaží neustále posouvat, co je možné v akčním žánru vytvořit, přiblížit hry co nejvíce realitě a dbají i na ty nejmenší detaily. Chování a samotné emoce u nepřátel mají velký dopad následně na samotné hraní, a chvilkami jsem si říkal, že tohle je přesně to, co očekávám od her příští konzolové generace. Zatímco David Cage se ve svých hrách snaží probouzet ve hráčích emoce skrze emotivní filmečky a přesvědčivé herecké výkony v nich, v The Last of Us Part II cítíte emoce neustále, ať už se jedná o filmeček nebo herní pasáž.  

Jak asi tušíte, lidští protivníci nejsou jediní, kteří se vám postaví v Seattlu do cesty. Vracejí se i infikovaní. Ti jsou nyní sice trochu v pozadí, ale jejich výskyt je i tak poměrně častý. Ani po několika letech nezmizeli, pořád se ukrývají v útrobách budov a míst, kam se člověk bojí vydat, aby ho náhodou nepokousali a on neskončil mezi nimi. Když jsem během hraní znovu poprvé potkal Clickera, uvědomil jsem si, o jak opravdu děsivého protivníka se jedná. Už samotná jeho přítomnost vyvolává naprosté zděšení, hrůzu a strach, což je ještě podpořeno jeho charakteristickým zvukem, hororovými animacemi a díky současné technologii ještě realističtějším a až nechutným ztvárněním. Pokud budu mluvit za sebe, Clickeři jsou jedni z nejděsivějších nepřátel, jaké se kdy ve hrách objevili. Kam se na ně hrabou zombie a další zrůdy z Resident Evil a dalších her. Druhů nakažených je ale daleko více a každý se chová zcela odlišně. Potkáte třeba Runnery nebo Stalkery, kteří se objevovali už v první hře. Novinkou je ale pak třeba zrůdy označované jako Shamblers, jenž při přiblížení dokáže vypouštět jedovaté kyselinou naplněné spóry. Ty navíc zůstávají po nějakou dobu ve vzduchu, takže při boji se může lehce stát, že do nich vletíte a značně vám pošramotí život. A nechybí ani mnohá další opravdu děsivá překvapení. Možná ani nechcete vědět, co vše se pod povrchem Seattlu nachází. A možná bych byl radši, pokud bych to ani neviděl. Odkopávat se z toho budu při spaní ještě řadu týdnů. 

Jednou z velkých novinek v akčních pasážích jsou psi, které mají členové WLF. O nich se v poslední době hodně namluvilo, hlavně ve spojení s tím, že je možné je zabíjet, na což každý nemusí reagovat úplně dobře. Zabít ve hře člověka je v pořádku, ale roztomilého psíka, který jen poslouchá rozkaz svého páníčka, je pro řadu hráčů a vlastně i mě velmi srdcervoucí záležitost. Každopádně psi nejsou jen další klasickou jednotkou, jenž by čekala, až si jí stoupnete do cesty a ona na vás bude moci zaútočit. Psi mají jako nakažení své vlastní specifické chování. Nejenže velmi dobře vidí, takže když vás uvidí, začnou zběsile štěkat, ale rovněž využívají svoji největší zbraň, a to čich. Ellie zanechává po úrovni pachovou stopu, kterou dokáže pes snadno zachytit a následně po ní jde. To znamená, že neustále musíte být v pohybu a měnit pozice, protože zůstat na jedné se rovná prakticky okamžitému odhalení. Psi zároveň jsou hodně nepříjemným soupeřem, protože jsou jednak rychlí, ale také dokážou způsobit masivní zranění, a to nemluvím o tom, že rádi na Ellie skáčou a dokážou jí povalit na zem, takže je hned snadným cílem pro ostatní. Na rozdíl od jiných her tak psi v akci mají obrovský vliv na hratelnost a opravdu se jako psi chovají. Jsou zároveň zajímavým zpestřením, a jakmile se poprvé objeví, musíte si na ně dávat pořádný pozor. 

Už první díl rozhodně nebyla žádná pohádka. Místy šlo o hodně krvavou podívanou a druhý díl v tomto pokračuje. Dokonce si myslím, že brutalitou zachází až do extrémů a vývojáři překračují pomyslnou hranici, z níž už není návratu. V The Last of Us Part II cáká krev na všechny strany, praskají kosti, odpadávají kusy těl a vidíte visící vnitřnosti z mrtvých těl. Sama Ellie dokáže kolikrát protivníka neskutečně brutálně popravit. U některých scén jsem se dokonce přistihl, že odvracím zrak od obrazovky, a to toho vydržím opravdu hodně, to mi můžete věřit. Chvilkami jsem si i proto říkal, jestli jsme jako hráči na takovou brutalitu připravení, na druhou stranu chápu, že i s ní vývojáři chtějí popsat hodně nepěkný svět, v němž se vše odehrává. Brutalita je občas přehnaná, nekouká se na ní pěkně, ale ve výsledku i důležitá, aby vývojáři mohli vyprávět svůj příběh. 

Vidíš, měli by se tě bát... 

Jak už jsem zmínil výše, The Last of Us Part II je pořád v mnoha ohledech stealth hra, v níž byste měli nepřátele obcházet, případně je pěkně potichu likvidovat, abyste na sebe neupozorňovali. Sem tam se ale Ellie do zuřivých přestřelek dostane. Během nich nemůže běhat mezi nepřáteli jako Nathan Drake, ale musí se krýt a správně načasovat každý výstřel. Nejen, že je kulek málo a musíte promýšlet na vyšší obtížnosti každý výstřel, ale sama Ellie je mimo kryt velmi zranitelná. Hlavně kulky nepřátel cítíte, protože když vás střelí, Ellie celá škubne, čímž vyletí úplně mimo i zaměřování, a dokonce se sem tam svalí na zem. Vypadá to velmi efektně a přidává hře více na realističnosti. Co se mi ale nejvíce líbilo, že pro co nejlepší filmovost je možné nově z lehu střílet. A to nejen, když vás nepřítel svalí salvou kulek na zem, ale také když se plazíte třeba trávou. Možnost ležet a střílet je jednou z velkých novinek v systému boje, ale ne tou největší. 

Tou největší novinkou v soubojovém systému je dle mého možnost uskakovat při boji na krátkou vzdálenost před útoky protivníka, jako je tomu třeba u Souls her, přičemž následně můžete z úskoku rychle přejít do protiútoku a protivníkovi zasadit smrtící a hodně brutální úder, ať už mačetou, sekyrkou, kladivem nebo nožem. Možnost uskakovat dodává soubojům na krátkou vzdálenost zcela novou dynamiku a musím říci, že jsem si je díky tomu po celou dobu užíval. Navíc při správném načasování je možné uhnout i letící kulce případně šípu, a tím se dostat na krátkou vzdálenost k protivníkovi a zbraní ho hned dorazit. Je vidět, že právě na tyto efektní filmové momenty vývojáři hodně dbali a výsledek je opravdu hodně působivý. A to tak, že si budete chvilkami říkat, jestli ještě hrajete nebo koukáte na nějaký výborný akční film se skvělou choreografií a akcí. Na efektnosti přidávají i skvělé animace, a to i takové, že Ellie či protivníci vyjadřují skrze mimiku obličeje své rozpoložení, ale také akci. Pěkně vypadá i to, když Ellie zasáhne kulka a ona se chytí za rameno. A když ji trefí šíp, zůstane ji trčet z ramena a dokud si ho nevytáhne, což je doprovázeno bolestivou grimasou, tak krvácí a mizí ji po troškách život. Vývojáři dbali na každičký malý detail, který ve výsledku skvěle dotváří jedinečně vypadající přestřelky a střety s protivníky, vypadající jak z další konzolové generace. Pak si ale uvědomíte, že takto propracovaná hra na launch nových konzolí a možná ani v následujících letech nebude.

Kromě zbraní na krátkou vzdálenost, které Ellie může sbírat po lokacích a mají určitou životnost, ve hře nemohou chybět ani palné zbraně. Mezi nimi je nejen pistole, ale také klasická puška, brokovnice nebo už zmíněný luk, který se hodí pro tichou likvidaci nepřátel. Zbraní je více, některé i nové oproti prvnímu dílu, ale nebudu je zde vypisovat, abych vás nepřipravil o překvapení. Nábojů do zbraní opět není moc, takže musíte přemýšlet nad každým výstřelem. Jen šípy do luku je možné znovu sbírat z mrtvých nepřátel. Tedy občas. Někdy se šíp zlomí a už použít nejde, což je mimochodem pěkný detail. Většinu zbraní je pak možné u speciálních upgradovacích stolů vylepšovat. Jediné, co k tomu potřebujete, je materiál, který opět sbíráte průzkumem prostředí. Zbraním následně můžete zvětšit počet nábojů v zásobníku, dostřel, stabilitu i další atributy, přičemž vývojáři i vylepšování zpracovali do nejmenších detailů. Vidíte tak, jak Ellie na zbraně montuje jednotlivé komponenty, utírá je a čistí, což ještě více umocňuje ponoření se do hry. 

The Last of Us Part II obsahuje stejně jako předchůdce survival prvky, takže během průchodu hry je nutné důkladně prozkoumávat okolí a hledat zásoby, které je následně možné využít pro výrobu důležitých předmětů. Na začátku umí Ellie vytvářet jen životně důležité lékárničky, ale následně se tyto možnosti značně rozrostou o výrobu šípů, nábojů, různé bomby či nástražné miny a tak dále. Líbí se mi i možnost rychle přes výrobu vylepšit zbraň na krátkou vzdálenost, která se rázem stane ještě smrtonosnější a také odolnější, takže vydrží delší dobu. Výroba předmětů je snadná. Stačí se dostat do přehledného a jednoduchého menu, kde přesně vidíte, jaké suroviny na daný předmět potřebujete. Nacházení surovin se pak liší v závislosti na obtížnosti. Pokud budete hrát na lehkou obtížnost, budete o ně zakopávat prakticky na každém rohu, zatímco na těžší budete vždy rádi, že vůbec něco najdete. S výrobou se pojí manuály, které můžete během hraní nacházet. V nich si Ellie postupně učí novým schopnostem, aby se výše zmíněné předměty naučila vyrábět, případně je možné se naučit lépe naslouchat nebo vylepšit zbraní. Ve hře tak je i jakýsi lehčí RPG prvek, který ji dobře obohacuje a herní systémy doplňuje. 

Když vývojáři ze studia Naughty Dog tvrdili, že The Last of Us Part II je jejich doposud nejdelší hra, rozhodně nelhali. Na střední obtížnost jsem ji dohrál na první průběh za zhruba 26 hodin, a to jsem řadu scén nebo sběratelských předmětů neobjevil, takže se určitě vyplatí vše dát ještě minimálně jednou. Třeba na New Game+, kde už má Ellie schopnosti i zbraně z předchozího hraní odemčené. Tedy jen některé, protože během jednoho průchodu se všechny schopnosti získat nedají, takže pokud budete chtít získat platinovou trofej, tak vás čekají minimálně dva průchody. No možná více průchodů. A ty se vyplatí i vzhledem ke skutečnosti, že do řady míst se nemusíte během prvního průchodu dostat, přejdete nějaké ty dialogy a tak dále, jak už jsem zmínil výše. Vzhledem k tomu, že The Last of Us Part II je jen čistě hrou pro jednoho hráče, tentokrát tu nenaleznete multiplayerovou část. To může trochu mrzet, na druhou stranu vývojáři z Naughty Dogu slíbili, že se k ní v budoucnu dostanou. Je ovšem otázka, jestli vyjde jako přídavek nebo jako samostatná hra pro PlayStation 5. 

Rozepsat se musím trochu o obtížnosti. Když hru poprvé zapínáte, můžete si vybrat, jestli ji budete hrát na velmi snadnou nebo těžkou obtížnost, od čehož se pak ovíjí řada věcí. Ať už jde o počet kulek, které Ellie vydrží, případně agresivitu nepřátel a jejích vnímání (od zraku, čichu po sluch), množství surovin nebo chytrost AI partnera. Obtížnost si ale můžete i sami nastavit skrze několik parametrů. Pokud chcete chytřejší nepřátele a zároveň více surovin, není problém. Je to jen na vás. Co zatím ve hře chybí, je mezi fanoušky oblíbená Grounded obtížnost. Vývojáři ze studia Naughty Dog na ní ovšem pracují a hodlají ji přidat v updatu 1.03, který bude dostupný po vydání. Společně s ním se do hry dostane i možnost nastavit permanentní smrt, případně si zapnout různé cheaty, třeba pro nesmrtelnost nebo nekonečné náboje, jako tomu bylo u Uncharted 4. 

K obtížnosti hry se trochu váže i možnost Přizpůsobení. Vývojáři ze studia Naughty Dog hodně dbali na to, aby si jejich novinku mohl zahrát naprosto každý - zdravý hráč, který hraje každý den, občasný hráč či hráč se zrakovou nebo sluchovou vadou. Proto hra nabízí v tomto opravdu hodně možností, jak ji přizpůsobit, ať už jde o nějaké grafické prvky, zvukové vjemy nebo možnost předčítat text. Takovou péči v této oblasti má dnes hrozně málo her a myslím si, že by vývojáři neměli zapomínat na hráče, kteří mají nějaký problém, případně nejsou tak zdatní a hry moc nehrají. I ti mají právo si hru užít. Za tento přístup jednoznačně chválím a je to cesta, kterou by se měla do budoucna ubírat drtivá většina her. 

Vývojáři ze studia Naughty Dog vždy dokázali vyždímat z konzolí od Sony i tu poslední kapičku výkonu a u The Last of Us Part II, jenž běží na vylepšeném interním enginu, tomu není jinak. Vizuálně jde o jednu z nejpůsobivějších her současnosti, ať už neskutečnou mírou detailů u postav, prostředí nebo ohromujícími animacemi, které nemají ve hrách obdoby, tak svým uměleckým zpracováním. Fantastické je přímo nasvícení jednotlivých scén, ale také spousta parádních efektů, ať už jde o oheň, jizvy po sečných zbraních zůstávající na těle protivníků nebo výbuchy. Vše je zpracované do nejmenšího detailu. A potěší to dvakrát tolik, když si uvědomíte, jak je hra parádně odladěná. Nevšiml jsem si žádných viditelných propadů frameratu, ale ani jiných chyb, které bych musel zmínit. A celou tu nádheru pak dokresluje skvělý soundtrack, o který se opět postaral hudební skladatel Gustavo Santaolalla. Ten pro druhý The Last of Us složil spoustu nových uchu lahodících skladeb, jenž pomáhají budovat atmosféru, výborně dokreslují filmové sekvence i hratelnost a ve hráči vzbuzují různé emoce. A výborné ozvučení už je pak jen takovou třešničkou na dortu. 

Protože  The Last of Us Part II vypadá naprosto fantasticky, přímo láká, abyste si vytvářeli nejrůznější screeny. Vývojáři si toho byli vědomi a proto už od prvního dne je přítomen Photo režim, který sice není možná tak obsáhlý a propracovaný jako u Horizon Zero Dawn nebo Marvel's Spider-Man, ale plně dostačuje. V něm si můžete pohrát s nastavením scény a přidávat do plánované fotky rámečky, loga, filmové zrno nebo různé filtry, případně je možné odstranit jednotlivé postavy. Už jsem celkem zvědav, jaké nádherné obrázky komunita vytvoří.  

Stejně jako většina her od Sony, tak i The Last of Us Part II vychází u nás s českou lokalizací. Přeloženy jsou titulky u filmečků, rozhovory během samotného hraní, interface, deníčky a tak dále, takže kdo neumí anglicky, může si hru maximálně užít. Překlad je na slušné úrovni, aby hře porozuměl naprosto každý, ačkoliv jsou momenty, kdy není úplně přesný a je vidět, že překladatelé měli k dispozici jen text a nevěděli, co přesně se na scéně děje. Jde ale naštěstí jen o detaily. 

Naughty Dog se po sedmi letech vrací do virem zdecimovaného světa a servíruje nám dechberoucí krvavý thriller, v němž nešetří velkými zvraty, emocemi naplněnými scénami, u nichž budete brečet, ale také parádní akcí. The Last of Us Part II je bez debat jednou z nejpropracovanějších a nejlépe zrežírovaných a napsaných her, jakou jsme tu měli nejen tuto generaci. V závěru své recenze na první díl jsem napsal, že se o něm bude mluvit i za několik let. A to se vyplnilo. O druhém se dá říci to samé. Naughty Dog vybrousil další mistrovské dílo, z něhož budou v následujících letech všichni čerpat. 

The Last of Us: Part II

ps4
Sony Interactive Entertainment, Naughty Dog
Datum vydání hry:
19. 6. 2020
KARTA HRY
10/10

Komentáře