Death Stranding 2: On the Beach

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro/PlayStation 5

  Death Stranding nikdy nebyl hrou pro masy. Není jí proto ani pokračování. Přesto je kouskem, který by měl vyzkoušet každý, kdo věří, že videohru lze nejen hrát, ale zároveň intenzivně prožívat, dokonce se stát její plnohodnotnou součástí. Najde se dost těch, kteří neuznávají Hidea Kojimu jako předního kreativního tvůrce současnosti a jeho glorifikaci, která nabrala v posledních letech díky úzkým vazbám mezi ním a Goeffem Keighleym téměř absurdní rozměr, považují za nebezpečné vytváření moderního kultu osobnosti. Souhlasíme. Avšak je prakticky nemožné v recenzi oddělit Kojimu od jeho nejnovější hry, protože podobně jako v minulosti, tak se i u ní podílí na výsledném produktu hned v trojí roli, a to producenta, designéra a režiséra.

  Objektivně vzato byl vrchol tvorby tohoto charismatického a bodrého Japonce opájejícího se tak často vlastní dokonalostí a neomylností někdy na přelomu milénia, kdy dokázal udávat směr herní tvorby a posouvat jí vždy na vyšší úroveň. Tvořil pravidelně díla lepší, a zároveň v ostrém protikladu. Tehdy měl za sebou ještě společnost Konami, a proto si mohl dovolit riskovat. Nyní už není ve stejné pozici a uvědomuje si, že podobný radikální odklon od předchozí hry jako tomu bylo kdysi mezi „Metal Gear Solid“ (1998) a „Metal Gear Solid 2: Sons of Liberty“ (2001) by mu už publikum, a především neúprosný herní trh neodpustil. Dnes tak musí i Kojima hrát na bezpečnější notu.

  Death Stranding 2: On the Beach je proto na standardy tvorby slovutného Hidea pokračování možná pro někoho až překvapivě klasičtější a pevněji ukotvené ve vytyčených mantinelech, než bychom od kreativce jeho kalibru očekávali. Příběh se proto nesnaží vytvářet něco zcela nového, ale naopak rozšiřuje původní myšlenkovou matérii, o které jsme si před téměř šesti lety bláhově mysleli, že je smysluplně ukončená. Opět se tak vracíme do světa, v němž lidstvo čelí vyhubení, neboť Příliv smrti neskončil. Svět živých a mrtvých je proto stále promíchaný dohromady. Lidé jsou navíc nadále izolovaní, žijí ve svých sociálních bublinách a nevycházejí z vlastních bunkrů a Uzlových měst z obav před Vyvrženými věcmi (VV), Časodeštěm, nájezdníky i jinými hrozbami.

  Samotářský, avšak citlivý kurýr Sam sice spojil v prvním Death Stranding Spojené státy – respektive to, co z nich zbylo – ale co se děje s lidstvem ve zbytku světa zůstává záhadou. Propojením Ameriky vznikla Spojená města Americká (UCA) jakožto základ nové společnosti, avšak Sam u toho odmítl být, neboť se právem obával, že vzletné ideje o nutnosti spojit lidstvo nyní vystřídá cynické politikaření. Opustil řady organizace Bridges a vydal se spolu s Lou na tajné místo kamsi v Mexiku, kde se snaží žít normálním životem. Jednoho dne jej však navštíví stará známá Fragile a požádá ho o pomoc … Více prozrazovat nebudeme. To již ostatně obstaral sám Kojima v posledních trailerech, kde se objevovaly dokonce záběry z finálních cutscén. Spoiler alert proto budiž v plné pohotovosti! Jen dodejme, že ačkoli nabízí hra menší rekapitulaci předchozího děje a velkou databázi postav, doporučujeme znát první Death Stranding, jinak Vám uniknou důležité informace, a hlavně vztahy a vazby mezi postavami.

  Dějová linka je typicky kojimovská, tedy nejen ambiciózní a po režijní a střihové stránce na tradičně vysoké, takřka nedostižné úrovni, ale zároveň uvěřitelná, emočně silná, ba téměř dechberoucí. Dokonce natolik, že disponuje potenciálem překonat v očích fanoušků předchozí opulentně vypointované dobrodružství. Na současných konzolích bychom propracovanější a vyspělejší příběh hledali jen těžko. Navíc se Kojima utrhl v závěrečné třetině ze řetězu a v některých momentech balancuje na tenké hraně šílenosti a natolik za vlasy přitažené fikce, že nebudete vědět, máte-li se při pohledu na obrazovku rdít studem, smát se nebo plakat. Vlastně budete nejspíše prožívat všechny tyto stavy současně. A dost možná to byl záměr. Kojima de facto testuje, kam až mu publikum umožní zajít. Avšak i tak skvělý režisér a scénárista, jakým Kojima bezesporu je, by měl mít nad sebou kreativní dohled, aby byla jeho autorská vize komplexnější, a hlavně přístupnější. Většina fanoušků mu to ovšem snadno odpustí, protože příběh se na konci spojí v dokonalém a filmově pojatém vyústění s unikátní údernou razancí, která chytne za srdce. Dokonce přiměje k hořkosladkým slzám.  

  Navzdory dřívějším proklamacím nestojí scénář na žádném politickém dramatu, neobtěžuje se moralizovat nad rolí AI ve společnosti ani nadvládou technologií nad člověkem, natož aby opětovně dumal nad tím, jak důležitá je pro lidstvo socializace. Příběh se totiž zabývá především samotnými lidmi, jejich emocemi a vztahy, a zároveň schopností jedince vyrovnat se s bolestnou ztrátou. V hledání odpovědi projevil Kojima skvělý cit pro nadčasové téma, které je každému srozumitelné. V netradičním a silném vyprávění mu pomáhá vynikající herecké obsazení, pro nějž vybral přesně ty osobnostní typy, které umí podat předkládaný příběhový koncept uvěřitelně, a zároveň lidsky.  

  Poslíčka Sama si opět zahrál charismatický herec Norman Reedus, kterého za jeho úsporné herectví a neskrývanou introvertní osobnost buď uznáváte, nebo je Vám krajně nesympatický. Nic mezi tím. Je sice pravda, že do introvertního módu naskočil tentokrát mnohem více než minule – to samé kdysi udělal u pozdějších sérií seriálu „The Walking Dead“, kde prakticky přestal mluvit – ale síla jeho herectví je ve verbálním projevu a mimice. Stačí jedna dobře umístěná věta během dialogů, jedno lehké pousmání či pohlazení malé Lou a hned víte, na čem jste. Hraje procítěně, uvěřitelně. Vlastně natolik, až si člověk řekne, že se pro roli Sama narodil … dokud si neuvědomí, že mu jí Kojima napsal přímo na tělo.

  Jde-li o to zahrát vypjaté okamžiky, popasovat se s vnitřními démony, a zároveň se vyrovnat se žalem jdoucím až za hranici psychické příčetnosti, není lepšího herce. Vztah Sama a Lou, o kterém jsme se na konci prvního Death Stranding dozvěděli, že ve skutečnosti není „on“, ale „ona“, tudíž se z něj stala Louise, je nejsilnější zbraní příběhu. Budete jej prožívat do morku kostí a nejednou se Vám sevře hrdlo dojetím i lítostí. Už teď někteří hráči jízlivě překřtili Death Stranding z „Walking simulator“ na „Dad simulator“. Trefně, nutno podotknout. Ve vynikajícím hereckém výkonu navíc není N. Reedus sám.

  Sekunduje mu Léa Seydoux, která je znovu jednou z ústředních postav příběhu. Její Fragile, křehkou a přátelskou ženu s těžkou minulostí, si rychle zamilujete. Nově se objevuje na palubě, a to v přeneseném i plném slova smyslu, herečka Elle Fanning, která prokazuje herecké kvality dlouhodobě a v současnosti patří k nejoblíbenějším hercům své generace. Zahrála si roli tajemné dívky Tomorrow a kromě vybroušeného herectví se blýskla ve hře také jako talentovaná zpěvačka. Z nových postav můžeme bez obav z přílišného vyzrazování děje ještě představit těhotnou Rainy (hraje jí Shioli Katsuna) mající velmi úzký vztah k dešti a Dollmana (hraje ho režisér Fatih Akin), muže pracujícího kdysi jako médium, který byl ovšem tragicky uvězněn v těle malé panenky.

  Všichni herci předvádějí vynikající a uvěřitelné výkony. Avšak na úplně jiné úrovni herectví se představuje legendární Troy Baker, jenž si zopakoval roli zrádce a maniaka Higgse. Jeho ztvárnění tohoto psance je obtížně popsatelné, protože mu dokázal vtisknout šílenost, úlisnost, a hlavně odpudivou zvrácenost, ze které doslova mrazí v zádech. T. Baker podává jeden z nejlepších výkonů své bohaté kariéry a jestli Kojimovi něco v posledních dvou desetiletích v jeho hrách citelně chybělo, pak to byl pořádný zmetek v roli hlavního padoucha. Někoho, koho budete z duše nenávidět, a z jehož přítomnosti nebudete mít nikdy radost. Teď Kojima má svou Nemesis a ostatní hry mohou pouze tiše závidět.   

  Avšak dost již řečí o příběhovém zpracování a hereckých hvězdách, protože v těchto ohledech se očekávala kvalita. Nejvíce bude zajímat většinu lidí, jak je na tom hratelnost, protože ačkoli se předchozí titul označoval jako akční adventura, představoval spíše žánrový hybrid, do kterého Kojima namíchal funkční, i když občas skřípající prvek „spojování“. Na něm herní zážitek stojí a padá. Jednalo se paradoxně o hlavní kámen úrazu, protože kdo chtěl hrát Death Stranding jako čistě akční adventuru a ignoroval spojování, musel po určitém čase nutně narazit na četné překážky, které jej postupně odradily od hraní.

  Bylo by nošením sov do Athén, kdybychom znovu sáhodlouze popisovali, jak funguje princip spojování. V jádru se jedná o to samé, tudíž je Samovým hlavním úkolem propojit izolované lokace k Chirální síti. Díky tomu zdánlivě mrtvý a prázdný svět ožije, tj. hráčům je umožněno stavět vlastní stavby, a zároveň sdílet data s jinými hráči, a tím lépe zvládat náročné terénní výzvy i četné překážky. Čím vyšší úroveň Spojení, tím intenzivnější socializaci Sam nastoupí, aby bylo pro něj hraní jednodušší.

  Hratelnost byla sice převzata z první hry, ale došlo k jejímu masivnímu, v podstatě úplnému vylepšení. V tomto ohledu nejde ani tak o pokračování v plném slova smyslu, ale o lepší verzi toho samého. Cíl byl jasný – posunout hraní směrem k akční adventuře, zpřístupnit titul širším masám a umožnit hráčům plně se soustředit na pozoruhodný environmentální prvek Death Stranding. A také usnadnit lidem dostat se k sladkému jádru v podobě příběhu. Tomu napomáhá odlišné prostředí, než jaké představil Kojima minule, kde jsme byli pouze na americké půdě. Tentokrát navštívíme dva úplně jiné regiony, a to Mexiko a Austrálii. Pochopitelně neprozradíme, jak se Sam ocitne na úplně jiném kontinentu. Sdělíme ovšem, že tentokrát se na prostředí výrazně zapracovalo. Vlastně došlo teprve nyní k naplnění původní filozofie, že sama krajina je prostředkem k vyprávění a předávání zážitků.

  Samovu existenci v novém, větším a půvabnějším světě ovlivňují různé faktory. Například silné vichřice, střídání dne a noci, teplota, zemětřesení, sněhové bouře, povodně, lesní požáry, dehtové jámy i moře nebo vyvýšená místa, kde rychle dochází kyslík. Člověk se navíc konečně pustil do boje proti nepřízni osudu a pokouší se o teraformaci projevující se zvýšeným výskytem zeleně, ba dokonce džunglí. Zároveň vystupuje do popředí ochrana životního prostředí a zvířat, což je sympaticky zakomponováno do příběhu. Jedna z vedlejších aktivit se kromě toho týká záchrany zvířat, jejich odchytu a dopravení do speciálního chovného zařízení. Trvalo nám docela dlouho, než jsme si zvykli, že se po světě Death Stranding potulují desítky tvorů. Kolik jich jen v noci skončilo nešťastnou náhodou pod koly našich aut! Tam ostatně skončilo i pár kolegů kurýrů, kteří omylem skočili přímo pod nákladní vůz …  

  Aby Sam zvládl svěřené mise, musí se adekvátně připravit, což znamená věnovat čas výrobě výbavy, její správě, rozložení nákladu a celkovému vyhodnocení, co jej může na cestě potkat. Kvalitní příprava rovná se půl úspěchu. Svět tentokrát nabízí různé možnosti dosažení cílů. Hra nežene hráče zbytečně do konfrontace s nepřáteli, ale umožňuje jim zaměřit se buď na boj nebo plížení. V obojím je Kojimovo nejnovější dobrodružství pozoruhodně silné a vzájemně vyvážené. Pokud bychom jej měli k něčemu připodobnit volností, famózním zpracováním designu prostředí, propracovaným bojem nablízko i na dálku a možností využití všemožných zbraní i nástrojů, pak se nabízí silná paralela s „Metal Gear Solid V: The Phantom Pain“ (2015). Způsob, jakým ponechává Kojima na hráčích, jak zdolávat výzvy, je unikátní. Dokonce i po více jak 100 hodinách, co jsme hru spustili, jsme sotva pronikli na dřeň všech detailů a víme, že jsme řadu vychytávek, zbraní a nástrojů ani pořádně nepoužili, neboť jejich komplexní a úplné využití by zabralo přinejmenším dalších zhruba 50 hodin.

  Aby mohla vylepšená hratelnost dostát vytyčenému cíli přívětivějšího zážitku, částečně se upustilo od složitého zdolávání terénu. Stále je sice nutné Sama při chůzi vyvažovat, hlídat si výdrž, únavu nebo návaly adrenalinu při překonávání řek, skal a hor, ale pohyb po světě je plynulejší. A zároveň optimalizovaný natolik, že umožňuje hráčům koncentrovat se na takřka klasický pohyb po otevřeném světě obvyklý u jiných her. To umožňuje lépe se vpravit do kariéry kurýra. Nových možností je nespočet. Navíc Kojima pochopil, že není v zájmu hráčů absolvovat všechny mise, z nichž se zejména „Standardní objednávky“ často opakují. Proto rozdělil přepravu nákladu na „Hlavní objednávky“ nutné k postupu v příběhu a „Vedlejší objednávky“, které nemusíte splnit, ale hráčům se doporučují, neboť přinášejí nové vybavení a zbraně. Pokud budou hráči brát jen tyto dvě kategorie objednávek, dostanou plnohodnotný a výživný herní zážitek bez toho, aniž musí absolvovat únavný backtracking a opakovat dodávky do již navštívených zařízení.

  Na základě úspěšnosti při plnění misí dostává Sam zkušenostní body, které se propisují do několika kategorií (Kurýr, Boj, Plížení, Služba a Přemostění). Úroveň zkušeností určuje celkové hodnocení Sama jakožto kurýra. S pomocí „Vylepšení systému APAS“ je navíc možné přerozdělovat získané body a aktivovat perky na rozsáhlém stromu schopností, který se postupně odemyká, a jenž umožňuje vylepšování nástrojů a vybavení. Díky tomu si lze usnadnit průchod hrou. Zároveň se výrazně zapracovalo na Přemostění. S ostatními hráči jde lépe komunikovat, více lajkovat jejich stavby, sdílet s nimi vybavení, žádat je o pomoc a vůbec navazovat nová šňůrová spojení. Obnova infrastruktury je díky tomu rychlejší. A pomoc se bude hodit, protože kromě silnic je novinkou přidání dolů k těžení materiálů a s nimi souvisejících jednokolejek k přepravování velkých nákladů. Jednokolejky se však musí postavit a doly obnovit, což vyžaduje velké množství materiálu.

  Do hry byly přidány nové stavby. Zejména 80metrový most vhodný k překonávání větších terénních nesrovnalostí nebo říčních toků, Kopáč horkých pramenů či Transpondéry umožňující provádět skoky z Břehu na kterékoli místo ve světě, kde již nějaký Transpondér stojí. A to nemluvě o možnostech vylepšování vozidel, k nimž je možné montovat zbraně, přitahovací dělo na balíky, přidávat ochranné pancéřování, přídavnou baterii nebo kola pro lepší transport do svahů. Novinkou je i Coffinboard, což je de facto rakev představující malé univerzální vznášedlo, které pobere menší část nákladu a Sam se do něj může dle potřeby ukrýt. Samovi navíc vydatně pomáhá Dollman, který je jeho trvalým společníkem na cestách. Nejenže poskytuje cenné rady, ale také jej můžete vyhodit do vzduchu a on Vám částečně nahradí Strážní věž, tj. odhalí pozice balíků, nepřátel a zmapuje terén.

  Největší zlepšení však doznaly boj a plížení. Sam si může vyrobit nové zbraně od elektrické tyče na míru a tichých uspávacích pistolí, včetně odstřelovací uspávací pušky, přes dehtové dělo a omračující elektromagnetické bomby, až po vznášející se hlídkový kanón a krevní bumerang. Velký zbrojní arzenál je vskutku potřeba, protože Sam bude čelit novým druhům VV, které už jen tupě nečekají, až někoho polapí, ale aktivně Vás stopují, pozorují a napadají. Boj s nimi je ještě děsivější a náročnější, než tomu bylo dřív. Budete doslova cítit, jak Vám buší srdce napětím, když se budete schovávat za skálou, za níž číhá Pozorovatel, což je nové vývojové stadium VV charakteristické tím, že cíleně hledají vše živé.

  Bylo přidáno i velké množství dehtových monster a VV bossů. Boj s nimi je pokaždé unikátní a také nebezpečný, protože Odhmotnění přijde často velmi rychle a poté se v krajině objeví velký kráter. Sam je pochopitelně Navrátilec, tudíž fakticky nemůže zemřít, avšak častá Odhmotnění Vám mohou nepříjemně zkomplikovat hru. V pozdější fázi je také možné lapit VV příšery, zkrystalizovat je a následně v některé z příštích bitev s podobně velkými VV vyvolat na způsob Pokémonů, aby bojovaly za Vás.

  Boj s lidskými nepřáteli se koncentruje na Bandity a Zbojníky. To jsou víceméně podobní nepřátelé jako v první hře. Jen tentokrát obývají větší a komplexnější základny, které není snadné infiltrovat nebo zneškodnit. Později nastupují ozbrojení Survivalisté, kteří mají již všechno možné vybavení a technologie, takže se s nimi potýkat je vskutku výzvou. Jsou to více než rovnocenní protivníci. Některé skupiny dokonce okupují doly a mají základny přímo v trase silnic, tudíž se konfrontacím nevyhnete.

  Kromě VV a lidských nepřátel se budete navíc potýkat s novou a děsivou hrozbou – Mechaduchy. To jsou ve zkratce různé mechanické entity představující četné skupiny obávaných a nebezpečných protivníků. Je velmi těžké je zlikvidovat a umějí dokonale kombinovat obranu, útok a využívání technologií, a tak musíte kromě nich čelit i jejich dronům nebo psím mechaduchům. Celkově jsou boje ve hře excelentní a akční stránka hry šlape na výbornou. Funguje i stealth, takže není problém vyčistit lidské základny bez jediného výstřelu, máte-li ovšem trpělivost a zkušenost s tichým postupem.     

  Cestování po světě je zábavnější a jednodušší, protože tam, kde je již připojen region k Chirální síti, lze využít služeb plavidla DHV Magellan neboli mobilní základny. V ní se Sam může zkultivovat, odpočinout si, doplnit zásoby a interagovat s ostatními členy posádky. Má zde také možnost provádět úpravy svého batohu a kurýrské uniformy, aby díky částečné kamufláži lépe splynul s prostředím, a tak nepřátelům ztížil odhalení. Sam si může také vyzkoušet VR trénink, a to v řadě kategorií. VR mise jsou vynikající, v podstatě ekvivalent misí z MGS a MGS 2.

  Kromě toho se na palubě Magellan odehraje řada easter eggů, srandiček, bourání čtvrté stěny a všemožných překvapení, kterých je hra plná. Prostě typický Kojima, který nevynechal jedinou příležitost, aby do hry nepropašoval tuny kulturních narážek, nezmínil řadu svých přátel z herní a kulturní branže – někteří zde mají dokonce cameo – či si nevystřelil sám ze sebe nebo svých spolupracovníků. Jelikož při spuštění hry zadáváte datum narození, budou vnitřní hodiny Death Stranding světa vědět, kdy slavíte narozeniny. V takovém případě Vás překvapí celá posádka Magellanu s narozeninovým přáním a dortem. Osobní gratulaci připojí v kajutě i Sam. Jak to víme? Jednoduše! Před pár dny nám takto posádka blahopřála. Větší vtažení do světa umožňuje propracovaný Fotorežim propojený se sociálním vláknem konzole a „Sociální vláknová služba“ (SVS), díky níž si můžete číst zprávy a dívat se na fotografie nejen NPC postav, členů Magellanu, ale také ostatních kurýrů a hráčů.

  Herní zážitek, který nám Kojima naservíroval, je uhlazenější, přístupnější, optimalizovanější, a hlavně zábavnější než posledně. Představuje doslova drogu, která se navíc hraje skvěle díky citlivému ovládání, funkcím PS5 ovladače a haptické odezvě. Udiví také rozsah hry rozdělené na dva kontinenty. Celkově zabere hra v příběhové linii nejméně 35 hodin, spíše více, protože my jsme mohli v redakci těžit nejen ze svých bohatých zkušeností s prvním Death Stranding a jeho vylepšením v podobě Director’s Cut verze z roku 2021, ale také z toho, že s ohledem na předčasné zpřístupnění jsme měli některé stavby ostatních hráčů již postavené, neboť byly předem náhodně vygenerovány. Plné dohrání a splnění všech misí ovšem zabere skoro 150 hodin.

  Jedinou podstatnější výtkou je obtížnost hry, která nám přišla na doporučovanou úroveň (Normální) až příliš snadná. Kromě této nabízí hra ještě obtížnost Příběh, Odpočinková a následně nejvyšší úroveň Brutální, která dle našeho více odráží reálnou obtížnost pro hráče mající již dostatečné zkušenosti s akčními adventurami. Trochu zklamáním je také nižší náročnost Platinové trofeje, která je ještě o fousek lehčí než u prvního dílu.

  Od vytříbené hratelnosti se dostáváme ke grafickému zpracování. Grafickým výkonem stanovuje Kojimův nejnovější počin nový standard na konzolích a je v současnosti nejlépe vypadající hrou na PS5. A nejlépe optimalizovanou. Hra nabízí dva klasické grafické režimy, a to Kvalitu a Výkon, což v praxi znamená volbu mezi vyšším rozlišením s 30 snímky za sekundu a plynulejším zážitkem při 60fps. V obou případech jde o dynamické rozlišení s vyšším nativním rozpětím v režimu Kvality, kde se více sází na vizuální věrnost. Konzole PS5 Pro má další vylepšení, vyšší rozlišení nebo nové grafické volby navíc.

  Úroveň detailů, barev a nasvícení je neskutečná. Procházet se po světě, kde nenarazíte na žádné technické bugy, nedoskakování textur nebo matné vzdálené objekty je skutečnou pastvou pro oči. Engine Decima vyvinutý Guerrilla Games má v kombinaci s výkonem PS5 obrovskou sílu. Vyznačuje se stabilitou, spolehlivostí a schopností vytvořit kompaktní a impozantní svět. Hra má hutnou atmosféru s dominujícím aspektem zmiňovaného environmentalismu. Je to víceméně svébytné umělecké dílo, v němž se lze de facto jen tak procházet a kochat se krajinou plnou zasněžených hor, svitu měsíce na obloze, dravých přírodních živlů nebo mihotání flory a fauny. Některé ostře řezané scenérie Vám bez mála vyrazí dech svým půvabem.

  Podivovat se budete navíc nad tím, jak skvělou práci odvedl jako obvykle návrhář postav a designér technologií Yoji Shinkawa. Zatímco u postav chtěl tentokrát zvýraznit jejich civilnější podobu, pak u nepřátel naopak zdůraznit nepřirozenost. Především u Mechaduchů se mu podařilo vizuálně vystihnout jejich znepokojující nesoulad se světem živých. Shinkawa patří dlouhodobě k nejlepším umělcům v Japonsku a je dobré vědět, že stále drží basu s Kojimou a jejich vzájemné přátelství a tvůrčí symbióza pokračují i po tolika desetiletích.

  K na výsost kvalitnímu technickému zpracování patří rychlé nahrávací časy. Ona zde vlastně nejsou ani žádné nahrávání. Skoky mezi lokacemi netrvají déle než 2—3 vteřiny a z hlavního menu konzole se dostanete do hry během pár vteřin. Podobný výkon při načítání nepředvádí v současnosti žádná jiná hra na PS5. Můžeme jí tak s klidným svědomím označit jako opravdu první titul, který naplno využívá na PlayStationu 5 funkci rychlého načítání přes SDD disk.

  Více než prakticky nulové načítání bude však našince zajímat, že hra má českou lokalizaci v podobě CZ titulků. U titulů podobného ražení, které stojí a padají na příběhu a herním mikro managementu vyžadujícím plné pochopení psaného textu u vysvětlivek, je přítomnost titulků zcela zásadní pro vstřebání kontextu. České titulky mají podobně jako u prvního Death Stranding špičkovou kvalitu. Text prošel pečlivou jazykovou korekturou, a zároveň byla přeložena řada věcí s patřičným citem. Už jen přeložit „Bridge Baby" (zkráceně "BB") jako „Propojený plod“ (po česky „PP“) dokazuje pořádný fištrón, protože v překladu zůstaly zachovány jak smysl originálu, tak fonetická příbuznost obou zkratek, které znějí v angličtině a češtině podobně.          

  Má-li nějaká hra dobrý vizuál, mívá zpravidla také kvalitní hudbu, protože se jedná víceméně o dvě spojené nádoby. Jestliže v něčem Kojima opravdu vyniká, pak je to cit pro zkombinování vyprávění a hudby, respektive režie a hudby. To je talent od Pána boha, s tím už se člověk zkrátka rodí. U druhého dílu pokračuje v nastavené trajektorii. Přináší velký zástup licencované a vkusně vybrané hudby, zejména od kapel jako jsou Low Roar, jehož nedávno zemřelý zpěvák Ryan Karazija má v titulcích vyhrazenou čestnou zmínku, Silent Poets nebo Chvrches. Prostor ale dostal nejeden interpret, který do mainstreamového povědomí zatím neprorazil, například zpěvačka se slovenskými kořeny Caroline Polachek. Za ostatními skladbami stojí dvojice tvořená francouzským zpěvákem a skladatelem Woodkidem a Ludvigem Forssellem, který spolupracuje s Kojimou už od dob MGS V. Oba předvedli výkon, o němž můžeme směle říct, že se řadí k tomu nejlepšímu, co jsme mohli v posledních letech slyšet ve hrách.

  Především Woodkid dává hře jedinečný náboj. Jeho skladby složené speciálně pro hru jsou procedurální a dynamicky se přizpůsobují akcím hráče. Ze skladeb, jež budou mezi hráči rezonovat ještě drahně let, musíme zmínit dvě, neboť nás dohnaly až k slzám. Prvním je song „To the Wilder“, jenž nazpíval Woodkid spolu s herečkou Ellou Fanning alias Tomorrow. Dalším je čistě samostatná Woodkidova skladba „Story of Rainy“, která podtrhuje trauma a bolest hlavních postav při cestě za svým osudem. Ve hře zazní samozřejmě také legendární „BB's Theme“ od Ludviga Forssella, a to v několika verzích. Zkrátka a dobře, budete unášeni poetickými a lyrickými tóny a s příjemným mrazením v zádech i se slzami na krajíčku žasnout, jak mocnou zbraní je hudba v podání geniálních skladatelů, zpěváků a toho, který to dal vše dohromady ve střižně, a jehož jméno v naší recenzi už mnohokrát zaznělo.  

  Death Stranding 2: On the Beach je hrou, která se zaryje hluboko pod kůži. Přináší truchlivý, velmi silný a ve svém jádru překrásný příběh o nebojácném kurýrovi, který si vytvořil nezničitelné pouto s jedním vyřazeným „PP“. Hideo Kojima znovu prokázal produkční, režisérské a scénáristické kvality. Stvořil podmanivý svět s úchvatným environmentálním potenciálem, u něhož ponechává hráčům plné pole působnosti, jak jej propojí a naplní, k čemuž jim dává všechny myslitelné nástroje. Grafickým zpracováním, technickými možnostmi a silným hudebním doprovodem si hra dokonce bez větší námahy podmaňuje PS5. Není to titul pro většinové publikum. Už nyní lze vcelku předvídat, kdo jej vychválí, a kdo naopak pohaní. Přesto se stává počinem, který se v nejpozitivnějším slova smyslu vymyká. Kojima dokáže rozvířit stojaté vody herního průmyslu jako málokdo a opakovaně prokazovat, že jsme v interaktivní branži ještě zdaleka neviděli vše a stále je prostor, kam se posouvat. Jeho druhý Death Stranding naplňuje bez potíží obě definice.