Recenzovaná verze: PlayStation 4 (obrázky u textu vytvořené za pomoci SHARE tlačítka)

Sony se nikdy netajila tím, že má ráda plošinovky. Než se dočkáme pokračování nějaké té velké série, Ratchet and Clank se vrátí příští rok během jara, má nám postačit právě The Last Tinker City of Colors, o němž se sice před vydáním moc nemluvilo, ale fanoušci žánru by ho ignorovat neměli. Vše se má tak, že se na začátku ocitnete v mírumilovném světě, v němž panuje klid, přičemž je rozdělen do několika čtvrtí podle barev, v každé s trochu jinou kulturou. Mír a klid netrvá věčně, protože brzy do světa vpadne chaos a všechny ty krásné pestré barvy začnou blednout, a to je práce pro Koru, posledního Tinkera, aby vše vrátil do původní podoby a tedy barvy. Příběh je takto docela jednoduchý, a ve výsledku i hodně lineární, ale hodně staví především na zajímavých postavách, které během hraní potkáte, ale také dobře napsaných a kolikrát vtipných dialogů, v nichž vývojáři používají lehkou angličtinu. Co se tedy příběhu týče a jeho podání, byl jsem více méně spokojený a nemám k němu moc velkých výtek.

Kde už ale The Last Tinker City of Colors začíná poněkud skřípat, je samotná hratelnost, která dává zapomenout na moderní plošinovky jako Ratchet and Clank nebo Super Mario a spíše se vrací do PlayStation 2 nebo dokonce do PlayStation 1 éry, což je vidět už po prvních minutách hlavně na pohybu hlavního hrdiny, k němuž se ještě dostanu, ale také designu celé hry. Je docela vidět, že vývojáři nemají s vývojem takto velké hry žádné zkušenosti, a možná i proto se snažili vše maximálně hráči ulehčit, jako je tomu právě u mobilních her. Prakticky na vás je, abyste jen drželi směr, a když se před vámi objeví nějaká překážka, musíte držet R2, čímž hlavní hrdina vše sám automaticky překoná, jako je to třeba u série Assassin’s Creed. Skákat tedy libovolně sami nemůžete, což je u žánru plošinovek celkem prapodivné rozhodnutí, protože tímto hra ztrácí jakoukoliv výzvu při plnění skákacích pasáží, tvořící základní část, které prostě nemůžete pokazit, i když se budete hodně snažit. Ano, hra je díky tomuto maximálnímu zjednodušení přístupná pro menší hráče, a každý ji pochopí hned po několika minutách, ale pro ty starší a zkušenější hráče nepředstavuje vůbec žádnou výzvu.

Abych ale nekritizoval, zastaralé a zjednodušené herní mechanismy je jedna věc, ale The Last Tinker City of Colors má i řadu předností, mezi nimiž je i design celého světa. Ten je totiž velmi dobrý, levely jsou pěkně navržené, i když hodně lineární, a navíc svět je rozmanitý, takže jak budete pokračovat v hraní, budete objevovat nové a nové lokace. Od normálních vesniček se podíváte až po zamrzlé jeskyně a tak dále, takže co se rozmanitosti a designu světa týče, je vše velmi kvalitní a je vidět, že vývojáři nad tímto alespoň chvilku přemýšleli. Jinak ale od hry nemůžete moc čekat něco originálního, protože vývojáři hodně kopírovali veškerou konkurenci a přidali jen málo novinek, takže pokud jste hráli třeba Ratcheta nebo Maria, asi vás nic nepřekvapí, na druhou stranu se hra příjemně hraje, rychle odsýpá a nesetkal jsem se s žádnou hádankou, nad níž bych musel dlouho přemýšlet. Hádanek je docela dost, a jsou i celkem rozmanité, navíc vývojáři nic nevystřílejí na začátku, po celou dobu hraní dávkují postupně nějaké ty nové věci.

Mezi klady patří i soubojový systém, ačkoliv se to nemusí na začátku po několika minutách zdát. Hlavní hrdina samozřejmě na začátku umí na protivníky několik základních úderů, kterými je může zlikvidovat, ale postupem času narazíte na dost odolnější neřády, na které už bude potřeba i nějaká ta taktika, navíc řada soubojů se sama o sobě zvrtne v logickou hádanku, kterou je nutné vyřešit. Vezmu třeba situaci jako příklad, v níž máte kolem sebe bodláky a nepřátelé mají štít na normální údery. Můžete je tedy zelenou schopností vystrašit tak, že sami na bodláky naběhnou a eliminují se. Je tu ale i modrá schopnost smutku, která protivníky zastaví v útočení. Během hraní následně možnosti v boji se značně rozšíří, protože si můžete za nasbírané krystaly schopnosti upgradovat, stejně tak život a další atributy. Zatím jsem zmínil jen normální protivníky, ale sem tam narazíte i na nějakého toho bosse, s nímž je docela legrace, a je možná škoda, že střety s nimi nejsou častější, je jich tu jen pár.

Na první dohrání vám The Last Tinker City of Colors vystačí na zhruba sedm hodin, pokud se samozřejmě nebudete příliš nikde zdržovat, což je vzhledem k ceně docela slušný čas. Na znovuhratelnost hra moc nehraje, i když pokud se vám bude hra hodně líbit, můžete se vrátit a po levelech vysbírat všechny speciální štětce, za které se vám odemknou docela pěkné artworky a další bonusový materiál.

Grafika The Last Tinker City of Colors nezaujme ani tak vysokým množstvím polygonů a nejrůznějšími moderními technologiemi, ale hlavně svojí stylizací. Na pestrobarevný svět se po celou dobu dobře dívá, navíc pěkně nevypadá jen svět, v němž se budete pohybovat, ale ani postavy nejsou špatné, i když by si jistě zasloužily lepší animace, a to hlavně tedy mluvím o hlavním hrdinovi, jehož pohyb není úplně plynulý a ideální. Vývojáři ale měli omezený rozpočet, takže nemohli vsadit na moderní engine, na čem si ale mohli dát více záležet, je framerate. Ten je totiž dost možná největším problémem hry. Nevím, na jakém čísle se pohybuje, ale předpokládám, že ke třicítce se vyškrábe jen zřídka, což je na takovouto hru jednoznačně ostuda pro vývojáře. Hru s horším frameratem jsem na konzoli PlayStation 4 prostě nehrál. Co ovšem musím pochválit, je soundtrack, která má docela dost pěkných skladeb, které vytváří docela dobrou atmosféru.

The Last Tinker City of Colors je lehce nadprůměrná plošinovka, která zabaví hlavně fanoušky žánru, ostatní by se měli porozhlédnout raději jinde, případně počkat na Ratchet and Clanka, který vyjde začátkem příštího roku. Na první pohled pěkně vypadající hra má slušnou hratelnost a dobře pojatý příběh, ale také docela dost chyb a odpustit zcela jistě nejde ani docela dost haprující framerate.