Xenoblade Chronicles 3

recenze  9
A. Anderla, 12. 8. 2022 13:20
Pro ty, kteří vyrostli jako já ve zlaté éře japonských her na hrdiny, je současná generace her trochu zklamáním. Samozřejmě, že ne ve všech aspektech. Západní RPG hry v otevřeném světě jen vzkvétají, nabízejíc tak jedny z technicky nejpropracovanějších herních zážitků, jaké jsme kdy doposud viděli, a nakonec, sem tam, se i pro nás, "muže kultury", objeví záblesk světla na konci tunelu v podobě našeho oblíbeného japonského žánru, jmenovitě například Tales of Arise. Avšak k JRPG nadšencům není stávající generace konzolí příliš štědrá. Existuje pro to mnoho důvodů a každý má na to jiný názor, ale v mých očích je největším problémem JRPG her dneška fakt, že velká část japonských vývojářů ztratila přehled o tom, co dělá tuto formuli her tak lákavou a ocitla se takřka ve slepé uličce. Ve věku obrovských výpočetních výkonů, počítání polygonů a šílených částicových efektů, je prioritou většiny herních studií grafická podívaná. Herní mechanismy a explorace pak kvůli tomu občas trpí nebo dokonce bývají odsunuty na druhou kolej, a to nikoli proto, že by vývojáři chtěli, ale jednoduše prostě proto, že vytvářet vizuálně imerzivní světy je okrádá o příliš drahocenný čas ve vývojářském koloběhu, jehož není v herním odvětví nikdy nazbyt. Právě proto je více než kdy jindy natolik důležité pro zachování rovnováhy ve vesmíru, aby v dnešní době stále vytvářeli japonské hry na hrdiny veteráni z branže se srdcem na správném místě, jako je Tecuja Takahaši a jeho tým lidí v Monolith Soft, jejichž sérií Xenoblade Chronicles můžu po strávených 100+ hodinách v třetím pokračování, s klidným svědomím postavit na vítězný piedestal.

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Xenoblade Chronicles 3 je totiž milostným dopisem všem harcovníkům JRPG žánru, ačkoli je téměř ve všech směrech přesným opakem futuristického prototypu her v roce 2022. Má nízký počet polygonů, blátivé textury, neostré rozlišení či primitivní animace postav a věřím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že neexistuje početná základna hráčů na této planetě, která by tento spektákl archaické prezentace glorifikovala. Jedinou, opravdu objektivně působivou vlastností v grafickém oddělení Xenobladu, je velmi silný umělecký směr. A i když se jedná o impozantní stylizaci, rozhodně se neblíží plné realizaci kvůli hardwarovému omezení Nintendo Switche. Nicméně, třetí díl Xenoblade Chronicles disponuje spoustou jiných vlastností, u kterých při srovnání s moderní formulí JRPG celkem spolehlivě dominuje. Má naprosto pohlcující a masivní svět, jenž vám zabere desítky a desítky hodin k prozkoumání, nabízí nespočet podmanivých lokací s různorodými NPC, jenž ukrývají ve svých dialozích neméně atraktivní vedlejší questy, vábí vás šesticí optimistických a extrémně sympatických hlavních postav, jenž si prožívají na první pohled velice depresivní příběh ve světě sužovaného nekonečnou válkou dvou národů, a to vše doprovázené až návykově okouzlujícím soubojovým systémem, jehož základ je snadné se naučit, ale obtížné vypilovat. Xenoblade Chronicles 3 je perfektní odpovědí na otázku, kterou si jistojistě mnoho vývojářů během posledních několika let mnohokrát položilo.

„Jak uchopíme klasický vzorec, díky kterému je JRPG tak oblíbené, a zmodernizujeme ho jak pro dlouholeté fanoušky, tak pro nové publikum?“

Všude hrozně, doma nejhůře.

„Bojujeme, abychom žili, žijeme, abychom bojovali“, klíčová věta a nastínění ústředního motivu hry. Ve světě Aionios mezi sebou válčí znepřátelené národy Keves a Agnus. Aby toho nebylo málo už tak ve všudypřítomném zmaru a beznaděje, jejich vojáci již od útlého dětství nemají na růžích ustláno. V životě nepoznali nic lepšího, než jen tvrdý trénink, boj, smrt. To vše v časovém horizontu pouhých deseti let, pokud ovšem měli to štěstí a nepadli za vlast hned v první větší bitvě. A co je čeká poslední den? Obřadní ceremonie a posléze „rozplynutí“, nebo-li „návrat domů“ (homecoming). Jedním takovým vojákem je i náš hlavní hrdina Noah, který, mimochodem, kromě posílání nepřátel na onen svět, má za úkol ještě jednu důležitou činnost. Doprovázení padlých kolegů na onen svět! Jak to přesně dělá? Inu, Noah je takzvaný off-seer, což bych volně přeložil asi jakožto „loučitel" (pro srovnání, v japonském originále se off-seerům říká „okuribito“, což znamená odchod/odlet). Off-seer před padlým vojákem zahraje na speciální flétnu velmi truchlivou melodii, načež z těla vystoupí oblaka energií nabitých částic a ty potom odletí neznámo kam.

Noah jednoho dne společně se svými nerozlučnými přáteli – spolubojovníky léčitelkou Eunie a těžkooděncem Lanzem – zažijí událost, která zcela změní jejich dosavadní pohled na svět. Trojice se potká se svými znepřátelenými protějšky, rychlou a nebojácnou off-seer Mio, inteligentním a nedůvěřivým taktikem Taionem a na první pohled křehkou, ale jinak mocnou bojovníci Senou. Po, řekněme, vzájemné pikantnější výměně názorů, se skupinka našich šesti hrdinů kvůli neočekávanému vývoji událostí spolčí, přesto, že ani jedna strana z toho není zrovna dvakrát nadšená. Více nebudu prozrazovat, protože první hodiny hraní jsou opravdu napínavé a plné flashbacků, jenž poodkrývají střípky komplexní příběhové mozaiky. Příběh je konec konců jedním z hlavních taháků hry. Je temný, napěchovaný jemnými nuancemi a filozofickým přesahem, včetně takových myšlenkově provokujících konceptů, jako je gnosticismus, reinkarnace či život po životě, ideje pro tuto sérii zcela vlastní.

Ještě ale než se odebereme ke hratelnosti, musím vypíchnout jednu podstatnou věc. A tou věcí mám na mysli excelentně napsané postavy. Popravdě se nestává často, že bych v JRPG hrách nacházel běžně skupinu až šesti jedinců pokrývajících tak širokou škálu typů osobností, aniž by se alespoň jedna z nich nestala časem trochu otravnou. Xenoblade Chronicles 3 to ale dokázal. V případě našich šesti hrdinů jsem cítil skutečnou radost z poznávání jejich osobností. Prostřednictvím dobře napsaných misí v kampani a vedlejších úkolů jsem neměl ani na chvíli pocit, že by tvůrci někomu z hlavních hrdinů odpírali zaslouženou pozornost. Každá postava zde dostane dostatek času a prostoru k růstu a rozvoji z téměř katatonického stavu, ve kterém je najdeme, na plnohodnotné hrdiny s hlavou vztyčenou vzhůru.

Má-li být totiž příběh katarzí celého dění na našich obrazovkách, skvěle napsané postavy jsou potom jeho neodmyslitelnou nosnou konstrukcí, bez které by vyprávění fungovalo jen z poloviny a zřejmě jen po omezenou dobu. A tady se zkrátka vše povedlo na jedničku s hvězdičkou. Jo, a Noponi snad poprvé v historii série ve vás nevyvoláváji pocity hraničící s touhou se sebepoškozovat...

Press A to interact

Po herní stránce je jinak pokračování Xenoblade Chronicles klasickou road-movie. Cestujete po světě křížem krážem, plníte nápadité úkoly, do toho občas něco uvaříte či si sami vyrobíte pro potřeby na bojišti, absolvujete řadu rozhovorů, poodkrýváte příběhové pozadí, a to nejdůležitější: bojujete. Hra si v tomhle směru nehraje na něco přelomového. Vše ovšem dávkuje tak skvěle a citlivě, že vás každá vaše herní seance bude bavit a budete mít nutkání se do hry vracet znovu a znovu.

Avšak jedna nová, nápaditá náplň v Xenoblade Chronicles 3 by zde přece jen byla. V tomto díle totiž bude nedílnou součástí vaší výpravy osvobozování kolonií. Každá jednotlivá kolonie, kterou osvobodíte během bojů za budoucnost Aionios, má své vlastní obsazení postav, své vlastní sociální praktiky, kterým se jistě budete chtít podívat pod pokličku. A jakmile je osvobodíte od utrpení neustálých bitev, začnete v nich najednou nacházet rušná malá centra, plná nových lidí, s novými nadějemi a sny, včetně nových strastí a výzev, jenž se vám budou promítat do nových misí, kterých se můžete ujmout a nových příběhů, jejichž součástí se můžete stát. Jednodušeji řečeno, ztratit v nich pojem o čase je tady sakra snadné. Zvlášť, když se snažíte u každé kolonie zvýšit si Affinity Chart, prvek, jenž vám umožňuje získat více vedlejších questů v dané oblasti, více předmětů ke koupi od místních obyvatel, včetně slevy na zboží. Affinity Chart též ovlivňuje, jak spolu NPC vycházejí, jak se vyvíjejí jejich vztahy a jak přesně každá kolonie pohlíží na vás a vaše přátele, když se zrovna zaměstnáváte řešením jejich problémů. Tohle všechno vytváří dojem, že svět v Xenoblade Chronicles 3 doopravdy žije. Že je to svět odhodlaný vám nabídnout více než pouhé monstra a padouchy, kteří jsou tu převážně jen od toho, aby proti vámi tasili své zbraní.

MMO, které není MMO.

Dynamický. Tak bych asi nejlépe definoval soubojový systém jedním slovem u Xenoblade Chronicles 3. Hru začínáte s třemi postavami, ale pouze s jednou hratelnou. Po několika hodinách oťukávání si herních mechanik a prvních vítězstvích v soubojích, vás hra sama přepne na druhou postavu, abyste si osvojili úlohu léčitele. Obecně tutoriály zde jsou zpracovány a zakomponovány do herního obsahu opravdu dobře, zvlášť pro nováčky v žánru, které by strohé vysvětlivky o pár řádcích z předešlého dílu zaručeně odradily od dalšího hraní. Ta nespoutaná hratelnostní nirvána ale začíná teprve až v momentě, kdy vám hra zpřístupní všech šest hlavních postav, mezi kterými můžete libovolně přepínat během souboje. Samotné souboje jsou pak velice adrenalinové, kombinující taktické prvky z klasických RPG tahovek ze staré školy a akčnější model, který si propůjčuje některé prvky z toliko oblíbených MMORPG her.

Všechny postavy útočí v reálném čase a každá z nich zahajuje svůj bojový tanec klasickým auto-útokem, jenž se aktivuje sám od sebe, pokud hráč s postavou nijak nepohybuje po bitevním poli a je v dosahu nepřítele. Při tomto základním útočení se postavě naplňují tři hlavní ikonky (později ve hře jich můžete mít více), kterým se říká Arts. Art je speciální útok, mnohdy vyžadující správné podmínky, většinou specifickou polohu vůči nepříteli nebo striktní posloupnost, aby měl maximální účinnost. Pokud navíc tento speciální útok provedete v určitou chvíli s auto-útočením u vámi právě ovládané postavy, vyrušíte tím v mžiku animaci auto-útoku, načež postava provede Art rychleji a s větším účinkem.

A to není samozřejmě všechno.

Kromě Artů, má každá postava k dispozici též takzvaný Talent Art, jehož naakumulování docílíte jedině akcemi, které odpovídají roli postavy. Útočníci, kupříkladu, mohou snadno nabíjet Talent Arts tím, že útočí svými běžnými Arty z boku a na záda nepřátel. Druhů Artů je ale ve finále ještě více a rozepisováním se o nich bych jim akorát prokázal medvědí službu.

Míru vyplavování endorfinů ve vašem mozku pak v bitvách dost ovlivňuje postava, kterou zrovna ovládáte. Povolání je zde spousta a postupným hraním se budete učit nové, včetně navyšování potenciálu těch stávajících. V základu je ovšem lze rozdělit do tří základních kategorií: již jednou zmíněný útočník, ochránce a léčitel. Tady asi není třeba moc co dodávat. Ochránce funguje jako houba na pohlcování útoků nepřítelem a snaží se je k tomu dokonce vyburcovat. Léčitelé jsou zranitelní, ale udržují partu na živu a posilují ji nejrůznějšími vylepšeními. No a útočníci se soustředí na to, aby nepřátelé co nejdříve ochutnali prach ze země. Možností rolí je ale nepřeberné množství, a tak věřím, že vybrat si následně i skrze nějaké povolání svůj styl boje nebude pro většinu hráčů problém. Mimoto, v pozdějších částech hry narazíte na povolání, kterak jsou opravdu zajímavá, což hře dodává tolik potřebnou variabilitu a podklad pro experimentování s vaší partou hrdinů. Motivací vám budiž taktéž grandióznost bitev, především těch s velkými bossy. Vypůjčování útoků z povolání a jejich kombinování se pro vás stane skoro rutinou a jejich efektivnost v soubojích bude tou nejlepší možnou odměnou.

Další a tentokrát exkluzivní specialitou nového Xenoblade Chronicles je mechanismus Ouroboros, kdy se dvě postavy dočasně sloučí v jednu epickou bytost s vlastním arzenálem útoků. Ouroboros má velmi důležité příběhové opodstatnění, rozvíjí nadále k nim přiřazené talenty a jejich přítomnost na bojišti vám nesčetněkrát „zachrání zadek“ při vypjatých situacích se silnými protivníky. Vyváženost sil v Ouroboros pak spočívá v omezeném užití, kdy při jejích vyvolání vám začne rychle nabíhat jakýsi teploměr, který po dosažení maximální hodnoty se přehřeje a dvojce postav je tak nucena opět se navrátit do svých lidských podob. Teploměru poté trvá nějaký čas, než se ochladí na provozní hodnotu, každopádně Ouroboros můžete kdykoli zrušit manuálně.

Třešničkou na dortu zinoblejdího bojového setu je ale již tradičně prvek známý pod pojmem Chain Attack, k jehož nabití se dopracujete používáním komb. Při potyčkách s řadovými nepřáteli je téměř nemožné jej aktivovat, zatímco při soubojích s bossy je bezpochyby nutností. Jde v podstatě o minihru, jenž se hraje na tahy, v rámci které musíte promyšleně navolit hrdiny a jejich útoky tak, aby získali co nejvíc taktických bodů. Po provedení řetězových útoků se aktivují celému týmu různé bonusy a vylepšení, které posléze zužitkujete v „běžném boji“. Chain Attack považuji za velice zdařilou a nestárnoucí mechaniku v této sérií, jelikož její efektivita závisí čistě a pouze na vašem dobrém managementu se zdroji a strategickém dávkování útoků. Díky této mechanice můžete kolikrát zasadit až skandálně zničující poškození, které jinak strašlivě vypadajícího bosse vyřídí natolik rychle, jako Alenu Schillerovou jedna dobře položená otázka v anglickém jazyce.

Když vám k tomu ještě začnu blábolit o navolení si různých předmětů pro každou postavu, sadu schopností a drahokamy, půjde vám pravděpodobně z toho hlava kolem. Pravdou ovšem je, že všechny systémy ve hře jsou intuitivní a hra vás nikdy nezahlcuje informační sprchou, na kterou byste normálně potřebovali pořádný deštník.

DO-RE-MI-FA-SOL-LA-SI

Jestli jste dočetli moji recenzi až sem a nabyli snad pocitu, že tuhle hru až moc opěvuji, tak vás asi moc nepotěším následujícími řádky, protože pane jo, ta hudba, TA HUDBA! Hudba je ve třetím pokračování Xenobladu pro mě absolutní vrchol, co jsem do dnešních dnů měl možnost slyšet. Jasunori Micuda, Manami Kijota a Kendži Hiramacu jsou svatá trojce skladatelů, která k nám snad byla seslána z nebes, nebo minimálně se jim dostalo požehnání od vyšší moci. To, co totiž předvedli u téhle hry, nemůžu nazvat jinak, než ušním orgasmem.

Samotný soundtrack má přes 11 hodin stopáže a většina kousků jeho orchestrální struktury ve mně vyvolávají naprosté pocity euforie, až povznášejících stavů. V jednom momentě jsem se dokonce přistihl, jak již alespoň 15 minut pouze civím na obrazovku svého Nintendo Switche a nechám se unášet magickými tóny s názvem Rest Spot, které se spustí v momentě, kdy se svojí partou usednete k táboráku. Soundtrack Xenoblade Chronicles 3 je jednoznačně důležitou nástavbou celé hry a silně umocňuje již tak skvělý zážitek z vašeho dobrodružství.

Dokonalá, ale...

Abych ale nevypadal jen jako zaujatý podivín (tedy jako podivín budu vypadat vždycky), musím samozřejmě vypíchnout i nějaké ty nedostatky. A že se jich určitě pár najde. Předně, za největší zklamání považuji animace v soubojích. Možná to je pouze můj subjektivní pocit, ale údery útoků a speciální komba pro mě nemají takovou ráznost a surovost. Nevyvoláváji ve mně dojem, že na nepřátelé útočím opravdu mocnými sci-fi zbraněmi, nýbrž pofidérními klacíky a kruhy z tělocvičny.... Zvuky samotných úderů jsou pak kapitola sama pro sebe a zdají se mi hodně upozaděné, na rozdíl od předešlého dílu, kde každý úder si sebou nesl slyšitelnou těžkopádnost a uším lahodící efekt.

Jako kontraproduktivní aspekt vidím taky v četnosti nepřátel v některých oblastech. Někde těch nepřátel bylo fakt tolik na jeden kilometr čtvereční, že jsem se začal sám sebe ptát, jestli náhodou nehraji nějakou neaktualizovanou verzi hry a můj update nezůstal zahryznutý na síti někde na půli cesty. V jedné části hry jsem totiž byl doslova zahlcen nepřáteli a ať jsem se otočil na jakoukoliv světovou stranu v onen moment, vždy bylo v tu chvíli jen pár krůčků ode mne několik kusů nepřátelské zvěře. Kdybych pak býval nebyl na vyšším levelu (většina nepřátel na vás nezaútočí, pokud jste přelevelovaní), jsem si 100% jistý, že by se na mě snesli jako kobylky na pesticidy neošetřené pole obilí kdesi v Africe, načež by s mojí partou provedli rychlý proces.

Podotýkám, že tento velký počet nepřátel se nevztahoval na nějaký úzký koridor, ale velmi otevřenou a velkou arénu na mapě.

Jak již pak u takto rozsáhlých her bývá zvykem pro tuto hybridní konzolku, technická stránka hry není zrovna něco, co by si s pýchou vyvěsili na nástěnku v kancelářích Nintenda. Hra sice po většinu času běží ve stabilních 30 snímcích za vteřinu, při hardwarově náročnějších bitevních kláních ale rozlišení občas nechutně padá a ze hry je opravdu mazanice. A když už nepomáhá ani nižší rozlišení, začne trošičku haprovat i snímkování. Během prvních deseti hodin mi dokonce hra jednou spadla a taky mi zazlobil zvuk svým náhlým výpadkem při všedním přesunu po lokaci. Po dalších deseti hodinách se již nic takového neopakovalo.

Ale i tak musím říct, že hra vypadá na poměry hardwaru místy opravdu úchvatně a je radost si v ní někdy cvaknout pár screenshotů.

Nahrávací obrazovky v době nových konzolí mohou taky někoho spíše rozzuřit a ke konci hry dochází k několika vážně zdlouhavým načítacím sekcím, které již spolehlivě otráví i nejednoho flegmatika, přesto je celkově Xenoblade Chronicles 3 skutečným technickým triumfem na stárnoucí konzoli od Nintenda. Jedná se o obrovskou hru, která je nabitá úžasnými výhledy, akčními bitvami a stylovými cutscénami, a upřímně řečeno, málokdy jí unikne šmrnc, ať už hrajete přenosně nebo v docku.

Existuje tolik dalších věcí, o kterých by se dalo sáhodlouze v této recenzi diskutovat, jenomže jejich popisem bych vás připravil o nejedno překvapení, protože to opravdové kouzlo této hry spočívá v jejím postupném rozkrývání nejednoho jejího tajemství a experimentování s rozsáhlou paletou bojových možností. Jste-li navíc fanouškem Xenoblade Chronicles jako já, pak vězte, že toto je vrchol série, jenž nejen, že pokračuje ve své dlouhé tradici, ale též některými elegantními způsoby propojuje vše, co na této franšíze máme rádi, do jednoho famózního celku. Pokud jste jen fanoušek skvělých, velkých japonských her na hrdiny, a Xenoblade Chronicles sérií jste doposud odolávali, potom se spolehněte na moje doporučení, že je nejlepší čas právě teď naskočit, jelikož jde s přehledem o jedno z nejlepších JRPG této generace, jasný adept na hru roku a jeden z nejlepších herních zážitků, který v současné době můžete na Switchi okusit. Je to jedna z těch her, o které si budete ještě dlouho povídat, stejně jako si ji budete ještě dlouho užívat po prvním dohraní. Xenoblade Chronicles 3 je emocionálně nabitým mistrovským dílem, srdečným eposem, jenž vám nesčetněkrát vykouzlí úsměv na tváří, při němž snadno a rychle zapomenete na některé jeho drobné nedostatky. Zvlášť díky neuvěřitelně zajímavému příběhu a jednomu z nejlepších soubojových systémů, do kterého jsem měl to potěšení kdy naskočit.

Xenoblade Chronicles 3

nsw
Nintendo, Monolith Soft
Datum vydání hry:
29. 7. 2022
Žánr:
RPG, Adventura
10/10

Komentáře