The Legend of Zelda: Ocarina of Time

Recenzovaná verze: Nintendo Switch 2

The Legend of Zelda: Ocarina of Time je i po více než dvaceti osmi letech jednou z nejlépe hodnocených her vůbec. Dnes jde o obrovskou klasiku, takže ani není velkým překvapením, že se k ní Nintendo sem tam vrací. V minulosti jsme se dočkali už jednoho remaku pro kapesní konzoli Nintendo 3DS, ale také nového vydání do online předplatného konzolí Nintendo Switch. Nově vycházející remake vypráví stejný příběh jako originál z roku 1998, takže na začátku vidíme malého Linka v lese Kokiri, jak spí ve své postýlce. Spánek ale nemá klidný, protože ho už nějakou dobu sužují noční můry, které předpovídají nadcházející události. Po probuzení ho osloví víla Navi a Link následně dostane od starodávného stromu za úkol vyhledat princeznu Zeldu, která nutně potřebuje jeho pomoc. Tím začíná dobrodružství, které přeroste v záchranu celého království Hyrule před Ganondorfem, jenž si brousí zuby na posvátný Triforce. Příběh je sice celkem jednoduchý, ale nabízí silné momenty, nadčasová témata a výborně napsané postavy. Kromě ústřední dvojice a hlavního padoucha mezi ně patří také Impa, Linkova kamarádka Saria, kůň Epona nebo tajemná bojovnice Sheik. Setkání s nimi jsem si maximálně užíval.

Zatímco příběh zůstal stejný, znatelným vylepšením prošla jeho celková prezentace. Vývojáři z Nintenda se rozhodli znovu vytvořit všechny filmečky, které jsou jednoduše nádherné a v nichž oblíbené postavy doslova ožívají. Díky tomu jsem měl chvílemi pocit, že sleduji velmi dobrý animovaný film na motivy své oblíbené hry. K tomu přispívá i nově nahraný orchestrální soundtrack se spoustou fantastických skladeb a především povedený dabing postav. Ten zaznívá ve všech filmečcích, jen Link bohužel zůstal po vzoru série němý a během hry nepromluví ani slovo. V původní Ocarina of Time to tolik nevadilo. Dialogy byly textové, scény jednodušší a hráč si Linkovy reakce domýšlel sám. Jenže když remake nabízí dabované dialogy, filmovější režii, pěkně rozšířené s láskou napsané dialogy a postavy, které na Linka přímo čekají, až jim odpoví, jeho mlčení začne být mnohem nápadnější a působí prostě divně. Líbí se mi, že vývojáři modernizovali způsob vyprávění, ale ne vše přizpůsobili nové prezentaci.

Hra The Legend of Zelda: Ocarina of Time byla nadčasovou dobrodružnou adventurou, která položila základy moderních zástupců žánru, a značně tak ovlivnila směřování celého videoherního průmyslu. Při oznámení remaku měli fanoušci určitě obavy, aby Nintendo nezašlo až příliš daleko. Originál ostatně není nejlépe hodnocenou hrou všech dob jen tak pro nic za nic a mnozí fanoušci, mezi které se počítám i já, budou určitě souhlasit, že je stále dokonalý. A rovnou mohu říci, že remake The Legend of Zelda: Ocarina of Time je pořád tou stejnou hrou jako v roce 1998 a Nintendo plně ctilo původní předlohu. Modernizace se dočkaly jen některé prvky, které ji už opravdu potřebovaly. Nejlépe o tom vypovídá skutečnost, že jsem si během hraní často říkal, že takhle se hra určitě hrála na Nintendu 64. Samozřejmě to ale není pravda, protože tehdy šlo o značně krkolomnější zážitek, který dnes už působí trochu archaicky. Remake je naproti tomu moderní dobrodružnou adventurou, u níž byste ani neřekli, že její základy jsou tak staré. A to je vlastně největší ocenění, jakého se může originálu dostat.

Největší změnou oproti originálu je bez debat nový grafický kabátek. Od oznámení se na diskusních fórech i sociálních sítích docela vášnivě debatovalo o vizuálu, stylizaci a celkovém zpracování. Někdo byl naprosto ohromen tím, jak hra vypadá na konzoli Nintendo Switch 2, další skupina hráčů ale nebyla úplně spokojená se zvolenou stylizací a designem mladého Linka. Já rozhodně patřím do první skupiny, protože mi remake The Legend of Zelda: Ocarina of Time připadá po vizuální stránce až ohromující, a to zejména na velké televizi. Ať už jde o neuvěřitelně detailní svět, postavy s pěknými animacemi, obrovské množství efektů, odlesky, realistické stíny nebo nasvícení, na takto detailní hru opravdu nejsem u Nintenda zvyklý. Stylizace je podle mého názoru krásná a hra díky ní neztratila nic ze svého kouzla ani neutrpěla její jedinečná pohádková atmosféra. Celkové technické zpracování ukazuje plný potenciál konzole Nintendo Switch 2. Hra přitom běží ve skálopevných šedesáti snímcích za sekundu, ať už hrajete na televizi, nebo v handheldovém režimu. A je přitom jedno, jestli se nacházíte v dungeonech, menších lokacích, nebo jezdíte na Eponě po rozsáhlých pláních Hyrule Field.

Díky novému grafickému kabátku svět doslova ožívá na obrazovce a hra neskutečně prokoukla, stejně jako všechny ikonické lokace. Ať už jde o zmíněné Hyrule Field, kde nechybí Lon Lon Ranch s Malon a Talonem, u nichž se můžete naučit Eponinu píseň, les Kokiri s nádhernou lesní vesničkou, vesničku Kakariko, Hyrule Castle s mnohem živějším tržištěm, město Goronů nebo další místa, všude je znát obrovský posun. Líbí se mi, že vývojáři znatelně upravili geometrii samotného světa, v němž můžete obdivovat jeho krásu i dech beroucí scenérie, které v originále chyběly. Dungeony prošly také výraznými úpravami. Nově vypadají jako opravdové jeskyně nebo dávno zapomenuté chrámy s nádhernou architekturou, a ne jako čtvercové, mnohdy prázdné a chladné místnosti. Navzdory těmto změnám bude fungovat svalová paměť, pokud jste hráli originál. Pořád budete v dungeonech narážet na většinou stejné úkoly i hádanky, ale sem tam vývojáři provedli drobnou úpravu nebo modernizaci, aby byl průchod dungeonem plynulejší a zábavnější. Modernizace přitom neznamená zjednodušení. Je to stále parádní dobrodružná hra, která dokáže královsky bavit a sem tam vás také donutit trochu zapřemýšlet nad řešením hádanek, jen v lepším provedení.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time má stále krásný a svým způsobem rozlehlý svět, který ovšem ani v remaku není otevřený. Pokud jste hráli originál, určitě víte, že hra byla složena z menších i větších lokací, a to především kvůli hardwarovým omezením konzole Nintendo 64. Vlastně jsem si při hraní originálu nejednou říkal, že je obrovský zázrak, že taková hra na tehdejším hardwaru vůbec běží. U remaku se vývojáři rozhodli přechody mezi lokacemi zachovat, údajně kvůli udržení atmosféry a stejného rozvržení světa jako v originále. Když už vývojáři připravovali remake, možná mohli zkusit jednotlivé oblasti propojit do jednoho celku, ale ve výsledku mi jejich oddělení zase tolik nevadilo. Zvlášť když mezi nimi přechody doprovází jen vteřinová černá obrazovka. Ta už ovšem není ve vesničkách nebo městě, pokud se rozhodnete navštívit nějaký obchůdek.

Celkovému výbornému dojmu pomáhají i mnohem plynulejší animace hlavního hrdiny, jehož pohyb už nepůsobí tak strojově jako v originále, ať už chodí po souši, plave ve vodě nebo se potápí i třeba za pomoci železných bot. Link se navíc naučil několik nových pohybů, které usnadňují průchod hrou i průzkum světa. První novinkou je možnost přejít z kotoulu do sprintu, takže překonávání větších vzdáleností nebo probíhání dlouhými chodbami je mnohem rychlejší. Popravdě jsem na tuto novinku trochu zapomněl a objevil ji až po několika hodinách hraní, ale následně jsem na ni nedal dopustit. Samozřejmě po nějaké době získáte Eponu, pro kterou je svět The Legend of Zelda: Ocarina of Time spíše menší, ale sprint je opravdu výborným vylepšením.

Druhou, hodně podstatnou novinkou je možnost skákat. V originále Link sice skákat uměl, ale ne manuálně. Vždy jste se museli přiblížit ke kraji plošiny, aby skočil, případně k nějaké překážce, aby ji přeskočil. To mnohdy přinášelo frustrující momenty, ale možnost manuálního skoku tyto problémy odstraňuje. Navíc je díky němu pohyb po úrovních plynulejší a otevírají se nové možnosti, jak překonávat překážky nebo se vypořádat s protivníky, třeba jednoduše tím, že je přeskočíte. Tady je dobré dodat, že ve výchozím nastavení je skok namapován trochu nezvykle na tlačítko X, s čímž jsem popravdě trochu bojoval. Naštěstí jsem si záhy všiml, že lze v nastavení přiřazení změnit a přesunout skok na tlačítko B, které k tomu slouží i v mnoha jiných dobrodružných hrách.

Velkým předěláním prošla i kamera. Nyní s ní můžete volně pohybovat kolem sebe, a to i ve městě, což podporuje ponoření se do herního světa. Můžete tak nerušeně obdivovat jeho krásy, scenérie i třeba nádherně vypadající západ nebo východ slunce. Vývojáři v remaku modernizovali také zaměřování zbraněmi na dálku, ať už jde o prak nebo luk. V originále se hra vždy přepnula do první osoby, v remaku ale zůstává ve třetí. Zaměřování je intuitivní, navíc je možné zaměřovat i skrze gyroskopickou funkci konzole nebo ovladačů. Já na tohle ale moc nejsem, takže jsem zvolil klasické zaměřování skrze páčky.

Dalšího znatelného zlepšení se dočkal inventář a celková správa předmětů, která byla v originále docela krkolomná a ne příliš intuitivní. Samotný inventář je mnohem přehlednější. Oceňuji také kompletně novou mapu s krásnými ilustracemi nebo deníček, v němž máte vždy přehled o jednotlivých hlavních i vedlejších úkolech, aby vás hra vždy nasměrovala. Ještě více se mi ale líbí možnost rychle používat sebrané klíčové předměty. Pomocí tlačítek L nebo R si je jednoduše vyberete z posuvné nabídky jako v Breath of the Wild nebo Tears of the Kingdom, v níž jsou seřazeny podle posledního použití, a následně je můžete stisknutím ZR rychle aktivovat. To značně usnadňuje řadu situací. Díky tomu není problém rychle přepínat třeba mezi lukem, přitahovacím hákem, bombami a dalšími užitečnými předměty. Zjednodušilo se také používání gadgetů jako jsou boty, masky nebo speciální brýle, které můžete rychle aktivovat nebo deaktivovat pomocí D-padu, na který jdou namapovat. V originále jste vždy museli pro jejich aktivaci vlézt do inventáře. Na první pohled se může zdát, že jde o drobné novinky, ale každá z nich přispívá k mnohem lepšímu zážitku.

Největší devízou hry The Legend of Zelda: Ocarina of Time a vlastně celé série The Legend of Zelda byly vždy výborně a chytře navržené dungeony s parádními prostorovými hádankami, spoustou záludných překážek, pastí a děsivých nepřátel k poražení, včetně nápaditých bossů. V remaku zůstalo vše zachováno, takže opět dojde na klíče, zamčené dveře, skryté chodby, přepínače i souboje. Dungeony jsou však po vizuální stránce mnohem působivější a svou atmosférou i zpracováním vás naprosto pohltí. Jsem toho názoru, že fanoušci si zde přijdou na své. Každý dungeon se navíc liší nejen designem, ale nabízí také vlastní originální problémy a překážky, které budete překonávat i díky nově nalezeným předmětům. Neustále vás proto bude čekat něco nového.

To samé platí i o bossech, kteří číhají na konci každého dungeonu. Ti sice nejsou tak obtížní jako jejich kolegové v dnešních soulsovkách, ale každý má vlastní, poměrně jednoduchou mechaniku, kterou je nutné odhalit. Následně se z každého souboje stává skvělá zábava a díky novému grafickému kabátku také mnohem působivější zážitek. Krásně je to vidět na samotném závěru hry. Nemusíte se bát, že bych zde něco vyspoileroval hráčům, kteří originál nehráli, a zkazil jim tak zážitek. Konec byl ale trochu rozšířen, ať už jde o poslední pasáž, nebo souboj s bossem. Vše díky tomu působí mnohem filmověji a velkolepěji. Popravdě, závěr je jedna velká epická jízda, kterou jsem si hned zopakoval. Když ho nyní srovnáte s originálem, uvidíte obrovský rozdíl a krásnou ukázku toho, jak moc se technologie za posledních třicet let posunuly.

Ve své recenzi se musím zaměřit i na střety s protivníky a soubojový systém. Link bude během svého dobrodružství narážet na vlky, netopýry, kostlivce, zombie a další neřády. Když jsem začal remake hrát, uvědomil jsem si, jak komplexní byly souboje s protivníky už ve své době a jak moc tehdejší soubojový systém předběhl svou dobu. I proto nebyl důvod v remaku cokoli zásadně měnit. Každý protivník má, podobně jako v dnešních soulsovkách, vlastní pohyby a útoky, které se musíte naučit, abyste věděli, kdy je lepší uskočit a kdy zaútočit na slabiny. Během soubojů opět funguje uzamčení na protivníka, vracejí se rovněž úskoky do stran, salta vzad nebo útok ve skoku. Vše přitom funguje naprosto bez problémů. Vzhledem k tomu, že je hra rychlejší a animace Linka i nepřátel plynulejší, mohli vývojáři protivníkům dodat více agresivity, aby souboje představovaly o něco větší výzvu, zejména ve druhé polovině hry. Za to je musím pochválit.

Není tajemstvím, že se hra The Legend of Zelda: Ocarina of Time odehrává ve dvou časových obdobích, mezi nimiž je možné po čase libovolně přepínat. Začínáte jako malý nezkušený Link, jenž se vydává na své první dobrodružství. Ten se může ohánět menším mečem, má prak a na zádech nosí dřevěný štít. Vytáhnutím Master Swordu se ale hra přesune o několik let do budoucnosti, čímž se značně promění i herní svět. Je na něm totiž patrná zkáza způsobená Ganondorfem a jeho přisluhovači. Dospělý Link má kromě ikonického meče také klasický štít a k útokům na dálku využívá luk. Navíc může jezdit na koni, řešit důmyslnější hádanky a zároveň svádět těžší souboje s protivníky. Hraní za obě podoby Linka se tedy liší, což hře přidává na rozmanitosti a zajímavosti.

Jedním z nejdůležitějších předmětů ve hře je hudební nástroj Ocarina. Link ho získá na začátku dobrodružství a postupně se učí nové melodie, díky nimž může rychle cestovat do několika lokací, přivolávat si svého koně Eponu nebo měnit denní dobu. Ta ovlivňuje nejen výskyt protivníků ve světě, ale také například to, zda mají obchody otevřeno. I na tom je vidět, jak komplexní záležitostí byl už původní díl. Hraní nádherných melodií na Ocarinu navíc nikdy neomrzí. Novinkou je, že melodie nemusíte jen zahrát pomocí tlačítek ovladače (jsem rád za návrat zpěvníku z 3DS verze), ale můžete je také zabroukat nebo zapískat skrze mikrofon konzole. Opravdu jsem se snažil, ale hudební nadání nemám, takže hra na mé pokusy většinou nereagovala, případně ve výsledku zahrála jinou melodii. Tuto funkci jsem tedy nemohl pořádně otestovat, ale naštěstí jde jen o zajímavý bonus, nikoliv základní funkci hry. To bych se pak asi moc daleko nedostal.

I když jsem se na remake The Legend of Zelda: Ocarina of Time opravdu těšil, nečekal jsem, že mě nakonec takhle pohltí a naprosto ohromí. I proto jsem od první minuty důkladně prozkoumával svět a snažil se z něj vytěžit maximum. Jen ve vesničce v lese Kokiri jsem strávil v úvodu dobré dvě hodiny, během nichž jsem obdivoval její krásu. Nově totiž působí jako malebná vesnička dokonale splynutá s přírodou, zatímco v originále ji tvořily nepříliš pohledné domky obklopené texturami stromů. Ve hře jsem nakonec strávil nějakých třicet hodin, během nichž jsem dokončil nejen hlavní kampaň, ale také většinu vedlejších úkolů, našel většinu vylepšení zdraví a posbíral speciální zlaté pavouky, za které je možné si rozšiřovat peněženku. Všechny tyto prvky se vracejí. Některé vedlejší úkoly jsou sice jednoduché, jiné jsou ale mnohem propracovanější a odmění vás opravdu lákavou ostrou odměnou. Fanoušci určitě budou vědět, na co narážím.

Určitě se ptáte, jestli vývojáři připravili obsahové novinky. Odpověď je ano, ale ty jsou spíše menší až zanedbatelné. Novinkou v remaku je místnost The Hall of Fallen Foes, kde si můžete prohlédnout protivníky, zjistit o nich podrobnosti a třeba si i zopakovat souboje s bossy. Bonus pěkný, ale nijak zásadní. Stejně tak potěší upravené minihry, případně menší vedlejší úkol pro majitele obchodu s lektvary. Pokud si s ním promluvíte a chytíte pro něj brouka, což slouží jako tutoriál, můžete si lahev nechat a navíc vám ji napustí červenou léčící tekutinou. Je určitě škoda, že vývojáři nepřipravili zajímavý nový obsah, abych mohl ve světě hry trávit více času. Trochu zamrzí i absence Master Questu. Jen ve stručnosti připomenu, že jde o alternativní verzi hry, která zachovává původní příběh i svět, ale mění hádanky a rozmístění nepřátel v dungeonech. Verze pro Nintendo 3DS navíc nabízela převrácený svět a nepřátelé v ní způsobovali větší poškození. Uvidíme, třeba Nintendo Master Quest přidá v budoucnu formou aktualizace. Jeho absence ale trochu bolí, protože by hře dodal další důvod k opětovnému hraní.

Než svoji recenzi ukončím, ještě zmíním dvě připravované amiibo figurky inspirované hrou The Legend of Zelda: Ocarina of Time – Young Link a Young Zelda. Ty do hry přidají dvě exkluzivní retro masky pro Linka, ale je obrovská škoda, že nejsou dostupné už při vydání hry. Vypadají pěkně a rád bych je už měl na poličce. Pokud si je plánujete pořídit stejně jako já, budete bohužel muset počkat do příštího roku.

The Legend of Zelda: Ocarina of Time je pro mě splněným snem. Nintendo vzalo jednu z nejlepších her videoherní historie, zachovalo vše, díky čemuž je dodnes tak výjimečná, modernizovalo ovládání a obléklo ji do nádherného nového kabátku, který jí neskutečně sluší. Nádherný svět Hyrule, fantasticky navržené dungeony, chytré hádanky, nezapomenutelné postavy, skvělá hudba a velkolepý příběh fungují i po téměř třiceti letech naprosto dokonale. Mrzí mě pouze absence Master Questu a několika dalších menších nedostatků. Nic ale nekazí jinak fantastický zážitek. The Legend of Zelda: Ocarina of Time je pro mě ukázkou toho, jak má vypadat remake skutečné legendy. Tohle je povinná jízda pro všechny majitele konzole Nintendo Switch 2.