Díky blahosklonnosti studia Midgar jsme měli na otestování dostatek času, protože kód k nám do redakce doputoval už před několika týdny. Mohli jsme se tak v poklidu ponořit do rozsáhlého fantasy světa Heryon, který je dobrou kulisou tradičního příběhu o vyvoleném hrdinovi snažícím se naplnit osud a zachránit své blízké. Tentokrát je dějová linka vyprávěna netradičně z pohledu sourozenců Daryona a Seleny představujících ústředí příběhové duo a hlavní hratelné postavy. Jejich život se odehrává na pozadí geopoliticky nestabilního světa kombinujícího futuristické elementy a středověké pojetí, který je ohrožován invazí vyspělé rasy Archelitů neváhající vytasit jako svou hlavní zbraň zhoubnou nákazu stravující a přeměňující lidské bytosti v zombifikované kyborgy. Daryon je voják prožívající válku na vlastní kůži. Jeho sestra Selena slouží jako kněžka řádu přinášejícího utrápenému lidu naději. Když jejich matka onemocní zákeřnou nákazou, opouštější rodný kraj a vydávají se do světa na dlouhou výpravu, aby nalezli lék. 

   Zajímavý příběh plný tradiční žánrové látky upoutá pozornost, ale nedokáže navzdory silnému potenciálu vtáhnout hráče plně do děje, protože vývojářům scházel zkušený scénárista ovládající základy svého oboru. Tempo příběhu je proto nerovnoměrné a nepodepsala se zde jen struktura hry, která byla původně vydávána během alfa verze po částech, a tudíž rozmělněna do několika kapitol. Edge of Eternity má totiž slabší začátek a příběh se pořádně rozhýbe až po zhruba 15—20 hodinách. Chybí tak gradace děje a když už má hra našlápnuto k nějakému emotivnímu trháku, spadne často dynamika vyprávění rychle dolů, čímž řada důležitých pasáží vyznívá polovičatě a ve vzduchu se vznáší pachuť mírné hořkosti, protože prostor pro rozehrání působivé odysey zde bezesporu byl. Jak paradoxně evokuje samotný název hry, zůstává francouzský příspěvek RPG žánru v příběhovém podání titulem jaksi „na hraně“ balancujícím mezi průměrnou baladou a slušným fantasy dramatem.  

   Příběhu bohužel nepomáhají protagonisté Daryon a Selena. Ačkoli by měli být právě oni tahouny a dodávat scénáři emocionální jiskru, jsou jejich charaktery nedotažené a v první polovině hry postrádají jakýkoli vývoj. K lepšímu výsledku zkrátka chybí – obdobně jako celému příběhu – několik tahů štětcem navíc, aby se mohlo vyjevit vrstevnaté a barevné plátno kvalitního požitku. Nesympatické duo D + S, k němuž je těžké nalézt cestu i po několika desítkách hodin hraní, naštěstí vyvažují další hratelné postavy. Těch zde není zdaleka tolik, kolik jich zpravidla nabízejí JRPG, a navíc se přidávají k partě nezvykle později v příběhu. Jsou jimi tajemná Myrna, kyborg Ysoris, ostrostřelkyně Fallon a AI jménem Theia. Ti již ztělesňují vžitou žánrovou esenci a více hýří životem a svěžestí.   

   Na hraně věčnosti se pohybuje vyjma příběhu také technologické zpracování. Na jedné straně zde máme jen hrubé náznaky cutscén, které vykazují mdlou práci s kamerou, absenci reálnějších proporcí postav, což často vyúsťuje v pitoreskní pohyby, a slabší obličejovou animaci. Lze to však omluvit s přihlédnutím k tomu, že studiu Midgar scházel větší rozpočet, přičemž u RPG není grafické zpracování zase až tolik podstatné, protože o úspěchu rozhoduje především hratelnost. Avšak na straně druhé se podařilo vykouzlit z omezených zdrojů půvabné a místy doslova úchvatné zpracování Heryonu hýřícího barvami, rozmanitostí designu a udivující svou rozlehlostí. Ani občasné technické poklesky, které jsou průběžně odstraňovány pravidelnými velkými balíčky updatů, nemohou zkazit celkový dojem ze scenérií evokujících ty nejznámější světy JRPG. Inspirace je očividná a do očí bijící – Xenoblade Chronicles. Design obecně hodně čerpá z rozvětvené franšízy Xeno, a to pomáhá celkovému vjemu.    

   Hráči volali po konzolovém portu hry v podstatě už od okamžiku, kdy byla její první verze zpřístupněna v roce 2019 formou early access. Nejenže Edge of Eternity vypadá v mimo-cutscénových pasážích dobře, ale tahových a strategických RPG je na konzolích posledních dvou generací jen velmi málo. Kdysi představovala jeden z pilířů RPG tvorby, ale nástup casual her a pochlebování mainstreamu dříve tak oblíbený subžánr odstavily na vedlejší kolej. Nyní se fanoušci konečně dočkali, a i když je výprava do toho světa občas frustrující, matoucí a potenciál v příběhu a hratelnosti nebyl plně využit, stává se jakýmsi pomyslným herním středem mezi sérií „Fire Emblem“ a hrou „Natural Doctrine“. Titul má herní pestrost a propracovanost Fire Emblem, ale zároveň nutí hráče jít až na dřeň detailů a pořádně potrápit mozkové závity jako tomu bylo kdysi u nervy drásajícího Natural Doctrine, který většina recenzentů ani nedokázala dohrát z důvodu extrémní obtížnosti.   

   Mluvit o Edge of Eternity jako o titulu s otevřeným světem není vhodné. Je to částečně otevřený svět, kde rozlehlé pláně střídají občasné horské průsmyky, bažinaté koridory nebo tunelovité dungeony. Svět je rozdělen na několik regionů, které jsou půvabné svou rozmanitostí, a zároveň pravidelně ožívají nádhernou paletou barev a stínů úměrně s tím, jak se střídá denní a noční cyklus. Do něj jsou zasazena velkoměsta, vesnice, farmy, osady a také malé kempy na přenocování. Aby si Daryon a spol. neošoupali podrážky, umožňuje hra využít rychlého cestování v podobě teleportů nebo si osedlat Nekaroo, tvora připomínajícího obří kočku s dvěma ocasy. 

   Průzkum podmanivého světa je nečekaně zábavný a zpřístupňuje další aktivity: hledání pokladů, které Nekaroo vyhrabe ze země, lovení příšer, sbírání materiálů na craftování předmětů a zbraní, získávání nových receptů, závodění s obřími číčami a také absolvování malých dungeonů ve tvaru hlavolamů, po jejichž zdolání získáte vzácné předměty. V těchto aktivitách je možné utopit desítky hodin a příběhové questy odsunout do pozadí. Spolu s početnou plejádou zábavných aktivit však tvůrci implementovali do své hry i některé již značně únavné JRPG elementy, ať již přemíru questů s repetivní zápletkou nebo reskiny některých monster objevujících se na řadě míst světa. 

   Alfou a omegou hry je soubojový systém využívající tahový prvek, a zároveň vkusně pracující s legendárním aspektem ATB. Postavy v bitvě musejí počkat, dokud se měřidlo jejich útoku nenaplní. Když se tak stane, mohou si vzít čas na rozmyšlenou kolik jen budou chtít. Funguje to velmi dobře, protože během ATB módu lze postavu či nepřítele vyrušit, a tak mu měřidlo zrušit. Po nabytí ukazatele měřidla přichází naopak čas strategického přemýšlení, protože jeden jediný chybný krok může bitvu přivést k porážce. A naopak. Daryon je bojovník, takže de facto tank vysunutý v popředí, aby odrážel útoky a chránil postavy vzadu, protože Selena má primární nastavení kouzelníka a léčitele. Později přicházejí další postavy s novými dovednostmi a unikátním bojovým stylem. Ysoris může například přeprogramovat mecha nepřátelé, a tak rázem bojují po vašem boku. Fallon má díky palným zbraním dlouhý dosah útoků, avšak musí pravidelně nabíjet, tudíž obětovat jednou za čas jeden tah. A tak dále...     

   Bitevní pole je rozděleno na hexegony, po kterých se mohou postavy pohybovat, a to klasickým způsobem, kdy jedna mřížka = jeden tah. Postavy se díky tomu dokáží vyhýbat útokům, rozmělnit pozornost nepřítele, obklíčit jej nebo zaútočit zezadu. Inspirací byla vývojářům v tomto ohledu skutečná klasika "Wild Arms 4". Aktivní partu tvoří čtyři postavy, zbylé charaktery jsou reverzním týmem a během soubojů takzvaně odpočívají na lavičce. V některých bitvách, obzvláště u bossů je nutné využívat předměty a překážky na bojišti. Souboje v sobě nesou všechny atributy vynikajícího tahového a strategického RPG – náročnost, flexibilitu, plánování a experimentování. Obtížnost je dokonce možné regulovat, protože hra nabízí čtyři úrovně náročnosti (!) a za splnění konkrétních podmínek v bitvě jako je počet tahů nebo zranění získáte peníze a předměty navíc. Jelikož některé boje trvají dlouho, nabízí hra možnost zrychlení až 4x. 

   Je naší povinností upozornit, že Edge of Eternity bylo pojato tvůrci jako RPG ze staré školy, tudíž čekejte pravidelné grindování a větší investici času. Samotné dohrání je časově náročné a herní doba se pohybuje kolem 50+ hodin, bez vedlejších úkolů samozřejmě. Některé hráče kroužící v RPG žánru po povrchu tak může hra nečekaně zaskočit a nejspíše i odradit. Hra oprašuje dobu našich herních otců a dědů, kteří trávili u her hodně času a jejich postup byl pomalý a vykazoval nesčetně zmařených pokusů. 

   Velké plus a bod navíc mají od nás tvůrci za způsob vylepšování postav, který je propracovaný, komplexní a při správném uchopení zásadně ulehčuje hru. Pouhé levelování zde nestačí. Je nutné zvyšovat úroveň jejich zbraní a umně používat kouzelné drahokamy (gems). Každá zbraň má jedinečnou mřížku umožňující umisťovat drahokamy, z nichž každý disponuje přidanými elementy. Něco na způsob Matérii z „Final Fantasy VII“ nebo Sphere Grid u „Final Fantasy X“. Asi nás to nepřekvapí u hry od studia, které si své jméno zvolilo podle hlavního města FF VII (Midgar). Čím vyšší LV u zbraní, tím více drahokamů je možné použít. Drahokamy je nutné vylepšovat, stejně jako vyrábět nové zbraně.   

   V hratelnosti hra šlape, jak má. Jak si ale vede konzolový port? Ten obsahuje všechna DLC a opravy, které vyšly v minulosti na PC. Jelikož máme co dočinění s PC hrou, mohou se hráči uchýlit v hlavním menu k podrobnému nastavení obtížnosti, kamery, zvuku a dalších herních aktivit, protože Edge of Eternity disponuje rozsáhlým a sympatickým uživatelským rozhraním. Na PS5 došlo k odstranění většiny nahrávacích časů, i když zůstaly přítomny nahrávací ikonky a načítací obrazovka při loadingu. Haptickou odezvu používá hra jen výjimečně a víceméně pouze v jediném případě. Samozřejmostí je přítomnost dvou grafických režimů (Quality a Performance) a Motion blur. Avšak technický stav hry nedokáže udržet krok s next gen konzolemi, ačkoli tvůrci říkali před rokem něco trochu jiného. Některé textury jsou otřesné, nedoskakování a opožděné načítání prostředí jsou bohužel nativní součástí při přechodu z jedné lokace do druhé a před day one patchem hra ještě vykazovala poklesky, které se zřejmě k datu vydání nepodaří kompletně odstranit. 

   Přidanou hodnotu představuje hudební doprovod. Právě hudební partitura má takzvaně pod kapotou, protože ruku k dílu přiložila legenda zvučného jména, a to slovutný skladatel Yasunori Mitsuda, který pro hru složil exkluzivně několik skladeb, například „Battle Theme“ (ochutnávka ve videu pod tímto odstavcem) či ústřední melodii. Hudba proto dodává hře větší hloubku a rozměr. Příjemným překvapením u indie hry je přítomnost takřka kompletního dabingu, vyjma méně důležitých dialogů a questů. Avšak o kvalitě anglického dabingu lze oprávněně pochybovat, o to více, že se nahrávalo v menším studiu bez patřičné zpětné kontroly. Je tak možné ve hře narazit na několik okamžiků, kdy nejsou dialogy synchronizované s mimikou postav, dabéři mluví jeden přes druhého, dojde dokonce k useknutí repliky v polovině věty, někdy se replika nepřehraje vůbec, a ke všemu zlému nestíhají ani titulky. Proto je potřeba pochválit tvůrce, že vyslyšeli zpětnou vazbu a rozhodli se přidat do konzolové verze japonský dabing. Celkově můžeme konstatovat, že se audio stránka Edge of Eternity statečně drží a Mitsudova hudba je jednoduše řečeno vynikající. Čekal ale někdo něco jiného od muže takového formátu?

   Edge of Eternity je poctivé tahové RPG, které bylo vytvořeno s pevnou herní koncepcí. Propracovaná hratelnost sice není podpořena komplexnějším příběhem, v jehož prezentaci mají tvůrci z pochopitelných důvodů značné rezervy, ale bez problému utáhne desítky hodin trvající žánrovou jízdu. Částečně otevřený svět a volnost obohacují toto tradiční RPG inspirované klasikami žánru o sympatické pojetí, ve kterém hra neztrácí nádech japonské ryzosti, ačkoli byla zrozena v Evropě. Hudba génia Y. Mitsudy dokresluje a podtrhuje skutečnost, že se může čas od času zrodit mezi zvučnými AAA tituly a vývojářskými giganty malá hvězdička. Ta se jménem Edge of Eternity sice nezáří nijak oslnivě, ale je dobře viditelná a případní zájemci o hry podobného střihu si k ní jistě najdou cestu.