Recenzovaná verze: Xbox One/Xbox Series X/S

Ačkoliv to vývojáři moc neprezentovali, hra Werewolf The Apocalypse – Earthblood je součástí velkého univerza World of Darkness, v němž se to jen hemží upíry, vlkodlaky a dalšími monstry. Hlavním hrdinou našeho příběhu je vlkodlak jménem Cahal, jenž už delší dobu bojuje jako aktivista proti zlé společnosti Endron, které jde jen o zisk a neváhá proto ničit přírodu. Brzy se boj stane dost osobní a Cahal se jí vydá zničit, na což naštěstí není sám. Příběhové pozadí hry může znít jednoduše a vlastně i hloupě, ale ve výsledku jde o solidní akční Bčko, které má několik silných momentů, a rozhodně nijak neurazí. Jen si mohli dát vývojáři více práce s napsáním zajímavějších postav, protože drtivá většina je snadno zapomenutelná a těžko si k nim uděláte nějaký hlubší vztah, a vůbec popis zdejšího světa, v němž se vše odehrává. Ten je dle mého totiž nesmírně zajímavý a je škoda, že nebyl více rozpracován. Zatímco příběh neurazí, hratelnost ve Werewolf The Apocalypse – Earthblood dost skřípe, a je evidentní, že na moderní velké AAA akce nové dílo studia Cyanide ani náhodou nemá.

Už po několika minutách hraní vám dá hra vědět, že Cahal má tři různé formy, do nichž se může proměnit. V první vypadá jako normální vlk, jenž umí rychle běhat a hlavně prolézat úzké šachty, což je kolikrát hodně důležité, aby bylo možné se dostat dál. V druhé formě vypadá Cahal jako člověk, takže v ní může hackovat počítače, otevírat dveře a třeba i potichu likvidovat protivníky. K tomu je vyzbrojen nejen svoji silou, díky níž může protivníkům lámat vaz, ale také tichou kuší. No a poslední formou je děsivý vlkodlak, v jehož podobě je možné rozsekat na kousky jakéhokoliv protivníka. Všechny tři formy je nutné využívat v rámci misí a vývojáři je nutí neustále střídat. Nejdůležitějšími jsou ovšem poslední dvě, v nichž budete trávit nejvíce času.

Vývojáři netajili skutečnost, že Werewolf The Apocalypse – Earthblood je hlavně rychlá rubačka, ale dávají prakticky na výběr, jak budete úrovně zdolávat. Na začátku jsem hrál hodně stealthem, protože protivníky je možné potichu likvidovat nebo je úplně obcházet. Po nějaké hodince jsem ale od tohoto upustil, a to z jednoho prostého důvodu. Hrát tímto způsobem je neskutečně nudné, a hlavně to ani není skoro žádná výzva vzhledem k tomu, jak jsou protivníci hloupí. Navíc vývojáři je rozmístili tak, aby bylo jednoduché je obcházet. Vezměte si třeba skupinku tří vojáků. V Metal Gear Solid by dialog vedli tak, že by koukali na sebe a každý by pokryl pohledem odlišnou stranu. Ve Werewolf The Apocalypse – Earthblood ovšem k sobě stojí kolikrát zády, abyste mohli za nimi proběhnout. A když už se pohybují po úrovni, jejich cesta je vždy lehce čitelná.

Daleko lepší je tak hned po vstupu do každé místnosti nechat Cahala, aby se proměnit v děsivé monstrum a rozsekal protivníky na kousky. A to i vzhledem k tomu, že soubojový systém není vlastně vůbec špatný, je zábavný, vývojáři připravili řadu komb a navíc na vyšší úrovně obtížnosti je nutné se jako třeba v Souls hrách vyhýbat výpadům protivníků. Ano, hra není tak těžká, ale silní protivníci nebo velcí roboti už dokážou Cahalovi život hodně rychle pocuchat. Jak Cahal zabíjí protivníky a plní úkoly, nabíhají mu levely, za které je následně možné ho vylepšovat skrze jednoduchý strom s dovednostmi, a udělat z něj ještě daleko silnějšího bojovníka. Na začátku mě souboje s protivníky i celkem bavily, ale docela rychle omrzí, i vzhledem ke skutečnosti, že probíhají v neustále stejných arénách. Po většinu času se budete vydávat do vojenského komplexu společnosti Endron, který je svým designem naprosto průměrný, nezajímavý a vůbec ničím neohromí. Navíc běhat neustále po stejných místnostech neskutečně unaví a hra díky tomu rychle sklouzne do hodně nudného stereotypu.

Z něho hru trochu vytahují alespoň sem tam noví protivníci, kteří se časem objevují. Jde většinou o nové jednotky vojáků, ale dojde i na roboty a později i různé mutanty. Na rozmanitost protivníků si tak stěžovat nemohu. Co hře určitě také pomáhá, jsou souboje s bossy. Těch není tolik, ale rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co hra Werewolf The Apocalypse – Earthblood nabízí. Ty probíhají ve stylu Souls her, takže jsou napínavé a docela dobře navržené. Chvilkami jsem si u soubojů s bossy říkal, že je obrovská škoda, že když už se vývojářům povedlo vytvořit solidní soubojový systém a navrhnout i slušné souboje s bossy, tak zbytek je tak nevýrazný a sotva průměrný. Z tématu šlo vymáčknout určitě daleko více. Potenciál tu byl obrovský.  

Docela jsem byl překvapen, že Werewolf The Apocalypse – Earthblood je hodně krátká hra, kterou jsem dohrál na střední obtížnost za nějakých šest až sedm hodin, a to jsem se i celkem loudal a snažil během ní plnit vedlejší úkoly. Ty doprovází každý Cahalovu misi. Nejsou sice nějak extra důležité, ale další XPčka se hodí a dá se tak i natáhnout ona hodně smutná krátká herní doba. Znovuhratelnost je i přes dva rozdílné konce podle finálního rozhodnutí spíše menší než větší, a po dohrání pak není vlastně nic, co byste mohli dělat. Werewolf The Apocalypse – Earthblood se sice neprodává za plnou cenu a stojí něco málo přes tisícovku, ale i tak bych očekával, že toho za tuto cenu nabídne daleko více. Nejen po stránce kvality, ale také obsahu.

Vývojáři ze studia Cyanide si v minulosti oblíbili Unreal engine, a proto nepřekvapí, že je na něm postavena i jejich novinka Werewolf The Apocalypse – Earthblood. Ta ovšem vypadá i spíše podprůměrně a vlastně se vizuálně nemůže rovnat ani hrám ze začátku poslední konzolové generace. Při hraní jsem si často říkal, že hrají remaster nějaké zapomenuté hry z PlayStation 2 éry, protože vizuální stránka je opravdu špatná, navíc i hratelnost by tomuto tvrzení odpovídala. Vizuálně tedy nejde o tu nejhezčí hru, jakou si můžete v současnosti zahrát. Alespoň ten framerate je stabilní (hráno většinou na konzoli Xbox Series X/S) a rychlé jsou i nahrávací časy. Ozvučení neurazí, soundtrack následně je průměrný a moc nenadchne, stejně jako nevýrazný dabing hlavního hrdiny i dalších postav.

Od Werewolf The Apocalypse – Earthblood jsem toho moc nečekal, ale i tak je zklamáním, že tu máme před sebou dost nevýraznou a jen průměrnou akční hru, na níž se dá snadno zapomenout. Přitom vše není úplně špatné. Soubojový systém by sice zasloužil ještě trochu vypilovat a přidat mu na větší rozmanitosti, ale neurazí a je zábavný, a souboje s bossy dokážou uspokojit. To ale samo o sobě na kvalitní hru nestačí. Potenciál tu byl přitom přímo obrovský. Těžko ovšem říci, jestli vývojáři narazili na strop svých schopností nebo nemohli plně rozvinout svojí vizi kvůli omezenému rozpočtu.