Recenzovaná verze: Xbox Series X/S

Proč nezačít rovnou tou největší a nejzajímavější novinkou NHL 22, kterou jsem zmínil výše v úvodu. Tou je samozřejmě přechod série na engine Frostbite studia DICE, který se u sportovních her náramně osvědčil a třeba FIFU si bez něj dnes nikdo nedokáže představit. Nový ročník NHL už na první pohled vypadá znatelně lépe. Ať už jde o zpracování ledu, na němž se postupně objevují skvěle vypadající rýhy od bruslí, případně kompletně nové modely hokejistů s plně animovanýma očima (to asi moc neoceníte během hraní vzhledem k tomu, že jsou hokejisté daleko od kamery a mají helmu) a novými animace, kteří hlavně během záznamů vypadají daleko lépe než v minulosti. Zapomenout ale nesmím ani na detailnější zobrazení diváků a nové dynamické nasvícení, na které reaguje vybavení hráčů, hlavně helmy, ale také led a vůbec celý stadion. To má pak za následek opravdu pěknou atmosférickou podívanou, která se blíží pravému televiznímu přenosu.

Po vizuální stránce jde určitě o ten tolik chtěný upgrade, zvláště na konzolích nové generace Xbox Series X/S nebo PlayStation 5, na který fanoušci tolik let netrpělivě čekali. Hra navíc jede svižně a rychle se načítá díky SSDčkům v nových konzolích. Ne vše je ale tak dokonalé, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát. Ačkoliv NHL 22 jede na novém enginu, pořád dochází na různé grafické glitche, sem tam kolabující fyziku, nefungující kolize či rozpadající se animace a další podobné nedodělky, o nichž jsem si před zapnutí myslel, že budou minulostí. Bohužel se objevují i zde, a to v docela hojné míře. Když už píšu o vizuálním zpracování, musím zmínit i interface a celkovou grafiku během zápasů, která doznala velkých změn. Vše je přehlednější, navíc už přímo během zápasu se třeba na ledě objevují různé statistiky a porovnávání třeba hráčů na vhazování, což vypadá dobře a je i celkem užitečné. Jde ale jen vždy o to základní info, všechny statistiky si ovšem můžete následně rozkliknout přímo skrze menu.

Fanoušci virtuálního hokeje se na nový ročník netěšili jen kvůli přechodu na nový engine, ale také kvůli hratelnosti, protože vývojáři slíbili, že dozná řady změn k lepšímu. A musím říci, že i zde své sliby v hojné míře splnili. Už po několika minutách jsem pocítil značně překopanou fyziku hokejek i samotného puku, díky čemuž je hra realističtější a ne jen prostou arkádou. Přepracovaná fyzika má velký vliv hlavně na střelbu, kdy puk se nikdy neodráží stejně a jestli padne ve výsledku gól je trochu o štěstí, jako tomu je ostatně ve skutečnosti. Na druhou stranu se ale nemusíte bát, že by gólů padalo málo. Pořád jich padá celkem dost, ačkoliv se jim snaží brankáři zabránit. Ti mají řadu nových animací a schopností, navíc lépe čtou hru, takže nedostávají moc laciných gólů, zvláště když na střelu vidí. I když je pravda, že občas může padnout hodně šťastný gól díky nějakému šílenému odrazu puku, který vypadá na první pohled trochu lacině, ale ve výsledku za ně brankáři zase tak moc nemohou.

Za co musím vývojáře pochválit, je daleko přirozenější a lepší vypichování puků. V minulosti se mi hodně stávalo, že jsem při této snaze fauloval a šel si sednout na trestnou lavici, což ve vypjatých momentech v posledních minutách zápasu vždy hodně zamrzelo. V NHL 22 se mi tohle prakticky nedělo a hráči puky přesněji vypichovali, a když už na něj nedosáhli, zbytečně nefaulovali. To se jednoznačně kladně podepisuje na hratelnost a její plynulost, která není tak přerušovaná zbytečnými fauly. Dále se vývojáři rozhodli přepracovat přihrávky, přičemž nyní je daleko těžší dostat puk ke spoluhráči, hlavně na delší vzdálenost. Za to může jednak snížená přesnost přihrávek, ale také upravená umělá inteligence. Soupeř totiž daleko lépe čte hru, strká do přihrávek hokejku, případně si dokáže lépe najet a přihrávku ukrást. Vypadá to přirozeněji, lépe a je nutné se i u přihrávek více snažit. Nejde tak už jen o nudné posouvání puku směrem k brance soupeře, kde by hra teprve začínala, jako tomu bylo v minulosti. Je ale nutné si na nový systém zvyknout a třeba odehrát několik tréninkových zápasů na nižší obtížnosti, protože jde o velkou změnu.

Jednou z nejvíce proklamovaných novinek nového ročníku NHL je X-Factor, kterou vývojáři převzali ze série Madden, kde se docela osvědčila. Ve zkratce má tato funkce oddělovat padesátku vybraných největších hvězd NHL od normálních hokejistů tím, že mají různé bonusové vlastnosti, které je možné během zápasů využívat. Vývojáři si tímto slibují, že ty největší hvězdy více vyniknou a navíc získají jedinečnou osobnost, jako tomu je ve skutečnosti. Speciální X-Factor vlastnosti/perky se přitom týkají všech hokejistů v poli, takže zatímco hvězdný útočník může mít prudší a přesnější střelu, brankáři mohou snáze vypichovat puky soupeřům, případně získat daleko lepší reflexe, díky nimž budou následně přivádět útočníky soupeře k šílenství.

X-Factor má přitom ovlivňovat i obratnost hráče, jeho rychlost nebo přesnost přihrávek. Na papíře vypadá X-Factor určitě dobře, ale k mému překvapení tato novinka není takovou změnou v zápasech i v hratelnosti, jak bych očekával. Je sice pěkné, že vybraní hráči mohou předvést své schopnosti a ukázat na chvilku, že svými dovednostmi jsou daleko před ostatními, ale to automaticky ještě nevede ke gólu, rozhodnutí zápasu či nějaké zajímavější situaci. Pořád je důležitý hlavně skill samotného hráče, který hokejisty ovládá. Nehledě tedy na to, že ne vždy jsou vybraní hokejisté na ledě, takže se může stát, že X-Factor nebude využit vůbec. Neříkám, že jde o špatnou novinku, ale na hru nemá takový vliv, jaký vývojáři před vydáním prezentovali ve všech těch deníčcích a trailerech. Myslím si, že se z tohoto dalo vymáčknout více.

Pojďme ale od hratelnosti k herním režimům. Všechny z předchozích ročníků se vracejí, je jich tedy poměrně dost, až bych řekl, že se v nich může úplný nováček ztratit. Na druhou stranu je na nich vidět, že vývojáři letos jeli po změně enginu více na jistotu a rozhodli se do nich moc nezasahovat. To je ale popravdě trochu škoda, protože nikdo přece nechce hrát pořád tu stejnou hru, jen v o něco hezčí grafice. V režimech pro jednoho se vrací rychlá hra, turnaje, sezóna s možností hrát i českou extraligu (zahrnuto je 13 licencovaných lig) nebo manažerský režim Organizace. V něm je možné hrát za nováčky Seattle Kraken nebo si vytvořit vlastní tým, ať už jde o dresy, stadion nebo dokonce maskota. S ním je pak možné nahradit reálný tým, případně se přidat jako 33. tým. Čeho jsem si všiml, tak je přidaný mikromanagement, protože je možné nastavovat ceny vstupenek i jídla na stadionu. Je ovšem otázka, jestli tyto spíše kosmetické nebo miniaturní změny režim Organizace dostatečně mění. Řekl bych, že ne.

Pokud nechcete vést celý klub a nejraději jste na hřišti, je pro vás určen režim Be a Pro, který pořád dokáže docela slušně zabavit, ačkoliv musím zároveň dodat, že oproti minulému ročníku, a vlastně i těm předchozím, nedoznal prakticky žádných výrazných nebo alespoň trochu na první pohled viditelných změn. Jedinou jasnou novinkou je zapojení funkce X-Factor, takže také můžete dosáhnout na některé speciální vlastnosti. Jde ovšem o běh na dlouhou trať, protože abyste na některé bonusy dosáhly, je nutné splnit stanovené výzvy. A to může zabrat při nejlepším sezónu, ale také klidně několik. Ve výsledku tak má X-Factor v Be a Pro režimu ještě menší vliv než u ostatních režimů, kde také zrovna dvakrát nezáří. Pokud si kupujete NHL jen kvůli tomuto režimu, nemáte vlastně moc důvodů přecházet. Ano, nový engine je asi velkým lákadlem, zvláště po tolika letech čekání, ale na hru jako takovou zase takový vliv nemá, aby bylo nutné za každou cenu upgradovat.

Pokud budete chtít hrát NHL 22 dlouhodoběji, určitě se nevyhnete online části, která má samostatnou záložku. Té vévodí režimy Hockey Ultimate Team a World of CHEL. Začnu s World of CHEL, kde si vytvoříte vlastního hokejistu a pak s ním hrajete řadu herních módů proti hráčům z celého světa, za což je odměňován, navíc ani tu nechybí zakomponovaný X-Factor. Kartičkový Hockey Ultimate Team nedoznal od minula moc velkých změn, takže si v něm vytváříte vlastní tým, získáváte postupně různé bonusy a lepší hráče, a hra jako taková vás na začátku zavalí velkým množstvím úkolů a výzev. Během pár hodin testování jsem měl neustále co dělat, navíc jsem neměl potřebu investovat do balíčků za reálné peníze. Hra do tohoto nijak nenutí, což je jistě fajn. Dá se v pohodě hrát i s tím, co máte nebo získáte samotným hraním. Na druhou stranu bych ocenil, aby bylo možné po vzoru série FIFA do balíčků nahlédnout a zvážit jejich otevření. Tato možnost tu chybí, snad příště. 

Co u online zamrzí daleko více, než je absence nějakých výrazných novinek, tak je nestabilní netkód. Sice se mi nestávalo, že by hra v zápasech lagovala, ale dost často během hraní docházelo k výpadku spojení, takže jsem třeba v Hockey Ultimate Team následně nedostal žádné body, případně se mi několikrát stalo, že se mi nenačetl soupeř a já místo výhry dostal prohru. Na tohle se musejí vývojáři v následujících týdnech podívat, protože kvůli těmto problémům se zábava během hraní hodně rychle mění ve zmar a frustraci.

Hodně dlouho jsem přemýšlel, kolik nakonec NHL 22 udělím. Na jednu stranu oceňuji přechod na modernější engine Frostbite, díky němuž hra vypadá opravdu parádně na konzolích nové generace, ale také hratelnost s přepracovanou fyzikou, která dělá z virtuálního hokeje zábavnější zážitek. Nemohu ale na druhou stranu opomíjet minimální změnu v herních režimech, ale také řadu bugů a značně nestabilní online, který je stále postaven na mikrotransakcích. I proto nejde o tak revoluční ročník, jaký vývojáři všude možně slibují. Jde jen o lehkou evoluci toho, co jsme tu doposud měli, a to ještě s řadou otazníků. Nakonec převážilo to, jak jsem se při hraní většinou dobře bavil, a i proto uděluji vyšší zamýšlenou známku, ale ta je s velkým vykřičníkem. Rozhodně mají vývojáři do budoucna co zlepšovat.