Nioh 3

Když vývojáři následně oznámili, že si dávají od značky Nioh pauzu, aby zkusili něco nového, měl jsem na jednu stranu radost, ale zároveň jsem cítil trochu prázdnotu a zklamání, protože jsem si obě hry opravdu hodně oblíbil a vracel jsem se k nim celkem pravidelně, když jsem neměl zrovna co hrát. Vývojáři nám od té doby přinesli čínskou obdobu v podobě Wo Long: Fallen Dynasty, která až moc kopírovala svůj slavný vzor a nedokázala nabídnout nic nového, případně Rise of the Ronin, v němž vývojáři použili základy Nioh hratelnosti a pokusili se je s menšími i většími úspěchy naroubovat na otevřený svět.

Kvalit obou dílů Nioh ale tyto dvě hry nedokázaly dosáhnout, a proto jsem měl v minulém roce velkou radost, když vývojáři oznámili, že se k Nioh vrátili a už nějakou dobu připravují třetí díl. Ten považují za svoji doposud největší a nejambicióznější hru, která staví na tom, co v minulosti fungovalo, ale zároveň přináší obrovské množství změn a novinek, díky nimž ve výsledku mohou mluvit o více než klasické evoluci. Dalo by se říci, že Nioh 3 je zhmotnění původní vize autorů, kteří tentokrát nemuseli být omezováni hardwarem. Přesně tohle značka Nioh potřebovala. Pojďme ale pěkně popořadě.

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Jak už jsem zmínil, na hrách Nioh se mi hrozně líbí jejich svět, v něm proti sobě bojují samurajové, ninjové, démoni Yokai a další zlořádi. Stejně tak se mi líbí skutečnost, že vývojáři umě zakomponovali do příběhů i velké množství postav z japonské historie nebo folklóru, takže nechybí třeba notoricky známý Hattori Hanzo. Právě vycházející Nioh 3 jde v tomto ve šlépějích svých předchůdců, ale jeho příběh je navržen tak, aby si ho užili nejen fanoušci předchozích dílů, kteří dostanou spoustu fanservisu, ale také zcela noví hráči. Hra je přístupná i naprostým nováčkům. Ti nemusí mít strach, že by o něco přišli nebo byli ztraceni v tom, co se ve hře odehrává. Navíc i různými mechanikami a vylepšeními je Nioh 3 mnohem přístupnější. Jako kdyby se i tady vývojáři z předchozích her hodně naučili.

Hra začíná v roce 1622, kdy hrad Edo očekává nástupnictví dalšího šóguna Tokugawy Takechiyo. Tímto se ale nechce smířit jeho mladší bratr Tokugawa Kunimatsu, který propadá temnotě, navíc posílen zlověstnou bytostí Hiruko, díky čemuž bude moci vést hordy démonů Yokai a zároveň proměňovat Japonsko v pekelnou krajinu. Sám Tokugawa Takechiyo zatím nemá tolik sil, aby mohl nastalé situaci čelit, a proto se musí i za pomoci tajemné dívky, jejíž totožnost nebudu prozrazovat, vydat napříč různými časovými obdobími Japonska, ať už jde o Edo, Sengoku, Heian nebo docela moderní Bakumatsu, aby se mohl vrátit jako zkušený válečník a svého bratra i temnou entitu porazit.

Příběh v základu jednoduchý a celkem lineární, jako tomu ostatně vždy u série Nioh bylo, ale vývojáři si v něm pomáhají jednak zajímavými dobře napsanými postavami, několika zvraty a rovněž i výbornou prezentací a vůbec velkými produkčními hodnotami. Tady jsem měl trochu strach, že když už hru nemá pod sebou přímo Sony, která se postarala o částečné financování, vývoj a vydání prvních dílů v Evropě a Severní Americe, bude Nioh 3 trochu strádat. Obavy ale nebyly na místě, protože pořád se mohou fanoušci těšit na skvěle zrežírované filmečky, které je zavrtají do sedaček a navnadí do dalšího hraní. A určitě potěší i to, že vývojáři opět nešetří usekanými končetinami a kolikrát velkou brutalitou, takže krev cáká na všechny strany.

Když jsem hrál poslední dvě hry studia Team Ninja - Wo Long: Fallen Dynasty a Rise of the Ronin, pociťoval jsem snahu vývojářů oslovit co nejvíce hráčů, což se podepsalo na obtížnosti. Ano, třeba Rise of the Ronin byl na vyšší obtížnosti těžší, ale nezkušení hráči si mohli dát příběhovou obtížnost. Wo Long: Fallen Dynasty měl jen jednu obtížnost, ale až na jednoho bosse (Lu Bu, kvůli němuž se i dnes večer odkopávám) jsem neměl problém se prosekat celkem rychle k závěrečným titulkům. Byl jsem proto zvědav, jakou cestou půjde Nioh 3. Hardcore hráči mohou jásat, protože vývojáři tady nepolevili a hra nabízí stejnou výzvu jako předchůdci, ačkoliv udělali mnoho velkých i menších úprav, ať už jde o herní mechaniky nebo samotný herní svět.

A světem rovnou začnu. Pokud jste hráli první dva díly, tak určitě víte, že jste se po úvodní misi dostali na mapu, kde jste si následně volili hlavní i vedlejší lineární mise. V nich byl průzkum značně omezen a většinou nenabízel moc prostoru někam odbočit, přičemž v samotném závěru následně čekal nějaký ten tužší boss. Lineárnost a vůbec struktura her Nioh byla některými hráči hodně kritizována, zvláště těmi, kteří si oblíbili svobodu v Elden Ringu a jiných soulovkách. Přiznám se, že já jsem mezi těmito hráči nebyl, ale kritiku jsem plně chápal, a to samé i vývojáři. Ti tak nyní přichází se třemi velkými open-world mapami ze tří různých období Japonska, které se svým velmi dobrým designem i prostředím znatelně odlišují. V Sengoku v éře Válčících států roku 1572 na vás čekají spíše vesničky a venkov, ale následně se v dalších érách podíváte i do zasněžených hor nebo navštívíte Kyoto, v němž protivníci mají odlišné oblečení a zároveň se nebojí využívat moderní zbraně, třeba revolver. Popravdě mi toto poslední období trochu připomínalo hru Rise of the Ronin, což je i logické vzhledem k zasazení.

Každopádně už první mapa, na níž se záhy po dokončení úvodu dostanete, je vám značně otevřena od samotného začátku, takže se nemusíte vydat jen hlavní cestou po příběhové lince. Můžete kdykoliv se vám bude chtít odbočit a více ji prozkoumávat, abyste čistili tábory nepřátel, odemykali si svatině pro levelování a rychlé cestování, poráželi potulující se bosse, hledali Kodamy, modlili se k Six Jizo sochám nebo chytali lasičky Chijiko, přičemž za vše jste odměňováni, ať už pasivními bonusy nebo nějakými novými schopnostmi či zbraněmi. A rovněž i důležitými body, za které následně levelujete, případně měnou a samozřejmě lootem. Hodně lootu, který hraje klíčovou roli, a ještě se k němu dostanu.

Tím, že má nyní hra velké otevřené světy, se vývojáři vyhnuli do velké míry vracení se do už prošlých lokací. V prvním i druhém dílu byly většinou originální jen hlavní příběhové mise. Ve vedlejších misích jste se vraceli do už viděných lokací, a to klidně několikrát, abyste v nich splnili vždy nějaký ten menší úkol. Většinou jen porazili bosse, zlikvidovali vše živé nebo našli nějaký ten předmět. Tahle repetitivnost nyní odpadla, což je určitě fajn, protože hra po drtivou většinu času servíruje něco nového. Rovněž se mi líbí, že vývojáři vedle hlavní linky přišly s vedlejšími misemi v podobě Mýtů, které můžete plnit pro různá NPCčka. Tyto vedlejší mise krásně dotváří svět i příběh hry a vyplatí se je plnit, protože jsou jednak většinou dobře navržené, zavedou vás do nových lokací a sem tam se v závěru utkáte s tuhým bossem. Občas nějakým, který byl v prvních dvou hrách, ale to mi vůbec nevadilo, protože byla radost se jim znovu postavit a moci na ně vyzkoušet zcela nové triky. Třeba na první mapě jsem se vydal pátrat do rozsáhlé jeskyně, na jejímž konci mě čekala stará známá létající noční můra, která mi v prvním Nioh pořádně zatápěla.

V rámci hlavních dobře navržených misí budete posouvat příběh kupředu a navštěvovat i pekelnou říši Crucible, která je nemilosrdná, obsahuje obrovské množství nástrah i silných protivníků Yokai, kteří jsou posíleni a mají jedinečné vlastnosti. Crucible části jsou svým způsobem návratem k prvním dvěma dílům série Nioh, protože jsou lineární s možností odemykání zkratek k poslední svatyni. To mi ale ani trochu nevadilo, protože jde o pěkné oživení hratelnosti. Člověk najednou nemusí řešit, že je blízko nějaká jiná zajímavá aktivita, ale může se soustředit na prosekání se k bossovi a splnění mise.

Co se týče nepřátel, většinou vývojáři recyklují ty, kteří byli k vidění v prvních dvou dílech. Ano, sem tam se nějaký ten nový neřád objeví, ale většinou budete čelit kostlivcům, přerostlým pavoukům, vojákům různých verzí či obrovskému množství démonům Yokai, kteří dokážou být pěkně záludní. Často na něj platí i stejné triky, jako tomu bylo u prvních dvou her, takže pokud jste je hráli, budete mít vstup značně usnadněný, ale sem tam určitě dokážou i trochu překvapit novým pohybem nebo útokem. Souboje s řadovými protivníky či minibossy jsou sami o sobě napínavé, a není radno je podceňovat, protože stačí malá nepozornost a můžete cestu opakovat. Tím nejlepším jsou ovšem opět fantastičtí a kolikrát epičtí bossové, s nimiž ani v Nioh 3 vývojáři nešetřili.

Jak už jsem zmínil, sem tam sice potkáte bosse, kteří se objevili v předchozích dílech, ale takových je naprosté minimum. Vývojáři připravili velké množství nových bossů s jedinečným vzhledem i vlastnostmi, u nich se budete muset kolikrát hodně dlouho učit jejich útoky a pohyby, abyste měli šanci uspět. Já sám jsem u několika hodně narazil a ptal se, jestli je reálné bosse vůbec porazit. Nakonec pomohla většinou klasicky velká trpělivost a někdy i štěstí, ale pocit ze zvládnuté těžké překážky je skvělý. Ačkoliv bossové představují výzvu, souboje s nimi jsou férové. Bossové mají dobře čitelné pohyby, takže se je opravdu stačí naučit, abyste věděli, kdy uskočit, kdy jejich výpad zablokovat a kdy je ten ideální čas pro útok. Jen jeden z prvních bossů má útoky značně nečitelné, protože dokáže skrze svého ducha naznačovat útoky. Když jsem tak reagoval na naznačení a uskočil, kolikrát jsem schytal v úskoku reálnou ránu. Musím říci, že jsem se u něj hodně vztekal. Většinou jsem si ale souboje s bossy vyloženě užíval a určitě patří k tomu nejlepšímu, co Nioh 3, ale vůbec žánr Soulovek, nabízí.

Na hrách Nioh se mi vždy líbil neskutečně komplexní a propracovaný soubojový systém, kombinující možnost využívat velké množství zbraní s různými doplňky a Onmyo magii. V Nioh 3 se vývojáři rozhodli přijít hned se dvěma odlišnými styly hraní – samuraje a ninji, které vnáší do hry mnohem větší rozmanitost. Samuraj je klasickým tankem s několika postoji, který umí ovládat velké těžké zbraně jako velké meče, sekyry, Odachi, kopí nebo silné rukavice Cestuses, které jsou v Nioh 3 novinkou, ale popravdě moc na chuť jsem jim nepřišel. Navíc Ki, což je stamina, můžete snadno nabít správným načasováním stisknutím R1. Samuraj je taková klasika, která se nejvíc přibližuje tomu, co bylo k vidění v předchozích dílech, hlavně v Nioh 2. I proto jsem si myslel, že bude pro mě primární volba, protože jsem na něj zvyklý, ale nakonec tomu tak nebylo.

Hodně jsem si totiž oblíbil Ninju, který je o dost rychlejší, umí útočit ve vzduchu a ovládá ninjutsu, které se mu doplňuje tím, že dává poškození protivníkům, případně se dokonale vyhýbá jejich útokům, takže umí házet Shurikeny, nože Kunai a ke slovu se přihlásí i různé bomby a základní magie. Protože je Ninja hodně rychlý, a právě rychlost je jeho největší předností, nemá tak silné zbraně, takže dává menší poškození. Na druhou stranu, pokud se dostanete za protivníka, dáváte mu do zad nebo do zadku dvojnásobné poškození, což je fajn a něco, čeho si já osobně všiml až po několika hodinách. Mezi zbraně, které může Ninja využívat, patří především klasická Katana, dva meče, dvě malé sekyrky, rukavice Talons, Tonfa nebo Kusarigama. Já sám jsem si nejvíce oblíbil Tonfu, což je zbraň, které se normálně v Nioh i jiných hrách vyhýbám, ale zde mi vyloženě sedla svými možnostmi a vytvářením pěkných komb.

Ačkoliv byste mohli být sváděni k tomu, že budete hrát celou hru především za samuraje nebo ninju, vyplatí se mezi nimi často přepínat stisknutím R2. Navíc můžete přepnutím mezi styly odrazit těžký útok řadových protivníků nebo bossů, čímž je na malou chvilku vyřadíte z boje a navíc jim vezmete část staminy, kterou si už nemohou doplnit. Toto odrážení těžkých červených útoků je kolikrát u bossů naprosto klíčové a je nutné si ho osvojit a naučit, jinak budete mít hodně těžkých chvil. Protože se vyplatí střídat hraní za ninju a samuraje, dostávám se ke skutečnosti, že musíte skládat prakticky dva buildy najednou. Oba styly mají totiž své vlastní vybavení, ať už jde o zbraně nebo i brnění s různými statistikami. Jen pušky, luky nebo děla je možné sdílet. S tímto je tedy nutné počítat a je dobré si hned na začátku vybrat, za co budete primárně hrát s ninjou a samurajem, a podle toho následně investovat i body do jednotlivých atributů při levelování.

Velkou roli ve hře hraje opět vybavení a vůbec propracovaný loot systém, skrze který se Nioh značně odlišuje od jiných Soulovek. Dalo by se říci, že z každého protivníka něco vypadne, takže sem tam se budete prohrabávat obrovským množstvím vybavení, od různých částí kolikrát nádherných brnění s odlišnými statistikami, pasivními bonusy a vahou, až po zbraně nebo různé přívěšky. Na začátku je svým způsobem opět jedno, co máte nasazené, hlavně když brnění poskytuje lepší obranu, ale později začnete nad skladbou brnění i nasazenými zbraněmi více přemýšlet, protože vše se doplňuje a je možné opět poskládat obrovské množství neskutečně silných buildů, čemuž pomáhají i košaté stromy s dovednostmi pro jednotlivé typy zbraní.

Jak už jsem zmínil, za ninju jsem nejvíce využíval silnou Tonfu, přesněji Pagoda Tonfu dávající jako bonus jedová poškození, kterou jsem následně střídal s Searing Bolt Tonfou s ohnivým a zároveň i elektrickým poškozením. Za samuraje jsem využíval nejprve nejrůznější kladiva, následně pak obrovskou ohnivou sekyru Ame-no-Mahitotsu's, naprosto stejnou, kterou jsem si oblíbil už v předchozích dvou dílech. Když mi znovu padla, měl jsem z toho obrovskou radost, protože jsem na ní zvyklý, ačkoliv doznala několik změn. Takže ano, padají i některé dobře známé zbraně, ale vývojáři přidali také hromadu nových, s nimiž se vyplatí experimentovat.

Aby bylo možné buildy lépe stavět, nechybí opět kovářka. U ní je možné vybavení vyrábět, přičemž možnosti se u ní postupně značně rozšiřují i plněním vedlejších úkolů, ale zároveň můžete veškerému vybavení zvedat levely i měnit pasivní bonusy. Pokud vám padne třeba zbraň, u níž se vám jeden její bonus nehodí do buildu, je možné ho změnit, což je fajn. Vývojáři stavění buildů značně usnadňují, stejně tak dávají hráči volnost u vzhledu, protože nechybí rovnou celé skiny, ale také možnost měnit zbraním i brnění vzhled za jiný. Ostatně Nioh bylo vždy o online hraní s jinými hráči, takže na vzhledu rozhodně záleží.

Ať už se rozhodnete hrát za samuraje nebo ninju, oba mají přístup k Onmyo magii. Jak porážíte démony Yokai, sem tam z nich vypadne červená duše, kterou je možné sebrat a odnést ke svatiny, čímž si přivlastníte její vlastnosti. Z každé duše je možné extrahovat jednak ducha zabitého démona, kterého můžete následně vyvolat na bojišti. Jde prakticky o silný útok, po jehož aktivaci se objeví během boje zabitý Yokai a uštědří protivníkovi solidní zranění. Pokud se tedy trefí. Hlavně ale můžete extrahovat ze zmíněných červených různé svitky s Onmyo magií, kterou si namapujete na D-pad, jako tomu bylo u prvních dvou her. Onmyo magie funguje prakticky identicky, takže po jejím použití můžete získat větší sílu nebo obranu, ale zároveň je možné oslabit protivníka, případně ho zpomalit (tento svitek byl už ve druhém díle značně upraven, aby tolik neničil hru), ale také třeba zapálit nebo otrávit zbraň pro bonusové elementární poškození. Svitků je obrovské množství a Onmyo magie, která se vždy společně se životem doplní u svatyní, dobře doplňuje už tak komplexní soubojový systém. Oceňuji navíc, že Onmyo je vázána právě na duše a systém získávání nových kouzel byl tímto znatelně zjednodušen, takže je snazší následně experimentovat.

Kromě Onmyo magie jsou zpět i Guardian Spiriti, kteří v Nioh hře prostě chybět nemohou. Na začátku máte pouze jednoho, ale jak hrajete a porážíte klíčové bosse, získáváte další a následně je po nabití můžete aktivovat, čímž se hlavní hrdina promění a začne na malou chvilku uštědřovat protivníkům silná poranění. Aktivaci je proto dobré dobře načasovat, hlavně během soubojů s bossy. Daleko důležitější u Guardian Spiritů je, že každý poskytne i dva bonusové silné útoky, které jsou spojené s jeho elementem. Ty se nabíjí tím, že dáváte poškození protivníkům, takže k nim máte přístup relativně často, a to i během soubojů s bossy.

Protože mi bylo Nioh 3 poskytnuto zhruba měsíc před vydáním, musel jsem hrát většinu času sólo, což je ale jen jeden ze způsobů hraní. Stejně jako u předchozích dílů je přítomna kooperace, díky níž se můžete pustit do hraní společně se dvěma dalšími kamarády, případně je možné u svatyní vyžádat pomoc náhodných hráčů za Ochoko kalíšky, kteří se k vám následně připojí, aby pomohli s těžkou pasáží nebo bossem. Několikrát se mi povedlo spojit se zahraničním kolegou skrze heslo. Hraní bylo stejně jako u předchozích dvou her bezproblémové a nezaznamenal jsem žádný problém. V tomto odstavci ještě zmíním, že budete během hraní opět narážet na modré a červené hroby. Skrze modré hroby můžete vyvolat za Ochoko kalíšky společníka, který vám následně bude chvilku pomáhat. To se vždy hodí, ačkoliv jejich umělá inteligence není největší, takže třeba na bosse se bezhlavě vrhají, což má kolikrát za následek jejich nepěkný konec. I tak ale určitě dokážou sem tam s bossem pomoci a zpočátku ho zaměstnat. Krvavé červené hroby znázorňují místa, kde zemřel jiný hráč. Po jeho vyvolání se objeví jeho pomstychtivá verze ovládaná umělou inteligencí, za jejíž poražení dostanete Ochoko i některé další zajímavé předměty.

Poražení finálního bosse bylo u mě otázkou bezmála šedesáti hodin hraní, během nichž jsem splnil i většinu vedlejších úkolů, ale rozhodně jsem všechny mapy kompletně nevyčistil. Po dohrání je možné se na mapy vrátit, ale hlavně se vrhnout na novou těžší obtížnost. Tady vývojáři zachovali strukturu z předchozích her, přičemž se mi líbí, že je možné kdykoliv mezi obtížnostmi přepínat. Nová obtížnost nepřichází jen s tužšími protivníky, ale ti jsou i sem tam jinak rozmístění, a dokonce vývojáři přidali minibosse, kteří průchod ještě více ztěžují. Motivace hrát vyšší obtížnost určitě je, protože na ní padá vybavení s vyšším levelem a tedy silou, ale hlavně budete získávat i vybavení v nové zelené raritě, které má více pasivních bonusů. Dalo by se říci, že až po prvním dohrání teprve začne to pravé skládání buildů, jako tomu ostatně bylo vždy u série Nioh.

Co se mi na další obtížnosti líbí, je skutečnost, že už máte mapy kompletně odhalené a dokonce na nich vidíte, kde se nachází tábory protivníků, Crucible eventy a další důležitá místa, takže nemusíte vše odhalovat a hledat jako při prvních průchodu. Vývojáři tady očividně chtějí, aby hraní na další obtížnosti bylo plynulejší a hráč se mohl zaměřovat čistě jen na loot, souboje s bossy a vůbec to hlavní, co hra nabízí. Za to rozhodně zaslouží pochvalu. Ještě jsem nezmínil jednu klíčovou novinku na těžší obtížnost. Tou je možnost si u svatyně zvolit prioritu lootu. Pokud chcete, aby vám padala určitá zbraň, stačí si ji vybrat, a pak budete mít větší šanci, že vám vypadne z truhly, zabitého bosse nebo dalších zdrojů. Já si třeba navolil sekyru, kterou rád používám, a hned mi během jedné z misí padla v zelené raritě asi třikrát. Takto je ale možné získat rychle nejen zbraně, které chcete, ale i celé brnění a sety. Tímto vývojáři skládání buildů značně usnadňují a jsem za tuto mechaniku rozhodně rád. Stejně jako možnost upgradovat duše s Onmyo magií nebo Guardian Spirity, čímž získají na síle. Jak už jsem zmínil, prvním dohráním Nioh 3 teprve odemkne veškeré své možnosti.

Vývojáři z Team Ninja stále využívají svůj vlastní interní engine, který v posledních letech značně modernizovali pro současnou generaci konzolí. A musím říci, že Nioh 3 je jejich bez debat nejlépe vypadající hra, která se může opřít o pěkné modely postav se solidními animacemi, i děsivě vypadající protivníky, ale také slušně detailní prostředí, krásné nasvícení či různé oku lahodící efekty. Jen občas mi přišlo, že během soubojů s bossy je efektů opravdu hodně, až je to ke škodě, protože to má dopad na přehlednost. I když vývojáři vylepšili vizuální stránku, pořád si Nioh 3 zachovává pěknou estetiku, kterou je značka charakteristická, za což jsem popravdě moc rád.

Už když bylo Nioh 3 oznámeno, věděl jsem, že mě vizuálně nezklame, protože nejsem zde zrovna moc náročný hráč. Čeho jsem se ovšem bál, byl framerate. Ostatně Rise of the Ronin s ním měl také obrovský problém, jako kdyby si engine nedokázal poradit s otevřenými světy. Naštěstí Nioh 3 je na tom znatelně lépe. Na začátku si můžete vybrat, jestli budete hrát v režimu Kvality při maximálních detailech s podporou 30 fps, nebo oželíte rozlišení a pár detailů a hru si užijete v 60 fps. Trochu zamrzí, že tu není 120 fps režim, jako u prvních dvou dílů na konzoli PlayStation 5, který jsem si popravdě docela dost oblíbil. Spokojit jsem se proto musel s režimem výkonu, na který hra vypadá také velmi dobře, a co se týče frameratu, ten je stabilní po většinu času. Ano, najdou se části, kdy se hra trochu zadrhne nebo zpomalí, naštěstí se mi to dělo jen ve chvíli, kdy jsem nebojoval, takže se to dá vydržet.

Nioh 3 je fantastická akční hra na desítky či možná stovky hodin, kterou jsem si jako fanoušek prvních dvou dílů hodně užil. Vývojáři staví na kvalitních základech předchůdců a servírují řadu velkých novinek, ať už jde o kvalitní a dobře navržené otevřené světy, tak možnost přepínat mezi dvěma odlišnými styly hraní, které vnášejí do soubojů i samotné hratelnosti ještě větší rozmanitost. Strhnout ale dokáže i příběh, fantastičtí a kolikrát epičtí bossové, s nimiž je radost bojovat, případně velmi dobrá prezentace. Nioh 3 je bez debat doposud nejlepším dílem série a dost možná i jakýmsi jejím vyvrcholením.