Prvním dílem vývojáři hodně kopírovali knižní předlohu, a s moc vlastními nápady, co se příběhu týče, nepřišli. Když byl oznámen díl druhý, tak se očekávalo, že bude vycházet z knižního pokračování Metro 2034, ale jak se později ukázalo, vývojáři z 4A Games se rozhodli jít jinou cestou, tou vlastní. Je ale tedy nutné říci, že autor knížek Dmitry Glukhovsky se na hře podílel a měl nad příběhem dohled, což je ve výsledku docela vidět. Příběh druhého dílu se odehrává zhruba rok po tom prvním, přičemž opět se hlavním hrdinou stává Artyom, kterého zasáhly události z první hry. Pokud jste ji nehráli, asi byste si ji měli před zahráním sehnat, i když tedy příběh dvojky dost objasňuje a vše podstatné se časem stejně dozvíte, ať už od samotného Artyoma, z deníčků či NPC postav, které vás sem tam budou doprovázet. Musím uznat, že sázka na vlastní příběh se vývojářům vyplatila, protože se tak mohou daleko více věnovat vypjaté situaci mezi nejrůznějšími frakcemi a blížící se válce, stejně tak Temným, kteří nebyli tak úplně zničeni, no a vlastně tu hrají větší roli, než by se mohlo na začátku zdát. Příběh má od úvodu docela vysoké tempo, nabízí několik zajímavých zvratů, dialogy jsou chytře napsané, navíc sem tam s nějakým tím vtipným momentem, takže po této stránce vládne rozhodně spokojenost.

Největším plusem hry Metro: Last Light je svět, v němž se odehrává, protože se nešetří s nejrůznějšími malými detaily, které jen přidávají na věrohodnosti. Vývojářům se dokonale povedlo vyobrazení světa po velké nukleární katastrofě, takže si vždy po zapnutí budete připadat, jako byste byli přímými účastníky. Metro nabízí temná zákoutí, v nichž se sem tam krčí nějaká ta krysa, v obyvatelných částech zase vidíte hrát si malé děti, případně obchodníky, u kterých se můžete zastavit nejen na pár slov. Lidé v metru žijí tak nějak svým vlastním životem s každodenními starostmi, ale vědí, že nejsou jedinými přeživšími, protože za zdmi čekají ohavné potvory, ale také se nacházejí další přeživší z ostatních frakcí. Hned na začátku se třeba podíváte do nacistického tábora, přičemž úprk z něj patří dost možná k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. To je ale jen začátek, protože hra překvapuje po celou dobu a spousta momentů se vám vryje do paměti a budete na ně vzpomínat ještě hodně dlouho. Postapokalyptický svět ještě nikdy neožil tak, jako právě zde. I když se budete na začátku toulat temnými zákoutími metra, podíváte se časem i do dalších zajímavých lokací, navštívíte třeba bažiny, katakomby a tak dále, takže ani co se týče rozmanitosti prostředí, není na tom hra špatně, jak by se mohlo zdát.

Na první pohled se může zdát, že Metro: Last Light je naprosto lineární střílečka, navíc s velkým množstvím skriptů. Po většinu času toto samozřejmě platí, protože těžko si představit, že v příběhové akci vám dají vývojáři volnost, navíc když se odehrává většinou v podzemí mezi stanicemi metra. I tak občas můžete odbočit, prozkoumat spoustu postraních chodeb, kde se skrývají nejen potvory k vystřílení, ale i vzácná munice, zbraně, lékárničky či zásobníky do plynových masek, které i zde hrají důležitou roli, když se vydáte na povrch. Rozhodně je tak co prozkoumávat, a hra vás tak alespoň nutí si ji dát po dohrání znovu. Pokud půjdete čistě po příběhu, není problém se hrou prostřílet za nějakých deset hodin na normal obtížnost, jestli se ale rozhodněte vše prozkoumat, a najít třeba všechny deníčky, připravte si daleko větší čas. Na délku si tak rozhodně stěžovat nemůžu, zvláště když uvážím, že hra je skvěle poskládaná a neobsahuje žádná hluchá místa.

Ačkoliv se Metro: Last Light odehrává po většinu ve stejném prostředí, ale s naprosto parádním designem, vývojáři ukazují, že i zde je prostor pro zajímavou a hlavně rozmanitou náplň. Hra nestaví jen na lineárním postupu a střelbě všeho, co se pohne, ale jednou budete infiltrovat základnu jiné frakce, poté se zase vydáte na povrch, také se mi líbila mise, v níž jsem se projel po kolejích v bugině a z ní sestřeloval nejrůznější potvory. Rozmanitost misí tak jen dopomáhá tomu, že vás zde nuda rozhodně nečeká, navíc vývojáři vám kolikrát dávají na výběr, jak hrát. Když totiž narazíte na skupinku lidských nepřátel, nemusíte je vždy Rambo stylem vystřílet, někdy samozřejmě musíte, ale můžete je pěkně obejít, čímž ušetříte munici, navíc se kolikrát dozvíte z jejich rozhovorů další zajímavé informace, jak se věci mají.

Ono ostatně pokud zvolíte nějakou vyšší obtížnost, budete si muset vždy rozmyslet, jestli se do přestřelky pouštět. Nábojů není dost, takže každý náboj, který nezasáhne cíl, bude sakra mrzet. Právě na obtížnosti se asi nejvíce ukazuje, jak se hra z té nejlehčí mění ze střílečky na survival záležitost na té nejtěžší. Jen je možná škoda, že Ranger obtížnost, která je pro zkušenější hráče, kteří chtějí prožít nějakou tu výzvu, je za poplatek 5 euro, pokud jste ji tedy nedostali k předobjednávce.

Zatím jen chválím a chválit ještě budu, přesto je jedna část, která je slabší jak ty ostatní. Jde o umělou inteligenci protivníků, kteří se vám postaví do cesty. Hlavně tedy mutantů, protože ti nejsou nejchytřejší, a jak vám ostatně později ve hře bude řečeno, jsou sice silní a velcí, takže nahánějí strach, ale poměrně i hloupí. Střety s nimi tak spíše připomínají přestřelky v Doomovi nebo Serious Samovi, protože se na vás vrhají ze všech stran, na taktiku nehrají, prostě vás chtějí rozsápat. Bohužel nepřátelé mají tendenci se i zasekávat o nejrůznější překážky, čímž vám svojí likvidaci značně ulehčují. Oživení přinášejí jen střety s menšími bossy, kterých je tu několik, no a na ně už potřebujete využívat taktiku a neustále se krýt. Zatímco monstra moc umělé inteligence nepobrala, to lidští protivníci jsou na tom o viditelný kus lépe. Kryjí se, mnohdy i mezi sebou spolupracují, takže vám kolikrát slušně zatopí, zvláště když vydrží docela dost a jsou navíc neomylně přesní. Když už jsem se do nějaké takové přestřelky dostal, což nebyl problém vzhledem k tomu, že jsou protivníci celkem všímaví, užíval jsem si ji od začátku až do konce. Přestřelky jsou pořád napínavé, po celou dobu hraní zábavné a jen tak neomrzí. Navíc vyžadují i z vaší strany pomalejší postup a taktiku, protože naběhnout do hloučku ozbrojených nepřátel se ne vždy vyplatí. Zvláště, pokud drží v rukou něco těžšího.

K likvidaci nepřátel máte spoustu zbraní, pro tichou likvidaci můžete využít nože, které jdou navíc vrhat. Častěji ale přijde ke slovu nějaký ta palná kráska, na výběr máte několik pistolí, samopalů nebo brokovnic. Je rozhodně příjemné zjištění, že ačkoliv není Metro: Last Lightrealistickou hrou, ani není arkádou, co se střelby týče. Zbraně totiž při střelbě kopou, musíte tak střelbu dávkovat a přesně zaměřovat, jinak z vás nepřátelé nadělají cedník, a k tomu si i zavolají své kolegy, kteří nahánějí svým počtem celkem strach. Když protivníky sejmete, sbírat z jejich bezvládných těl můžete nejen náboje do zbraní, ale i speciální náboje pro nákup munice, případně upgradů pro zbraně. Ty si tak můžete během hraní vylepšovat o lepší pažbu, hlaveň a další prvky, abyste poté stačili na stále dotěrnější nepřátele. Systém upgradů funguje dobře, je jednoduchý a i díky povedenému českému popisu víte, co zrovna kupujete.

Nevím, komu se museli vývojáři z 4A Games upsat, ale Metro: Last Light vypadá na současných konzolích prostě parádně. Možná ne tak dobře, jako na nejvýkonnějších počítačích, ale komu to vadí. Všude budete obdivovat textury ve vysokém rozlišení a spoustu krásných efektů, zvláště počasí, všemu nasazuje korunu skvělé nasvícení jednotlivých scén. Celkově je Metro: Last Light parádní akční hrou, jedna z nejhezčích, jakou si můžete na konzolích zahrát. Ve mnou testované Playstation 3 verzi byl navíc bezproblémový framerate, ten neklesal tak, aby kazil zážitek hraní, takže jsem si mohl procházky po metru stejně jako přestřelky s nepřáteli neustále užívat. Do toho si navíc přičtěte fakt, že hra má velmi krátké nahrávací obrazovky, trvající vždy maximálně několik vteřin. Povedený je i hudební doprovod stejně jako ozvučení, starající se o jednu z nejlepších atmosfér, jakou jsem v žánru akčních her zažil. No a dabing, ten je rovněž na profesionální úrovni, jak ten anglický, tak ruský. Pochvalu si zaslouží i český distributor Cenega, který se rozhodl o lokalizaci formou titulků. Překlad je velmi kvalitní, můžete se díky němu do hry maximálně ponořit a vychutnat si ji. Jen u titulků mám jednu výtku k tomu, že nejsou přítomny úplně všude. Některé vedlejší NPC postavy něco říkají, no a titulky se nezapnout. To ale není problém Cenegy, ale spíše vývojářů, protože u těchto rozhovorů chybějí i anglické titulky.

Metro: Last Light je jednou z nejlepších atmosférických akčních her, jakou si můžete na současných konzolích zahrát. Pohltí vás nejen atmosférou, ale i dobře napsaným příběhem, povedenou a hlavně rozmanitou hratelností, navíc vás ohromí audiovizuálním zpracováním, které ukazuje, že jde z konzolí vyždímat ještě nějaký ten výkon. Jedinou kaňkou je umělá inteligence, někomu možná bude vadit i nepřítomnost multiplayeru, ale mezi ně rozhodně nepatřím já. Multiplayer sice do stříleček patří, ale ne do takových, jakou je Metro: Last Light.