Resident Evil Requiem

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Resident Evil Requiem před nás předstupuje, jako velký svorník mezi dvěma herními vizemi. Na jedná straně v survival hororové podobě, kterou se chlubily díly Resident Evil 2 (2019), Resident Evil 7: Biohazard (2017) a Resident Evil Village, a na straně druhé v akčním ve stylu Resident Evil 4 (2023) a Resident Evil 6 (2012). Zároveň spojuje současnou realitu Resident Evil světa se svými globálními problémy s minulostí ukotvenou pevně v troskách městečka Raccoon City. Veterán Leon S. Kennedy a nováček, křehká analytičku FBI Grace Ashcroft, vás provedou tímto novým a očekávaným pokračováním a nabídnou to nejlepší z minulých dílů. Na ty Requiem navazuje jen zlehka, ale pokud patříte mezi fanoušky, budete mít obrovský fanservis, protože vývojáři nešetří emotivními momenty a dost často hrají na nostalgickou notu. To se jim dle mého názoru daří velmi dobře, protože fanoušci budou díky tomu v sedmém nebi. Na druhou stranu si ale hru užijí i hráči, kteří sérii zase tak moc neznají. Takových ale popravdě asi moc nebude.

Na začátku hry se seznámíte se zmíněnou Grace Ashcroft, která si nese trauma z minulosti a je posedlá vyšetřováním záhadných úmrtí, což ji přivede až do zdánlivě opuštěného hotelu Wrenwood. Ten moc dobře zná a má k němu hodně osobní spojení. Záhy po příjezdu se vše zvrtne a je přepadena záhadným vědcem Victorem Gideonem s vazbami na společnost Umbrella. Právě tomuto vědci je na stopě fanouškům moc dobře známý hrdina Leon S. Kennedy, jenž je v současnosti agentem DSO. Leon ke svému konání má hodně pádný důvod, a u toho i zůstanu. Více o zápletce nebudu prozrazovat, ale jak asi tušíte, nebude trvat dlouho a cesty obou hlavních protagonistů se začnou proplétat a společně se s nimi vydáte na stopu novému velkému spiknutí, které začne v děsivém lékařském zařízení Rhodes Hill ležícího nedaleko ikonického Raccoon City.

Musím říci, že hra má výbornou prezentaci, jako předchozí díly precizní režii i herecké výkony s kvalitním dabingem a skvěle napsaní hlavní hrdinové, díky čemuž vám jejich osud není ani trochu lhostejný. Kolikrát jsem se o Grace nebo Leona bál a byl jsem v očekávání, jak to s nimi nakonec dopadne. Vývojáři nevěnovali dostatečnou péči jen ústředním protagonistům, ale i hlavnímu padouchovi a několika dalším vedlejším postavám, které se ve hře objeví, ačkoliv je jich poměrně málo, hlavně na poměry samotné série. Co mi u příběhu moc nelíbilo, je jeho předvídatelnost. Celkem záhy pochopíte, o co tu jde a jaká je pointa, ale to neznamená, že by vývojáři neměli v rukávu i nějaké to překvapení, strhující moment nebo zvrat, hlavně ve druhé polovině.

Během hraní jsem si několikrát řekl, že Resident Evil Requiem působí jako dvě hry v jedné, na což ostatně před vydáním lákali i samotní vývojáři. Hraní za oba hrdiny se totiž dramaticky liší, ať už stylem, atmosférou, hratelností a dokonce i pohledem. To může působit trochu zvláštně, divně a jako nesourodá splácanina, ale obě části se ve výsledku krásně doplňují, ať už po stránce hratelnosti tak příběhu. Než jsem hru poprvé zapnul, vývojáři mě upozornili, že části za Grace Ashcroft byly navrženy primárně pro hraní ve first-person pohledu, s nímž série Resident Evil přišla s Resident Evil 7: Biohazard a Resident Evil Village. Tento pohled nijak značce neubral, naopak dokáže připravit mnoho děsivých situací, které by ve třetí osobě kvůli lepšímu rozhledu a kontrole prostředí neměly takový dopad. To hraní za Leona S. Kennedyho bylo navrženo pro třetí osobu, hlavně pro akční styl. Je ale určitě dobře, že vývojáři dávají hráči i tak na výběr. Chcete si celou hru zahrát ve first-person pohledu? Není problém. Stejně tak si ji můžete užít ve třetí osobě, jako klasické díly Resident Evil série. S oběma pohledy umí hra velmi dobře pracovat. Já jsem osobně zvolil výchozí nastavení a byl s ním nadmíru spokojen.

Grace Ashcroft je křehká dívka, u níž byste nikdy netypovali práci u FBI a už vůbec ne to, že bude vyslána do terénu vyšetřovat záhadní úmrtí, zvláště do temného hotelu. Hraní za ní jsem si popravdě užíval nejvíce a dle mého názoru jí patří nejlepší a nejnapínavější části hry. V nich se totiž vývojáři vracejí k survivalu, pravému čistokrevnému hororu a přívalu opravdu děsivých momentů, během nichž jsem vyskočil ze sedačky, protože často budete chodit temnými chodbičkami nebo sklepeními s labyrintovým designem, svítit si baterkou, mířit roztřesenou rukou pistolí s minimem nábojů a lekat se každého vrznutí. Atmosféra, která je neskutečně tísnivá a trýznivá, se dá v těchto pasážích doslova krájet. Vše ještě zhoustne ve chvíli, kdy se objeví na obrazovce nějaké velké monstrum. Kolikrát jsem ani nedýchal, když jsem byl schovaný za stolem a vedle mě procházela velká ohavná potvora, z níž jsem měl už kvůli jejímu odpornému designu velký respekt.

Velkých monster je ve hře hned několik, každé dokáže navodit neskutečný strach a pocit úzkosti, přičemž se dost liší i svým chováním. Zatímco jedno dokáže lézt po stropě, vyskakovat z děr a neskutečně se děsí světla, čehož je možné využívat, jiné je zase tak velké a tlusté, že když se brodí chodbami sanatoria Rhodes Hill, bourá je, stejně tak dokáže vyrazit futra. Je dobré dodat, že každé hlavní velké monstrum, na které během hraní narazíte, se pohybuje po své části úrovně dosti náhodně, stejně jako Vetřelec v Alien: Isolation, takže nikdy si nemůžete být úplně jisti, kdy vyskočí z díry ve stropě, případně jestli se nenachází za dalším rohem. To, společně s naprosto mistrným ozvučením a velmi dobrým hudebním doprovodem, zvyšuje celkové napětí.

Vyhýbat se těmto opravdu děsivým protivníkům není občas moc jednoduché, protože se po chodbách pohybují i zombie. Ty se chtějí samozřejmě hned zakousnout do mladého čerstvého masíčka Grace Ashcroft, ale zároveň tím upozorní na její přítomnost. Druhů zombií je několik. Některé nemají rády světlo, takže je možné s nimi hrát hru na zhasínání světel, jiné jsou po nepěkném zákroku slepé, a je tedy možné je potichu obcházet. Už samotné zombie, ačkoliv se táhnou sérií od jejího vzniku, dokážou vyvolat naprosté zděšení z místa i velkou úzkost, třeba když je vidíte hodovat v jídelně nad vnitřnosti, které jim nasekal šílený kuchař. Silný moment jsem zažil na záchodech, kde zombie, která byla dříve ženou, mlátila hlavou do zrcadla, až ji měla plnou střepů a šíleně u toho vřískala. To si pak budete snadno říkat, kam jste se to zase dostali a že chcete za každou cenu pryč.

Pasáže za Grace Ashcroft nejsou jen o schovávání se před velkými monstry, případně pomalém postupu a pokud možno vyhýbání se protivníkům, protože náboje a další zdroje jsou značně omezené. Hodně připomínají klasické Resident Evil hry svoji strukturou, protože Grace Ashcroft bude muset hledat rozlehlé klinice klíče, dokumenty či jiné důležité předměty, aby si odemkla dveře, otevřela skřínku nebo truhlu, u čehož sem tam dojde i na dobře zpracované hádanky. Ty nejsou nijak složité, ale vyžadují všímavost, průzkum a lehčí přemýšlení. Sami se určitě nevyřeší. Struktura se tady za ta léta moc nezměnila, ale on ani nebyl důvod něco vyloženě měnit, protože řešení hádanek, hledání klíčů, střety se zombiemi, výroba kulek a dalších předmětů skrze nalezený materiál, správa omezenějšího inventáře i naháněčky s velkými monstry, to vše funguje pořád na podtrženou jedničku. Zvláště když to vývojáři podporují neskutečně hutnou atmosférou.

Zatímco pasáže za Grace Ashcroft mi svým pojetím a zasazením připomínaly první Resident Evil říznutý Resident Evil 7: Biohazard, to pasáže za Leona jsou jedním velkým filmovým spektáklem, v němž se jako v sérii Rychle a zběsile na nějakou logiku a fyziku ani trochu nehraje. To ale k sérii Resident Evil už tak nějak patří. Ostatně jen v ní bylo nutné rozbít obrovský kámen pěstmi. V pasážích za Leona se z Requiemu stává spíše čistokrevná akční adventura, což dává vzhledem k Leonově minulosti rozhodně smysl. Pasáže za Leona jsou na začátku jen čistě lineární a akční řežbou, ale později v dosti zpustošeném a na první pohled mrtvém Raccoon City, kam se dostane ve druhé polovině, bude muset i on nejen likvidovat velké množství zombií, ale také více prostředí prozkoumávat a hledat důležité předměty či řešit lehčí hádanky. Nechci moc spoilerovat, ale jen zmíním, že v jeho pasážích jste ve druhé polovině hry přímo vybízení k akci, protože za zabíjení oživlých neřádů dostáváte kredity, za které si následně můžete koupit vestu, náboje, nové zbraně a ty následně upgradovat o různá příslušenství, čímž jim zvednete statistiky.

V první polovině hry se mi zase líbí, že se linky za Grace i Leona prolínají v rámci lékařském zařízení Rhodes Hill, což má dopad i na samotnou hratelnost. Nejprve budete hrát za Grace, a rozhodnutí, která uděláte, se následně propíší do hraní za Leona, když bude procházet stejné lokace. Pokud za Grace třeba zlikvidujete zombie v jedné místnosti, Leon je tam mít nebude. Když je tam ale necháte a obejdete, bude mít Leon o zábavu postaráno. To samé ale ostatně platí i o lékárničkách, nábojích nebo dalších předmětech. Jestli je s Grace seberete, Leon je nebude mít ve svých pasážích. Naštěstí na rozdíl od Grace umí otevírat skříně, takže zdroje má tam. Tohle propojení pasáží za Grace i Leona se mi hodně líbí. Najednou máte pocit, že se opravdu oba nacházejí na jednom místě ve stejný čas, které reaguje na jejich akce a rozhodnutí.

Protože jsou pasáže za Leona hlavně o střetech s protivníky, vývojáři přichystali několik novinek, díky nimž zajetý a dobře známý systém dostal zajímavá oživení. Akce je proto mnohem dynamičtější, rozmanitější a hlavně zábavnější. Zatímco u Grace jsem si užíval pomalejší postup, atmosféru a schovávání se ve stínech, u Leona jsem miloval akci, během níž vývojáři brutalitou ani trochu nešetří, a věřte, že hodnocení pro dospělé má Resident Evil Requiem naprosto právem. Od začátku hry má Leon speciální tomahawk, s nímž může docela dobře odrážet útoky protivníkům, případně jim dávat docela solidní poškození nebo s ním provádět efektivní a efektní zakončovací údery, během nichž krev cáká na všechny strany. Dodělat nepřítele umí ovšem i svoji nohou, když mu třeba prošlápne hlavu.

Novinkou je možnost sebrat zbraň po padlém neřádovi a tu hodin po jiném, což vypadá moc pěkně, ale hlavně si tak i ušetříte náboje. Dokonce se sem tam objeví protivník s motorovkou, aby vývojáři dali vzpomenout na Resident Evil 4. Když ho zabijete, můžete motorovku sami sebrat a následně s ní rozřezávat nepřátele obzvláště brutálním způsobem. Zajímavostí je, že motorovku mohou sebrat i jiní nepřátelé. Jednou se mi stalo, že jsem zabil protivníka s motorovkou, ta spadla na zem, hned po ní skočil jiný protivník, a jak byla nastartovaná, strhla ho na zem a dojel s ní až ke mně, což mi dalo docela velké poškození. To ale jen ukazuje, že ve hře mohou vznikat nečekané a docela i zábavné situace.

Kromě tomahawku má Leon k dispozici rozsáhlý arzenál palných zbraní. Může střílet z několika druhů pistolí a brokovnicí, z pušky, samopalu a rovněž má i několik druhů granátů. Zbraní je hodně, rozhodně jsem během prvního průchodu všechny nevyzkoušel a ani nenašel, přičemž je díky solidnímu gunplay systému radost s nimi likvidovat protivníky. Mezi nimi jsou většinou zombie v různých variantách, ale dojde i na střety s vojáky a hlavně docela slušným množstvím bossů. S nimi je zábavné a napínavé bojovat, kolikrát nahání neskutečnou hrůzu, ale vadila mi u nich jedna věc. Až na jeden souboj jsou bossové jen houbami na náboje, u nichž nemusíte vymýšlet žádnou taktiku nebo řešit mechaniku. To je škoda. Ne že by to nějak hru táhlo nějak zásadně dolů, bossové jsou fajn, ale nějaké oživení a vymezení se ze zajetých systémů by jí určitě prospělo.

Už dlouho se mi nestalo u hry, že bych si k ní sednul a nedalo se přestat hrát, protože bych byl zavalen pohlcující hratelností, solidním příběhem i dobře napsanými a charismatickými postavami, na nichž by mi hodně záleželo. Resident Evil Requiem je přesně takovou hrou, během hraní jsem se ani na moment nenudil a vše uběhlo jako voda a já se po zhruba dvanácti hodinách hraní na Standardní (moderní) obtížnost dostal k finále. O něm bych vám chtěl toho napsat opravdu hodně, ale nemohu, ať už kvůli přísnému omezení ze strany Capcomu, tak skutečnosti, že bych vám zkazil zážitek. To rozhodně nechci. Stejně jako předchozí díly série má i Resident Evil Requiem velmi dobrou znovuhratelnost. Jednak se vám odemkne nová hardcore obtížnost Insanity, která dokonale prověří i ty nejnáročnější fanoušky, ale také se můžete pustit do plnění dalších výzev, abyste si mohli v bonusech odemykat nové kostýmy, skiny, kosmetické doplňky pro zbraně i artworky a další podobný materiál, který fanoušek určitě chce vidět.

Capcom v posledních letech značně vylepšuje svůj interní RE engine, jenž zvládá vykouzlit nádhernou podívanou nejen v rámci Resident Evil série, ale také jiných her jako Pragmata, Monster Hunter Wilds či Kunitsu-Gami: Path of the Goddess. Resident Evil Requiem je postaven na jeho poslední verzi, plně optimalizované pro současné platformy. A je to znát od prvního okamžiku, protože hra vypadá naprosto fantasticky, ať už jde o krásné fotorealistické prostředí, skvělé nasvícení, velké množství nádherných efektů nebo detailní postavy s vynikajícími animacemi, což je dáno i velmi dobrými výkony herců, kteří se postarali o motion capture. Jde bez debat o jednu z nejhezčích her současnosti. Vytkl bych jen občas objevující se grafický glitch nebo sem tam divně chovající se textury, ale nad tím jde ve výsledku mávnout rukou.

Já jsem hrál hru Resident Evil Requiem na konzoli PlayStation 5 Pro, pro kterou má plnou optimalizaci a vývojáři na ní spolupracovali přímo s PlayStationem. Hned na začátku jsem si mohl vybrat, jestli budu hrát ve 4K rozlišení při 60 fps a se zapnutým ray-tracingem, nebo zvolím vypnutý ray-tracing s ještě vyšším frameratem a podporou VRR. Protože jsem si chtěl hru užít v maximální možné vizuální kvalitě, k čemuž přímo vybízí, zvolil jsem první možnost, a určitě jsem nelitoval, protože různé odlesky a realističtější stíny hře dodávají ještě větší šmrnc. Framerate je po většinu času stabilní, jen sem tam jsem si všiml lehčího poklesu, hlavně během filmečků nebo ve vypjatějších momentech. Celkový dojem to ale nezkazilo. Pochválit musím vývojáře i za rychlé nahrávací časy. Z menu do hry se dostanete během několika vteřin a po smrti je nahrání prakticky instantní.  

Resident Evil Requiem je od první minuty strhující podívanou, stavějící na solidním, ačkoliv trochu předvídatelném příběhu, charismatických postavách, spoustě děsivých a napínavých momentech i dobře zvládnuté akci, a to vše je podpořeno parádní audiovizuální stránkou. Resident Evil Requiem často působí jako album s největšími hity série, přičemž vše je namícháno s takovou péčí a láskou, že nuda ani náhodou nehrozí. Ano, nějaké menší nedostatky se najdou, jako v každé hře, ale nic nemění na tom, že Capcomu se povedlo vytvořit jeden z nejlepších dílů celé série, z něhož budou nadšení fanoušci i zcela noví hráči. Resident Evil Requiem je hra, kterou by si nikdo neměl nechat ujít a první opravdu seriózní kandidát na nejlepší hru letošního roku.