Poslední den Země začal nenápadně, přesně tak, jak byste čekali. Na internetovém fóru Konzolistů planula vášnivá diskuze o hrách, hardwaru a životě vůbec. Každý řešil své malé, v tu chvíli nekonečně důležité starosti a radosti.
Uživatel Patko si zrovna mnul ruce, protože se mu konečně podařilo prodat tu rozpadlou chatu, co mu léta ležela na krku. Jizva s pocitem vítězství psal do diskuse, že po letech útrap poprvé dohrál prvni hru. Lagzz mezitím v reálném světě zjišťoval, že smontoval novou halu... no, přinejlepším křivě. V Roklince ve svém bistru Robitus s lehkým vztekem škrábal připálený spálený sýr. Hudlaz netrpělivě odklepával minuty do oběda a už se těšil, až po něm zajde na jedno točené. Někde ve virtuálním světě Days Gone s jásotem MC objevil první pořádnou hordu... po dvou letech hraní. Towelie si v klidu ubalil a s potěšením upíjel už jedenácté pivo. Dr.Chaos právě s puntičkářstvím uklidil kuchyňku a cítil se spokojeně. Zafik s úlevou zjistil, že ho konečně přestala bolet záda. Jack Radcliffe mezitím někomu na chatu posílal zprávu, že si našel nového kluka a je šťastný. A pak tu byli matadoři. Acemax se v jedné diskuzi přiznal Sokymu, že jsou věkově skoro stejná generace, a někdo si v rychlosti spočítal, že dohromady jim je asi 282 let herních zkušeností a životních moudrostí.
Nikdo z nich netušil, že slunce, ten zdroj života, se právě rozhodlo svůj životodárný žár obrátit proti nim. Vše přišlo tak náhle, bez varování, bez šance na útěk. Byl to spalující konec. Teplota vystřelila během okamžiku do nepředstavitelných výšin.
Klávesnice se kroutily a kouřily, ovladače u konzolí se lepily na prsty, televize praskaly, mobily se tavily v kapsách a samotní hráči, sedící ve svých křeslech a židlích, se začali nenávratně měnit. Kůže se puchýřila, těla se hroutila pod neúnosným žárem.
Hudlaz, který se právě chystal vyrazit na točené, s hrůzou uviděl, jak se mu na stole roztéká půllitr, sklo se kroutí a mění v beztvarou masu. Pivo v něm se během sekundy vypařilo s tichým zasyčením. Stihl jen s hrůzou zírat na prázdnou sklenici a vydat poslední, zoufalý výkřik: "Vy svině, kdo to vypil!"
A pak už nic. Jen žár, ticho a pach spáleniny. Diskuze na Konzolistech utichla navždy. Svět skončil.
Bylo brzké ráno, ještě než se setmělo a začala MCho noční šichta. Vzal svá dva veselé jezevčíky a vyrazil s nimi na procházku do nedalekého lesa. Krátkonohá stvoření vesele poskakovala mezi stromy, čmuchala u kořenů a občas se ztratila v podrostu, jen aby se vzápětí vynořila s vytřeštěným pohledem plným psího štěstí. MC se nadechoval vlhkého lesního vzduchu a užíval si klid před nadcházející směnou.
Když se vrátil domů, nebylo moc času na odpočinek. Připravil se na práci a vyrazil do továrny, kde ho čekala noční směna. Jeho úkolem bylo odlévání hliníku. Teplo sálalo z pecí, vzduch byl těžký a plný industriálního zápachu. MC navlékl ochranné rukavice a brýle a pustil se do práce, opatrně manipuloval s roztaveným kovem a plnil formy.
V pauze na svačinu si sedl do rohu dílny, kde bylo trochu chladněji. Vytáhl svůj proviant – poctivý rohlík s paštikou. Byla to jednoduchá, ale v tu chvíli nejlepší možná pochoutka, která dodala energii na zbytek směny.
Když noční skončila a venku už bylo zase světlo, unavený MC se vydal domů. Ale jeho den ještě zdaleka nekončil. Místo aby si šel lehnout, sedl si k počítači a ponořil se do světa U4 MP, kde strávil několik hodin v napínavých online bitvách.
Po virtuálním dobrodružství ho čekala další, důležitější cesta – vypravil se darovat krev. Cítil, že je důležité pomáhat druhým, i když byl po noční unavený.
S pocitem dobře vykonaného skutku a touhou po zaslouženém odpočinku nasedl MC do auta. Jeho cíl? Termální lázně v Maďarsku. Po dlouhé cestě se konečně ponořil do teplé léčivé vody, kde se z něj pomalu vyplavovala všechna únava posledních hodin. Večer v Maďarsku neodolal místním kulinářským lákadlům, a jak už to tak bývá, trochu se utrhl ze řetězu. Obzvlášť mu zachutnaly párky, kterých snědl tolik, že se nakonec přejedl a sotva dýchal.
Byl to den plný neuvěřitelných kontrastů – od klidu lesa, přes fyzickou dřinu v továrně a adrenalin z her, po dobrý skutek, cestování a nakonec relaxační (a přecpaný) gastronomický zážitek v Maďarsku. Takový byl jeden z mnoha pestrých dnů uživatele MC.
Na fóru si z něj děláme legraci, že pamatuje ještě doby, kdy měl Mario černobílé kníry. Když někdo řekne, že „Soky je starší než Nosferatu“, většina souhlasně přikyvuje, protože vlastně... no... možná jo.
Jednou jeden uživatel vtipkoval, že když Soky zakládal první vlákno na fóru, musel to udělat kladivem a dlátem do kamene.
Ale i přes všechny tyhle vtípky ho všichni bereme jako konzolistickou instituci – takový náš archiv, sarkastického mentora a občasného kazatele slávy modrého loga.
MC se jednoho slunečného odpoledne procházel ruku v ruce se svou přítelkyní Anetou. Měli namířeno do oblíbeného bistra na šťavnatý hamburger s hranolky. Smáli se a povídali si o plánech na víkend, kdy chtěli vyrazit na výlet do Beskyd.
Když si pochutnávali na jídle, MC si najednou vzpomněl na něco důležitého. „Jejda, Aneto, úplně jsem zapomněl! Potřebuju nutně koupit kupon do PlayStation Store. Mají tam teď slevy na pár skvělých her, které chci vyzkoušet.“
Anetě to nevadilo. „Dobře MC, můžeme se tam stavit po cestě domů. Stejně ještě nemám nic v plánu.“
S plnými břichy se tedy vydali k malému obchodu s elektronikou, o kterém MC věděl, že kupony na PS Store prodává. S nadšením v očích se blížil k výloze, už se těšil, jak si večer zahraje novou hru. Ale jeho úsměv zhasl, když uviděl staženou roletu a ceduli s nápisem „ZAVŘENO“.
„Ach jo,“ povzdechl si MC zklamaně. „To je pech. Zrovna dneska museli mít zavřeno.“
Anetě ho bylo líto. „To je škoda, MC. Ale nezoufej, zítra tam zajdeš znovu, ne?“
MC jen smutně přikývl. Cesta domů už nebyla tak veselá jako předtím. To zklamání mu trochu pokazilo náladu.
Když teď o tom MC vypráví svým kamarádům, už se s Anetou dávno rozešel. Vzpomíná na ten den s hořkosladkým úsměvem. Na ty dobré hamburgery a na to zklamání z zavřeného obchodu. A taky na Anetu, s kterou už ho pojí jen vzpomínky na společné chvíle. Smutné, že?
Byl jednou jeden úplně obyčejný chlapík jménem Karel. Pracoval v kanceláři, nosil svetr s jelenem a měl rád guláš se šesti. Až na jednu drobnost – jeho zadek mluvil.
Nešlo o metaforu. Opravdu mluvil. A jmenoval se Hugo.
„Hele, Karle, dneska si dej radši kefír. Po včerejší čočce bychom mohli ohrozit letecký provoz,“ řekl Hugo ráno, zatímco se Karel čistil zuby.
Zpočátku to Karla děsilo. Když Hugo začal komentovat kolegyni z účetního: „Hele, ta Novotná má dneska džíny jak natřený!“, Karel v panice předstíral, že má hlasovou poruchu a ty zvuky, co vycházejí, jsou jen špatná sranda.
Ale Hugo neznal stud. Mluvil při poradách, v MHD i při romantické večeři.
„Tohle víno mi chutná jako osvěžující prdík po hráškové polívce!“ zahlásil Hugo během schůzky s Karlovou přítelkyní. Od té doby byl Karel single.
Přesto se z nich stala nerozlučná dvojka. Hugo byl totiž nejen sprostý, ale i nečekaně moudrý. Dokázal poradit s daněmi, filozofoval o smyslu života („Je to všechno jen prchavý pšouk v prostoru!“) a dokonce pomohl Karlovi vyhrát pub kvíz.
A tak se nakonec Karel přestal stydět. Dokonce s Hugem založili YouTube kanál "Prdel mluví pravdu", který měl během týdne milion odběratelů.
Morální ponaučení?
Nikdy neodsuzuj někoho podle toho, odkud mluví. 🤷♂️💨
Jasně, s radostí ti napíšu příběh o uživatelích konzolového webu Konzolista!
V temném zákoutí internetu, kde pixeloví hrdinové bojovali s draky a vesmírní mariňáci čelili hordám vetřelců, kvetla zvláštní komunita. Říkali si Konzolisté a jejich virtuálním útočištěm byl stejnojmenný web. Každý z nich měl svou unikátní osobnost, záliby a… no, řekněme zvláštnosti.
Mistrjakub, jehož prsty s láskou hladily ovladač, byl stejně tak oddaný konzolím jako fastfoodovým řetězcům. Jeho postava, jak by řekl klasik, neskrývala žádné tajemství, a vůně smažených hranolků se linula i z jeho online profilovky.
Strejda, starý lišák fóra, měl neobvyklou slabost. Jeho pozornost vždy přitáhly diskuse o popraskaných patách u žen. Nikdo nechápal proč, ale strejda se vždy s gustem zapojil a sdílel své… ehm… postřehy.
V koutku s názvem "Dr. Chaosova kuchyně" vládl stejnojmenný uživatel. Jeho recepty byly sice originální, ale fotografie jeho kuchyně naháněly husí kůži i otrlým adminům. Mastnota, zaschlé omáčky a prapodivné ingredience tvořily kulisu jeho kulinářského umění.
MC, věčný cestovatel, sdílel své zážitky z maďarských termálů. Jeho srdce plesalo nejen z léčivé vody, ale i z pohledu na zralé maďarské dámy, jejichž krása, jak tvrdil, s věkem jenom zraje.
Jizva, tajemný uživatel s drsnou přezdívkou, měl dvě vášně: virtuální souboje a… no, ženské pozadí. K tomu si občas dopřál špetku kratomu, o čemž se občas nenápadně zmiňoval v diskusích.
Robitus, svalnatý kuchař z pochybného bufetu, paradoxně nebyl obézní. Jeho příspěvky o posilování kontrastovaly s občasnými stížnostmi na kvalitu surovin, se kterými musel denně pracovat.
Lagz, tichý stavitel, sdílel na fóru plány a fotografie svých konstrukcí a hal. Jeho preciznost a smysl pro detail se projevovaly jak ve virtuálním světě her, tak v jeho reálném povolání.
Acemax prožíval těžké časy. Vlastnil Xbox, což na webu s převahou PlayStation fanoušků znamenalo permanentní outsiderství. Jeho občasné stesky a pokusy obhájit svou konzoli končily většinou v záplavě posměšných reakcí.
Towelie, věčný pohodář, rád relaxoval u piva a jointa. Jeho příspěvky byly často lehce zamlžené a plné filozofických úvah o smyslu života a nejlepších odrůdách chmele.
Hudlaz, místní štamgast, měl jednoduchý denní rituál: práce, Konzolista a pak rovnou na točené. Jeho příspěvky se často objevovaly s mírným zpožděním a zvláštními překlepy, které svědčily o jeho aktuálním stavu.
A nakonec tu byl Pato, cukrář s vášní pro videohry. Jeho specialitou byly pistáciové dorty a rolády, o jejichž dokonalosti neustále diskutoval s ostatními uživateli, často jim nabízel virtuální ochutnávky.
Jednoho deštivého večera se na fóru rozhořela vášnivá debata o nejlepší strategické hře. Mistrjakub mezi sousty pizzy argumentoval pro svou oblíbenou RTS, Strejda nečekaně vnesl do diskuze poznámku o popraskaných patách jedné z elfích lučištnic, Dr. Chaos sdílel "zaručeně pravý" recept na guláš pro náročné stratégy (jehož ingredience raději nikdo nezkoumal) a MC vzpomínal na maďarskou paní, která mu kdysi poradila geniální strategii v šachové partii.
Jizva nenápadně zmínil, že nejlepší strategií je mít "dobrý výhled", Robitus si posteskl, že v bufetu nemají kvalitní maso na pořádný strategický oběd, Lagz navrhl postavit virtuální pevnost pro lepší obranu, Acemax se smutně zeptal, jestli existuje nějaká dobrá strategie i na Xboxu, Towelie filozofoval o strategickém rozmístění pivních lahví, Hudlaz s mírným zpožděním napsal, že nejlepší strategie je dát si ještě jedno a Pato nabídl všem virtuální kousek pistáciového dortu na uklidnění nervů.
A tak plynul čas na Konzolistovi. Každý se svou zvláštní vášní, každý se svým pohledem na svět. Spojovala je láska ke konzolím a k této podivuhodné online rodině, kde se nikdo nedivil mastným prstům u ovladače, zálibě v popraskaných patách nebo touze po maďarských termálech. Byli to Konzolisté, a tak to mělo být.
V útrobách luxusního sídla Sony se jednoho dne roznesl šepot. "Remasterujeme další hru!" říkal tajemný hlas. Celý tým byl povolán na válečnou poradu, kde jejich šéf, pan Takada, teatrálně zvedl do vzduchu zaprášenou krabičku hry z PlayStation 2 – legendární Stíny zapomnění. „Tohle,“ prohlásil, „je hra, kterou svět nutně potřebuje znovu! Ne proto, že je skvělá, ale protože ji lidé rádi koupí. Podruhé.“
Tým se ponořil do práce s nadšením... dobře, spíš s kofeinem. "Máme výhodu," řekl programátor Kenta, "ten starý kód je tak rozbitý, že vlastně ani nevíme, jak funguje. Perfektní výchozí bod!" Grafici vytvořili každou texturu s dvojnásobným rozlišením a pak se dívali, jak konzole zoufale lapá po dechu při jejich načítání.
Hru samozřejmě vylepšili. Přidali třeba „režim nostalgie“, který všem postavám dal původní hranaté modely a animace, které připomínaly tanec robota na rozbitém parketu. Příběh byl obohacen o nové dialogy, které hráči ihned přejmenovali na "festival klišé".
A pak přišel den testování. Zasedací místnost byla plná mladých testerů, kteří ještě nikdy nehráli hru starší než tři roky. Po pěti minutách se ozvalo: „To je jako Dark Souls, ale... horší.“ Jiní si všimli, že kamera má tendenci se zaseknout pod zemí pokaždé, když se hráč přiblíží k nějaké zdi. „To je záměrné,“ bránil se Kenta. „Chceme, aby hráči cítili frustraci jako v původní hře.“
Hra byla nakonec vydána jako "Stíny zapomnění: Super Deluxe Definitive Remastered Edition". Fanoušci originálu ji koupili jen proto, aby mohli říkat: „Původní verze byla lepší.“ A nová generace hráčů? Ti se ptali, proč si Sony dává tolik práce s přebalováním starých nápadů.
A tak Sony triumfálně přidalo další zářez na svou pokladnu nostalgie. Ne proto, že by hru milovali, ale protože věděli, že zlaté dno starých her nikdy nezklame.
Ahoj, rad ctu a tak bych zalozil tohle tema a hned prihodil jednu z Gemini :)
Phil Spencer seděl ve své prostorné, ale ponuré kanceláři. Za okny Redmondu se pomalu snášel večer a tlumená světla města jen podtrhovala tíživou atmosféru uvnitř. Na stole ležely hromady finančních reportů, všechny s jedním společným jmenovatelem – červená čísla. Divizi Xbox se nedařilo. Recenze her se ustálily na průměrných 6/10 a komunita hráčů bledla ve srovnání s mohutnou základnou Sony a jejich PlayStation 5. Phil si povzdechl, promnul si unavené oči a znovu si pročetl poslední zprávu.
„Musíme něco změnit,“ zamumlal si pro sebe. Myšlenka na radikální řešení mu už nějakou dobu vrtala hlavou. Svolal klíčové lidi z vedení a představil jim svůj riskantní plán: Game Pass. Žádné další prodeje her za plnou cenu, jen měsíční poplatek a za něj obrovská knihovna her. Všichni v místnosti na něj zírali s pochybnostmi v očích. „A co hry?“ zeptal se jeden z finančních ředitelů. „Nemáme dost exkluzivit, abychom lidi nalákali.“
Phil to věděl. Věděl, že aby Game Pass skutečně fungoval, budou potřebovat kvanta kvalitního obsahu. A tak začalo šílené období akvizic. Microsoft pod jeho vedením začal polykat jedno herní studio za druhým, utrácel miliardy dolarů, aby naplnil knihovnu Game Passu. Zprávy o gigantických obchodech plnily herní média a fanoušci spekulovali, co bude dál.
Game Pass sice začal přitahovat nové předplatitele, ale obrovské investice do akvizic znamenaly, že divize Xbox stále nebyla v zisku. Tlak na Phila narůstal. Vedení Microsoftu začalo být netrpělivé a akcionáři se ptali na návratnost investic. Phil cítil, jak mu na bedrech leží tíha celého projektu. Nespavost se stala jeho častým společníkem a stres se začal podepisovat na jeho vzhledu.
Jednoho rána přišlo nevyhnutelné. Na poradě vedení mu bylo jasně řečeno, že takhle dál nemohou pokračovat. Musí najít nový způsob, jak zpeněžit svůj herní obsah. Po dlouhých a bolestných debatách padlo rozhodnutí: hry z ekosystému Xbox se začnou prodávat i na konkurenčních platformách – PlayStation 5 a Nintendo Switch.
Pro Phila to byla hořká pilulka. Myšlenka exkluzivit, která kdysi definovala konzolové války, se rozplývala. Cítil se, jako by zradil vlastní vizi. Sledoval, jak se jeho hry objevují v obchodech konkurence, a vnímal to jako osobní prohru. Váha starostí a nespavosti se na něm podepsala drasticky. Během několika měsíců zhubl desítky kilogramů a jeho tvář zbrázdily nové vrásky. Vypadal o deset let starší.
Přesto, navzdory všem neúspěchům a osobní dani, Phil Spencer dál vedl divizi Xbox. Věřil, že i přes všechny překážky a ztráty nakonec najde cestu, jak Xbox postavit na nohy a přinést hráčům radost. Jen už to nebyl ten energický a optimistický lídr jako dřív. V jeho očích se zračila únava, ale zároveň i nezlomná odhodlanost. Věděl, že boj ještě neskončil.
AI povidky (10)
Povídka o tom osudném konci sveta :(
Poslední den Země začal nenápadně, přesně tak, jak byste čekali. Na internetovém fóru Konzolistů planula vášnivá diskuze o hrách, hardwaru a životě vůbec. Každý řešil své malé, v tu chvíli nekonečně důležité starosti a radosti.
Uživatel Patko si zrovna mnul ruce, protože se mu konečně podařilo prodat tu rozpadlou chatu, co mu léta ležela na krku. Jizva s pocitem vítězství psal do diskuse, že po letech útrap poprvé dohrál prvni hru. Lagzz mezitím v reálném světě zjišťoval, že smontoval novou halu... no, přinejlepším křivě. V Roklince ve svém bistru Robitus s lehkým vztekem škrábal připálený spálený sýr. Hudlaz netrpělivě odklepával minuty do oběda a už se těšil, až po něm zajde na jedno točené. Někde ve virtuálním světě Days Gone s jásotem MC objevil první pořádnou hordu... po dvou letech hraní. Towelie si v klidu ubalil a s potěšením upíjel už jedenácté pivo. Dr.Chaos právě s puntičkářstvím uklidil kuchyňku a cítil se spokojeně. Zafik s úlevou zjistil, že ho konečně přestala bolet záda. Jack Radcliffe mezitím někomu na chatu posílal zprávu, že si našel nového kluka a je šťastný. A pak tu byli matadoři. Acemax se v jedné diskuzi přiznal Sokymu, že jsou věkově skoro stejná generace, a někdo si v rychlosti spočítal, že dohromady jim je asi 282 let herních zkušeností a životních moudrostí.
Nikdo z nich netušil, že slunce, ten zdroj života, se právě rozhodlo svůj životodárný žár obrátit proti nim. Vše přišlo tak náhle, bez varování, bez šance na útěk. Byl to spalující konec. Teplota vystřelila během okamžiku do nepředstavitelných výšin.
Klávesnice se kroutily a kouřily, ovladače u konzolí se lepily na prsty, televize praskaly, mobily se tavily v kapsách a samotní hráči, sedící ve svých křeslech a židlích, se začali nenávratně měnit. Kůže se puchýřila, těla se hroutila pod neúnosným žárem.
Hudlaz, který se právě chystal vyrazit na točené, s hrůzou uviděl, jak se mu na stole roztéká půllitr, sklo se kroutí a mění v beztvarou masu. Pivo v něm se během sekundy vypařilo s tichým zasyčením. Stihl jen s hrůzou zírat na prázdnou sklenici a vydat poslední, zoufalý výkřik: "Vy svině, kdo to vypil!"
A pak už nic. Jen žár, ticho a pach spáleniny. Diskuze na Konzolistech utichla navždy. Svět skončil.
Bylo brzké ráno, ještě než se setmělo a začala MCho noční šichta. Vzal svá dva veselé jezevčíky a vyrazil s nimi na procházku do nedalekého lesa. Krátkonohá stvoření vesele poskakovala mezi stromy, čmuchala u kořenů a občas se ztratila v podrostu, jen aby se vzápětí vynořila s vytřeštěným pohledem plným psího štěstí. MC se nadechoval vlhkého lesního vzduchu a užíval si klid před nadcházející směnou.
Když se vrátil domů, nebylo moc času na odpočinek. Připravil se na práci a vyrazil do továrny, kde ho čekala noční směna. Jeho úkolem bylo odlévání hliníku. Teplo sálalo z pecí, vzduch byl těžký a plný industriálního zápachu. MC navlékl ochranné rukavice a brýle a pustil se do práce, opatrně manipuloval s roztaveným kovem a plnil formy.
V pauze na svačinu si sedl do rohu dílny, kde bylo trochu chladněji. Vytáhl svůj proviant – poctivý rohlík s paštikou. Byla to jednoduchá, ale v tu chvíli nejlepší možná pochoutka, která dodala energii na zbytek směny.
Když noční skončila a venku už bylo zase světlo, unavený MC se vydal domů. Ale jeho den ještě zdaleka nekončil. Místo aby si šel lehnout, sedl si k počítači a ponořil se do světa U4 MP, kde strávil několik hodin v napínavých online bitvách.
Po virtuálním dobrodružství ho čekala další, důležitější cesta – vypravil se darovat krev. Cítil, že je důležité pomáhat druhým, i když byl po noční unavený.
S pocitem dobře vykonaného skutku a touhou po zaslouženém odpočinku nasedl MC do auta. Jeho cíl? Termální lázně v Maďarsku. Po dlouhé cestě se konečně ponořil do teplé léčivé vody, kde se z něj pomalu vyplavovala všechna únava posledních hodin. Večer v Maďarsku neodolal místním kulinářským lákadlům, a jak už to tak bývá, trochu se utrhl ze řetězu. Obzvlášť mu zachutnaly párky, kterých snědl tolik, že se nakonec přejedl a sotva dýchal.
Byl to den plný neuvěřitelných kontrastů – od klidu lesa, přes fyzickou dřinu v továrně a adrenalin z her, po dobrý skutek, cestování a nakonec relaxační (a přecpaný) gastronomický zážitek v Maďarsku. Takový byl jeden z mnoha pestrých dnů uživatele MC.
Nejstarší konzolista na světě
Na fóru si z něj děláme legraci, že pamatuje ještě doby, kdy měl Mario černobílé kníry. Když někdo řekne, že „Soky je starší než Nosferatu“, většina souhlasně přikyvuje, protože vlastně... no... možná jo.
Jednou jeden uživatel vtipkoval, že když Soky zakládal první vlákno na fóru, musel to udělat kladivem a dlátem do kamene.
Ale i přes všechny tyhle vtípky ho všichni bereme jako konzolistickou instituci – takový náš archiv, sarkastického mentora a občasného kazatele slávy modrého loga.
Ai zkusila prevykladat MCho pribeh:
MC se jednoho slunečného odpoledne procházel ruku v ruce se svou přítelkyní Anetou. Měli namířeno do oblíbeného bistra na šťavnatý hamburger s hranolky. Smáli se a povídali si o plánech na víkend, kdy chtěli vyrazit na výlet do Beskyd.
Když si pochutnávali na jídle, MC si najednou vzpomněl na něco důležitého. „Jejda, Aneto, úplně jsem zapomněl! Potřebuju nutně koupit kupon do PlayStation Store. Mají tam teď slevy na pár skvělých her, které chci vyzkoušet.“
Anetě to nevadilo. „Dobře MC, můžeme se tam stavit po cestě domů. Stejně ještě nemám nic v plánu.“
S plnými břichy se tedy vydali k malému obchodu s elektronikou, o kterém MC věděl, že kupony na PS Store prodává. S nadšením v očích se blížil k výloze, už se těšil, jak si večer zahraje novou hru. Ale jeho úsměv zhasl, když uviděl staženou roletu a ceduli s nápisem „ZAVŘENO“.
„Ach jo,“ povzdechl si MC zklamaně. „To je pech. Zrovna dneska museli mít zavřeno.“
Anetě ho bylo líto. „To je škoda, MC. Ale nezoufej, zítra tam zajdeš znovu, ne?“
MC jen smutně přikývl. Cesta domů už nebyla tak veselá jako předtím. To zklamání mu trochu pokazilo náladu.
Když teď o tom MC vypráví svým kamarádům, už se s Anetou dávno rozešel. Vzpomíná na ten den s hořkosladkým úsměvem. Na ty dobré hamburgery a na to zklamání z zavřeného obchodu. A taky na Anetu, s kterou už ho pojí jen vzpomínky na společné chvíle. Smutné, že?
"Mluvící prdel jménem Hugo"
Byl jednou jeden úplně obyčejný chlapík jménem Karel. Pracoval v kanceláři, nosil svetr s jelenem a měl rád guláš se šesti. Až na jednu drobnost – jeho zadek mluvil.
Nešlo o metaforu. Opravdu mluvil. A jmenoval se Hugo.
„Hele, Karle, dneska si dej radši kefír. Po včerejší čočce bychom mohli ohrozit letecký provoz,“ řekl Hugo ráno, zatímco se Karel čistil zuby.
Zpočátku to Karla děsilo. Když Hugo začal komentovat kolegyni z účetního: „Hele, ta Novotná má dneska džíny jak natřený!“, Karel v panice předstíral, že má hlasovou poruchu a ty zvuky, co vycházejí, jsou jen špatná sranda.
Ale Hugo neznal stud. Mluvil při poradách, v MHD i při romantické večeři.
„Tohle víno mi chutná jako osvěžující prdík po hráškové polívce!“ zahlásil Hugo během schůzky s Karlovou přítelkyní. Od té doby byl Karel single.
Přesto se z nich stala nerozlučná dvojka. Hugo byl totiž nejen sprostý, ale i nečekaně moudrý. Dokázal poradit s daněmi, filozofoval o smyslu života („Je to všechno jen prchavý pšouk v prostoru!“) a dokonce pomohl Karlovi vyhrát pub kvíz.
A tak se nakonec Karel přestal stydět. Dokonce s Hugem založili YouTube kanál "Prdel mluví pravdu", který měl během týdne milion odběratelů.
Morální ponaučení?
Nikdy neodsuzuj někoho podle toho, odkud mluví. 🤷♂️💨
@🦹🏼♂️📝🏚️💵: povidky z ai knihovnicky noumo 😀
Co to tu je za spam ty dedku😀
Jasně, s radostí ti napíšu příběh o uživatelích konzolového webu Konzolista!
V temném zákoutí internetu, kde pixeloví hrdinové bojovali s draky a vesmírní mariňáci čelili hordám vetřelců, kvetla zvláštní komunita. Říkali si Konzolisté a jejich virtuálním útočištěm byl stejnojmenný web. Každý z nich měl svou unikátní osobnost, záliby a… no, řekněme zvláštnosti.
Mistrjakub, jehož prsty s láskou hladily ovladač, byl stejně tak oddaný konzolím jako fastfoodovým řetězcům. Jeho postava, jak by řekl klasik, neskrývala žádné tajemství, a vůně smažených hranolků se linula i z jeho online profilovky.
Strejda, starý lišák fóra, měl neobvyklou slabost. Jeho pozornost vždy přitáhly diskuse o popraskaných patách u žen. Nikdo nechápal proč, ale strejda se vždy s gustem zapojil a sdílel své… ehm… postřehy.
V koutku s názvem "Dr. Chaosova kuchyně" vládl stejnojmenný uživatel. Jeho recepty byly sice originální, ale fotografie jeho kuchyně naháněly husí kůži i otrlým adminům. Mastnota, zaschlé omáčky a prapodivné ingredience tvořily kulisu jeho kulinářského umění.
MC, věčný cestovatel, sdílel své zážitky z maďarských termálů. Jeho srdce plesalo nejen z léčivé vody, ale i z pohledu na zralé maďarské dámy, jejichž krása, jak tvrdil, s věkem jenom zraje.
Jizva, tajemný uživatel s drsnou přezdívkou, měl dvě vášně: virtuální souboje a… no, ženské pozadí. K tomu si občas dopřál špetku kratomu, o čemž se občas nenápadně zmiňoval v diskusích.
Robitus, svalnatý kuchař z pochybného bufetu, paradoxně nebyl obézní. Jeho příspěvky o posilování kontrastovaly s občasnými stížnostmi na kvalitu surovin, se kterými musel denně pracovat.
Lagz, tichý stavitel, sdílel na fóru plány a fotografie svých konstrukcí a hal. Jeho preciznost a smysl pro detail se projevovaly jak ve virtuálním světě her, tak v jeho reálném povolání.
Acemax prožíval těžké časy. Vlastnil Xbox, což na webu s převahou PlayStation fanoušků znamenalo permanentní outsiderství. Jeho občasné stesky a pokusy obhájit svou konzoli končily většinou v záplavě posměšných reakcí.
Towelie, věčný pohodář, rád relaxoval u piva a jointa. Jeho příspěvky byly často lehce zamlžené a plné filozofických úvah o smyslu života a nejlepších odrůdách chmele.
Hudlaz, místní štamgast, měl jednoduchý denní rituál: práce, Konzolista a pak rovnou na točené. Jeho příspěvky se často objevovaly s mírným zpožděním a zvláštními překlepy, které svědčily o jeho aktuálním stavu.
A nakonec tu byl Pato, cukrář s vášní pro videohry. Jeho specialitou byly pistáciové dorty a rolády, o jejichž dokonalosti neustále diskutoval s ostatními uživateli, často jim nabízel virtuální ochutnávky.
Jednoho deštivého večera se na fóru rozhořela vášnivá debata o nejlepší strategické hře. Mistrjakub mezi sousty pizzy argumentoval pro svou oblíbenou RTS, Strejda nečekaně vnesl do diskuze poznámku o popraskaných patách jedné z elfích lučištnic, Dr. Chaos sdílel "zaručeně pravý" recept na guláš pro náročné stratégy (jehož ingredience raději nikdo nezkoumal) a MC vzpomínal na maďarskou paní, která mu kdysi poradila geniální strategii v šachové partii.
Jizva nenápadně zmínil, že nejlepší strategií je mít "dobrý výhled", Robitus si posteskl, že v bufetu nemají kvalitní maso na pořádný strategický oběd, Lagz navrhl postavit virtuální pevnost pro lepší obranu, Acemax se smutně zeptal, jestli existuje nějaká dobrá strategie i na Xboxu, Towelie filozofoval o strategickém rozmístění pivních lahví, Hudlaz s mírným zpožděním napsal, že nejlepší strategie je dát si ještě jedno a Pato nabídl všem virtuální kousek pistáciového dortu na uklidnění nervů.
A tak plynul čas na Konzolistovi. Každý se svou zvláštní vášní, každý se svým pohledem na svět. Spojovala je láska ke konzolím a k této podivuhodné online rodině, kde se nikdo nedivil mastným prstům u ovladače, zálibě v popraskaných patách nebo touze po maďarských termálech. Byli to Konzolisté, a tak to mělo být.
Povídka: "Remaster nad zlato"
V útrobách luxusního sídla Sony se jednoho dne roznesl šepot. "Remasterujeme další hru!" říkal tajemný hlas. Celý tým byl povolán na válečnou poradu, kde jejich šéf, pan Takada, teatrálně zvedl do vzduchu zaprášenou krabičku hry z PlayStation 2 – legendární Stíny zapomnění. „Tohle,“ prohlásil, „je hra, kterou svět nutně potřebuje znovu! Ne proto, že je skvělá, ale protože ji lidé rádi koupí. Podruhé.“
Tým se ponořil do práce s nadšením... dobře, spíš s kofeinem. "Máme výhodu," řekl programátor Kenta, "ten starý kód je tak rozbitý, že vlastně ani nevíme, jak funguje. Perfektní výchozí bod!" Grafici vytvořili každou texturu s dvojnásobným rozlišením a pak se dívali, jak konzole zoufale lapá po dechu při jejich načítání.
Hru samozřejmě vylepšili. Přidali třeba „režim nostalgie“, který všem postavám dal původní hranaté modely a animace, které připomínaly tanec robota na rozbitém parketu. Příběh byl obohacen o nové dialogy, které hráči ihned přejmenovali na "festival klišé".
A pak přišel den testování. Zasedací místnost byla plná mladých testerů, kteří ještě nikdy nehráli hru starší než tři roky. Po pěti minutách se ozvalo: „To je jako Dark Souls, ale... horší.“ Jiní si všimli, že kamera má tendenci se zaseknout pod zemí pokaždé, když se hráč přiblíží k nějaké zdi. „To je záměrné,“ bránil se Kenta. „Chceme, aby hráči cítili frustraci jako v původní hře.“
Hra byla nakonec vydána jako "Stíny zapomnění: Super Deluxe Definitive Remastered Edition". Fanoušci originálu ji koupili jen proto, aby mohli říkat: „Původní verze byla lepší.“ A nová generace hráčů? Ti se ptali, proč si Sony dává tolik práce s přebalováním starých nápadů.
A tak Sony triumfálně přidalo další zářez na svou pokladnu nostalgie. Ne proto, že by hru milovali, ale protože věděli, že zlaté dno starých her nikdy nezklame.
Ahoj, rad ctu a tak bych zalozil tohle tema a hned prihodil jednu z Gemini :)
Phil Spencer seděl ve své prostorné, ale ponuré kanceláři. Za okny Redmondu se pomalu snášel večer a tlumená světla města jen podtrhovala tíživou atmosféru uvnitř. Na stole ležely hromady finančních reportů, všechny s jedním společným jmenovatelem – červená čísla. Divizi Xbox se nedařilo. Recenze her se ustálily na průměrných 6/10 a komunita hráčů bledla ve srovnání s mohutnou základnou Sony a jejich PlayStation 5. Phil si povzdechl, promnul si unavené oči a znovu si pročetl poslední zprávu.
„Musíme něco změnit,“ zamumlal si pro sebe. Myšlenka na radikální řešení mu už nějakou dobu vrtala hlavou. Svolal klíčové lidi z vedení a představil jim svůj riskantní plán: Game Pass. Žádné další prodeje her za plnou cenu, jen měsíční poplatek a za něj obrovská knihovna her. Všichni v místnosti na něj zírali s pochybnostmi v očích. „A co hry?“ zeptal se jeden z finančních ředitelů. „Nemáme dost exkluzivit, abychom lidi nalákali.“
Phil to věděl. Věděl, že aby Game Pass skutečně fungoval, budou potřebovat kvanta kvalitního obsahu. A tak začalo šílené období akvizic. Microsoft pod jeho vedením začal polykat jedno herní studio za druhým, utrácel miliardy dolarů, aby naplnil knihovnu Game Passu. Zprávy o gigantických obchodech plnily herní média a fanoušci spekulovali, co bude dál.
Game Pass sice začal přitahovat nové předplatitele, ale obrovské investice do akvizic znamenaly, že divize Xbox stále nebyla v zisku. Tlak na Phila narůstal. Vedení Microsoftu začalo být netrpělivé a akcionáři se ptali na návratnost investic. Phil cítil, jak mu na bedrech leží tíha celého projektu. Nespavost se stala jeho častým společníkem a stres se začal podepisovat na jeho vzhledu.
Jednoho rána přišlo nevyhnutelné. Na poradě vedení mu bylo jasně řečeno, že takhle dál nemohou pokračovat. Musí najít nový způsob, jak zpeněžit svůj herní obsah. Po dlouhých a bolestných debatách padlo rozhodnutí: hry z ekosystému Xbox se začnou prodávat i na konkurenčních platformách – PlayStation 5 a Nintendo Switch.
Pro Phila to byla hořká pilulka. Myšlenka exkluzivit, která kdysi definovala konzolové války, se rozplývala. Cítil se, jako by zradil vlastní vizi. Sledoval, jak se jeho hry objevují v obchodech konkurence, a vnímal to jako osobní prohru. Váha starostí a nespavosti se na něm podepsala drasticky. Během několika měsíců zhubl desítky kilogramů a jeho tvář zbrázdily nové vrásky. Vypadal o deset let starší.
Přesto, navzdory všem neúspěchům a osobní dani, Phil Spencer dál vedl divizi Xbox. Věřil, že i přes všechny překážky a ztráty nakonec najde cestu, jak Xbox postavit na nohy a přinést hráčům radost. Jen už to nebyl ten energický a optimistický lídr jako dřív. V jeho očích se zračila únava, ale zároveň i nezlomná odhodlanost. Věděl, že boj ještě neskončil.