Historie herních konzolí (4.)

Třetí generace

Většině vydavatelů Big N omezilo počet vydaných her za rok na pět, přičemž jednou z podmínek bylo, že cartridge bude vyrábět pouze Nintendo a bude za ně placeno předem. Někteří vydavatelé tak ztratili spoustu peněz, jelikož cartridge se pak již nedaly Nintendu vrátit. Když se tak hra neprodala, byl to problém. Nintendo tento krok vysvětlovalo tím, že chtějí hráče ochránit od špatných her. Na každé hře tak byl obrázek: Nintendo Seal of Quality. Tento systém později používali všichni výrobci konzolí jako Sega, Microsoft a Sony. I dnešní DS a Wii hry toto obsahují.

Po sérii úspěšných arkádových her na počátku 80. let se tak Nintendo rozhodlo vytvořit konzoli. Design systému si vzal na starosti Masayuki Lemura a 15. července 1983 ji v Japonsku vydali spolu se třemi porty arkádových her: Donkey Kong, Donkey Kong Jr. A Popeye. Nintendo Family Computer (Famicom) se rozjížděl pomalu. Špatný chip totiž zapříčinil pád systému u prvních verzí. Následovala okamžitá revize s novou základní deskou a popularita začala růst. Po roce na trhu se čísla zastavila na 2 500 000 prodaných kusů. Nintendo okamžitě začalo jednat s Atari o distribuci v USA. Jednání k ničemu nevedla, proto se Nintendo rozhodlo distribuovat systém samo pod jménem Nintendo Entertainment Systém (NES). V květnu 1985 poprvé představilo Americkou verzi konzole na Consumer Electronic Show (CES). A tentýž rok v říjnu dodali na trh první limitovanou edici a 18 launch her. Mezi nimi byl například i Super Mario Bros, který v Japonsku vyšel již rok zpátky.

NES byl z hlediska her velmi výjimečná konzole. Zrodilo se zde spousta postav a světů, které přežívají dodnes. Ať už to jsou kousky přímo od Nintenda, jako Super Mario Bros., The Legend of Zelda a Metroid, nebo Mega Man od Capcomu, Castelvania od Konami. Nelze opomenout ani začátky Squaresoftu s Final Fantasy a Enixu s Dragon Questem. Následující roky patřily pouze NESu. Přibližné odhady hovoří o 62 milionech prodaných konzolí. Až do roku 2003 se vyráběly nové kusy. O vysoké popularitě také svědčí číslo prodaných her: 500 000 000. Mise byla úspěšná. Herní průmysl stál znovu pevně na nohou.

O rok později se na trh vrátila Atari s Atari 7800. Cíl byl jednoduchý - nahradit neúspěšnou Atari 5200 a obnovit vládu této společnosti nad konzolovým trhem. To se ale nepodařilo. 7800 byla představena již v květnu 1984, ohlášeno bylo 13 her. Atari bylo sponzorem letních olympijských her v roce 1984 a hodlalo využít této příležitosti k mohutné propagaci. O měsíc později však Warner Communications prodali Atari Consumer Division Jacku Tramielovi. Ten ale nechtěl vydávat konzoli pod jeho nově zformovanou Atari Corporation. Vystavil stopku všem projektům spojených s video hrami a rozhodl se plně se soustředit na jiné odvětví Atari, a to počítače.

Atari 7800 tak zůstala ve skladech a znovu představena byla v létě 1986, jelikož úspěch NES prokázal, že herní trh je životaschopný. Tramiel ale evidentně neměl o konzole moc zájem. Marketingová kampaň byl hodně slabým bratříčkem toho, co původně plánoval Warner. Už jenom rozpočet pouhých 300 000 dolarů naznačuje, jaké cíle Tramiel měl. Takováto částka se zdaleka nemohla rovnat miliónovým kampaním Nintenda a Segy. Dalším hřebíčkem do rakve byla výkonnost. Dva roky na zaprášených poličkách se projevilo neblaze. 7800 nedokázala uspokojivě soupeřit s ostatními konzolemi. Navíc nebylo pořádně ani co hrát. Third-party vývojáři vydávali hry jenom pro NES a Atari nejevila žádnou snahu o zajištění této podpory. Pouze osm her pocházelo z třetí strany. Tak či tak byl systém výdělečný, a to už jenom díky jménu a zpětné kompatibility s Atari 2600. Výdělek byl vysoký. Jak by ne, když do vývoje a marketingu bylo vloženo málo investic. Tak či tak ale 7800 poškodila reputaci Atari. Zároveň se její neúspěch přenesl na pozdější systémy jako Jaguar a Lynx, což vedlo k odchodu Atari z konzolového světa.

Vraťme se v čase trochu zpátky. Konkrétně na podzim 1985. Jako odpověď na Famicom vychází v Japonsku Sega Mark III. Nástupce SG-1000 a SG-1000 II. Celkovou stavbou byl Mark III podobný právě 1000 II, vylepšení se ale dočkal HW a navýšila se paměť RAM. Sega to ovšem měla v Japonsku velmi těžké. Nintendo pevně drželo ve svých rukou 95% tamního trhu. Pokus o prosazení se v USA taky nebyl lehký. Pod názvem Sega Master System si ho hráči mohli koupit od června 1986. Jenže již o necelé dva rok později mělo Nintendo 83% podíl na zdejším herním trhu a bylo po srandě. Nastává opět ústup Segy a prodej práv na Master Systém společnosti Tonka. Popularita se i tak snižovala hlavně díky third-party politice Nintenda. Tonka i tak udržela prodeje na rozumné úrovni a zajistila si alespoň malý úspěch.

V roce 1990 již Sega slavila úspěch s novou generací, a proto si vzala práva nazpátek. Objevuje se Master Systém II, očesaná verze původní konzole. Jako snaha kontrovat Super Mario Bros. byl se systémem bundlován Alex Kidd in Miracle World. Reklamní kampaň byla velká, prodeje ale byly v Americe ubohé. Situace v Evropě byla ale hodně odlišná. Master Systém byl velmi úspěšný. Prodával se totiž i v zemích, kde Nintendo své konzole nenabízelo. Ačkoliv v Americe poslední hra vyšla již v roce 1991, v Evropě tomu bylo až o pět let později.

Se završením třetí generace přišel Amstrad s GX4000. Byl to krátký a bezvýznamný pokus o vstup na herní trh. V Evropě vyšel v roce 1990 a byl založen na populární CPC technologii. GX4000 nebylo nic jiného než modifikovaný počítač CPC 6128 Plus. K dispozici byly především porty her z tohoto počítače a hráči samozřejmě nekupovali dražší cartridge, ale radši levnější PC verze. Jeden z pracovníků Amstradu v jednom interview sdělil, že ačkoliv měla konzole HW srovnatelný s NES, chyběly hry a dostatečná reklama. Amstrad přeci jenom neměl tolik prostředků jako Nintendo a Sega. Pár týdnů po launchi už byl systém prodáván ve výprodeji.

Tvrdý boj mezi Nintendem a Segou vyhrálo právě Big N. Dáno je to tím, že NES/Famicom byl vydán dříve, ale zejména striktním licencováním Nintenda, které vývojářům zakazovalo vydávat hry na jiný systém, pokud již bude hra vydaná na NES. Tím hodila na ostatní, méně populární konzole deku. I tak si Sega Master Systém uzmul svůj kousek popularity. Hlavně v Brazílii, Austrálii a na Novém Zélandě, kde se Sega objevila první. I v Evropě to mělo Nintendo těžké. Nevybudovalo s NESem takový monopol, jako v Americe a Japonsku. Na konci generace tak v Evropě nebyl žádný vítěz. Naprostým vítězem je ale tak či tak NES. O jeho popularitě není pochyb. Nintendo v Japonsku dokonce poskytovalo servis na Famicom až do října 2007. A to už o něčem svědčí.