Recenzovaná verze: PlayStation 5

System Shock v roce 1994 exceloval tím, že oproti konkurenční hře DOOM nebyl pouze frenetickou střílečkou proti hordám démonů z pekel. Ba naopak. Šlo o akční hru s taktickým postupem, neboť nepřátel bylo poměrně hodně, ale dobrých zbraní a nábojů spíše poskrovnu, navíc bylo nutné u ní docela hodně přemýšlet. Studio Nightdive (specialisti na remastery a remaky - Quake II, Star Wars: Dark Forces Remaster nebo Turok remastery) mělo před sebou těžký úkol. Vzdát se některých archetypů a zpřístupnit hru širokým masám nebo naopak ji ponechat v solidním stavu náročnosti a s hráči se v tomto ohledu příliš nemazlit. Autoři sáhli po druhé možnosti, a já osobně jsem za to rád. Remake se přitom nerodil snadno. Vývojáři měli neustále větší ambice, výsledkem čehož se vývoj prodlužoval a jim docházely peníze, které z části vybrali na Kickstarteru. V jednu chvíli se dokonce zdálo, že remake nikdy nevyjde, ale vše nakonec dobře dopadlo. Vývojáři ubrali ze svých ambicí a my si ho nyní můžeme zahrát.

Na úvod si povězme, co vás čeká v System Shocku příběhově. Hra je sci-fi akcí z daleké budoucnosti. Konkrétně se ocitáme až v roce 2072. Vy jakožto nejmenovanný hacker se rozhodnete nabourat do sítě megakorporace Tri-Optimum, abyste získali speciální implantát, který by vás značně vylepšil. Jak se dá očekávat, tato mise nedopadne úplně dobře a probouzíte se o půl roku později na ošetřovně vesmírné stanice CITADELA. Uměla inteligence SHODAN, kterou jste předtím svým útokem napadli, se rozhodla, že lidstvo představuje příliš velkou hrozbu a udělá vše proto, aby jej zlikvidovala. A jak už to v těchto hrách bývá, v cestě už jí stojí jen jedna překážka, kterou jste vy.

Jak už jsem zmínil, tvůrci měli před sebou těžké rozhodnutí ohledně toho, jak hru servírovat dnešnímu publiku. Abych byl upřímný, původní System Shock je z dnešního pohledu skutečně pekelně těžká hra, která může mnohé hráče mající rádi dnešní mainstream spíše odradit. Vůbec se s vámi nemazlí a dá vám sežrat i ty nejmenší chyby, které uděláte. I proto jsem rád, že v remaku máte před spuštěním možnost si hru vyladit k obrazu svému. Na výběr je, zda si chcete hru projít příběhově nebo dostat pořádně na zadek. Herní zážitek lze upravit individuálně i tak, abyste upřednostnili náročnost některých aspektů – boj, hacking, příběh nebo hádanky. Remake dělá System Shock daleko přístupnější, ale pořád je nutné se u něj snažit a přemýšlet, nic vám zadarmo nedá ani náhodou.

System Shock to má jako remake poměrně těžké. Vývojáři se totiž snažili přivést k životu hru, která je stará 30 let, a příliš mnoho na ní zásadně neměnit. To může být oříšek pro spoustu dnešních hráčů, a troufnu si říct, že je to může od hraní odrazovat. Autoři totiž nechtěli modernizovat titul ve stylu série Resident Evil, ale opravdu chtěli ponechat ve hře to unikátno, které ji dělalo a dělá jinou. Tím chci říct, že System Shock nemusí být úplně pro každého, a občas z něj ucítíte závan daleké minulosti.

Hra ovšem skvěle pracuje s atmosférou, která dokáže stejně uhranout, jako před třiceti lety. Je solidně temná a není radno si tu zahrávat s nepřáteli, takže každý střet představuje něco, k čemu je nutné přistupovat se vší rozvahou a naprosto seriózně. Navíc budete mít pořád nepříjemný pocit, že vás někdo sleduje. V tomto případě to bude umělá inteligence SHODAN, která má své kamery a technické vychytávky rozeseté po celé stanici. Příběh je tu hodně vyprávěn formou audiozáznamů, z nichž se postupně dozvídáte, co se vlastně na stanici dělo v osudnou chvíli. A záhy zjistíte, že jste vlastně lovenou zvěří v solidním bludišti.

V základu se jedná o typickou FPS střílečku, která je ale až nemilosrdně náročná. A to v tom smyslu, že nábojů zejména zpočátku není mnoho, každý kód ke dveřím si budete muset svépomocí nějak najít, a navíc vám hra neprozradí ani píď ohledně toho, kam máte jít dál a co případně máte vlastně udělat. Nejednou jsem se dostal do situace, kdy jsem běhal po již prázdných prostorech a snažil se přijít na to, kudy vede cesta dál, a co je nyní mým dalším cílem. O to ale větší uspokojení pak přišlo, když jsem se zase o něco málo posunul ve svém snažení.

Ve hře je sice dostupná mapa, ale nic moc z ní nevyčtete, a rozhodně tu nejsou typické ukazatele směru nebo dokonce navigace přímo k dalšímu úkolu. Zkrátka a dobře, vše si musíte projít a najít sami. Dost vám v tomto ohledu budou pomáhat nalezené vzkazy nebo audiozáznamy. Občas je to vážně kruté, a to snad i více než vaši nepřátelé. Chce to zkoumat každý malý prostor, neboť v něm může být ukryto něco zásadního, a nutno podotknout, že bez alespoň průměrné znalosti angličtiny bude hra velice složitá na dokončení. Ostatně první hraní vám může zabrat i více než 20 hodin, za předpokladu, že nebudete používat žádný návod k hraní.

Co hře nelze vytknout už z původní verze je to, že už v roce 1994 předvedla, jak perfektní lze udělat leveldesign. Téměř každé patro CITADELY je něčím unikátní a přináší nové dobře navržené výzvy. Podíváte se na ošetřovnu, do výzkumného centra, skladiště, hangáru atd. Celá stanice je šílené budiště a rozhodně nejde o typickou koridorovku, jako je to zvykem u dnešních her. Design byl nadčasový už při prvním vydání a v remaku se to nezměnilo. Možná by neuškodilo, aby si System Shock zahráli mnozí designéři moderních akčních her. Věřím, že hráči by to ocenili.

Co považuji osobně za slabší, tak to je nové grafické zpracování. Pochopitelně, že po tolika letech je nová verze mnohem hezčí a ostřejší, a to díky využití Unreal Enginu 4 (původně měl remake běžet na enginu Unity, ale ten není tolik vhodný pro konzolovou first-person střílečku). Ale osobně si myslím, že v tomto ohledu se z toho dalo vyždímat více a rozhodně titul nelze srovnávat se špičkami aktuální produkce. I tak se ale jedná o důstojný návrat a vizuálně slušnou podívanou, která se dá přirovnat ke hrám z minulé generace konzolí. Na konzoli PlayStation 5 navíc běží svižně bez jakéhokoliv zaškobrtnutí. Vlastně si nepamatuji žádný technický problém, který bych musel zmínit. Co funguje opravdu dobře, je hudební kybepunkový doprovod, který dobře dokresluje temnou sci-fi atmosféru.

Co je však u System Shocku naprosto shockující, je to, jaké možnosti na svou dobu nabízel z hlediska střelby. Zbraní je tu několik různých typů. Laserové, elektrické i klasické palné zbraně. Některé z nich disponují i alternativními módy střelby. Navíc přijdete na to, že přímé střety tu nefungují tolik, jako v jiných hrách. Ideálně je tedy třeba vykouknout zpoza rohu a o zmutovaného přítele se postarat ve skrytu.  Jediné, co občas střetům dodává určitou dávku humoru je zamrznutí inteligence nepřátel nebo podivná fyzika předmětů a padlých protivníků. Nejde však o nic zásadního, co by mělo vyloženě vliv na zábavu. Potěší vás ale rozmanitost jednotlivých nepřátel, protože jsou jich skutečně desítky, byť občas jen v určitých obměnách. Lze je však rozdělit na dvě hlavní skupiny, a to mutanty a roboty.

Znovu opakuji, že hra System Shock skutečně není pro každého a může šokovat hráče, kteří jsou zvyklí vzít do ruky kvér a vyrazit likvidovat vše, co se pohne v lineárních úrovních, v nichž není nutné moc přemýšlet. CITADELA je nemilosrdná a nepřátelé se s vámi také mazat nebudou. Připravte se na skutečně náročnou záležitost a obrňte se trpělivostí. Nicméně pokud tomu přijdete na chuť a přistoupíte na pravidla, připravte se na skutečně skvělý nostalgický návrat do prvopočátků FPS akcí s elektrizující sci-fi atmosférou, u něhož se ani na moment nebudete nudit. Zkuste dát System Shocku šanci, protože jako remake funguje opravdu dobře.