Mario Tennis Fever

Recenzovaná verze: Nintendo Switch 2

Série Mario Tennis patří mezi nejdéle běžící sportovní spin-offy Maria a její historie sahá až do roku 1995, kdy vyšla hra Mario’s Tennis pro trochu zapomenutý a mnohými hráči opomíjený Virtual Boy. Pokud byste se dnes chtěli k této klasice dostat, bude možnost, protože hry z Virtual Boy se dostávají skrze předplatné na konzole Nintendo Switch a Nintendo Switch 2, a právě Mario’s Tennis bude jednou z nich. Skutečný základ pro tenisovou sérii Maria položil až Mario Tennis pro Nintendo 64 z roku 2000, který představil arkádově laděný tenis s výraznými schopnostmi jednotlivých postav a rychle se stal multiplayerovým hitem. Od té doby série pravidelně vycházela na domácích i přenosných konzolích Nintenda – od Game Boy Color přes GameCube až po Wii, 3DS a Switch – přičemž si zachovala typickou kombinaci jednoduchého ovládání, přístupnosti pro nováčky a překvapivě hluboké hratelnosti pro zkušenější hráče. Nový Mario Tennis Fever na tento odkaz série navazuje.

Už když byla hra Mario Tennis Fever oznamována, dozvěděli jsme se, že bude mít nejvíce hratelných tenistů/hrdinů v historii tenisové série s Mariem. Hrdinů je tentokrát rovných 38 a nechybí mezi nimi Mario, Luigi, Peach, Daisy, Rosalina, Wario, Toad, Yoshi, Luma, Diddy Kong, Paratroopa nebo Baby Waluigi, přičemž každá postava má trochu jinačí statistiky (síla, rychlost nebo ovládání) a vlastnosti. Nemusíte se tedy bát, že by se za každou hrálo stejně a lišila se pouze vzhledem. Některé jsou odemčené na začátku, mnohé další zamčené. Naštěstí nehrozí, že by odemknutí všech byl obrovský grind. Hra vás spíše pobízí, abyste si vyzkoušeli v klidu všechny herní režimy a odehráli určitý počet zápasů. Odemykání je plynulé a nezabere moc času. Kromě velkého počtu rozmanitých postav musím pochválit i 14 připravených kurtů, které mají pěkný design a je radost na nich hrát.

Nyní už ale k tomu hlavnímu, a to hratelnosti. Mario Tennis Fever je klasickou zábavnou arkádovou tenisovou hrou, v níž máte všechny druhy úderů a nabízí i docela slušný prostor pro taktiku, ať už hrajete singl nebo debl s umělou inteligencí či kamarádem. Hra určitě nepostrádá hloubku. Snadno se do ní naskakuje, i díky vyladěnému a jednoduchému ovládání, ale až zvládnut všech triků z vás udělá mistra, který si může myslet na ty nejlepší hráče v online multiplayeru. Základy vývojáři převzali z předchozích dílů, ale sem tam lehce něco pozměnili, zápasy udělali o něco pomalejší oproti Ace a hlavně zakomponovali jednu zásadní novinku. Tou jsou rakety Fever, podle nichž se tato hra ostatně i jmenuje.

Těchto raket je ve hře třicet, postupně si je odemykáte, a každá má unikátní vlastnost, která znatelně ovlivňuje hratelnost. Tu můžete aktivovat vždy ve chvíli, kdy se vám naplní speciální ukazatel. A když se vám povede míček odpálit na soupeřovu polovinu a dopadne na zem, způsobí nějaký efekt – zapálí zemi, vyvolá silní vír, rozsype po ploše slupky od banánů (nesnáším tuto raketu), způsobí zamrznutí plochy nebo vytvoří elektrický kruh, který dává docela slušné pecky. Musím říci, že jsem si mnohé Fever rakety oblíbil, přinášejí do hraní více rozmanitosti a napínavých okamžiku, než jen klasické silné údery. Hodně jsem s nimi experimentoval a přijde mi, že jsou dobře vyvážené, takže žádná nepřevyšovala ostatní, ačkoliv některé jsem v rukou soupeřů opravdu nesnášel, protože jsou neskutečně otravné.

Naštěstí je možné tyto silné útoky částečně odrážet. Není nic lepšího, než protivníkovi tento úder vrátit a do toho mu dát vlastní, takže má hned dvě nepříjemnosti na své straně hřiště, a tím značně ztížený život. Kolikrát se mu stalo, že jsem udělal protivníkovi na jeho straně kurtu elektrický flek a následně na něj odpálil jeho vlastní tornádo, které ho nahánělo. V tu chvíli jsem měl úsměv od ucha k uchu, protože jsem se skvěle bavil, jak se trápí, zakopává a nakonec prohrává třeba důležitý míček.  

Pojďme se podívat na herní režimy. Když jsem hru poprvé zapnul, byl jsem docela překvapen, kolik režimů hra obsahuje. Tím nejvíce lákavým na začátku je určitě příběhový Adventure režim. Ano, čtete dobře. Mario Tennis Fever má příběhový režim. V něm se princezna Daisy těší na velký tenisový turnaj, ale než začne, záhadně onemocní. Naštěstí má kolem sebe kamarády, kteří ji nechtějí nechat v posteli s teplotou, a proto se vydávají na ostrov, kde by podle Warioa mělo růst zlatavé ovoce, které by ji mělo vyléčit. Když se k němu dostanou, celé toto dobrodružství se zvrtne. Hrdinové jsou proměněni v Baby verze a jediná šance, jak se z nich dostat, je nástup do tenisové akademie, aby mohli porazit padouchy, kteří je prokleli, a nakonec pomohli i Daisy. Příběh jednoduchý, dost přitažený za vlasy, ale líbila se mi jeho prezentace, hlavně pěkný úvodní filmeček.

Zatímco příběh je celkem standardní, neurazí a ani nenadchne, ze samotného Adventure režimu mám docela rozporuplné pocity. Trvá jen několik hodin, přičemž více než polovinu času jsem musel trávit v akademii, podstupovat nejhrůznější průměrně navržené minihry, abych si osvojil údery a postupně Baby Maria leveloval a přidával mu na síle. Tato první polovina slouží jako docela obsáhlý tutoriál, který mě ale spíše nudil a přál jsem si, ať už je za mnou. Druhá polovina, obsahující už nějaké ty hádanky i bosse, je na tom lépe, ale také nejde o něco světoborného. Ve výsledku je tak Adventure režim spíše průměrný a lehkým zklamáním. Určitě jsem od něj čekal více a nepředpokládám, že bych si ho někdy v budoucnu chtěl zopakovat. Tady byl potenciál mnohem větší.

Když Adventure režim dohrajete, můžete se pustit do Free Play, kde si nastavíte zápasy i soupeře dle vlastních preferencí, případně do režimu Tournament, kde vás v singlu a deblu čekají tři spíše kratší turnaje, které proti vám postaví docela silné soupeře. Jde vlastně o první režim, kde naplno budete muset uplatnit, co jste se naučili, protože zvláště fináloví soupeři vás šetřit nebudou. Dále hra nabízí režim Trial Towers, kde jsou postupně tři věže, v nichž se musíte vyškrabat hraním zápasů, ale i různých miniher, až na jejich vrcholky. Režim zábavný, ale stejně jako Tournament ho rychle dohrajete a nenabízí moc důvodů, proč ho opakovat. Mix It Up je režim, v němž nejsou klasické zápasy, ale spíše minihry, v nichž musíte se soupeřem soutěžit o to, kdo sestřelí více kroužků, případně se vám během zápasu změní hřiště na pinball. Na chvilku tento režim zabaví, ale dlouhou trvanlivost nemá.

Jako poslední jsem si nechal Swing Mode. Jde prakticky o rychlou hru, jen s tím rozdílem, že hru neovládáte klasicky gamepadem, ale skrze pohybové ovládání. Vzhledem k tomu, že konzole má Joy-Cony 2, byla by určitě škoda takový režim do hry nezakomponovat. Chvilku jsem ho hrál, ale popravdě nejde o můj preferovaný styl hraní, i vzhledem k tomu, že mi přišlo, že ovladač úplně přesně nekopíruje mé pohyby. Za zkoušku ale tento režim stojí, třeba v něm najdete větší zalíbení než já. Na začátku jsem psal, že jsem byl docela překvapen, kolik herních režimů hra obsahuje, ale když jsem je hrál, začal jsem si všímat, že jim chybí větší hloubka, což je dle mého názoru škoda. 

Propracovanější režimy pro jednoho hráče by určitě nebyly ke škodě, ale z dlouhodobého hlediska je u Mario Tennis Fever důležitý multiplayer. Ten existuje v offline i online formě. Můžete si dát s kamarádem nebo kamarády lokální zápasy, dokonce hra podporuje pro usnadnění funkci GameShare, což určitě oceňuji. Online je pak hlavní část, kde si můžete dát klasické rychlé zápasy nebo Hodnocené zápasy v singlu nebo deblu, kde soutěžíte každý měsíc s ostatními hráči o co nejlepší umístění. Online jsem hrál jen pár hodin, ale připojování k soupeřům bylo relativně rychlé a během zápasů jsem si nevšiml žádných větších problémů. Vše běželo krásně hladce. V multiplayeru je každopádně možné nastavit, jakou délku zápasu si představujete, případně jestli budete hrát se speciálními Fever raketami nebo nikoliv, pokud preferujete spíše klasičtější arkádověji pojatý tenis. 

Nintendo u svých Mario her používá mnoho let stejnou animovanou pestrobarevnou stylizaci a u Mario Tennis Fever tomu není jinak. Mě se líbí, ale je jasné, že i díky ní nelze očekávat nějaký velký posun. Oproti Mario Tennis Aces má Mario Tennis Fever několik nových pěkných efektů, hezčí animace hlavních hrdinů i detailnější prostředí, ale spíše si všimnete mnohem vyššího rozlišení, což je dáno exkluzivitou pro novou konzoli Nintendo Switch 2. Frameratem hra cílí na 60 snímků. Těch po většinu času skutečně dosahuje, ale sem tam mohou nastat okamžiky, kdy se plynulost trochu sníží. Není to žádný velký problém, ale hlavně při hraní deblu jsem si toho několikrát všiml. Celkově jsem ale jinak s optimalizací spokojen, a oceňuji i rychlé načítání, takže nic nebrání od hraní, ať už v jednom nebo více hráčích.

Mario Tennis Fever není žádno revolucí v oblíbené sérii, spíše jeho menší evolucí. Hratelnost je pořád chytlavá, obohacená o speciální Fever rakety, které vnášejí do ní velké množství nových a zábavných situací. Potěší i velké množství postav i dobře navržené kurty, případně líbivé vizuální zpracování a dobře fungující multiplayer. Je jen škoda, že příběhový režim Adventure je spíše větším tutoriálem a i ostatním režimům pro jednoho chybí větší hloubka. I tak jsem se během hraní dobře bavil, a pokud jste si oblíbili předchozí díly, s Mario Tennis Fever rozhodně chybu neuděláte.