Už když byl Medal of Honor: Warfighter oznámen, něco tu pořádně zavánělo, zvláště po prvních informacích o příběhu, který je naprosté béčko, možná céčko. Nečekejte tu nic světoborného, jde jen o to, že se objeví terorista se svými kumpány, který má velký zájem o bombu PETN. Ta mu samozřejmě nesmí padnout do rukou. V tom mu mají zabránit opět vojáci jednotky Tier 1. Příběh má od začátku jednu dost podstatnou vadu na kráse. Prakticky od první animace je naprosto nezajímavý a pořádně otevřít oči vás nedonutí ani některé příběhové zvraty, které jsou dost okaté a prokoukl by je minuty dopředu i naprostý začátečník u akčních her. Vývojáři se vše snaží okořenit osobním životem vojáků, takže se v animacích objeví i jejich rodiny, ale tyto filmečky nejsou vůbec uvěřitelné a působí mnohdy dost hloupě, až stupidně. Zvláště když si uvědomíte, že tu je dost velká hrozba. Co vývojáři při vymýšlení příběhu používali za zakázané drogy, je mi záhadou.

Příběh je naprosto tuctový a nezajímavý, bohužel tento nešvar se přenesl na celou hru. Nudnější akci jsme tu zřejmě tento rok neměli, a i onen odsouzený 007 Legends se najednou ukazuje v lepším světle. Čeká na vás jen plejáda koridorových levelů, standardní akce, kterou korunují zástupy naprosto tupých nepřátel, kteří mají místo mozku nablito a na taktickou přestřelku prostě a jednoduše nezmůžou. Ani kolegové na bojišti na tom nejsou zrovna nejlépe, takže většina práce stejně zbude na vás. Když už nepřátelé mají problém přemýšlet, vývojáři si připravili několik zákeřností, jako jsou třeba respawny vám do zad, které rozhodně nepotěší. Ano, ani Call of Duty nemá umělou inteligenci, kdo ví jak dobrou, ale vývojáři dokážou tento neduh zakamuflovat hektickou akcí, zatímco Medal of Honor je o dost pomalejší, takže špatná umělá inteligence je hned znát. Protože je Warfighter autentičtější akcí, i když pořád arkádovou střílečkou, zbraně na rozdíl od konkurence kopou, takže musíte i dobře mířit. To je rozhodně plus, protože střelba vyžaduje nějaký ten hráčův um. Běžet a střílet zde úspěch nepřinese.

Během třinácti kapitol, které dohrajete za zhruba pět hodin, se podíváte na různá místa po celém světě. Navštívíte třeba Pákistán, Somálsko, vodou prohnané Filipíny nebo třeba Bosnu a Hercegovinu. I když se může zdát, že alespoň rozmanitostí je na tom Warfighter dobře, vše zabíjí dost nezajímavý a pro akční hru i špatný level design, který rozhodně nevyužil potenciál míst, kde se hra odehrává. Abyste si odpočinuli občas od chození a střílení, naleznete tu mise v autě. V nich se ale musíte dostat jen z bodu A do bodu B, navíc tyto mise jsou na můj vkus dlouhé, takže po pár minutách se dostaví nuda. Za jedinou inovativní novinku se dá považovat možnost otevřít dveře spoustou možností. Na začátku je můžete jen vykopnout, ale jak poté vtrhnete do místnosti, máte několik okamžiků na to, abyste rozdali co nejvíce headshotů. Pokud se vám povede rozdat vždy čtyři, postoupíte na další level, čímž poté můžete dveře nejen vykopávat, ale i ustřelit u nich zámek, případně je celé vyhodit plastickou trhavinou do vzduchu. Na hratelnost to žádný vliv nemá, což je škoda, jde jen o efekt, aby vykopávání dveří nebylo pořád stejné. Je zajímavé, že jak postupujete dále, vojáci vymýšlejí ty nejsložitější postupy, jak dveře odstranit, až jim to mnohdy trvá dlouho a jsou příliš hluční. Pokud by na opačném konci stáli opravdu nepřátelé, rukojmí by byli už dávno mrtví a možní i několik kulek by vyslali do dveří.

Zatímco u předchozího dílu vytvořilo multiplayerovou část studio DICE, které se s ní moc nemazlilo, a na výsledku to bylo hodně znát, to u Warfighter je situace úplně jiná. Za hrou pro jednoho i více hráčů stojí vývojáři z Danger Close, ale že by to byla nějaká výhra, to se říci nedá. Multiplayer není vůbec špatný, to ne, celkem dobře se hraje, ale nepřináší nic nového, co bychom neviděli u konkurence, navíc v lepší formě. Najdete tu jen klasickou plejádu léty osvědčených herních režimů, které si poté zahrajete na menších či středně menších mapách. Warfighter je díky tomuto daleko rychlejší než byl třeba Battlefield 3, navíc dost staví i na odemykání nejrůznějších upgradů a dalších bonusů. Zajímavostí multiplayeru je, že si na začátku vyberete zemi, kterou budete reprezentovat v globálních žebříčcích, no a pak se snažíte, aby se dostala co nejvýše. To je jistě zajímavý nápad, který má velký potenciál, jen by museli být vývojáři odvážnější i v dalších součástech. Nedokážu si představit, že by se multiplayer hrál déle jak několik dnů, maximálně týdnů. Poté zřejmě zapadne do zapomnění, jako ostatně celá tato hra.

EA se snaží v posledních měsících všude tlačit svůj engine Frostbite 2, který si získal veřejnost ve třetím Battlefieldu. Vývojáři před vydáním slibovali, že Medal of Honor: Warfighter bude ještě hezčí a nabídne podívanou, jakou jsme doposud neviděli. Bohužel, výsledek je i zde dost velké zklamání, protože grafika je i na poměry dnes už poněkud zastaralých konzolí jen a jen průměrná. Ano, světelné efekty jsou nádherné, stejně tak animace postav, i výbuchy, ale vše táhnou dolu textury v nízkém rozlišení. Mnohdy tak Medal of Honor: Warfighter na Frostbite 2 vypadá o třídu hůře jak poslední Call of Duty, které navíc nemá problémy s frameratem. Co alespoň snese maximální možnou kvalitu, je to ozvučení. To bylo skvělé už u třetího Battlefieldu, a i zde nechává svoji konkurenci daleko za sebou. Jde ale jen o jednu jedinou část, kterou můžu pochválit a nemám k ní výhrady. To je trochu málo.

Medal of Honor prvními díly stavěl především na hrdinství, což se poté promítlo i do celkové atmosféry. Ta se ale v posledních dvou dílech vytratila, a hlavně u Warfighter je to nejvíce patrné. Ze série, která měla kdysi svoji vlastní tvář a udávala směr moderním akcím, se stala jen laciná kopie Call of Duty. V Electronic Arts by si měli konečně sednout a říci si, co se sérií dále udělat, protože se může stát, že příště to bude dost nepěkný pohřeb slavné značky. On už Warfighter má k němu nakročeno, a to nejen jednou nohou.