PlayStation Classic - dojmy z vyzkoušení

Nintendo se v posledních dvou letech rozhodlo vrátit do minulosti a přinést fanouškům dvě speciální retro konzole Mini: SNES a Mini: NES. Z nich se staly ze dne na den hity, každé se prodalo několik milionů kusů. Je vidět, že mezi hráči je o podobné retro konzole, u nichž by si mohli zavzpomínat na své mládí, obrovský zájem, čehož si všimla i Sony. Ta proto připravila na letošní Vánoce novou verzi své první konzole PlayStation, která nabízí v balení dva klasické gamepady bez analogových páček a dvacet předinstalovaných her. Konzole je oproti originálu značně menší, zároveň je možné ji díky HDMI portu připojit jednoduše k moderním televizím a ihned začít hrát. Možná někoho zklame, že konzole nemá CD mechaniku, takže svoji sbírku si na ní nepřehrajete, ale jinak z prvního osahání mohu říci, že zhruba 2700,-kč dostanete konzoli nebo tedy spíše 20 klasických her, s nimiž nuda rozhodně nehrozí. Je ale nutné dodat, že konzole je určena hlavně pro pamětníky, rozhodně nemá k sobě přitáhnout nováčky. Ti sáhnou raději po novějších hrách, případně si najdou cestu k PS1 klasikám jinou cestou, třeba na PS Vita nebo PS3, kde jsou ke stažení na PS Store. Největší kouzlo PlayStation Classic tkví tedy v tom, že si majitelé originálu mohou zavzpomínat na své mládí, a ona nostalgie je samozřejmě umocněna tím, že konzoli máte reálně před svoji televizí.

Na první PlayStation vyšlo možná i několik tisíc her, některé jsou i dnes považovány za opravdu velké videoherní klasiky, takže vybrat z nich jen dvacet, které se nakonec objeví v konzoli PlayStation Classic, určitě nebylo pro Sony zrovna jednoduché. Zavděčit všem se samozřejmě nikdy nejde, každý má přeci jen první PlayStation spojený s úplně odlišnými hrami, které hrál v mládí s kamarády. Ještě dnes vzpomínám, jak jsem hrál první Medal of Honor, prolézal první hrobku v Tomb Raiderovi, bál se u Alien Resurrection či Dino Crisis nebo mlátil kolem sebe u těžkých pasáží u Crashe Bandicoota. A co že tedy v PlayStation Classic naleznete za hry? Musím říci, že vzorek je celkem solidní, ačkoliv taková polovina mi přijde, že je jen do počtu. Nejde totiž o nějak extra známé hry, a pokud jste je nehráli kdysi a nemáte k nim žádný vztah, asi je jen vyzkoušíte, budou vám možná připadat až lehce bizarní, a už nikdy nezapnete. 

Zhruba polovinu her pak samozřejmě tvoří notoricky známé klasiky. Však je mezi nimi legendární Metal Gear Solid od Hideo Kojimy, první Grand Theft Auto od Rockstaru, povedená plošinovka Rayman nebo Oddworld: Abe’s Oddysee, nechybí survival horor Resident Evil Director’s Cut, závodní klasika Ridge Racer Type 4, bojovka Tekken 3 a Sony se rozhodla potěšit i fanoušky japonských RPGček zařazením Final Fantasy VII nebo Revelations: Persona (jde mimochodem o hru, která v EU vychází vůbec poprvé). Mezi ty známější a zajímavější kousky pak určitě patří i Tom Clancy’s Rainbow Six, Twisted Metal, Syphon Filter nebo Wild Arms. Chápu, že třeba Crash Bandicoon nebo Spyro nyní vychází v remasterech, takže jejich nezařazení se dá pochopit, ale absence zmíněného Tomb Raidera, Gran Turisma nebo PaRappa the Rappera, tedy her, které pomáhaly popularizovat první PlayStation, určitě zamrzí. 

Nyní se určitě ptáte, jak se hry na této konzoli hrají po tolika letech. O hry se nestará přímo hardware konzole, jak jsme se nedávno dozvěděli, ale speciálně navržený emulátor. Zákazníka pochopitelně nemusí zajímat, jak hry fungují, hlavně že běží, a tady mohu navíc dodat, že docela dobře. Musíte ale počítat s tím, že Sony chtěla hlavně navodit onu nostalgii a naservírovala tedy hry v původních verzích. Konzole sice přes HDMI zvládá obraz v 720p, ale hry běží v původním rozlišení s poměrem stran 4:3. Tady tedy trochu paradoxně platí, že když máte menší obrazovku, dosáhnete i pohlednější vizuální stránky, protože hry nejsou tak pixelovaté a není na první pohled vidět i absence vyhlazování a tak dále. Zub času se na všech hrách podepsal, ale o vizuálním zpracování už dnes pochopitelně nejsou. To samozřejmě platí i o samotném menu konzole, které je jednoduché, máte v něm jen ikonky s hrami, popisek s rokem vydáním a v kolika hráčích je možné hry hrát. 

Během zhruba dvou hodin jsem si vyzkoušel většinu her, které konzole nabízí. Zahopsal jsem si v Raymanovi, pro něhož mám už od dětství velkou slabost, snažil se porazit svého novinářského kolegu v bojovce Tekken 3 a nezapomněl jsem se ani na malou chvíli vrátit na kouzelný Shadow Moses v Metal Gear Solid. Všechny hry se hrají jako kdysi a ona nostalgie, když jsem třeba s kolegou seděl u jedné televize a hrál Tekkena, opravdu funguje. Navíc vývojáři do her a samotné konzole zakomponovali i jednu pěknou život usnadňující novinku. Pokud dáte na konzoli reset a přepnete se tedy z hry do menu, budete vyzváni, abyste vytvořili speciální záchytný bod. Ten si následně konzole pamatuje, takže kdykoliv se můžete do hry vrátit a začít tam, kde jste přestali. Jde o jakýsi chytrý auto save, který tehdy pochopitelně u her chyběl. Pokud ale náhodou nechcete tuto funkci využívat a chcete retro se vším, co k němu patří, nemusíte. Můžete si hry ukládat pěkně postaru, konzole má speciální memory karu, na níž je možné ukládat pozice manuálně.  

U obrázků jste si určitě všimli, že u konzole budou přibaleny dva klasické gamepady, ne tedy pozdější DualShock, který používají konzole PlayStation i dnes. Gamepad se každopádně drží slušně, ale u některých her jsem lehce bojoval se skutečností, že nemá analogové páčky a ovládání 3D her jako Resident Evil, Tom Clancy’s Rainbow Six nebo Metal Gear Solid skrze D-pad je z dnešního pohledu už trochu krkolomné. Člověk si tak najednou musí na tuto skutečnost zvyknout, ale na druhou stranu je tím pochopitelně umocněn onen retro zážitek. Alespoň tak docení všichni, jak skvělou inovací analogové páčky pro 3D hry byly a stále jsou. Protože jde o klasické gamepady, chybí i podpora vibrací, což je u některých her škoda. Přijdete tak o několik ikonických momentů třeba u Metal Gear Solid, když si Psycho Mantis pohrával s vaším gamepadem a vibroval s ním. 

Než svůj článek ukončím, tak ještě musím zmínit dvě podstatné informace. Konzole PlayStation Classic není dodávána s klasickým napájecím kabelem, ale s normálním USB kabelem. Ten následně stačí pro napájení připojit k PS4  nebo k televizi s USB portem, který by měl bohatě postačovat. Jde o docela zajímavé řešení, které se mi popravdě i docela líbí. Vedle své televize mám už tolik konzolí a zařízení, která potřebují připojit do elektrické sítě, že vždy musím zjišťovat, jaké vypojím. U PlayStation Classic toto odpadá. Co ale se mi už nelíbí, je délka kabelů u gamepadů. Kabel je odhadem dlouhý zhruba metr a půl, což mi přijde jako nedostačující. V Sony, a vlastně to platí i pro Nintendo a jeho mini konzole, by si měli uvědomit, že zatímco tehdy každý seděl před televizí, která byla malá, dnes už to díky obřím LCD panelům není moc normální. Naštěstí USB kabel není nejkratší, takže se dá vzdálenost navýšit, ale pak zase máte konzoli na zemi, což je to trochu nepraktické. 

S konzolí PlayStation Classic jsem mohl strávit zhruba dvě hodiny a byl to rozhodně příjemný čas, během něhož jsem si zavzpomínal na první návštěvu Shadow Moses nebo prozkoumávání planety Gaia. Už se tedy docela těším, až si konzoli budu moci začátkem příštího měsíce přinést domů a zavzpomínat si při hraní dalších klasik. Je jen škoda, že zhruba polovina her mi nic neříká a jsem toho názoru, že nabídka by neměla mít za úkol uspokojit hráče rozmanitými žánry, ale hlavně hardcore fanoušky těmi nejkvalitnějšími a nejvíce známými tituly. A ti budou mít s nabídkou stejný problém, jaký mám já. 

Na jakou hru z prvního PlayStationu nejvíce vzpomínáte vy?