Destiny 2: The Edge of Fate

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Jestli dál pokračovat v hraní Destiny 2 jsem přemýšlel i kvůli různým kauzám spojených s Bungie. Špatné vedení, propouštění zkušených vývojářů, kteří dali do her své srdce a stáli za vznikem Halo a Destiny, obvinění z kradených assetů, nepříliš povedená první prezentace Marathonu a nemastná a neslaná následná Alpa, což vyústilo ve velký odklad. Jako fanouška Bungie, který je se studiem od prvního Halo, mě opravdu bolí sledovat, kam se toto kdysi legendární studio, za které Sony neváhala zaplatit 3,6 miliardy dolarů, dostalo. The Edge of Fate jsem proto bral trochu jako první krok za vykoupením a možnosti si lehce napravit pověst, která za poslední rok značně utrpěla. Bohužel mé pocity po kompletním otestování jsou dost rozpačité.

V minulém roce rozšíření The Final Shape epicky zakončilo deset let táhnoucí se příběh Destiny o Světlu a Temnotě, který vývojáři následně doplnili třemi podle mého solidními epizodami. Sice bylo z jejich příběhu cítit, že jde jen o menší dodatky, které neměly za cíl rozehrát něco nového, ale hodně jsem si je nakonec užil. Každá epizoda přinesla nové aktivity a solidní porci zábavy. Hlavně poslední Heresy, která fanoušky vrátila na Dreadnaught a zároveň nabídla i lákavé zbraně, za kterými byla chuť se hnát. The Edge of Fate má být podle vývojářů z Bungie začátkem zcela nového příběhu, a i proto jsem byl zvědav, jak moc nakonec hra díky tomu bude přístupná vracejícím se hráčům nebo naprostým nováčkům. Destiny 2 ale nakonec nepřekvapilo a vývojáři navazují více méně na předchozí události, a pokud nevíte, co se v posledním roce stalo, že se objevil zcela nový problém v podobě skupiny Vexů, které vede Maya Sundaresh, případně vám nic neříká některá z dalších důležitých postav, budete mít začátky hodně těžké. Vývojáři nic nevysvětlují a hází před hráče zcela nové dobrodružství. A to dle mého názoru není vůbec špatné, hlavně po příběhové stránce. Každopádně ideální vstup pro zcela nové hráče nejde, to je nutné zmínit hned na začátku.

Příběh v The Edge of Fate je ve skutečnosti mnohem lepší, než se v prvních hodinách zdá, kdy se docela dost vleče a hráče vývojáři jen zahrnují velkým množstvím informací a časových linek, z čehož jsem byl popravdě nepěkně zmaten. V druhé polovině ale začne vše do sebe zapadat a nakonec fanoušci dostanou opravdu nadějný start nový ságy, který je podpořen výbornými filmečky, dobrou prezentací a hlavně novými zajímavými postavami. Mezi nimi je třeba Orin, velvyslankyně tajemného uskupení Nine, s nímž se hráč setkával v posledních deseti letech především díky Xurovi a několika aktivitám s ním spojených. Orin se rozhodne se svoji prací skončit, čímž odstartuje veškeré následné události, protože je nutné najít nového velvyslance, který ji nahradí. I proto je do současnosti na Kepler přiveden z šedesátých let minulého století Lodi. Ten je na začátku hodně zmatený, ale jeho postupný vývoj z něj udělá jednu z nejzajímavějších postav, jaká se v Destiny 2 kdy objevila, čemuž dopomáhá i výborný výkon Briana Villalobose, který ho ztvárnil. Velkou roli v příběhu hraje i dobře známá Ikora Rey, díky čemuž se fanoušci dozvědí více podrobností o její minulosti. Opravdu se mi líbí, jakou zápletku nám scénáristi z Bungie přinesli, udržela moji pozornost po většinu času a byl jsem rád, že se dozvídám další podrobnosti i z vedlejších úkolů. Ty doporučuji plnit hned, jakmile se objeví, protože příběh postupně doplňují o klíčové podrobnosti.

V posledních měsících probíhala velká stávka herců, což značně ovlivnilo vývoj řady her. Mezi nimi bylo i Destiny 2. Protože nový obsah ve formě epizod musel jít ven, vývojáři se rozhodli tento problém vyřešit tím, že mnohé rozhovory nebyly nadabované a obsahovaly pouze titulky. Šlo o nešťastné rozhodnut, ale zřejmě jediné, které měli v tu chvíli k dispozici. U The Edge of Fate hraje příběh důležitější roli a nemít dabované klíčové postavy, na nichž vše stojí, by prostě působilo ještě blběji. I proto se rozhodli, že je dočasně přeobsadí. Já si toho hned všiml u ikonické Ikory, kterou nově dabuje Debra Wilson, kterou fanoušci mohou znát jako dřívějšího velkého padoucha Savathûn. I když jsem si na začátku musel na tuto změnu docela zvykat, hlavně na začátku, později mi už nevadila, zvláště když Debra Wilson podává v závěru kampaně fantastický výkon. Protože si hráči těchto změn všimli, vývojáři už vydali oficiální prohlášení. V něm se zmiňují, že jde o dočasný stav a jakmile budou původní herci k dispozici, zpětně s nimi nahrají dialogy v The Edge of Fate. Tohle asi dost fanoušků ocení, já ale mám z toho docela rozporuplné pocity, protože tím budou odstraněny některé opravdu skvělé výkony dočasných herců.

Studio Bungie v minulosti vytvořilo spoustu jedinečných světů v rámci Destiny 2, které měly ohromující design, nádherné scenérie i jedinečnou atmosféru. Byla radost prozkoumávat jeskyně Měsíce, toulat se po magickém Dreaming City a odhalovat jeho tajemství, případně se procházet po zamrzlé Europě. Když bylo oznámeno, že nás The Edge of Fate vezme za hranice naší soustavy na Kepler, byl jsem hodně nadšený, protože jsem ucítil, že by Bungie mohlo přijít se světem, který se bude značně odlišovat od toho, co bylo doposud v Destiny 2 k vidění. Bohužel ale musím nyní po dohrání říci, že jsem obrovsky zklamán. Kepler je tak nevýrazná destinace, až to bolí, navíc nic jedinečného nenabízí. Vše, co se na něm nachází, už bylo vidět dříve, ať už jde o barevnou paletu nebo skalní terén, který snad vypadl z dnes už neexistujícího IO. To samé platí o budovách nebo nezajímavých jeskyních. Vše už v minulosti bylo v Destiny 2 k vidění v hodně podobné formě. Nevěřím, že už vše bylo objeveno. Nehledě na skutečnost, že Kepler je jen spletenec stejných chodeb a míst, v nichž je těžké se orientovat a zapamatovat si, kam vše vede. Takový problém jsem v minulosti neměl ani u jedné destinace.

Ačkoliv Kepler není nějaká zajímavá a vzrušující destinace, která by potěšila svým designem, estetikou a tak dále, má několik nových herních mechanik. Nejvíce diskutovanou je možnost proměnit se na Matterspark, což je malá kulička vydávající blesky. Pomocí ní se musíte kutálet skrze malé roury, kam byste se jako člověk nenarvali, a pak výboji zapínat různé generátory nebo počítače, případně ničit protivníkům štíty. Vývojáři si tuto mechaniky vypůjčili ze série Metroid Prime, inspirace je zjevná, ale bohužel ji nedokázali dostatečně začlenit, aby byla zábavná. Kvůli neustálému hledání rour či malých prasklin ve zdi, abyste něco zapnuli pomocí Mattersparku nebo vypnuli, je průzkum jedno velké utrpení, navíc kampaň pak ztrácí i potřebné tempo a dochází k prodlevám, u kterých si člověk říká, že ho tohle vlastně nebaví. Kromě Mattersparku vývojáři do řešení „logických problémů“ zapojují kanón, díky němuž je možné si otevírat porty, a také pomocí speciální kytky je možné vracet čas a otevírat si tím další cesty. Na papíře to znělo určitě zajímavě, ale v rámci Destiny tohle působí dost nepatřičně a ani se to do něj nehodí. Tyto novinky jsou tak spíše rozporuplnou novou funkcí, na níž popravdě v budoucnu rád zapomenu.

Samotná kampaň je zahrnuta v dlouhém úkolu o 31 krocích, zahrnující hned 14 příběhových misí. Jak už jsem naznačil výše, kvůli nutnosti používat Matterspark a řešit různé nepříliš zajímavé a nápadité hádanky, aby bylo možné si odemknout cestu dál, kampaň trpí nedostatečným tempem. Hádanky nejsou těžké, jsou vlastně docela primitivní, ale jejich problém je hlavně v tom, že musíte vždy najít v nepřehledném prostředí jejich začátek, ať už jde o rouru, kam se můžete nacpat, bod, do něhož je možné střelit a tak dále. Druhý problém kampaně vidím v tom, že jsem po celou kampaň bojoval jen s dobře známými protivníky, s nimiž jsem se v posledních deseti letech střetl už tolikrát, že mě nemohli v ničem překvapit.

Ano, vývojáři zvládli připravit několik zábavných střetů a pasáží, případně přidali u Fallenů nové létající jednotky Corsairy nebo pěšáky s kopím, ale ty nemají moc velký vliv na hratelnost nebo to, jak přistupovat k soubojům. A to se dá říci i o bossech, protože většinou jde jen o variace na padouchy, kteří se objevili v Destiny 2 dříve, některé bosse dokonce vývojáři jen zrecyklovali. Z kampaně mám proto dost rozporuplný pocit a musím říci, že mě ani po většinu času nebavila. Hrál jsem ji jen z toho důvodu, abych se dozvěděl, jak vše dopadne. To je úplný opak toho, co nabídly dříve rozšíření The Final Shape nebo The Witch Queen, dokonce i dost kritizovaný Lightfall měl v rámci příběhové kampaně zajímavější mise. Nehledě na to, že samotná kampaň měla mnohem lepší tempo a nedala hráči vydechnout.

Protože The Edge of Fate je menší rozšíření, jelikož se Bungie zavázalo vydávat dvě rozšíření ročně, věděl jsem, že nebude tak bohaté na obsah jako loňský The Final Shape. Přesto jsem byl překvapen, že po dohrání kampaně ve hře chybí prakticky jakákoliv nová aktivita. Dokonce vývojáři rezignovali na nový strike nebo nějakou novou mapu do Cruciblu. Přítomna je jen nová aktivita The Sieve pro tři hráče, která je spojená s úkolem na novou exotickou zbraň. V ní musí hráči bojovat s bossy a plnit jednoduché úkoly. Je zábavná, ale popravdě jsem si ji zahrál několikrát a následně už neměl důvod, proč ji chodit. Problém této aktivity je, že není pořád dostupná, ale jen jednou za čas a to pouze po omezenou dobu. Pokud nejste online zrovna ve chvíli, kdy je možné aktivitu spustit, máte prostě smůlu. Tohle rozhodnutí vývojářů nechápu. Prakticky tato aktivita připomíná veřejné eventy, na které také musí hráč čekat.

Když jsem dokončil kampaň na Legendární obtížnost, za což jsem měl více odměn a nové exotické vybavení, ocitl jsem se na poweru 110. Bungie totiž naprosto překopalo levelování, prakticky vrátilo hráče zpět, a zároveň přišlo s novým systémem lootu 3.0. Díky němu mají nové sety brnění zcela nové statistiky, ale také setové bonusy. Ty jsou ale tak nezajímavé a mají hrozně malý vliv na hratelnost, že je možné je ignorovat. Když si vzpomenu na jiné hry, třeba The Division, jaké dávaly sety výhody, a ovlivňovaly hratelnost, je mi z toho trochu smutno. Mnohem zajímavější na lootu je skutečnost, že padá v různých Tierech, které označují další kvalitu nad rámec rarity. Zatímco na lehkých aktivitách vám bude padat vybavení na Tieru 1 nebo maximálně 2, v hodně těžkých je možné získat Tier 4 a 5. Brnění poskytují dodatečnou ochranu a mají lepší statistiky, zbraně zase poskytují extra poškození v rámci dané sezóny, více perků a další bonusy. Tento nový systém chválím, protože hráč má hned důvod těžší aktivity chodit, na druhou stranu je nových zbraní méně, než bych si přál. Ty přidané jsou ale zábavné a najdete mezi nimi i novou verzi pulsky, která vystřeluje granáty, případně kuš do heavy slotu. Tu jsem zatím získal jen v raidu, ale časem bude určitě i verze z jiných aktivit.

Získávání nového vybavení a zvedání poweru je spojeno s Portalem, což je nové rozhraní v rámci Destiny 2, na němž chtějí vývojáři do budoucna stavět. Pokud dosáhnete poweru 200, jedinou možností, jak získat vyšší power a tím i vybavení na vyšším tieru, je chodit nový raid nebo aktivity v rámci Portalu. To by samo o sobě nebylo špatné, pokud by těmito aktivitami nebyly pouze staré strike mise, Battlegroundy nebo exotické mise, které šel člověk už opravdu mnohokrát a pokud si nyní chcete zvednout power, musíte je chodit do zblbnutí znovu, znovu a zase znovu. Jedinou novinku u nich nyní představuje možnost nastavit si různé modifikátory, po nichž následně třeba máte uzamčené vybavení, nevidíte HUD, jste bez speciálních nábojů nebo vám nepřátelé dávají vyšší poškození. Čím více negativních modifikátorů nastavíte, tím lepší hodnocení získáte, a tím pádem i vybavení na vyšším poweru. Kde jsou v Portalu dungeony, starší raidy nebo úplně nové věci, to je záhadou. Vím, že je to jen začátek, celkový nápad s Portalem se mi líbí a vidím v něm velký potenciál. Nastavování modifikátorů je fajn, ale nyní je Portal omezen jen na několik starých aktivit, které prostě už po tolika letech nikoho nebaví chodit.

Vrcholem každého rozšíření je vždy nový raid pro šest hráčů. Ten v The Edge of Fate se jmenuje The Desert Perpetual a jde o vůbec první nelineární raid v historii Destiny. To znamená, že hráči si mohou vybrat, v jakém pořadí porazí první tři bosse, aby se dostali do finále. Na raidu oceňuji jeho výborný design, dobře navržené, svěží a doposud neviděné herní mechaniky, které je nutné použít, než je možné uštědřit poškození jednomu ze čtyř připravených bossů. To se mi ostatně na novém raidu líbí, že je složen jen ze soubojů s bossy, jako tomu bylo třeba u Last Wishe nebo King’s Fallu, a nemá pasáže, v nichž by bylo nutné jen na čas vyřešit nějakou mechaniku. I proto jsem si nakonec neoblíbil loňský Salvation’s Edge, který byl sice obrovský, ale bosse měl jen dva. Celkově hodnotím The Desert Perpetual kladně a jde určitě o jeden z těch lepších raidů v rámci Destiny 2, a vlastně jde i o důvod, proč nakonec uděluji o něco lepší hodnocení, než jsem původně zamýšlel. Jednou z devíz nového raidu je i možnost odemykání vyšších tierů, a tím pádem dalších modifikátorů, které omezí zvedání padlých kolegů, přidají další nepřátele nebo nutí hráče dokončit každého bosse pouze na dvě fáze. Čím více modifikátorů, tím lepší vybavení nakonec padá.

Destiny 2 je tu s námi už opravdu hodně dlouho, a ačkoliv svůj engine studio Bungie neustále upravovalo a vylepšovalo, před několika lety s příchodem konzolí současné generace dosáhl na svůj strop. Od té doby se vizuální stránka moc nezlepšovala a v The Edge of Fate už Destiny 2 působí trochu více zastarale, než bych si přál. Ano, pořád se na hru dobře dívá a je vizuál dostačující, ale na současnou moderní akční produkci už bohužel nemá. Co je alespoň výhodou, je optimalizace enginu na současné platformy, takže hra si drží v PvE části dynamické 4K rozlišení s pevnými 60 snímky a v multiplayeru je pak možné zvolit 1440p rozlišení s podporou 120 snímků. Zatímco optimalizace je v pořádku, nemohu vývojáře pochválit za obrovské množství chyb. Nešvar s vypadáváním zvuku už vyřešili v prvním týdnu, ale musím říci, že za poslední rok jsem zažil u Destiny 2 tolik problémů, že to až hezké nebylo. Na grafické glitche, nemožnost splnit úkoly v rámci sezón nebo dungeonů a tak dále jsem nebyl u Destiny 2 zvyklý, no a v The Edge of Fate jsou bohužel také. Je otázkou, jestli se to nedalo čekat, když se Bungie muselo v rámci propouštění zbavit velkého množství testerů, kteří hrou Destiny 2 přímo žili.

Rozšíření The Edge of Fate má být novým začátkem pro Destiny 2, ale zatím z toho nemám ten pocit. Příběhově dokáže uspokojit i ty nejnáročnější fanoušky a zvláště nová postava v podobně Lodiho doslova září, ale na druhou stranu nám vývojáři naservírovali nepříliš povedenou kampaň pomalým tempem a pořád stejnými protivníky, nezajímavou a nudně navrženou novou destinaci a nutnost velkého grindu skrze dobře známé mise a aktivity, pokud si chcete vyzkoušet naprosto vše a získat nejlepší vybavení. Vývojáři mají tady opravdu velké štěstí, že hratelnost podpořená velmi dobrým gunplayerm je pořád zábavná, nové zbraně zajímavé a nový raid The Desert Perpetual patří mezi ty nejlepší, jaké se v Destiny 2 kdy objevily. I proto uděluji nakonec lehce nadprůměrné hodnocení. To je ale s opravdu velkým vykřičníkem.