Shadow Labyrinth

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Hry s Pac-Manem nikdy nebyly známé pro velkolepé příběhy a zajímavé zápletky. A rozhodně to nejde očekávat ani u dnes recenzované novinky Shadow Labyrinth, což beru ale jako naprosto nevyužitou příležitost, protože vývojáři si půdu pro nějakou propracovanější zápletku určitě udělali. I třeba skutečností, že Shadow Labyrinth je součástí sdíleného univerza společnosti Bandai Namco a naleznete v něm odkazy na jiné její klasické automatové hry. Takhle sledujete jen Pac-Mana, který se v této hře jmenuje Puck. Fanoušci určitě vědí, že jde o odkaz na jeho původní japonské jméno. Ten hned na začátku oživí mečíře z jiné dimenze s označením číslo 8, aby mu pomohl utéci z nepřátelské planety. Sem tam sice přijde nějaké to odhalení o místě, kde se hrdinové nacházejí, ale jinak je příběh spíše nevýrazný, a to samé platí i o postavách, které postupně potkáte.

Jak už jsem zmínil, Shadow Labyrinth je 2D metroidvania akce ve stylu třeba fantastického Metroid Dread. Na rozdíl od něj ale Shadow Labyrinth jede na jistotu a nesnaží se hráče zahrnout nějakými originálními herními mechanikami, ani silně nadprůměrným a strhujícím zpracováním jako Ori. Vše, co Shadow Labyrinth nabízí, už bylo někde k vidění. To by nebylo ke škodě, pokud by měl Shadow Labyrinth vše vypiplané do posledního detailu, ale to bohužel nemá a po většinu času působí docela sterilně, jako čistý kalkul a ne hra dělaná z lásky se snahou zkusit něco nového a oblíbeného hrdinu uvést do nových situací. Nemohu říci, že bych se během hraní nudil, to rozhodně ne, ačkoliv sem tam jsem měl krevní tlak docela vysoko, protože nejde o lehkou záležitost. Na druhou stranu jde ale o hru, na níž si za pár měsíců ani nevzpomenu. Takto nevýrazná je.

Hlavní hrdinové se nacházejí na záhadné planetě a spolu budou prozkoumávat různá prostředí. Navštíví temné jeskyně, pouštní lokace, les nebo průmyslové zóny. Každé prostředí vždy zavede několik docela dobře zpracovaných a záludných nových pastí, překážek a nástrah, s nimiž je nutné se popasovat, takže jsem neměl pocit, že bych přešlapoval na místě, ačkoliv úrovně mají i řadu stejných prvků a vlastností. Po stránce designu jde o lehčí nadprůměr, neurazí, ale ani nenadchne, protože mi chybí nějaké pěkné scenérie nebo více propracované úrovně, které nabídly třeba výborné metroidvania plošinovky Ori and the Blind Forest a Ori and the Will of the Wisps. Každopádně jednotlivé lokace/biomy mají klasické rozvržení ve stylu bludiště, takže se cesty neustále rozdvojují, je možné nacházet skryté uličky a tak dále. K orientaci slouží přehledná a dobře navržená mapa. Jen bych více ocenil, pokud by se dalo i bez ní lépe orientovat a třeba bylo hned jasnější, kam má smysl jít nebo ne, protože ještě třeba nemám klíčovou schopnost, abych tam uspěl. Takhle jsem i několikrát tápal, kam mam jít a jestli jdu vůbec dobře.

Ačkoliv většinu času strávíte v botách oživeného šermíře, jehož Puck ovládá, občas dojde i na části, v nichž se musíte chopit žlutého nezbedy. Sem tam uvidíte po úrovních speciální kolejnice, které když aktivujete a následně na ně skočíte, změníte se v Pac-Mana a můžete po nich jezdit a sbírat další žluté kuličky za ikonického zvuku. Také je možné přeskakovat z kolejnice na kolejnici, případně bojovat s protivníky a zdolávat různé překážky. Jen ovládání Pucka je trochu krkolomné a správně načasovat skok je trochu i o štěstí než o skillu. Tyto pasáže ale slušně odkazují na původ žlutého kulatého hrdiny, přičemž do hry i dobře zapadají a neměl jsem pocit, že jsou vloženy na sílu. Naopak bych i uvítal, pokud by měl Puck další využití, protože takto ho ovládáte jen v těchto několika málo pasážích. Tedy, vývojáři připravili v druhé polovině hry i klasická bludiště, kde se Puck honí z izometrického pohledu s duchy, ale jde spíše o vedlejší minihry, ačkoliv jsou celkem zábavné.

Během hraní hlavní hrdina nebude překonávat jen pasti a různé další nástrahy, ale také bojovat s protivníky. Hra na začátku servíruje před hráče docela často nové druhy, ať už se jedná o nějaký sliz, ježky, kteří se umí roztočit v motorovou pilu, lvy, různé bojovníky nebo roboty, nakonec ovšem druhů protivníků není tolik, kolik bych si přál. Později se objevují pořád stejní neřádi, jen třeba v menší obměně, ale už zhruba vždy víte, jakou strategii použít. Souboje s těmito protivníky jsou proto po čase dost stereotypní, čemuž dopomáhá i jednoduše pojatý soubojový systém. Na začátku můžete jen švihat mečem za pomocí jednoho tlačítka, později se naučíte silnější útok, který poškodí protivníka i na delší vzdálenost, případně provádět blokování. A to je vše.

Co ale musím pochválit, jsou souboje s bossy, a to jak těmi hlavními, tak vedlejšími. Každý tento neřád je jedinečný, má vlastní sadu útoků a je nutné se proto učit jejich pohyby a různé strategie. Souboje s bossy jsou proto i napínavé, a ačkoliv jde vždy o docela velkou složitou zkoušku, trochu ve stylu Soulovek, musím říci, že jsem se nikdy u nich nefrustroval a neměl tendenci nadávat. Vždy jsem si za smrt mohl sám nedočkavostí nebo nějakou chybou. Vývojáři tady klacky pod nohy nehází a i proto jsou souboje s bossy dost možná i nejlepší částí, jakou Shadow Labyrinth přináší.

Když je hlavní boss vždy poražen, objeví se temná velká verze Pucka, který ho vysaje a hlavní hrdina tak získá novou vlastnost. Tu může jako silný útok nebo blokování využít v boji, ale dojde i na úskok ve vzduchu, dvojitý skok nebo hák s kotvou, díky čemuž se můžete dostat do dříve nedostupných částí, třeba pro nějaký ten další upgrade zdraví nebo důležitý předmět. Právě tímto Shadow Labyrinth nejvíce připomíná klasické metroidvania hry, ale hlavně se o něco zvednou herní možnosti, což je určitě fajn. Každý nová schopnost vždy hru na nějaký čas oživí, aby nebyla během zhruba 25 hodin tak monotonií.

Shadow Labyrinth obsahuje docela dost protivníků, záludné pasti a překážky, které mohou hlavního hrdinu snadno stát život. Jde o těžkou hru, kterou se vývojáři rozhodli udělat ještě těžší kontrolními body. Tedy těžší, přímo frustrující. Ty jsou totiž od sebe kolikrát tak vzdálené, že mnohdy jsem musel opakovat znovu, znovu a zase znovu opravdu dlouhé pasáže, dokud se mi je nepodařilo bezchybně projít a pokročit o něco dál. To moc zábavné pak není a kolikrát jsem si říkal, jestli vůbec je reálné, abych dalšího bodu dosáhl. Navíc vývojáři vše ztěžují ještě skutečností, že jsou dvě verze kontrolních bodů. Kontrolní body Miku Sol fungují prakticky stejně jako bonfiry v Soulovkách. Hra se u nich uloží, doplní hlavnímu hrdinovi život i lékárničky, ale zároveň je možné skrze ně rychle cestovat na další Miku Sol body a vylepšovat hlavního hrdinu.

Pak jsou jen klasické kontrolní body, které doplní hlavnímu hrdinovi pouze zdraví a uloží jeho postup. Léčící lektvary už ale nedoplní, což je hodně nepříjemné. Vezměte si, že běžíte od Miku Sol bodu, spotřebujete při tom všechny lektvary a naleznete jen klasický kontrolní bod před bossem. Jít na něho bez léčiv je obtížné a kolikrát je pak i nemožné ho porazit. Jediná možnost je tak vrátit se a pokusit se s lektvary dojít až ke klasickému úložnému bodu. Stejně tak je nepříjemné, že u klasických kontrolních bodů není možné hlavního hrdinu vylepšovat. Můžete mít potřebnou herní měnu i materiál na vylepšení, abyste si zvedli třeba staminu nebo poškození před bossem, ale bohužel máte smůlu. Jedinou možností je se vrátit. Nevím, kdo s tímto přišel, ale hře to nepomáhá.

Na začátku se mi líbila kreslená stylizace Shadow Labyrinth. Některé úrovně jsou vážně krásné a radost na ně pohledět, čemuž pomáhá i dobré nasvícení, vysoké rozlišení a pěkné detaily. Jenomže pak přijdou pasáže, kdy je pozadí nepěkně rozmazané, hra ztrácí detaily a zase tak moc dobře nevypadá. Jako kdyby byla nedokončená. To je obrovská škoda. Co je alespoň v pořádku, je celková stabilita a framerate. Hra se rychle načítá a běží po celou dobu naprosto ve stabilních 60 snímcích. Nevšiml jsem si žádného technického problému. Povedený je i hudební doprovod, který se hodí k temné atmosféře hry a dobře doprovází různé situace na obrazovce. Vývojáři navíc přímo v menu hry pak umožňují si celý soundtrack pustit.

Shadow Labyrinth je opravdu těžké hodnotit, protože působí značně nedotaženě a nedokončeně. Na jednu stranu jsem si užíval povedené souboje s bossy, příjemný hudební doprovod, překování několika záludných pastí nebo zábavné klasické pac-manovské sekvence, ale pak jsem musel strpět špatně rozmístěné kontrolní body, nedotažené vizuální zpracování, po čase nezáživné a stereotypní souboje s protivníky, nezajímavý příběh či jen průměrně navržené lokace, kterým chybí duše. Mám rád Pac-Mana a Shadow Labyrinth mohl být slušným oživením a zajímavá cesta trochu jiným směrem, ale to by museli vývojáři potenciál využít. Bohužel se tak nestalo a máme tu jen nevýraznou metroidvania akční plošinovku, na níž se rychle zapomene.