Recenzovaná verze: PlayStation 4/5

Možná si ještě pamatujete, že před několika lety to měl oblíbený modrý maskor Sonic hodně těžké. Objevoval se jen v přinejlepším průměrných hrách a nezdálo se, že by dokázal ještě někdy navázat na své nejlepší časy. V roce 2017 ale vyšla výborná plošinovka Sonic Mania, která ho vrátila na výsluní. No a v kinech u diváků uspěl i film, jenž to navíc neměl na začátku lehké, protože byl kritizován za vzhled Sonica. Oprávněně, nutné dodat. Právě vycházející Sonic Colors: Ultimate je sice remasterem staré hry, ale i na něm je vidět, že SEGA zase bere svého maskota vážně. Remaster totiž není odfláknutý, a ačkoliv nenabízí žádnou velkou novinku, těch pár drobností určitě potěší. Pojďme ale pěkně popořadě.

Hry se Sonicem nikdy neobsahovaly nějaký propracovaný příběh se spoustou zvratů, ale vždy měly minimálně dobře napsané postavy, ať už šlo o hlavního hrdinu, jeho kamarády nebo hlavního padoucha. Ostatně i díky tomu se filmoví tvůrci rozhodli, že je čas na jeho návštěvu velkého plátna, kde nakonec uspěl a vedl si před začátkem pandemie více než dobře. A dalo by se říci, že tohoto se Sonic Colors hodně drží a je toho důkazem. Věc se má tak, že Doktor Eggman se snaží využívat mimozemskou sílu k sestrojení zbraní ve svém obrovském zábavním parku, jenž se nachází ve vesmíru, aby mohl ovládat mysl lidí. V tomto hodně zlém plánu mu chce Sonic i se svoji kamarádkou Tails zabránit. I když příběh asi není to hlavní, kvůli čemu si chcete Sonic Colors zahrát, rozhodně neurazí, a vlastně je i příjemným doplňkem hratelnosti. Postavy jsou dobře zahrané, u dialogů a vtipných scén je lehké se kolikrát zasmát, a navíc má dobrou prezentaci.

SEGA se v minulosti pokoušela vytvořit řadu her se Sonicem ve 3D, ale většina skončila velkým nezdarem. Mohl za to hlavně fakt, že vývojáři chtěli nabídnout hlavně co nejpůsobivější zpracování, ale bohužel už nedokázali do třetího rozměru přenést onu radost z rychlého pohybu po úrovních. Za to mohl jednak jejich design, který nebyl kolikrát pro rychlý pohyb uzpůsoben, ale také skutečnost, že neobsahovaly více interaktivních prvků. A právě tohle vývojáři při vývoji Sonic Colors napravili, takže se jim povedlo zachovat ikonickou hratelnost, stavějící na rychlosti, překonávání různých překážek i nepřátel a obohatit ji o řadu zajímavých a dobře fungujících nových mechanik. Až je vlastně škoda, že na to nedokázali v budoucnu navázat, ale to je zase trochu jiný příběh. Já se vrátím k Sonic Colors.

Důležitou a vlastně i klíčovou roli hrají ve hře i samotné hratelnosti barevní mimozemšťané Wisps. Ty totiž může Sonic sbírat, přičemž mu následně propůjčují řadu unikátních schopností. Slouží tak jako takové power-upy, díky nimž může být Sonic rychlejší, proměnit se ve vrtačku, případně kostku měnící prostředí. Mimozemšťanů Wisps je hned devět, každý je unikátní a dává Sonicovi zajímavou schopnost, kterou může po sebrání jednorázově použít. Zmínil jsem, že hra obsahuje devět Wispů, ale fanoušci určitě vědí, že originál jich měl pouze osm. Vývojáři přidali nového devátého, jmenuje se Jade Ghost a umožňuje Sonicovi se transformovat do jakési zelené raketky a následně létat po levelu, bourat překážky a tím se tak dostávat do dříve nedostupných částí. Barevní mimozemšťané mají velký vliv i na znovuhratelnost. Jak totiž nacházíte nové druhy, objevují se pak v dříve prošlých úrovních. To vám pak dá možnost je projít trochu jinak a třeba i rychleji, což je klíčové k dosáhnutí S ranku.

Když jsem hrál Sonic Colors poprvé, často jsem si říkal, že mi hra svým pojetím hodně připomíná Super Mario Galaxy. Také se totiž točí kolem cestování po různých planetách (nyní jsem si uvědomil, že i úvodní skladba je dost podobná), kdy každá je tematicky odlišná, navíc musím i zpětně vývojáře pochválit za parádní design jednotlivých úrovní, které jsou i vizuálně hodně působivé. Vlastně bych i řekl, že Sonic Colors nabízí po stránce designu jedny z nejlepších úrovní, jaké se kdy v sérii objevily. Jednotlivé planety mají šest klasických úrovní, přičemž každá nabízí vícero možností, jak ji projít, má řadu interaktivních prvků, ať už jde o nepřátele, různé skokánky nebo zrychlovadla, a navíc chytře kombinuje 3D pasáže s klasickými 2D pasážemi. K Sonicovi patří i bossové, kteří jsou vždy v závěrečné úrovni na jednotlivých planetách. Souboje s nimi jsou pěkným oživením, jen bych ocenil, pokud by byli více rozmanití a originálnější.  

Během hraní jsem byl celkem překvapen, že vývojáři Sonicovi odebrali v Sonic Colors: Ultimate počet životů, takže nyní už smrt nepředstavuje vůbec žádný problém při pokusu dohrát i tu nejtěžší úroveň. Tohle ocení hlavně hráči, kteří Sonica nemají zase tak nahraného, navíc tato změna pomáhá i experimentování a hledání lepších cestiček. Jde o příjemnou změnu. Sice se může zdát, že díky ní už Sonic nepředstavuje výzvu, ale to není ani trochu pravda. Fanoušci budou určitě souhlasit, že dohrání úrovně pro ně prakticky nic neznamená. Důležitější je dosáhnutí na S rank, a to už vyžaduje perfektní znalost úrovní i nějaký ten skill. Dosáhnutí na S rank je tak pořád velkou výzvou, která udrží fanoušky u televizních obrazovek možná po několik následujících týdnů.  

To by bylo k hratelnosti, ale určitě se ptáte, jestli remaster obsahuje i další novinky. Obsahuje, ale zase tak moc jich ve výsledku není. Každopádně po úrovních je nyní možné sbírat speciální žetony, které následně utrácíte za nové rukavice, boty a různé efekty zrychlení pro hlavního hrdinu, kterého je tak možné si upravit k obrazu svému. Jde určitě o solidní bonus, který určitě řadu hráčů potěší, ale na hratelnost samozřejmě nemá žádný vliv. Pokud se ale rozhodnete vysbírat všechny trofeje, dohrát všechny úrovně na S rank a hru hrát dlouhodoběji, je fajn, že hlavní hrdina nemusí vypadat pořád stejně. Dále vývojáři přidali do hry i nový režim Rival Rush, což je vlastně časovka, v níž závodíte proti Metal Sonicovi v šesti speciálních úrovních. Porazit Metal Sonica je docela těžké a vyžaduje, abyste měli už naučené ovládání i všechny herní mechaniky. Na chvilkové zabavení tento režim určitě postačí, ale je škoda, že úrovní není více.

Pamatuji si, že jsem během hraní Sonic Colors na konzoli Nintendo Wii trochu bojoval s ovládáním, které nebylo vždy tak intuitivní a dobře navržené, jak bych potřeboval. Naštěstí tento nedostatek nyní odpadl díky klasickému gamepadu, navíc vývojáři přidali možnost si ovládání změnit a navolit dle vlastních preferencí, pokud by vám originální rozvržení nesedělo.

Sonic Colors je jedenáct let stará hra a už ve své době nijak neoslňoval svým vizuálním zpracováním, navíc problém byl i zámek na 30fps. U remasteru je vidět, že k němu vývojáři přistoupili zodpovědně, takže už na první pohled vypadá velmi pěkně ve vysokém rozlišení. Vývojáři vylepšili i textury, překopali nasvícení, přidali různé oku lahodící vizuální efekty a přepracovali modely postav, takže jsou daleko detailnější. Sonic Colors: Ultimate je tak ve výsledku opravdu pěknou hrou, která po vizuální stránce nezklame. Jediné, co bych vytknul vizuální stránce, tak je skutečnost, že vývojáři upravili jen herní pasáže. Pokud jde o filmečky, tak ty mají stejné textury a vychází ze stejných assetů jako originál z Wii. Zvedlo se jen rozlišení, takže už nevypadají tak dobře. Rozdíl ve vizuální stránce mezi hratelnými pasážemi a filmečky je opravdu obrovský. Na druhou stranu je to jen remaster a ne remake, takže se s tímto dalo asi tak nějak počítat. 

Je třeba nutné dodat, že ačkoliv jsem hru hrál na konzoli PlayStation 5, tak to bylo pouze skrze zpětnou kompatibilitu. Nativní next-gen verze neexistuje, ale ono to ve výsledku ani nevadí. Hra s novými konzolemi totiž počítá i tak. Běží na nich v rozlišení 4K a zároveň si zachovává 60fps. Z testování mohu říci, že framerate drží i v těch nejnáročnějších scénách, a to i na konzoli PlayStation 4, což je naprosto klíčové, protože pak může ještě více vyniknout rychlost hlavního hrdiny, který po úrovních běhá kolikrát tak rychle, až jde z toho hlava kolem. V tomto odstavci jen zmíním, že 60fps hra podporuje pouze na konzolích PlayStation a Xbox. Na konzoli Nintendo Switch má také vylepšenou vizuální stránku, ale bohužel běží pouze ve 30fps, což může v dnešní době už fanoušky odradit od nákupu a dát přednost jiné verzi.

Jsem přesvědčen, že bych na hru Sonic Colors neměl tak dobré vzpomínky, pokud by neobsahoval i parádní soundtrack, který se dal poslouchat i samostatně. Jednotlivé skladby pěkně doprovázely hratelnost, navíc každá planeta měla vlastní originální téma. Pro remaster se vývojáři rozhodli, že připraví remixovaný soundtrack, z něhož mám ale hodně rozporuplné pocity, a zřejmě nebudu sám. Upravené skladby mi přijdou totiž slabší než ty původní, a i proto zamrzí, že není možnost si vybrat. Takto každé tři první úrovně v novém světě hrají remixované skladby, poslední tři úrovně pak hrají originální skladby.

Při hraní remasteru Sonic Colors jsem si jen potvrdil, o jak povedenou a nápaditou plošinovku ve své době šlo. Ta navíc zaujme i dnes svoji až návykovou skvělou hratelností, výborným nápaditým designem úrovní, spoustou zajímavých nápadů i pohledným vizuálním zpracováním. Pořád jde dost možná i o nejlepšího 3D Sonica, jakého jsme tu kdy měli. A i proto je obrovská škoda, že na tuto hru vývojáři nedokázali v posledních letech navázat. Snad se to v příštím roce konečně změní. Sonic si totiž zaslouží daleko lepší hry, než v jakých se doposud většinou objevoval.