Ještě před několika málo lety se zdálo, že žánr JRPG už má to nejlepší za sebou a žádné velké hry od něj již nelze čekat. Téměř již dohasínající pochodeň však vzalo do rukou Nintendo a rozradostnilo srdce každého fanouška žánru tituly jako Xenoblade Chronicles, The Last Story, Fire Emblem: Awakening či nedávno vydaný Pokémon X and Y. Poslední dvě jmenované hry vyšly na 3DSko, kam žánr přesunul v poslední době hlavní těžiště své působnosti a zdá se, že tomu tak ještě na dlouho zůstane. Do tohoto výčtu můžeme konečně i my Evropané, kteří jsme jako vždy až poslední v řadě, připočítat hru s příznačným názvem Bravely Default. Ten dělá čest svému jménu a představuje bohatou a vyváženou hratelnost, která umně kombinuje staré mechanismy a nové prvky. Kvalitní herní motor je navíc obalen lákavou vizuální stránkou a okořeněn špetkou povrchního, avšak místy i zajímavého příběhu, který se hrdě hlásí k 2D dílům série Final Fantasy, neboť se zaměřuje na tradiční krystalové story, což ještě více vyvolává dojem, že je Bravely Default RPG ze staré školy. To není na škodu, protože pokud má mít žánr před sebou ještě několik let života, musí občas otočit směr, vrátit se na začátek a připomenout sobě i všem okolo, čím kdysi byl a čím stále ještě může být i v době, kdy jej herní mainstream vytlačil až na okraj zájmu. Square sám tuší, že jejich novodobé FF hodně pokulhávají za svými předchůdci, koneckonců stačí se podívat na prodejní čísla Lightning Returns a je zřejmé, že ani pro vše tradičně nažhavení Japonci o nekonečné vyvařování rozpačité kompilace FF XIII nestojí. I z tohoto důvodu Square urychlila vydávání vylepšených verzí a remaků starších FF, mezi kterými by se Bravely Default cítil jako na rodinném shledání.

Kdo by mohl zapomenout na všemocné krystaly, pilíře rozmanitých světů, jež dávají život a řád všemu živému? Téma již mnohokrát použité ve FF a recyklované, jako původní Planeta Opic z roku 1968. Když je rovnováha mezi světem a krystaly narušena, svět se propadá do chaosu a nečeká ho radostná budoucnost. Záchranu mohou přinést pouze „Warriors of Light“, které svede krystal dohromady, čímž obvykle nastartuje epickou cestu několika málo hrdinů, kteří se snaží svět očistit a navrátit mezi krystaly a svět rovnováhu. V Bravely Default je téma podáno téměř identicky, rozdíl je pouze v tom, že předurčenost, osud a moc krystalů spojovat lidské příběhy jsou umenšeny na úkor realističtějšího zpracování hlavní příběhové linky. Přeci jen se píše rok 2013 a ne přelom 80. a 90. let minulého století. Hlavní postavy jsou čtyři a jak už měly i staré FF ve zvyku, jsou vrženi do velkého světa prakticky hned od začátku.

První postavou je čarokrásná a tajemná Agnès, strážkyně Wind krystalu, který zachvátila temnota. Aby jej zachránila, musí se vydat na dalekou pouť jen v doprovodu malé krystalové víly Airy, která je roztomilým společníkem a rádcem zároveň. Jejím ochráncem se stane šestnáctiletý Tiz, který jako zázrakem přežije zánik své vesnice při velkém geologickém kolapsu způsobeném slábnoucí mocí Wind krystalu. Jim zdatně sekundují zbylé dvě hratelné postavy, kterými jsou horkokrevná a impulzivní Edea, která zprvu slouží v Eternian's Air Force, kteří se chtějí zmocnit Agnès a jejím prostřednictvím síly Wind krystalu, a svůdník Ringabel, který trpí amnézií, avšak má po ruce knihu, ze které lze vyčíst budoucnost. Vskutku pozoruhodná společnost, ale na to jsme již u japonských RPG zvyklí.

Je nutné zabránit nedorozuměním hned zpočátku, a proto je potřeba si nalít čistého vína: příběh není to, proč se vyplatí do Bravely Default investovat, a to i přesto, že se nás slova tvůrců a rafinovaně sestříhané trailery snažily přesvědčit o opaku. Je to jedno velké, naivní a v některých pasážích hry i nudné a otravné klišé, takže kdo měl někdy tu čest se staršími jednocifernými FF, bude mít pocit, že hraje prakticky to samé. Ano, klišé, avšak slušně vyprávěné a podané. Jenže ani osobní motivy čtveřice hrdinů a jejich často zajímavé konverzace, stejně tak jako konflikty rozsáhlého světa, nemohou na tomto soudu nic změnit. A když vezmeme v potaz plytkost dialogů (tady ovšem je nutné mít na paměti, že hra pochopitelně prošla jazykovou lokalizací, tudíž překlad do anglického jazyka vykonal své) a neobratně zakomponovanou funkci dozvědět se o pocitech svých hrdinů mimo hlavní cutscény prostřednictvím tuny často nadbytečných dialogů navíc, za což si vysloužil kritiku již Fire Emblem: Awakening, můžeme jen děkovat prozřetelnosti tvůrců, že lze dialogy nejen přeskočit, ale zapnout i funkci automatické konverzace, kdy není nutné každou slovní repliku potvrdit tlačítkem, aby naběhla další.

Aby se nám trojice neřestí hezky zkompletovala, je vhodné ještě zmínit, že kromě nevýrazného příběhu a prostoduchých dialogů trpí Bravely Default i podprůměrným anglickým dabingem. Kdo měl dabing na starost, zasloužil by si přivázat k židli a po čtyřiadvacet hodin by mu měli pouštět otravné a zbytečně dětinské hlasy hlavních postav, při kterých má člověk chuť usnout ještě rychleji, nežli při politických debatách v neděli dopoledne. Naštěstí i v tomto případě kdosi myslel hlavou a přidal k anglické lokalizaci japonský dabing, který už zní přeci jen normálněji. Já osobně přepnul dabing už po dvou hodinách hraní. Tady ale veškerá kritika končí a dál pokračuje jen óda na radost, kterou zřejmě většina z vás právem očekává.

Všechny výše popsané nedostatky celkem úspěšně překryje vizuální nádhera, která díky 3D efektu nenechá nikoho dlouho na pochybách, že vývojáři v Silicon Studio věnovali hodně času, úsilí a kreativity svých designerů k tomu, aby konečný výsledek uspokojil Square, která si na grafickou stránku svých her tradičně potrpí. Character art i ručně malované kulisy jsou skutečným uměním v době, kdy většina her preferuje co nejvíce realistické vzezření, přičemž jim uniká umělecká hodnota, kterou naopak Bravely Default disponuje měrou vrchovatou. Nejenže pozadí hýří barvami a detaily, které mnohdy nedokáží zachytit ani sebekvalitnější enginy, ale ve hře se je úspěšně daří rozpohybovat, což 3D efekt promění v nevšední zážitek.

Jako další prvek hry si pro pochvalu může přijít soundtrack. Ten si vzal na starost hudební skladatel Revo, který je frontmanem rockové a metalové skupiny „Sound Horizon“, jejíž popularita daleko přesáhla japonské ostrovy. Soundtrack byl dán do dobrých rukou a výsledek odpovídá tomu, že hudbu skládal někdo, komu v žilách koluje hudební gen a má cit pro to, jaké melodie a tóny dokáží publikum oslovit a vrýt se jim do paměti. Tradičně svižná bojová melodie střídá trudnomyslnější songy a ty zase svěží ukolébavky a podcasty, jež hrají v dungeonech nebo městech. Je vskutku o co stát a za některé melodie by se nemusela stydět ani FF, která kdysi přinesla do herního světa emocionální propojenost načrtnuté a zjednodušené grafiky s podmanivou atmosférou. Kořeny Bravely Default jsou i v tomto ohledu zcela jasné, za což bychom měli být upřímně rádi, přesto si dovolím vyslovit to, co před nedávnem při recenzi Pokémon X and Y, tedy že 3DSko má svou sílu pod kapotou a kdyby se s ní nebáli tvůrci pracovat a nedrželi se zbytečně při zemi, nemuselo by se ani u Bravely stávat, že většina sekvencí se odehrává v rovině mluvených dialogů na pozadí, čímž chybí interakce postav s prostředím, a po dohrání kapitol bychom se mohli pokochat nějakou pořádnou FMV, i když by to byl například zážitek jen na pár desítek vteřin.

A nyní konečně hratelnost. Ta je klasická a není důvod se o ní šířit podrobněji, jelikož by to bylo rozepisování již mnohokrát řečeného. Pozornost však zaměřme na bojový systém, který je nosným prvkem každého pořádné RPG. Až dopíšu recenzi, tak bojovému systému ihned vystavím maturitní diplom s hodnocením: „Prospěl s vyznamenáním“, jelikož takto podobně kreativní a propracovaný systém jen tak nějaké JRPG nemá. Asi je zbytečné říkat, že boje jsou náhodné a tahové, a vývoj postavy je možný pouze postupem na vyšší Lv, přičemž více než vývoji postav a jejich atributů je nutné se věnovat variabilnímu job systému, který kombinuje celou řadu povolání, z nichž každé má své silné i slabé stránky, jelikož v tomto se hra nijak neliší od staré dobré RPG školy, ze které vychází.

Novým prvkem, který přináší více strategie a taktiky, je „Pick the Brave“ (PB), jenž umožňuje postavám přidat několik tahů navíc, jelikož nepřátelé zde mají poněkud navrch. Obtížnost lze sice regulovat nejen na samém začátku, ale i po celou dobu hraní v configuračním nastavení, ale pořád máme co dočinění s náročnější výzvou, než bývá v řadách žánru běžná. Každá postava má svou vlastní sadu BP a za pomoci příkazu „Brave“ a „Default“ buď přeskočí turn a zaujme obranný postoj, aby si naspořila BP na další kolo, nebo využije druhé možnosti a zaútočí dvakrát. Při maximální úspoře BP lze posléze zaútočit dokonce až čtyřikrát při jednom tahu. To geniálním způsobem umožňuje přizpůsobovat taktiku síle nepřítele a utkávat se tak i s oponenty na mnohem vyšší úrovni. Velký prostor pro volnost nabízí i job systém, který obsahuje celkem 24 povolání. Povolání se získávají postupem hrou a po poražení bossů, jejich skills pak obvyklým vývojem, jelikož i povolání roste prostřednictvím vyššího levelu. Je také dobré vědět, že povolání lze kdykoli změnit.

Po stránce hratelnosti nelze tvůrcům upřít snaha po kombinování osvědčených prvků a mechanismů s novodobými vychytávkami, kterou se v tomto případě vzácně podařilo přetavit v dobře fungující stroj, který když už se zaběhne, těžko pustí hráče dříve, než po závěrečných titulkách, a to nastane po několika desítkách hodin kvalitního hraní. A to nemluvě o tom, že Bravely Default si uvědomuje, že rozhodující nakonec není hloubka příběhu nebo to, čemu mnozí říkají „duše“, ale prostá skutečnost, zdali se pro hráče vyplatí sáhnout v dlouhé chvíli po handheldu. V tomto případě se to vyplatí, neboť kromě zábavného a propracovaného bojového systému, který je podpořen vývojem postav, nabízí hra také velké množství nepovinných questů, mezi kterými je nutné zmínit především „Norende Restoration“, která není jen minihrou, ale je de facto malou hrou uvnitř velké hry, která kombinuje i jiné žánry, než RPG. Tiz, který přišel o rodnou vísku, se totiž zapřísáhne, že vesnici jednoho dne obnoví, s čímž mu samozřejmě musíte pomoct vy. Jednoduše budujete nové stavby, staráte se o rozvoj populace, chráníte vesnici před nepřáteli, a tak dále, a to vše v reálném čase. A v tomto případě nejvíce oceníte funkci online sdílení, kterou lze využívat i při mnoha jiných příležitostech, nejčastěji při bojích.

Dokonalá kombinace staré RPG školy, dobrých nápadů a funkcí 3DSka, ale to už je věc, na kterou si pomalu začínáme zvykat. O Bravely Default, jehož druhé pokračování již bylo oznámeno, by se dalo sáhodlouze povídat ještě několik odstavců, ale domnívám se, že je to zbytečné, jelikož je to přesně ten typ hry, u které člověk už na první pohled z větší části tuší, do čeho leze. Pokud máte sklony k trávení dlouhých zimních večerů u hry, jež vás v tomto případě zabaví na několik týdnů, a náhodou se vám doma povaluje 3DSko, s Bravely Default vedle nesáhnete.

Ano, jsou zde některé chyby, které někteří ortodoxní vyznavači žánru a herní fajnšmekři nemusí akceptovat, na prvním místě slabší příběh a v pár ohledech i lacinější zpracování, ale na druhou stranu buďme rádi. Pokud se Square-Enix v budoucnu vydá cestou, kdy namísto vizuálních orgií a zatuchlé hratelnosti bude produkovat hry možná méně charismatické, o to však bohatší na hratelnost, myslím si, že se příliš zlobit nebudeme. Hodnocení bylo přesto těžší, nežli v minulých případech, kdy se mi pod ruku dostalo nějaké RPG. Jde totiž o to, že po absolvování hry jsem neměl žádný pocit výjimečného zážitku, který by mně něčím obohatil, a jenž by mně nutil hru zkusit ještě jednou. Jistý pocit nedostatku osobnosti a již zmiňované duše mně posléze nutil k zamyšlení. Nebylo by nefér vůči hrám typu Ni no Kuni, tedy hrám osobitým a podmanivým, kdybych i Bravely Default dal devítku, jak jsem původně zamýšlel? Bylo. Stačí například hru porovnat s typově stejným a vynikajícím 3D remakem Final Fantasy III z roku 2006 pro klasické DSko a hned je jasné, že u Bravely Default něco schází. Dokonalá hra to v žádném ohledu není, nedostatky zde jsou, a jsou viditelné i pouhým okem, a i když se na handheldu v posledních dvou třech letech lepších her v tomto žánru příliš neobjevilo, přeci jen uděluji hře „pouze“ osmičku...