Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Když jsem se do remasteru The Legend of Zelda: Skyward Sword znovu ponořil, byl jsem příjemně překvapen, že toto jedinečné dobrodružství prakticky nezestárlo, ať už jde o příběh, strhující výpravu, kterou by mohly závidět i leckteré nové hry, ale i nádherný soundtrack, jenž byl v rámci série poprvé nahrán živým orchestrem, či nadčasovou hratelnost, plně odměňující kreativitu hráče. Velkou měrou k tomu samozřejmě přispívá i skutečnost, že vývojáři z australského studia Tantalus HD port pro dnes neskutečně oblíbenou konzoli Nintendo Switch neodflákli. Dali si s ním záležet, aby potěšili nejen ty největší fanoušky, kteří znají hru možná lépe jak své boty, ale i třeba nové hráče, pro které půjde o vůbec první seznámení se s Linkem a Zeldou, která se teprve stane princeznou. Svým způsobem jde tak o jeden z nejlepších remasterů, jaký nám v posledních letech Nintendo přineslo, to už mohu říci hned takhle na začátku.

A proč tuto recenzi nezačít rovnou tou nejviditelnější změnou, kterou je vizuální zpracování. Původní verze The Legend of Zelda: Skyward Sword pro Nintendo Wii si mohla nechat o HD rozlišení jen zdát, ale i tak šlo o velmi pěknou působivou podívanou, která tlačila hardware až za jeho limity. Nová verze už běží na velké televizi v rozlišení 1080p, takže je krásně vyhlazená, ostrá, obraz má velmi dobrou kvalitu, a vůbec se na hru dobře dívá, za což může hlavně parádní grafická stylizace, která je jakýmsi mixem fantastického Wind Wakera a Twilight Princess, jenž se jen tak neokouká a je svěží od počátku do epického finále. Hra The Legend of Zelda: Skyward Sword v HD remasteru vypadá lépe než kdy dříve a popravdě je celkem těžké ji něco ohledně vizuální stránky vyčítat. Jsem přesvědčen, že bych nebyl z remasteru tolik nadšen, pokud by běžel jen ve 30fps, protože takto nízký framerate už působí v roce 2021 dosti nepatřičně a co si budeme říkat, tak skvělá hra si zaslouží více. Naštěstí se vývojářům povedlo dosáhnout stabilních 60fps, díky čemuž je remaster krásně plynulý a mohou tak vyniknout souboje s protivníky, ale i další prvky hratelnosti. Vlastně je díky tomu i zábavnější prozkoumávat zdejší svět a užívat si toto parádní dobrodružství. 

To se odehrává před všemi ostatními díly série The Legend of Zelda, díky čemuž je tak Skyward Sword přístupný i všem nováčkům. Hlavní hrdina Link žije v nádherné nebeské říši Skyloft s jedinečným designem, kde obyvatelé žijí poklidným životem. Hra začíná v den známý jako Wing Ceremony, který je pro Linka velmi důležitý, protože má složit zkoušku, aby se stal rytířem. Jak se vydá ven ze svého pokoje, potká spoustu obyvatel, ale také svoji kamarádku Zeldu, ke které má velmi blízko a pro niž by udělal úplně vše. A brzy to bude moci dokázat, protože netrvá dlouho a Zelda je unesena. Link se tak musí vydat na doposud ne moc probádaný a mýty opřený povrch, aby svoji kamarádku zachránil. 

Během toho potká nespočet NPC postav, záhadných tvorů i bytostí a nechybí ani řada zvratů a emotivních okamžiků ukazující, proč hráči tolik sérii The Legend of Zelda milují. Příběh, ačkoliv se v základu točí jen kolem záchrany, má pořád svoji sílu a dokáže zaujmout i dnes. Jediné, co vyprávění příběhu trochu škodí, je absence dabingu, který by hru vystřelil ještě na další level. Chybějící dabing mi popravdě vadil už u původní verze, protože takto epický příběh s dobře napsanými dialogy i parádními filmečky by si ho bez debat zasloužil. No a nyní v remasteru absence dabingu vynikne ještě více. Je to škoda a taková menší kaňka na kráse této hry.

Protože jsem originál The Legend of Zelda: Skyward Sword dohrál několikrát, původně jsem chtěl HD remaster jen zkusit. Nakonec jsem ale hře znovu neskutečně propadl a nemohl se od ní odtrhnout po celý víkend, za což mohl nejen skvěle napsaný příběh, o němž byla řeč výše, ale také zábavná hratelnost. Průzkum rozmanitých úrovní a regionů zdejšího světa je pořád neskutečně uspokojující, stejně jako zdolávání parádně navržených dungeonů, které neukrývají jen záludné pasti a nepřátele, ale také jedinečné chytře navržené hádanky, u nichž se člověk sem tam celkem zapotí, a samozřejmě i souboje s jedinečnými bossy. I dnes jde o skvělý mix, který funguje na podtrženou jedničku, a ani na moment se mi nestalo, že bych se nudil. Vlastně jsem byl možná i překvapen, kolik parádních nápadů hra ve své době obsahovala, a které následně sloužily jako základ pro něco ještě daleko lepšího - The Legend of Zelda: Breath of the Wild, ale i celou řadu dalších her. Pokud byste si chtěli o hře The Legend of Zelda: Skyward Sword přečíst více, je tu naše starší obsáhlá recenze - odkaz. Informace v ní obsažené jsou stále aktuální. Já se ve svém testu zaměřím přímo na samotný remaster a budu hodnotit jeho kvalitu.  

Hra The Legend of Zelda: Skyward Sword byla přímo vytvářena pro pohybové ovládání konzole Nintendo Wii. Díky skutečnosti, že Joy-Cony mají rovněž pohybové senzory, mohli vývojáři v remasteru toto ovládací schéma zachovat. Joy-Cony jsou o něco přesnější jak původní Wii remote, což se kladně projevilo do samotné hratelnosti, protože je tak možné přesněji máchat mečem v různých směrech podle toho, jak se protivníci kryjí nebo kde mají slabiny. Navíc jsou Joy-Cony i lehčí, takže je snazší hru ovládat po delší čas a nebolí z nich tolik ruce. Zlepšení doznaly hlavně souboje s protivníky, během nichž jsem ocenil nejen větší přesnost máchání mečem, ale i skutečnost, že jsem mohl během nich jednoduše naklánět kameru díky analogové páčce, která u Wii ovladače chyběla. Kamerou jde ale nyní volně otáčet kdykoliv, ať už bojujete s protivníky nebo prozkoumáváte svět, na což má tato novinka také velmi pozitivní dopad. Každopádně zpět k pohybovému ovládání, které má i řadu dalších využití. Třeba pro ovládání gadgetů či létajícího Loftwinga, což je obrovský pták, na němž může Link létat a prozkoumávat v oblacích zdejší nádherný svět. Trochu to během hraní připomínalo scény z Avatara.

Ačkoliv jsem byl s pohybovým ovládáním více méně spokojen, má i jednu docela podstatnou mušku, která kazí jinak slušný dojem. Často jsem musel ovládání kalibrovat, protože kurzor si po čase dělal, co chtěl, a i sekání mečem neodpovídalo tomu, co jak jsem máchal v reálu. Nepamatuji si, že bych takto musel pořád kalibrovat Wii verzi, naštěstí se kalibrace dělá jen stisknutím tlačítka Y. I tak je to ale něco, co je trochu nepříjemné a člověk s tím musí počítat. Když se ovládání rozjede během těžkého souboje a vy si toho hned nevšimnete, mácháte špatně, Link si dělá, co chce, a logicky je tak zaděláno na pořádný průser a následnou frustraci. I když je tedy pohybové ovládání pořád asi nejlepší volbou, jak hru The Legend of Zelda: Skyward Sword ovládat, je kolikrát hodně nespolehlivé a může podkopnout nohy v té nejhorší možné chvíli. To by se opravdu dít nemělo a nechápu, že si toho vývojáři nevšimli. 

Ti už před vydáním avizovali, že bude možné hru ovládat pouze skrze tlačítka, pokud nefandíte pohybovému ovládání. Je to ale i logické, když třeba Lite verze konzole Nintendo Switch gamepady Joy-Con nemá a navíc pořád musí být možné hru hrát i na cestách, když není možné kolem sebe máchat rukama. Můžu říci, že ovládání tlačítky určitě funguje, ačkoliv k dokonalosti mu něco chybí. Máchání mečem se provádí skrze pravou páčku a k mému překvapení jde o docela slušnou alternativu k pohybovému ovládání, a možná i o něco přesnější a hlavně spolehlivější. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy bojujete a zároveň chcete natočit kameru, která zabírá scénu ne ve zrovna ideálním úhlu. Vzhledem k tomu, že mácháte mečem pravou páčkou, musíte pro natočení kamery stisknout ještě tlačítko L. Ovládání kamery tak ve výsledku není moc intuitivní a popravdě jsem s tím po většinu testování bojoval. Každopádně ovládání skrze tlačítka má něco do sebe a je plně funkční. Určitě neurazí, i když má nějaké nedostatky.

Linka na jeho dobrodružství doprovází Fi. Jde o pomocnici, která dává rady, pokud byste se někde zasekli a nevěděli, jak dál. V původní verzi byla tato společnice značně ukecaná a kolikrát byla její přítomnost spíše na obtíž. Vývojáři na zpětnou vazbu proto zareagovali a proto ji nyní patří daleko méně místa a není tak otravná. Pokud se někde zaseknete, můžete se ji sami manuálně vyvolat a zeptat na menší nápovědu. Vývojářům se tak povedlo tuto funkci vyladit a upravit tak, aby nebyla otravná a zároveň pomáhala, pokud se hráč náhodou někde zasekne nebo si nebude vědět rady. Za tohle zaslouží jednoznačně pochvalu. Zároveň zapracovali i na dalších několika menších vylepšeních. Je možné urychlovat dialogy, ale také přeskakovat filmečky. Ty jsou skvělé a asi si je poprvé dá každý, ale po selhání už filmeček nemusíte absolvovat znovu. Stejně tak potěší automatické ukládání. To v původní verzi chybělo, přičemž nyní hra ukládá celkem často mimo dungeony, takže pokud náhodou selžete, není to zase takový problém. 

Než recenzi ukončím, musím zmínit i vycházející amiibo figurku inspirovanou hrou The Legend of Zelda: Skyward Sword, představující Zeldu se svým Loftwingem, která je vážně parádní a bude krásnou ozdobou poličky každého fanouška. Figurka ale není jen pro okrasu, ale má i bonusovou funkci, pokud ji propojíte s hrou. Po jejím přiložení se Link může kdykoliv a kdekoliv vrátit do oblak a tedy základního Hubu. Už když byla tato funkce pro amiibo figurku oznámena, byl jsem lehce rozčarován a stejný pocit mám i nyní. Opravdu není fér, aby tato skvělá nová funkce byla omezena jen pro figurku, kterou je nutné dokoupit, navíc k remasteru hry, za který si Nintendo účtuje plnou cenu. Snad jde o ojedinělý případ. Do budoucna bych byl opravdu nerad, aby takto důležité funkce ve hrách Nintendo omezovalo na své amiibo figurky či dokupování DLCček.

Hra The Legend of Zelda: Skyward Sword ani po tolika letech od svého původního vydání nezestárla a stále dokáže zaujmout svým skvělým příběhem, vracejícím se až na začátek celé ságy, ale také rozmanitou a zábavnou hratelností, chytře navrženými dungeony i parádními souboji s protivníky i záludnými bossy. Tímto jednoznačně ukazuje svoji nadčasovost. Remaster se navíc Nintendu povedl, protože díky vyššímu rozlišení i podpoře 60fps si hru mohou užít i naprostí nováčci, kteří určitě ocení i drobné změny a úpravy v hratelnosti. Jediné, co bohužel hru trochu shazuje, je absence dabingu, ale také ovládání, které by potřebovalo vyladit v obou podporovaných režimech.