The Blood of Dawnwalker

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

I po více než deseti letech považuji hru Zaklínač 3: Divoký hon za nejlepší fantasy akční RPG, kterému se žádná konkurence od té doby nedokázala ani trochu přiblížit. Velkou měrou se na tomto neuvěřitelném úspěchu podepsal právě herní ředitel Konrad Tomaszkiewicz. Samozřejmě platí, že na hrách pracují celá studia a jejich vznik je výsledkem společného úsilí. Důležitou roli ale hrají také výrazné osobnosti, které dokážou dát projektu jasný směr a vést ostatní k naplnění společné vize. Vidíme to ostatně i u her studia Rockstar Games, na nichž se podílel Dan Houser, nebo u titulů Hidea Kojimy, jako jsou série Metal Gear Solid či Death Stranding. Bez těchto videoherních osobností by hry pravděpodobně nebyly stejné a možná by ani nedosáhly takového úspěchu a vlivu na celý herní či zábavní průmysl.

Před vydáním jsem často v komentářích četl, že The Blood of Dawnwalker vypadá jako upírský Zaklínač 3 nebo že jde jen o kopii Zaklínače. Na tomto tvrzení je částečně trochu pravdy. Hry mají společnou DNA, inspiraci slovanskou kulturou a také je vidět, že na nich pracovali stejní vývojáři. Na druhou stranu ovšem po dohrání mohu říci, že The Blood of Dawnwalker nabízí velké množství vlastních nápadů, herních mechanik a odlišností, díky nimž má svoji vlastní jedinečnou identitu. Rozhodně tedy nemohu říci, že by šlo jen o dalšího Zaklínače, na něhož by byla naroubována upírská tématika. A to je asi ta nejlepší možná pozvánka ke čtení dalších odstavců mé recenze.

Na The Blood of Dawnwalker mě od prvního okamžiku zaujala jeho elektrizující atmosféra. Jde o opravdu neskutečně temné a krvavé dobrodružství, jaké jsme tu už roky neměli, které bez jakýchkoliv příkras a romantizace ukazuje Evropu čtrnáctého století. Hra se odehrává v údolí Sangora kdesi v Karpatech, které si během posledních staletí prošlo řadou útrap. Samé války, různé pohromy a nakonec i mor, který kosí lidi po tisících. I proto vládce vydal výnos, aby byl popraven každý, u něhož je byť jen malé podezření na černou smrt. Není divu, že se lidé začali bouřit, hledat nějaké řešení nebo někoho, kdo by je tohoto všeho utrpení zbavil. A v ten moment na scénu vstupuje prastaré zlo v podobě upírů v čele s neskutečně krutým Brencisem. Ti po dlouhém čekání ve stínech konečně ucítili šanci na získání moci a ovládnutí celého údolí, které ukrývá řadu děsivých tajemství. Brencis lidem slíbil vymícení moru a snížení daní výměnou za naprostou oddanost i občasnou kapičku krve, kterou musí v rámci krvavé daně odevzdávat každý dospělý. Zatímco na začátku se zdá, že jde o lék na všechno, po čase se začnou ukazovat stinné stránky nového vládce.

A v tomto krvavém a nepěkném světě vyrůstal mladík Coen ve vesničce Laslej, který se snaží starat o svoji rodinu, ať už sourozence, nebo svoji těžce nemocnou matku. Během série událostí na začátku hry, o kterých vám zde nebudu více spoilerovat, je jeho rodina zajata, a pokud se nic neudělá, bude za třicet dní během korunovace popravena. Aby toho nebylo málo, z Coena se stane Dawnwalker (Soumračný). Od normálního upíra se liší tím, že zatímco za dne vypadá jako normální člověk, takže si může užívat teplé sluneční paprsky, v noci značně zesílí a začnou se u něj projevovat charakteristické upíří schopnosti a rysy. Samotný Coen je charismatický hrdina, který má značně pohnutou minulost, s níž se snaží bojovat, stejně jako s posluhovači hlavního padoucha. U Brencise se mi líbí, že nejde jen o nějakého bezejmenného pobudu, který by se najednou vyloupl na světě z ničeho nic. Vývojáři postupně odhalují jeho historii, docela smutnou minulost a motivy spojené s jeho neutuchající touhou po moci.

Právě to, jak jsou hlavní i vedlejší postavy příběhu napsány a zahrány, je jednou z největších devíz samotné hry. Příběh sice může znít jednoduše a přímočaře, ale propracované a nesmírně zajímavé postavy a různá tajemství Sangory mu dodávají další hloubku. Coen už na začátku potká třeba charismatickou čarodějku Anku, která se snaží vypořádat se svojí temnou minulostí, později pak záhadnou upírku Lacru nebo bojovníka Chřástala. Stejně jako v Zaklínači 3 a dalších akčních RPG hrách může Coen skrze své činy a vaše rozhodnutí značně ovlivňovat průběh příběhu i osudy jednotlivých postav. Zachrání nakonec svoji rodinu? Začne si romantický vztah, nebo zradí přátele, kteří mu věřili? Vše je jen na vás. Dalo by se proto říci, že i kvůli struktuře může druhé hraní vypadat naprosto odlišně, stejně jako následný konec. Já jsem při prvním hraní dostal hned tři možnosti, jak čelit finále. Vývojáři navíc už před vydáním dali jasně vědět, že pokud Coen nestihne zachránit svoji rodinu do třiceti dnů, což se může klidně stát, pokud se budete zdržovat, hra tím neskončí. Jen se změní cíl, což mohu z vlastních zkušeností potvrdit. A následné finále ve mně zanechalo obrovský šok a zděšení.

Právě čas mě před vydáním docela dost strašil, hlavně z toho důvodu, že jsem nevěděl, jak bude přesně fungovat. Hlavní hrdina má pouze třicet dní a třicet nocí na záchranu své rodiny. Čas neběží v reálném čase ani se neodpočítává nikde na pozadí, jako je tomu u jiných open-world her. Čas je spíše zdroj, který budete ve hře utrácet, ať už za plnění úkolů, některá rozhodnutí, aktivity nebo vylepšování hlavního hrdiny o nové schopnosti. Každá část dne má osm dílků, přičemž je jen na vás, jak je využijete. Můžete za čtyři dílky jít plnit zdánlivě nepodstatný úkol, případně si za další čtyři přidat nové schopnosti, a najednou je den pryč a nastává noc, kde se děje to samé. Musíte se proto neustále rozhodovat, jestli je aktivita, u níž stojíte, důležitá, případně do jaké schopnosti dále investovat. Kolikrát jsem měl i dilema ohledně úkolů. Hra nemá prakticky vedlejší nebo hlavní úkoly, vše je v rámci dějových linek naprosto volitelné a je jen na vás, jestli splníte všechny, nebo jen některé.

Vývojáři dávají jen cíl, ale cestu neprošlapali, aby si mohl každý napsat svůj vlastní příběh. A to se týká i samotných úkolů. Některé je možné sice splnit jen ve dne nebo v noci, ale jiné můžete kdykoliv, přičemž postup se vždy bude lišit. Každý úkol má ale hned několik variant a při druhém rozehrání nemusí být úplně stejný. Stejně tak se mi líbí, že každý úkol je volitelný a není nutné ho splnit. Vlastně by se dalo říci, že můžete hru dokončit bez jakékoliv příběhové linky. Hned na začátku je možné se vydat za hlavním padouchem a pokusit se ho porazit, stejně jako tomu bylo v The Legend of Zelda: Breath of the Wild. Protože jde o hru od autorů třetího Zaklínače, nebyl jsem nijak překvapen kvalitou hlavních úkolů, která je na vysoké úrovni. Všechny linky jsou zajímavé a dobře napsané, mají skvělé obsazení a řadu zvratů, přičemž některé jsou závislé na rozhodnutí přímo hráče.

Protože můj skill není tak velký, abych se mohl hned ze začátku hry zkusit vydat porazit Brencise, šel jsem se spíše standardnější cestou, která zahrnovala kromě zmíněných příběhových linek i střety se třemi jeho důstojníky, kteří si rozdělili údolí do své správy, přičemž každý se stará o něco trochu jiného. Prvním je Ambrus, mladý upír, který se nebojí dělat tu nejšpinavější a nejkrvavější práci, protože se stará o přísun lahodné červené tekutiny. Bakir se zase stará o alkohol, jeho pálení a distribuci a poslední Xanthe je nejzáhadnějším důstojníkem, kolem něhož koluje hodně mýtů. Je spojena hlavně s vytvářením elitních strážců a mizením dívek. Více neprozradím, ale její linka mi přišla příběhově asi nejlepší a měla i výborné zakončení. Každopádně když budete s Coenem sabotovat snažení těchto důstojníků skrze spíše rutinní a ne moc nápadité aktivity (jen dobývání základen nebo další menší souboje), po čase se naskytne možnost se jim přímo postavit v parádně ztvárněných střetech, přičemž jejich případná porážka pak vede k Brencisovi.

Nejvíce jsem byl zvědav, jak moc se bude lišit hraní ve dne a v noci, což měla být největší devíza hry. Během dne je z Coena spíše klasický bojovník či šermíř, který se ohání mečem a postupně se učí řadu komb a speciálních útoků. K šermu se může z prastarých knih naučit čarodějnictví. Díky němu může následně pomocí své krve sesílat na protivníky kouzla výměnou za kousek života nebo rozmlouvat s mrtvými, aby se dozvěděl klíčovou informaci. V noci je to ale úplně jiná, o dost krvavější pohádka, či spíše horor, protože ke všemu přibudou i upíří schopnosti. Coenovi po západu slunce narostou velké drápy, kterými může rozsekávat protivníky na kusy, ale také jim může vysávat krev, aby se léčil, případně vydávat hlasitý křik pro jejich omráčení, zpomalovat čas kolem sebe nebo způsobit velký krvavý výbuch.

Upíří schopnosti se postupně odemykají podle toho, kolik ve hře vypijete krve. Když ji budete pít po litrech, budou stoupat levely a záhy získáte přístup k většině upířích schopností. Bohužel za velkou cenu, protože budete více podléhat nákaze a stávat se jedním z monster, proti kterým bojujete. K dispozici jsou lahvičky s krví, ale také se můžete zakousnout do normálních lidí potulujících se po světě nebo protivníků během soubojů, případně domácích či divokých zvířat. Krev hraje u upíra důležitou roli i při léčení a je popravdě dobré si život hlídat. Pokud je život na minimu, může se klidně stát, že se Coen neovládne a během rozhovoru zabije i důležitou postavu.

Když už jsem u střetů s protivníky, musím zmínit soubojový systém založený na vykrývání úderů, úskocích i útoku ve správnou chvíli, jako je tomu u jiných Soulsovek nebo tomu bylo už v Zaklínači 3. Co ho ovšem značně odlišuje od zmíněných her, je nutnost během soubojů volit směr útoků i obrany v podobě blokování, stejně jako třeba v českém Kingdom Come: Deliverance. Ano, je možné tento promyšlený systém ignorovat a jen mačkat obranu nebo útok, ale jsem toho názoru, že hra je mnohem lepší v momentě, kdy se naučíte směrový systém. Při útoku pak dochází k různým kombům a krásným zakončovacím úderům, během nichž létají ruce i hlavy protivníků. Navíc hlavní hrdina mezi protivníky doslova tančí, souboje mají výbornou choreografii a postupně je vidět, jak se z něj stává mistrný šermíř. U obrany při správném načasování zase můžete protivníka na chvilku rozhodit a uštědřit mu snadné poškození. I když jsem na začátku se soubojovým systémem trochu bojoval a směrování mi nešlo, takže jsem dostával ošklivé rány zleva i zprava, po několika hodinách mi vše přešlo do prstů a já si je začal užívat.

Většinou budete čelit vojákům několika druhů, případně duchům, upírům, vlkům, obřím červům a dalším potvorám. Ačkoliv se to na začátku nezdá, druhů protivníků je nakonec docela dost. Navíc se sem tam objeví i nějaký ten boss, přičemž především ti hlavní jsou skvěle navržení a střety s nimi jsem si pokaždé užíval. U protivníků je dobré zmínit, že každý má odlišný styl boje, u něhož je nutné dobře načasovat obranu, nikoliv jen nastavit správnou stranu. Někteří protivníci máchají rychle, proto musíte rychle manévrovat při obraně, jiní se naopak napřahují pomalu pro silný útok, takže se musí obrana lépe časovat. Asi nejvíce jsem měl problém s načasováním u vlků a vůbec zvířecích protivníků, jejichž pohyby byly pro mě nejméně čitelné.

Stejně jako v mnoha jiných akčních RPG hrách získáváte z padlých nepřátel nebo za plnění úkolů velké množství nejrůznějšího vybavení, ať už to jsou nové meče nebo kusy brnění, případně magické amulety a prsteny. Předměty existují v různých raritách, od základních až po zlaté legendární s nádherným a unikátním designem, přičemž postupně se u nich zvedá síla i obrana, což je možné podpořit i u kovářů ve městech či vesničkách za získané peníze skrze zvedání levelu. U vylepšování se mi líbí, že je závislé jen na jedné měně a není nutné sbírat další materiál. U kováře či dalších obchodníků je možné nakoupit i různé suroviny a další vybavení, ale přišlo mi, že toho moc zajímavého nenabízí a to nejlepší vybavení jsem získal hraním.

Ještě více než na levelu a raritě jednotlivého vybavení záleží na pasivních percích. Ty totiž podporují různé buildy i schopnosti hlavního hrdiny. Některé vybavení má třeba boost pro lidské zdraví, snižuje různá poškození, snižuje náročnost čarodějnických schopností na život nebo přidává sílu kritickému zásahu při šermování mečem. Další zase podporuje upíří schopnosti, jako je větší poškození drápy, maximalizuje upírské zdraví či ho automaticky regeneruje, takže se hodí pro nošení v noci. Ano, je možné si jakékoliv vybavení nasadit kdykoliv, ale pak nevyužijete všechny jeho možnosti. I proto prakticky stavíte vždy dva odlišné buildy, které se automaticky mění podle toho, jestli je den, nebo noc. Tento systém se může zdát na začátku docela složitý a obtížný na sledování, ale postupně jsem si na něj zvykl a už jsem měl v paměti, že stavím dva buildy. Vybavení padá v obrovském množství a našel jsem spoustu mečů i brnění, která svými perky podporovala můj herní styl. Jediné, na co bych si postěžoval, je skutečnost, že v inventáři nejde nové vybavení jednoduše porovnat s tím, které máte právě na sobě. Tuto možnost by podle mě měli vývojáři do hry určitě zapracovat.

The Blood of Dawnwalker je jednou z těch her, u nichž se vyplatí během průzkumu světa vytrhnout ze země naprosto vše, co uvidíte růst. Stejně jako ve třetím Zaklínači se vám záhy zpřístupní výroba, v rámci níž si můžete vytvářet různé léčebné mastičky, tonikum pro rychlejší regeneraci výdrže nebo zvyšování poškození, které uštědříte protivníkům, případně snižování fyzického nebo magického poškození, které utrpíte během boje. Na vše je nutné nejprve najít recepty hraním, přičemž výroba je pak snadná skrze přehledné menu. I samotný inventář je jednoduchý a dobře navržený pro gamepad, takže je snadné se v něm od začátku orientovat.

Jak už bylo zmíněno na začátku recenze, celá hra se odehrává v údolí Sangora, které není tak rozsáhlé jako svět ve třetím Zaklínači nebo ve hrách ze série Assassin’s Creed. To mi ale vůbec nevadilo, protože mapa je díky tomu rozumně veliká a nahuštěná obsahem, takže je radost ji prozkoumávat. S Coenem navštívíte vesničky, močály, temné lesy i horské oblasti. Nechybí ani nádherné větší město Svartrau, kde se nacházejí bohatí kupci, rušné náměstí i nádherná obrovská katedrála. Na rozmanitost světa ani jeho zpracování si nemohu stěžovat, zvláště když působí neskutečně živým a dynamickým dojmem, nikoliv jen jako mrtvá kulisa.

Hned po zapnutí hry jsem si dal zobrazit mapu, na níž jsou od první minuty vyznačeny všechny oltáře u cest. Když je následně navštívíte a aktivujete, slouží jako rychlé cestovní body či úschovny předmětů, rovněž si u nich přidáváte skilly. Stejně tak jsou na mapě označena vysoká místa v podobě různých rozvalin, skrze které je možné během noci odhalit část okolí. Hlavně se vám ale na mapě ukážou otazníčky, abyste věděli, jaké místo stojí za návštěvu. Tímto trochu odpadá bohužel náhodné cestování a volné objevování, což je trochu škoda, protože není nad to, když si nějakou novou aktivitu nebo úkol najdete sami. Takto stačí jít na místo s otazníčkem.

Musím říci, že otazníčků je na můj vkus docela dost, ale za každým se ukrývá něco zajímavého, ať už záchrana pocestných, bojové tréninky, kempy k vyčištění s poklady, prastaré kruhy s bojovými výzvami či strašidelná místa s duchy, které můžete prozkoumat. Mohou se ale pod nimi ukrývat i další zajímavé úkoly, které je snadné minout. Jen klasických úkolů bych chtěl ještě více, protože jsem si všechny ve hře užíval pro jejich kvalitu, a ocenil bych, pokud by mi vývojáři dali ještě další důvod tento zajímavý svět prozkoumávat a zjišťovat o něm další podrobnosti a jeho historii.

Když jsem poprvé opustil s Coenem jeho rodnou vesničku, byl jsem zvědav, jestli po čase dostanu koně, abych mohl snáze zdolávat velké vzdálenosti. Po čase jsem si ale začal všímat, že koně v údolí vůbec nejsou a každý chodí pěšky, zřejmě kvůli zdraví. Naštěstí se může Coen naučit skrze čarodějnictví ve dne rychle sprintovat a večer se pak může jako upír proměnit v rychlého šedočerného velkého vlka. Díky tomu je pohyb po světě mnohem rychlejší, dokonce více než s případným koněm. Jeho absence tedy ve výsledku vůbec nevadí.

Během hraní se mi líbilo, že jsem svými činy a rozhodnutími neovlivňoval pouze příběh, případně osudy mnohých postav nebo celkové vyústění příběhu, ale také svět kolem sebe. Když jsem splnil nějaký úkol a třeba sabotoval i jednoho ze tří poskoků Brencise, rostla s tím i reputace hlavního hrdiny a celková jeho síla. Když reputace dosáhne určité úrovně, vydá vždy Brencis speciální dekret, aby mu jeho snažení zkomplikoval. Na začátku to jsou jen stanoviště s vojáky po světě, později ale může zdražit zboží, zakázat noční vycházení ve městě, posílit hlídky nebo dokonce udělat, aby každý voják Coena hned poznal. Mimo město to zase tolik nevadí, ale ve městě je vojáků dost, což značně zkomplikuje pohyb po něm. Večer je to lehčí díky možnosti lézt po zdech nebo teleportovat se po střechách, ale ve dne je nutné si ve městě dávat sakra velký pozor. Na této mechanice je ale krásně vidět, jak hlavní padouch není nečinný a nečeká, až si pro něj Coen dojde, jako je tomu u většiny ostatních her, ale snaží se mu v tom všemi možnými způsoby zabránit.

Pro The Blood of Dawnwalker se vývojáři z Rebel Wolves rozhodli využít Unreal Engine 5, aby mohli nabídnout vizuálně co nejpůsobivější hru. A musím říci, že se jim to povedlo. Svět je detailní, to samé se dá říci i o postavách s přesvědčivými animacemi, nádherné jsou i různé efekty nebo realistické nasvícení. Jde určitě o jednu z vizuálně nejhezčích her s otevřeným světem, jakou si můžete v současnosti na konzolích zahrát. Po většinu času byl obraz stabilní, jen sem tam jsem zaznamenal problikávající texturu, oblohu nebo vodu, ale jak mě vývojáři upozornili, nehraji finální verzi a ještě před vydáním bude dostupný velký update. Je tedy možné, že různé grafické glitche ještě opraví, stejně tak nestabilitu. Asi třikrát se mi stalo, že hra spadla do menu konzole s chybovou hláškou. A rovněž mi nešla dokončit jedna vedlejší aktivita.

Z předchozích řádků jste určitě pochopili, že The Blood of Dawnwalker je nesmírně ambiciózní a výborně vypadající hrou s dynamickým otevřeným světem, která běží na náročném Unreal Enginu 5. Protože jsem měl hru k dispozici se značným předstihem, mohl jsem ji hrát nejprve pouze ve dvou režimech zobrazení – Kvalita a Vyvážený. Režim Kvality se zaměřuje na 4K rozlišení, hezčí detaily i stíny a mnohem propracovanější vegetaci, ale je uzamknutý na 30 snímků za vteřinu. Pro mě mnohem zajímavější byl během testování Vyvážený režim. V něm hra běží v trochu nižším rozlišení, má méně hustou vegetaci a osekanější detaily, ale dosahuje maximálně 40 snímků za vteřinu na televizích s podporou 120 Hz, takže je o něco plynulejší. Šedesát snímků to nebylo, ale nakonec jsem si na tento režim zvykl a neměl jsem s ním problém. Důležitější je skutečnost, že hra je v obou režimech solidně odladěná, ačkoliv se najdou místa, během nichž framerate viditelně na malou chvilku klesne. Naštěstí takových je jen pár.

Režim Výkonu vývojáři přidali až dnes, tedy několik hodin před vydáním této recenze. Já jsem hru v tomto režimu testoval zhruba dvě hodiny, během nichž jsem plnil vedlejší aktivity, prozkoumával svět a svedl spoustu soubojů. Vizuálně je Výkon prakticky podobný Vyváženému režimu, takže si oproti režimu Kvality všimnete horších detailů, méně husté vegetace nebo horšího nasvícení. Rozlišení je ale pořád vysoké a rozhodně nejde o žádnou mazanici, které jsem se před vyzkoušením bál. Framerate byl během testování stabilní a zaznamenal jsem jen drobnější zaškobrtnutí. Nic hrozného.

Režim Kvalita

Režim Výkon

Hra The Blood of Dawnwalker zaujme i svým skvělým soundtrackem, za nímž stojí uznávaní polští skladatelé jako Nikola Kołodziejczyk, Piotr Musiał (Zaklínač 3 a jeho rozšíření) a Mikolai Stroinski (Zaklínač 3, Zaklínač 4 a The Vanishing of Ethan Carter). Proto nepřekvapí, že soundtrack místy připomíná ten ze Zaklínače 3, což je ale dáno také tím, že obě hry mají hudební jazyk založený na slovanských a středoevropských motivech, folklóru, ženských vokálech a netradičních nástrojích. I tak si ale myslím, že ačkoliv jsou některé skladby v The Blood of Dawnwalker Zaklínači 3 podobné, soundtrack má i mnoho vlastních hudebních motivů, které krásně doprovázejí temné upírské dobrodružství.

Protože The Blood of Dawnwalker obsahuje obrovské množství rozhovorů, dokumentů a dalších informací, jsem moc rád, že se vývojáři odhodlali k české lokalizaci formou titulků. O ty se postaral Filip Ženíšek, který dříve překládal třeba Cyberpunk 2077 nebo Zaklínače 3, a opět odvedl fantastickou práci. Překlad je povedený a nenašel jsem během hraní žádnou větší chybičku. Jen sem tam se mi stalo, hlavně během hraní, že při rozhovorech nebyly titulky přítomné. Naskočily třeba až v závěru dialogu, což je evidentně chyba, kterou snad vývojáři v brzké době opraví. Stejně tak doufám, že přidají možnost změnit velikost titulků. Na můj vkus jsou moc malé.

Než svoji recenzi ukončím, ještě zmíním, že The Blood of Dawnwalker je jen první částí zamýšlené série. Vývojáři se tímto nikdy netajili a nedávno dokonce zveřejnili speciální teaser trailer s náznakem, jakým směrem by se mohla značka v budoucnu ubírat. Vzhledem ke kvalitě hry doufám, že dokáže oslovit co nejvíce hráčů a nakonec se dalších dílů, které by mohly být ještě mnohem ambicióznější, dočkáme. The Blood of Dawnwalker sice má konec, ale některé otázky zůstaly nezodpovězeny, čímž si vývojáři očividně dělají půdu pro to, co teprve přijde.

Na The Blood of Dawnwalker jsem se před vydáním dost těšil, přičemž očekávání ještě stoupla po posledních nadšených dojmech z hraní zahraničních kolegů. Výsledná hra dokázala veškerá očekávání ještě překonat a překvapila mě svým dospělým příběhem s nejedním zvratem a výborně napsanými postavami. K tomu přidává propracovaný soubojový systém, dobrý design, svět s nejedním tajemstvím, který je radost objevovat, elektrizující temnou atmosféru a parádní audiovizuální stránku. Je jen škoda, že hra trpí některými technickými nedostatky i menší rozmanitostí a nápaditostí vedlejších aktivit. Ani to ale nemění nic na faktu, že je The Blood of Dawnwalker je jednou z nejlepších upírských her, jaká byla kdy vytvořena, která vás hned chytne a nepustí ze svého sevření.