Middle-Earth: Shadow of War

Recenzovaná verze: Xbox One

V Middle-earth: Shadow of War se opět ujímáte role lidského hraničáře Taliona, který sdílí své tělo s duší elfího Lorda Celebrimbora, který nejenže ukoval původní prsteny moci, ale nyní vytvořil i jeden nový, který by měl strčit všechny původní, i ten Sauronův, do kapsy. Prvotní pohnutkou je samozřejmě záchrana celé Středozemě, ale jak se postupně budete probíjet příběhem kupředu, tak zjistíte, že pohnutky Celebrimbora jsou úplně jiné. Příběhový režim není vůbec špatně vystavěn, ale díky open world světu od něj odbíháte tak často, že se vám pak několik věcí vytratí a příběh nakonec nemá takovou sílu, ačkoliv špatný rozhodně není.  Nakonec vlastně zjistíte, že celý první akt, sloužící tu jako takový větší tutoriál, je věnovaný útoku na Minas Ithill a jeho závěrečné proměně v Minas Morgul a také Odula, která se nakrátko zmocní nového Prstenu Moci a snaží se pomstít Sauronovi, což vám postupně bude vysvětleno skrze střípky jejich vzpomínek (jeden z mnohých collectibles a vedlejších úkolů ve hře). Prsten se vám nakonec dostane do rukou a s jeho pomocí si odemknete jednu z důležitých herních mechanik - začnete budovat obrovské skřetí armády a zabírat pevnosti, k čemuž se dostaneme později. Více ale spoilerovat k samotnému příběhu nebudu, abyste nepřišli o nejedno překvapení, které hra ukrývá.

Pro ty z vás, kteří první díl nehráli, tak nepočítejte s tím, že se setkáte s nějakými těmi známými postavami. Ačkoliv je hra dějově zasazena mezi filmovou trilogii Hobita a Pána prstenů, tak si výrazně odbíhá od mnoha známých věcí a buduje si svou vlastní linku, po které se ubírá. Osobně nejsem zase tak velkým fanouškem filmů ani knižní podoby, i když předlohu uznávám, a tak mi tento odskok příliš nevadí, což ale nelze říct o velkých milovnících série, a to hlavně té knižní podoby. Těm se zřejmě nebude líbit, že hra je dost odlišná od předlohy. Jedním z rozdílů je například lidská podoba Shelob neboli Oduly, která je ale poměrně slušně vysvětlena a díky své nenávisti k Sauronovi bude cenným spojencem Taliona až do samého závěru hry. V Middle-earth: Shadow of War je pak oproti prvnímu dílu vidět stále se zvětšující rozpol mezi Talionem i Celebrimborem. První zmíněný vše dělá pro dobro Středozemě, zatímco Elf se snaží pouze podmanit a vládnout, i když se tak zpočátku nejeví a své pohnutky prezentuje dosti odlišně.

Jakmile se během prvního aktu zmocníte prstenu, začne prakticky ta nejzajímavější část hry, která je do určité míry známá už z prvního dílu, a to podmaňování a ovládnutí skřetů. Vaším hlavním cílem je nejprve najít zrádce v řadách skřetů, kteří jsou nositeli informací o kapitánech, velitelích i vůdcích pevnosti. Řeknou vám jejich strašáky a slabiny, jenž můžete následně využít v boji proti nim. Někteří třeba používají otrávené zbraně, jiní jsou zase proti nim náchylní a jsou jejich slabinou, a tak to platí v podstatě o všem jako je oheň, využití bestií typu Karagor či Graug. Perfektní je například i to, že poté, co daného skřeta oslabíte, tak ho můžete zabít nebo ho za pomocí prstenu přesvědčit, aby se přidal na vaši stranu. Kapitáni následně přímo slouží velitelům, a tak je snadné přesvědčit 3 z nich, aby ho vlákali do pasti a následně se i s vámi na něj vrhnou, což je samozřejmě velká výpomoc, která vám mnoho starostí usnadní, ale zase je časově náročnější.

Pro interakci, boje a veškeré setkání hra využívá nejen náhodných událostí v obrovském herním prostředí, které se mi po stránce designu velmi líbilo, navíc se podíváte do rozmanitých koutů světa, ale také spoustu typů misí jako je pronásledování, vyvraždění klanu na hostinách, popravy mezi jednotlivými členy skřetích klanů a tak podobně. Hra toho nabízí docela dost, ale přitom kolik toho ve hře je, tak se dostanete do stavu, kdy později pocítíte stereotyp a tvůrci si tak trochu pohřbí obrovské množství své práce i úsilí, což je možná škoda, protože ne nadarmo se říká, že méně je někdy více. Nemesis systém každopádně sklízí úspěchy i v tomto dílu, a to v lehce vylepšené míře, než je tomu v Shadow of Mordor. Není nic lepšího, než využít slabiny strachu z ohně, nalákat velitele i s jeho kumpány mezi městské stěny a tam odpálit zásoby grogu, který je všechny zapálí a vy tak rozpoutáte ohnivý chaos.

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, autoři zde nešetřili ani na psychologickém profilování jednotlivých skřetů, protože zde narazíte na obrovské množství strašpytlů, agresorů, bláznů a také na takového, který se vás pokusí přesvědčit, že místo boje můžete být přátelé. Tento prvek vnáší do hry velmi svěží nádech, a pokud umíte anglicky, mnohdy se i pobavíte.

Systém hodností vašich nepřátel je navíc dán děním ve Středozemi, a ačkoliv se i na střední úrovni padlí nepřátelé neožívají, ani nejsou nahrazeni, tak věřte, že na obtížnost Nemesis nabírá hra úplně jiný spád a vaše počínání musí být precizní. V opačném případě se může stát, že se budete hodiny snažit o zabití velitele, a jakmile se vám to podaří, tak ho nahradí některý z kapitánů. To samozřejmě platí i o tom, když se zabíjejí navzájem nebo se jim podaří zlikvidovat vaši postavu. V tu chvíli se může stát, že daný skřet získá vyšší úroveň nebo se z obyčejného skřeta stane kapitán a obsadí vyšší místo potravního řetězce. Nemusíte mít tedy strach, že by se ze skřetů stalo nedostatkové zboží, protože jak jednou prohlásil jeden z vůdců pevnosti: Klidně mě zabij, ale na každého zabitého skřeta povstane sto dalších.

Osobně se mi zpočátku hodně zamlouvala i možnost vycvičit si svého skřeta a posílat ho bojovat do arén. To vás ale bude bavit zhruba 10-20 minut, pak zjistíte, že vlastně není, o co stát, protože se boje dokola opakují, a že kromě rychlého level ranku vašeho skřeta nic extra nezískáte. Je škoda, že například nemůžete měnit vybavení, vylepšovat si je a dále s nimi nakládat dle uvážení.

To naštěstí neplatí o hrdinovi Talionovi, kterého můžete vylepšovat dle libosti, a ve hře je vám nabídnut strom schopností s několika desítkami schopností. Ty jsou rozděleny do 6 kategorií: boj, dravec, boj na dálku, přízrak, ovládání monster a nakonec i ty příběhové. Zpočátku tedy nemůžete dělat moc, ale postupem času získáte nové akrobatické prvky, z monster bude během boje vysávat život a doplňovat si jim ten svůj, zasáhnete desítky orků šípy do hlavy nebo se přiblížíte potichu za svého nepřítele, podříznete ho a o další 2-3 skřety se postará duch Celebrimbora. Jak vidíte možností je hodně, a hlavně při souboji se silnějšími orky budete mít možnost přepínat mezi různými skilly dle potřeby. V každé ze zmíněných kategorií je totiž 5-6 hlavních schopností a k nim jsou přidány další vylepšení, s nimiž získáte mnohdy velmi unikátní set skillů. Kromě samotného stromu zde máte možnost používat i vybavení v 6 kategoriích, které vám vylepšuje vaše útočné i defenzivní schopnosti a zcela nově do nich můžete vkládat i drahokamy. Jednoznačně se tak zlepšila možnost si postavu vylepšit a pohrát si s ní ve všech směrech. Na poměry open world hry ve stylu AC, z jehož stínu se hra tímto počinem nadobro vymanila, je to velmi osvěžující a příjemná změna.

Délka hry, která je rozdělena do 4 aktů, je něco okolo 50-75 hodinami, a jedná se o hodiny docela zábavné a kvalitně strávené, které možná ale někdy budete muset na chvíli přerušit, aby vám kapající krev, roztříštěné lebky skřetů a jejich neutuchající nářek nepřivodil zástavu srdce díky dříve zmíněnému stereotypu, do něhož hra postupně lehce přejde. Ještě, než se mi hra dostala do rukou, se hodně lidí bavilo o mikrotransakcích a jejich zakomponování do hry, a to včetně obavy z nekonečného grindování, pokud do hry nevložíte další peníze. Naštěstí to není tak zlé, jak to vypadá, protože hra se dá bez problémů hrát i bez utrácení. Za peníze totiž můžete koupit bedny s výbavou a také s orky, přičemž za více peněz automaticky dostanete více legendárních předmětů i orků.

Oproti prvnímu dílu se do hry dostal i multiplayer, ale v dost zvláštní formě. Nepočítejte, že si zahrajete se svými kamarády, protože nic takového zde není. MP je zde obsažen ve formě obléhání pevnosti, kdy si vyberete nepřítele a souboj svedete proti jeho skřetům a vylepšením, což je trošku zvláštní, protože je to ve finále spíš jen prapodivné pozlátko než možnost hraní, která by za to stála.

Co se týče vizuální stránky, ta se mi docela líbila, ačkoliv je tedy nutné zmínit, že jsou na trhu i daleko hezčí open-world hry. Vizuální stránka ale určitě neurazí, zvláště, když vše běží velmi dobře a nezaznamenal jsem během testování žádné větší technické obtíže. Navíc je určitě plusem, že hra podporuje nové konzole PlayStation 4 Pro a Xbox One X, na nichž se dočkáte o něco hezčí podívané. Navíc na druhé zmíněné konzoli hra poběží dle vývojářů nativně v rozlišení 4K. Hudební stránka rovněž ostudu neudělá, ba naopak, jedná se o příjemné zpestření při vašem putování a dobývání Středozemě.

Middle-Earth Shadow of War je rozhodně kvalitní akční open-world hra, kterou mohu doporučit všem fanouškům díla J.R.R. Tolkiena, ale i těm, kterým se líbil první díl nebo jen rádi hrají povedené akční hry. Ačkoliv změn není oproti prvnímu dílu tolik, jak by někteří čekali, pořád se jedná o kvalitní zábavu, která je velkolepější a propracovanější, jen možná někdy trochu více stereotypní, než by musela být.