Recenzovaná verze: Xbox Series X/S

S recenzí značně pomohl Leon, za což mu děkuji.

Recenzovat interaktivní drama je vždy tak trochu nevděčný úkol, protože tento žánr herní komunitu tradičně rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Pro jeden tábor se jedná o zajímavou herní zkušenost a autentický žánr srovnatelný s jinými, zatímco zastánci druhé strany zdůrazňují minimum výzev a nízkou účast hráči u těchto titulů. Rozpolcenost názorů dokonale ukázal případ hry „Detroit: Become Human“, kterou jsme svého času hodnotili v redakci nejvyšší známkou, ale početná skupina hráčů nemůže tomuto androidímu dramatu dodnes přijít na jméno. Odrazilo se to i v zajímavé skutečnosti, protože jestliže Until Dawn podpořila jako producent Sony, tak o vydání The Dark Pictures Anthology se postaralo Bandai Namco Entertainment. Zkrátka a dobře: interaktivní dramata nejsou mainstreamovým žánrem a nemají potenciál podchytit miliónové masy. The Quarry proto vydává 2K Games a není tajemstvím, že si vlivný vydavatel u vývojářů hru víceméně objednal, díky čemuž zbavil dopředu studio strachu z případných nízkých prodejů. 

Jestliže bychom měli definovat největší slabinu her z tohoto specifického žánru vydaných za poslední dekádu, pak je to jejich minimální schopnost jej výrazněji inovovat, neboť jeho základní šablona již byla nastavena. Navíc stojí interaktivní dramata primárně na příběhu, atmosféře a audio-vizuálu, tedy na stavebních kamenech, které se vyvíjejí plynule s příchodem nových technologií. Už zmiňovaný Detroit: Become Human od Quantic Dream narazil na žánrový strop a za současného stavu konzolového hardwaru z něj vytěžil takřka maximum. Před vývojáři z britského studia tak stála velká výzva, takřka neřešitelný problém, protože měli jasně danou zakázku: udělat hru, která absorbuje základní esenci Until Dawn, ale zároveň se pokusí žánr obohatit o nové možnosti. V Supermassive Games si proto udělali pečlivou analýzu toho, co baví hráče nejvíce na interaktivních dramatech, a tomu přizpůsobili svůj nový titul.

Ukázalo se, že fanoušci milují u interaktivních dramat ze všeho nejvíce kvalitní příběh, zasazení, postavy a atmosféru, tedy nic nového pod sluncem. Na druhou stranu jsou ochotni se vzdát herní volnosti a obětovat interakci na úkor filmového zážitku a celkového feelingu. Jinými slovy se rozhodli vývojáři jít mnohem dále ve vytvoření toho, co někteří hanlivě nazývají filmohrou. The Quarry je klasický herní slasher odehrávající se sice v současnosti, ale záměrně evokující v řadě prvků 80. léta, kdy byl tento žánr na vzestupu. Po staré době pomrkává třeba pixelové menu, ikona VHS kazety či různé grafické filtry vracející nás zpět do minulosti. Je to svým způsobem přirozené, protože hra si vzala inspiraci z filmů „Pátek třináctého“ (1980) a „Sleepaway Camp“ (1983). Další filmové inspirace netřeba zmiňovat, protože je snadno identifikuje každý, kdo si libuje v klasických i béčkových hororech. Osmdesátkovou atmosférou dýchne na hráče také samotná lokalita, kde se děj odehrává, a tou je severní část státu New York. Tady se nachází na břehu rozsáhlého jezera letní tábor Hackett's Quarry utopený v moři lesů, kde se rozhodne skupinka dospívajících strávit poslední noc nedbaje moudrých rad, aby se na noc raději zamknuli ve svých pokojích a nevycházeli v noci ven. Netuší tak, jaký děs a hrůza na ně čeká ve zdánlivě idylickém a zapadlém koutě Spojených států…

Kořením hry jsou hlavní postavy. Jejich povahové rysy se vytvořily podle klasické šablony, a pokud jste hráli Until Dawn, pak se z vašeho úhlu pohledu obmění pouze jména a tváře, nikoli chování postav. Máme tak zde sebevědomou Lauru (Siobhan Williams), jejího lehkovážného a komického přítele Maxe (Skyler Gisondo), nespolečenskou a svůj skicák milující Abigail (Ariel Winter), dominantní a přímočarou Kaitlyn (Brenda Song), povrchního fešáka Nicka (Evan Evagora), pohlednou dokumentaristku Emmu (Halston Sage), samotáře a správňáka Ryana (Justice Smith), šprýmaře a hudebního znalce Dylana (Miles Robbins) a domýšlivého i sebestředného sportovce Jacoba (Zack Tinker). Ve hře si zahráli ve vedlejších rolích dospěláků i skutečné herecké legendy David Arquette, Lance Henriksen nebo Ted Raimi (ten bude vždy Joxerem z Xeny). Do rolí puberťáků byly obsazeny naopak mladé a vycházející hvězdy, které budete pravděpodobně znát ze svých oblíbených seriálů a filmů. Je vždy zajímavé sledovat obsazení u interaktivních dramat, protože nikdy nevíte, nehraje-li ve vaší hře nějaká budoucí filmová hvězda. Třeba takový Rami Malek, který si zahrál v Until Dawn jednu z hlavních rolí, si později dokráčel i pro slavného Oscara a je dnes považován za jednoho z nejtalentovanějších herců své generace.

U her ze série The Dark Pictures Anthology mi trochu vadilo, že ačkoliv měly zajímavý námět, nedokázaly ho naplno využít, jako tomu bylo u Until Dawn, čemuž dost kolikrát pomáhaly i nezajímavé postavy, k nimž jsem si nemohl udělat hlubší vztah. I proto pak jejich smrt neměla tak velký dopad, jaký by měla mít. To u The Quarry je tomu naštěstí úplně jinak. Dobře zvolení herci podávají přesvědčivé výkony, přičemž už během prvních dvou kapitol jsem si našel své oblíbence, kterým jsem začal fandit a rozhodně jsem nechtěl, aby o pár desítek minut později zařvali nepěknou smrtí. Ano, dialogy jsou sem tam pořád dost naivní, někdy chování hrdinů není úplně logické a trochu zarazí, ale naštěstí těchto nešvarů není tolik, jako tomu bylo u předchozích her Supermassive Games.

Co ovšem trochu vytknu, je pomalejší začátek. Příběh se rozjíždí docela pomalu, ale jakmile se v druhé polovině rozjezde, vývojáři sešlápnou plyn až k podlaze a hrdinům i hráči samotnému nedají ani na minutu oddechnout. Najednou se ze hry stává adrenalinová neskutečně zábavná jízda s velmi dobrou atmosférou, střihem, sem tam lekacím momentem a spoustu nečekaných událostí, které hráč ovlivňuje svými rozhodnutími. Často jsem hraní porovnával s Leonem a kolikrát mi přišlo, že hrajeme každý úplně jinou hru jen se stejnými postavami. Zatímco jemu na konci přežila jedna jediná postava, tak já jich zachránil hned šest. Nevím, jak se mi to povedlo, ale zřejmě už dokážu tak nějak lépe odhadnout, díky předchozím zkušenostem s hrami od Supermassive Games, kam jednotlivá rozhodnutí povedou.

Princip hry je v základu stejný jako u Until Dawn, takže pokud jste nyní už tuto legendu dříve hráli na konzoli PlayStation 4, budete od první minuty jako doma a bude vám hraní The Quarry připadat i mnohdy hodně podobně. Jde o to provést celou partu všemi nástrahami nebezpečného herního světa představujícího klasickou quick-time events (QTE) adventuru z pohledu třetí osoby. Jak už bývá v tomto žánru obvyklé, čekají nás agenturní prvky, sbírání stop a odhalování toho, co se ve skutečnosti děje, postupné odemykání možných variant scénářů a pochopitelně také dramatické a adrenalinové akční úseky vyplněné tradičním obsahem jako je útěk, boj nebo skrývání. Když hra poskytne volnost a hráč není jen sledovatelem událostí, trochu zamrzí, že se vývojáři rozhodli většinou pro statickou kameru. Ta totiž sice někdy navozuje hutnější atmosféru, když nevíte, co se nachází před postavou kvůli zvolenému úhlu, ale na druhou stranu průzkum prostředí ztěžuje a moc mu nepřeje, a vlastně jde dnes už o dost těžkopádné a krkolomné řešení. Oproti tedy poslednímu The Dark Pictures Anthology s podtitulem House of Ashes, jenž nabídl kompletně volnou kameru, je to dle mého zase krok zpět.

Každá z postav může zemřít, což je vždy tak trochu strašákem většiny hráčů, protože ruku na srdce – málokomu se podaří u interaktivních dramat při prvním průchodu zachránit všechny postavy. Teoreticky lze při úplném selhání během QTE pasáží a kombinováním špatných rozhodnutí zabít všechny postavy, a tak si z celkové herní porce cca 10—12 hodin ukrátit herní zážitek na nějakých 7 hodin. I bez motýlího efektu Until Dawn a puntičkářství Davida Cage – vzpomeňte si, jak větvil svůj příběh u Detroitu – disponuje The Quarry 186 různými zakončeními a každá z postav může zemřít asi tuctem různých smrtí v odlišných situacích. Každý si tak může napsat vlastní příběh a zamotat se do osidel žánru, kde platí nepsané pravidlo, že o životě a smrti rozhodují často drobnosti, kdežto zdánlivě osudová rozhodnutí ve skutečnosti nic neovlivní.

Oproti Until Dawn se změnilo u nového přírůstku do stále nepočetné rodiny interaktivních dramat základní pojetí hororu. V roce 2015 nás Until Dawn neustále lekal lacinými jump scares situacemi, které byly po čase již značně ohrané a zbytečně shazovaly celkové napětí a atmosféru. Oproti tomu The Quarry ubral na pubertálním strašení, i když ani zde není o dětinskosti a přihlouplé lekačky nouze, a výrazně zapracoval na komplexnějším navození hororové scenérie s použitím gore prvků. Dávkování příběhu a jeho zvratů je více než dobré a při některých částech hry si budete připadat jako diváci velkolepé hororové podívané, která by nejen obstála na filmovém plátně, ale dokázala by dokonce i v hororovém žánru vyniknout. 

The Quarry se na první pohled nijak neodlišuje od Until Dawn. Avšak pod povrchem atmosférického hororového zážitku dříme touha vývojářů pokusit se žánr inovovat, a zároveň vyhovět tužbám publika. Jak už bylo řečeno, důkladná rešerše ukázala, že se mnozí fanoušci na interaktivní dramata raději koukají, než aby je sami hráli, popřípadě se u hraní Until Dawn pravidelně střídali. Z tohoto důvodu se v Supermassive Games odhodlali překročit tenkou dělící čáru mezi filmem a hrou a přidat revoluční herní prvky. Je totiž možné nastavit si „Movie mode“, který utlumí herní mechaniky jako QTE, míření nebo střelbu, díky čemuž má hráč mnohem menší vstupy do děje než v případě základního nastavení. To uspokojí přesně ten typ hráčů, kteří interaktivní dramata berou v prvé řadě jako film než hru. Může to přilákat ke hře dokonce i herní panice, což znamená u hry, kde se počítá s prodeji v rámci statisíců, nikoli miliónů, nezanedbatelný přínos celkovému komerčnímu úspěchu. Každopádně Movie režim je možné nastavit tak, že buď všichni přežijí, nebo zemřou nějakou hodně nepěknou smrtí. Třetí možností je nastavit ke každé postavě několik atributů a následně sledovat, jak ovlivňují děj, který je tak od prvních dvou možností více nepředvídatelný.

Další novinkou v žánru, kterou si může The Quarry patentovat, je možnost zvrátit některá úmrtí postav. Při prvním průchodu hrou není možné změnit osud postav, které vám nepřežijí děsivou noc. Ale po prvním dohrání se odemkne „Death Rewind“ s nímž je možné v každém z následujících průchodů hrou vrátit zpět smrt postavy, a to celkem ve třech případech. Pokud jste si objednali Deluxe Edition, pak můžete Death Rewind využít už při prvním průchodu. Změnit osud postavy vychází stejně jako v případě přidání filmového módu do hry z přání hráčů, kteří si u Until Dawn stěžovali na to, že úmrtí jsou těžko předvídatelná a jedno nebo dvě chybně stisknutá tlačítka u QTE pasáží mohou nezvratně zpečetit život oblíbeného hrdiny či hrdinky. Je ale třeba poznamenat, že použít Death Rewind je celkem risk, protože nikdy nevíte, kde přišlo ono zásadní rozhodnutí, kvůli němuž vaše oblíbená postava zemřela. Klidně se tak můžete vrátit i o dvě až tři hodiny zpět, což zrovna nepotěší.

Jak je u interaktivních dramat zvykem a železnou pravidelností, tak se i tentokrát dočkáme vyspělého filmového zážitku. Grafika je místy doslova vynikající s parádním nasvícením a klade důraz na obličejovou mimiku, i když není vždy úplně bezchybná a v některých částech působí zbytečně expresivně, a tudíž nevěrohodně. Na obličejový fotorealismus aplikovaný u Detroit: Become Human proto zapomeňte, ale oproti Until Dawn a vlastně i sérii The Dark Pictures Anthology se jedná o velký posun. Co mohu z technické stránky vytknout, jsou sem tam doskakující textury a některé grafické glitche. Je vidět, že by si hra zasloužila ještě nějaký čas ve vývoji, ale naštěstí tyto chybky nejsou moc časté a tak zásadní. Framerate je po celou dobu stabilní, nezaznamenal jsem problém. Jen optimalizace na konci by mohla být lepší, protože mi hra třikrát spadla. Naštěstí se neustále ukládá, takže jsem vždy po zapnutí začal tam, kde jsem skončil. Na atmosféru má velký vliv i velmi dobré ozvučení a hlavně soundtrack s licencovanými písničkami. Je vidět, že na The Quarry měli vývojáři větší rozpočet, a na produkčních hodnotách je to hned hodně vidět. 

Než recenzi ukončím, nesmí chybět zmínka o multiplayeru, jenž je prakticky totožný s tím, který už nějakou dobu servírují hry ze série The Dark Pictures Anthology. Lokální multiplayer spočívá v tom, že se dva nebo více hráčů sedící společně před konzolí střídají v hraní za různé postavy. To má velkou přidanou hodnotu zážitku, protože je vždy lepší, když kolektivní příběh tvoří více osob, a tak je konečný výsledek méně předvídatelný, než když hraje jednotlivec. V online režimu může naopak až sedm dalších zúčastněných hlasovat v klíčových rozhodnutích, jak se má hráč zachovat. Multiplayer jsem už u The Dark Pictures Anthology bral jako zajímavý doplněk, ale osobně bych se bez něj i klidně obešel, protože nejsem jeho cílovkou. Podobný druh her si rád užívám sám v potemnělé místnosti, a ne v místnosti plné dalších lidí, což by jen kazilo atmosféru. A u The Quarry by to byla i škoda, ale je to můj názor. Souhlasit s ním nemusíte.

The Quarry je klasickým zástupcem žánru interaktivních dramat a zdařilým duchovním nástupcem legendárního Until Dawn. Pokud máte rádi tento žánr a Until Dawn vám přirostl k srdci, pak se můžete bez obav pustit do dalšího krvavého příběhu o lovcích a lovených. Do rodiny interaktivních dramat přibyl nový velmi povedený kousek, který je ve svém příběhovém pojetí sice pouze dalším ze slasherů, avšak přidává některé inovace posouvající herní zážitek blíže k zážitku filmovému. Pouze hráči rozhodnou, přejí-li si takové směřování i do budoucna. The Quarry je příkladný letní herní blockbuster, který je ideální pro začínající okurkovou sezónu, a měl by si jej vyzkoušet každý, kdo je otevřený novým zážitkům.