Directive 8020

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Jak už bylo zmíněno, Directive 8020 je novým startem pro sérii The Dark Pictures, a jelikož jsme tentokrát čekali 3 roky na nový kousek, zvědavost byla na místě. Hlavně proto, zda se autorům povedlo tentokrát přijít s něčím novým a dokázali značku modernizovat a někam více posunout, hlavně po stránce hratelnosti a mechanik. Bohužel asi dopředu mohu prozradit, že se nestalo nic zásadního, což je možná dáno i tím, že studio bylo v poslední době zaneprázdněno i jinými hrami, mezi nimiž byl třeba The Casting of Frank Stone a dle mého názoru docela slabý Little Nightmares 3, který na slavné a kvalitní předchůdce nedokázal navázat.

Directive 8020 je v sérii unikátní tím, že nás tentokrát přenese příběhově do daleké budoucnosti a navíc na palubu vesmírné lodi, takže se neodehrává v současnosti či minulosti, jako tomu bylo u předchozích dílů The Dark Pictures. Posádka se v Directive 8020 blíží k planetě Tau Ceti f, která je považována za vhodného kandidáta na náhradu umírající Země. První lidé, kteří byli vysláni, mají udělat průzkum a analyzovat, jestli bude Tau Ceti f vhodná k životu. Mise zatím běží podle plánu a loď Cassiopeia se blíží k orbitě cílové destinace. V 1. kapitole dostanete možnost hrát za první dva astronauty, což jsou zde technici, kteří dbají na to, aby loď byla v pořádku a posádka v poklidu setrvala v kryospánku. Dojde však k nehodě, kdy je plavidlo čímsi zasaženo a oba budou muset vyjít ven, aby překontrolovali, co se stalo a jaké je poškození.

Už na samém začátku dostanete možnost řídit další osudy členů posádky, díky čemuž se budou vyvíjet následné události. Příběh Directive 8020 byl pro mě jako celek zklamáním. Autoři se snažili odlišit od předchozí tvorby, vybrali na první pohled skvělé a lákavé zasazení, ale výsledek je na můj vkus poněkud jalový. První polovina hry bohužel postrádá tempo a kvalitu vyprávění, což vede k tomu, že úvodní kapitoly spíše budete zívat, než se dostanete k lepšímu finále.

Atmosféra je ve hře poměrně dobrá. Máte tu vesmír a rozsáhlou kosmickou loď, široko daleko nikdo další nebo snad…? Trochu jsem doufal, že dostaneme variaci na Vetřelce nebo něco originálního. Nechci tu vysloveně spoilerovat, co přesně je hlavním problémem, ale mohu prozradit, že se ve hře pak některé postavy objevují v dalších variantách. Co je největší problém hry, alespoň dle mého názoru, jsou opravdu zvláštní reakce ze strany postav na události, smrti postav a následné jejich „znovuzrození“. Někdy jsou doslova až do černé díry volající. Poprvé v rámci série The Dark Pictures mi navíc bylo upřímně naprosto jedno, kdo z posádky to zvládne a kdo ne. Nedokázal jsem si najít cestu ani k jednomu z protagonistů.

A vůbec zásadním prohřeškem Directive 8020 je to, že se u něj nebudete bát. Veškerý horor se zde vytratil a ani předvídatelné lekačky tu nejsou. Už u Little Nightmares 3 a The Casting of Frank Stone jsem tohle vnímal více než citelně, ale poslední hra jde ještě dál. Ačkoliv místy dojde na nějakou nepříjemnou scénu, není to nic, co bychom už jinde neviděli v lepším zpracování, a momenty překvapení jsou zcela pryč. Osobně si myslím, že velký podíl na tom má i zvolené zlo.

Pokud už máte za sebou některý z titulů The Dark Pictures, budete tu jako kosmonaut ve vesmírné lodi. Základ hratelnosti zůstává stejný. V rámci kapitol hrajete za šestici astronautů, kteří svými činy rozhodují o tom, kdo z nich přežije a kdo nikoliv. Autory tentokrát mohu pochválit za to, že postavy mohou zemřít na mnoha místech, někdy i poměrně nečekaně, a příběh tak může vyústit v tragédii poměrně rychle. To je celkem velká změna oproti předchozím titulům, které si uměle držely některé hrdiny až do samého konce. Directive 8020 je v tomto ohledu poměrně nekompromisní, zejména když si zvolíte vyšší obtížnosti.

Jednotlivých rozhodnutí je tu vcelku dost. Některé mají minimální dopad na příběh, jiné vedou pouze k tomu, že se postupně formuje charakter dané postavy. Ale pak jsou tu ta zásadní. Většinou jde o to, zda daná postava zemře či nikoliv. Při opakovaném hraní, kdy dostanete možnost vidět postupné rozřešení scény s dalšími možnostmi, ale zjistíte, že ačkoliv dojde k velkému rozhodnutí, vždy se příběh nakonec vrátí do standardních kolejí. Výjimkou je pouze závěr, který má vyústění opravdu mnoho a je to variováno i tím, kolik postav udržíte při životě a v jakém stavu až do konce.

Prostředí hry je celkově asi nejslabší, které jsme tu za poslední roky měli. Je to dáno tím, že 95 % hry se odehrává na vesmírné lodi, která má chodby a místnosti stále stejné. Navíc se tu prostory dost často recyklují, protože posádka chodí po již navštívených místech sem a tam. Není to vyloženě špatně s ohledem na příběh, ale vše je tu značně sterilní a nudné. Kromě chození a běhání po lodi je od vás občas vyžadována také interakce. Většinou jde o jednoduché otevření zamčených dveří nebo aktivace nějakého tlačítka. V jednotlivých misích jsou schované různé předměty a vodítka, která mírně dovysvětlují příběh a jsou tu kvůli znovuhratelnosti.

Rovněž budete hledat videodeníček jedné z kosmonautek, a pak je tu třešnička na dortu pro znalce série. Tím je postava Kurátora. Ten se v každém díle objevil jako vypravěč, ale Directive 8020 od toho upustil. Kurátor se zde objevuje jen jako předzvěst smrti a při nalezení jeho 5 speciálních tokenů se dočkáte upoutávky na další titul z antologie. Poslední herní mechanikou, která se v titulu objevuje, je stealth. Upřímně řečeno, tohle autorům moc nešlo ani dříve. Navíc tím, že je tu odstraněno klidové držení ovladače, aby vás nepřítel nenašel, postrádá stealth dynamiku a stačí jen správně vychytat, kdy se protáhnout kolem.

Už jsem předtím zmiňoval, že Directive 8020 trpí příběhově prvními 4 kapitolami. Jenže hra zároveň trpí i hratelnostně. Trochu se mi v prvních kapitolách vybavil The Order: 1866. Většinu času máte dojem, že jen sledujete interaktivní film. Zásah hráče je v některých kapitolách opravdu nulový, až to hraničilo s tím, že hru nechám jen zapnutou a počkám, co na mě vybafne v další kapitole.

Příběh dokončíte za nějakých 6-8 hodin, podle toho jak rychle lodí proběhnete. Hra má vysokou znovuhratelnost, ale jen pro některé hráče. Dlouhé hodiny si totiž můžete hrát s Turning Points. Ty vám totiž umožňují se vracet do konkrétních okamžiků a měnit vaše rozhodnutí, čímž vidíte okamžitý dopad a můžete takto i navázat v dalších kapitolách. Pro dokončení všech příběhových linií se však bavíme o zhruba 40 hodinách. Některé volby můžete provést ihned, jiné ale budou vyžadovat změny o několik kapitol dříve. Případně tak můžete zkusit zcela nový průchod hrou.

Vývojáři ze Supermassive Games využili pro Directive 8020 moderní Unreal Engine 5, což nebyla vůbec špatná volba, ale tím že spousta lokací se topí ve tmě, tak toho zase tolik neuvidíte. Každopádně se tím série posunula k realističtějšímu zážitku. Jen bych řekl, že tu značně pokulhávala mimika, a to i ve vypjatých momentech. Co ale funguje opravdu dobře, to jsou zvuky prostředí a nepříjemná povrzávání.

Technicky hra běží poměrně solidně. Během hraní jsem nic zásadního nezaznamenal. Při přechodu do cutscén se titul začne občas škubat, ale věřím, že to tvůrci rychle opraví. Od vydání vyšlo už pár hotfixů. Co však nefunguje optimálně, to je ukládání postupu. Příběhově jsem potíže neměl, byť to někteří hráči na PS5 hlásí také, ale osobně jsem měl problém u collectibles. Zejména videodeníky jsem musel nakonec vyřešit v podstatě najednou bez vypnutí hry, jinak po každém zapnutí jsem byl nucen některé z nich opakovaně najít.

Directive 8020 mohl být novým začátkem pro sérii The Dark Pictures, ale spíše je na něm znát únava materiálu. Tvůrci měli v rukou solidní zasazení, ale vytvořili ploché a nezajímavé postavy, příběh vás také moc nenadchne a skoro si tu ani nezahrajete, protože se to tak nějak děje skoro samo. Absence strachu je pak pomyslný vrchol celého dobrodružství. Je to zklamání a kvalitativní sešup dolů. Bohužel se zatím jedná o nejhorší “hororové” vystoupení v rámci The Dark Pictures.