Romeo is a Dead Man

Recenzovaná verze: PlayStation 5

„Tvořit znamená sestupovat do podvědomí. Jeho účel však nestojí za přílišné zkoumání. Důležité je jen z něj vytáhnout ven ty důležité věci, co uvízly v temných hlubinách podsvětí, a ukázat jejich bahnem obalenou pravou podobu. To je jediný způsob, jak se člověk může skutečně spojit se světem. Ale proč nás vůbec zajímá, co si o nás myslí druzí?“

Tento svérázný monolog mi po dohrání v hlavě utkvěl nejvíce, protože dobře reprezentuje Sudovu osobní filozofii. Proč by nám mělo záležet na názoru ostatních, když umění není o kráse, ani o komunikaci hezkých pocitů? Dle něj to je zoufalý, špinavý ponor do vlastního pekla, ze kterého vytahujete monstra, abyste je ukázali ostatním a doufali, že v nich uvidí sebe samu. A přesto, i pokud to funguje, stejně nakonec vyvstává otázka, jestli to vůbec má smysl, jestli na tom spojení s lidmi skutečně záleží, což můžeme vidět na Sudových hrách po celou jeho kariéru herního vývojáře.

Suda51 je punkáč tělem i duší a v jeho hrách bylo odjakživa prioritou nekompromisní sebevyjádření bez ohledu na to, co si o tom budou hráči myslet. Nový přírůstek do rodiny však obzvlášť působí, jako by náš nezaměnitelný tvůrce konečně vsadil všechny své karty na svůj rukopis. Hra má výrazný, často vyloženě antagonistický styl a vy se buď na tu jízdu necháte vzít, nebo si prostě řeknete, že tohle není nic pro mě. Nic mezi tím. Atmosféra, stylizace, design postav, vše v této hře působí dosti náhodile, oddělitelně od sebe, ale nenechte se zmást prvním dojmem, neboť pokud Sudovi něco opravdu jde, je to vytváření konzistentních univerz. Že je navíc na co koukat a atmosféra je vskutku hutná se přesvědčíte již z námětu.

Technicolorové kulisy, nicneříkající intro a bleskový nástup akce. Hra na nic a nikoho nečeká, což umocňuje zvědavost a tak vaším jediným vodítkem ze začátku bude, že hrajete za šerifa zapadlého městečka Deadford jménem Romeo Stargazer, kterého téměř okamžitě po úvodním filmečku zmasakruje nechutná příšera. Na pokraji smrti se náhle objevuje na scéně jeho dědeček a supervědec, jenž pro záchranu svého vnuka vstříkne Romeovi do žil jakýsi kouzelný džusík, čímž ho promění v po zuby ozbrojeného kyborga jménem Deadman. Jakožto kyborg nevypadá Romeo jen zvláštně, ale má i zvláštní schopnosti, které přilákají do jeho jinak nudného života samotnou FBI, přičemž ta Romea zaúkoluje zabít různé paralelní verze své čerstvé přítelkyně pojmenované, podržte se, Juliet.

Pakliže však očekáváte, že příběh bude jakýmkoliv způsobem předvídatelný, tak se rychle proberte z blouznění. V Romeo is a Dead Man si totiž můžete být jistí pouze jedinou věcí: že vás každou další minutu znovu zaskočí něčím nečekaným. Představte si filmy jako je Návrat do budoucnosti, mysteriózní seriály typu Městečko Twin Peaks nebo Akta X a konspirační teorii New World Order. To vše korunované japonskou mytologií a buddhismem, včetně špetky suchého humoru. Prozrazovat už více nebudu, akorát naznačím, že pod vší tou šíleností bublá vážnější podtext, jenž se nebojí ani hodně temných témat jako je psychologické mučení či ztráta vlastní identity. Postavy k tomu, každá unikátní a skvěle propracovaná, jsou nejsilnější stránkou hry a trávit s nimi čas, ať už v cutscénách, rozhovorech, nebo na naší časoprostorové lodi, je čistá radost.

To, co bude ale většinu čtenářů určitě nejvíce zajímat, je, jak se Romeo is a Dead Man vlastně hraje, nebo aspoň co může nabídnout na rozdíl od konkurence. Kdybych ho měl představit pouze jednou větou, popsal bych ho asi takto: Z jedné třetiny jde o akční brawler s lehkými soulslike a taktickými third-person shooter elementy, z druhé o sběratelskou platformovku a z té třetí 2D miniherní festival. Je vám už vše jasné? Pochybuji. V první hodině hraní jsem se navíc cítil maličko ztracený, poněvadž hra na vás vrhá jednotlivé prvky docela prudce a pak vás nechává, abyste si je sami probrali a osahali. Tím víc ale pocítíte celé dobrodružství jako vaše, o to silnější bude dojem skutečného poznávání nového světa okolo vás a radost z objevování nových možností hratelností.

Hlavním pilířem hry je v podstatě epizodická struktura, kdy se v každé epizodě ponoříte do různých časových období, abyste na jejím konci porazili padoucha manipulujícího s časoprostorem. Tyto epizody připomínají mise z No More Heroes, v nichž též prozkoumáváte nějakou oblast a přitom porcujete vše, co vám skříží cestu, přičemž v případě Romeo is a Dead Man máte i na poměry Sudových her k dispozici na výřádění nejrůznější typy řadových protivníků, 4 typy ručních a 4 palných zbraní, které budete odemykat a vylepšovat. Boj, jak jsem zmínil výše, je mix mlátičky, taktického střílení a soulslike, jenž se projevuje v zaměření na komba, střelbou na slabá místa nepřátel a uhýbání před útoky dvojitým úskokem, který obdržíte ihned po tutorialové misi.

Základní komba nejsou sice vůbec sofistikovaná, ovšem vývojáři si připravili pro svůj guláš nejedno ochucovadlo. Jedním z nich je mechanika zvaná „Blood Summer“, což není nic jiného, než vylepšený úder či výstřel, v závislosti na zbrani, kterou zrovna držíte, doprovázený vizuálně přehuštěnou animačkou. Vedlejším efektem útoku je mimo jiné doplnění vašeho zdraví a daleký dosah Blood Summeru, jenž se skvěle hodí, když vás zrovna obklopí tucet protivníků najednou a otočit tak nepěknou situaci ve váš prospěch. Blood Summer samozřejmě není zadarmo a musíte si napřed naplnit ukazatel, což jde zajímavě ruku v ruce s dvěma jinými schopnostmi.

Nejrychleji si ukazatel doplníte při použití pomalejšího a silnějšího komba u sečné zbraně, respektive jeho posledním úderem, který musíte podržet, aby se nabil. Váš oponent si nic takového sám od sebe, nenechá líbit a tak ho musíte napřed povalit na zem nebo nějak znehybnit, čímž se pomalu dostáváme k další ingredienci, která zamíchává s jinak ortodoxním přistupem k soubojům. Jmenuje se Bastards a obyčejným popisem bych ji nejlépe popsal asi jakožto zjednodušenou variaci na sbírání a fúzi démonů ze série Shin Megami Tensei.

Bastards jsou zombíci, které si doslova pěstujete na své vesmírné lodi, různě křížíte s jinými zombíky a jejich ability pak využíváte přímo v akci. Je libo zombík, co dokáže zmrazit i bosse na pár sekund? Zombík jako kulomentá věž? Kamikaze zombie? Možností je dostatek a v samotných potyčkách jich můžete mít nachystané v arzenálu až 4, takže se vašemu buildu tvrdé meze nekladou. Střetnutí s nepřáteli se mi nezajedlo ani ke konci hry, a pokud je ve hře něco, co si zaslouží vyzdvihnout, je to rozhodně tato činnost, která bude tvořit většinu vašeho herního času. To platí dvojnásobně pro příběhové bosse. Každý z nich je v něčem unikátní, zvláštní, vyžadující odlišný přístup. Jestliže však hledáte výzvu, poohlédněte se jinde, neboť ani na těžkou obtížnost mi nedokázali zatopit, což je pravděpodobně i dané faktem, že nemají moc HP k zdolání.

Neustále masakrování zombíků a jiné havěti by časem mohlo přece jen omrzet, řekli si nejspíš tvůrci při vývoji, a tak aby hráč dostával do mozku i jiné podněty k stimulaci, rozhodli se přibalit ke hře nějaké ty minihry, jejichž kvalita je dosti kolísavá.

Mezi jednotlivými misemi bude Romeo odpočívat na své vesmírné lodi, která je prezentovaná z top down pohledu a v pixelovém art stylu. Na palubě vám společnost bude dělat váš gang rozmanitých a charaktérně výrazných postav, s kterými si lze užít též nějaký ten vedlejší obsah. Hlavní minihry zde posléze zastupují vaření kari, které obnovuje zdraví a přidává různé buffy, jež jsem popravdě téměř vůbec nevyužil, a také onu zahradu, kde pěstujete své již zmíněné Bastardy. Jedním z mých nejoblíbenějších prvků Romeo is a Dead Man je ovšem vylepšování samotného Romea, v níž musíte procházet velkým bludištěm inspirovaným Pac-Manem, přičemž po celém bludišti jsou rozeseté upgrady, kupříkladu rychlejší přebíjení, více zdraví, možnost držet najednou větší počet Blood Summer úderů a podobně. Háček je v tom, že abyste mohli minihru využívat, musíte napřed posbírat měnu na vylepšování z padlých nepřátel, což přidává novou vrstvu plánování při vylepšování vaší postavy. Docela mě to vtáhlo, se musím přiznat. Nutnost přemýšlet jakou cestou se vydat, abych získal přesně ty vylepšení, která jsem zrovna potřeboval, je nevídaný a odměňující systém upgradovaní a vůbec by mi nevadilo, kdyby ho převzaly i další hry v budoucnu a k tomu více rozvinuly.

Naopak minihry, jako je zběsilé mačkání tlačítka na pár sekund pro zničení barikády či (ne)ovládání vaši lodi držením tlačítka jedním směrem a u toho kroužit analogem po obrazovce pro sběr surovin, považuji jistojistě nejenom já za přežitek, který nikoho nezaujme, natož aby byť jen na chvilku zabavil. Tvůrci se pokusili hru diverzifikovat ještě přidáním nějaké té jednoduché hádanky nebo třeba levelu, kde se musíte plížit a přestože je to příjemná změna pro již tak lehce repetetivní herní design, ve finále není těchto odboček ze zajetých kolejí tolik, aby pokryly poptávku po zajímavějším gameplayi.

Na konec jsem si nechal tu část hry, jež mě ranila nejvíce, protože potenciál měla obrovský, avšak provedení nezůstalo ani někde na půl cesty. Řeč je o takzvaném „sub-space“, nebo-li alternativní realitě či chcete-li metaversu, do které budete vstupovat přes televizní obrazovku a bloudit v ní po abstraktních stavbách z barevných kostiček jak z Tetrisu. Původní vize vývojářů je tady hmatatelná na každém kroku a věřím, že původně měla být mnohem komplexnější a hrát si s hráčovou myslí tak, aby začal pochybovat o svých rozhodnutích, což jsem částečně zakusil v jednom jistém level. Bohužel, buď z časových anebo finančních důvodů, se jí nedostalo péče, jakou jsi zasloužila. Smyčka procházení mezi úrovněmi reálného světa a subprostorem se časem stala poněkud frustrující, a to hlavně kvůli tomu, že v ní není vždy hned zřejmé, zda jste vyřešili hádanku v subprostoru, což vytváří stav, kdy se repetitivní estetika oblastí promění v labyrinty, ve kterých může mít navíc někdo potíže s navigací.

Aby toho nebylo málo, při recenzování jsem narazil na technické nedostatky. Hra má špatné nasvícení v jedné konkrétní misi a z toho pramenící rozbité stínování. Frame-rate, ačkoliv po většinu času stabilní, mi v jistých momentech spadl někam k 20 snímkovácím hodnotám a dokonce jsem měl jeden bug, který si vyžádal načtení staré pozice, v podobě předčasně spuštěného bossfightu, k němuž jsem se nemohl nijak dostat.

Hudební podkres je též všelijaký, jen ne konzistentní. Jsou zde tracky a zvlášť licencované písničky, které mi utkvěly v paměti a doteď si je v hlavě občas přehrávám. Jenomže když k tomu přidáme beaty, z nichž si nedokážu vybavit ani základní melodii, je zde něco hodně špatně.

Romeo is a Dead Man je vlastně taková sbírka cool nápadů na vratkých základech a ačkoliv je někdy obdivuhodná, občas dokonce brilantní, nedokázala ve finále naplnit celková očekávání. Nenechte se ale mýlit. Jde o další odvážný pokus Sudy51, bourající zažité klišé a aspirující o nový smysl videoherního média, za což mu vzdávám hold. Ten smysl spočívá v tom, že se při každé příležitosti pokouší být netradiční, a to včetně jeho herní filozofie, jež je sice koncepčně primitivní, ovšem to neznamená, že jí chybí hloubka. Romeo is a Dead Man je totiž zběsile akční, přesto místy velmi vleklý, je těžce lineární, ale i tak vám dokáže zamotat hlavu. Příběh je na povrchu úplně nesmyslný, avšak pod povrchem je dospělý až složitý k pochopení, neboť pod těmi suchými vtípky a občas trapnými dialogy číhá na hráče nihilismus soupeřící s odhodláním a soucitem. Bohužel, tato hra je natolik absurdní kontradikcí, že nebude pro každého a dle toho musím uváženě hodnotit. Pokud ji však dáte šanci a přijmete ji s otevřenou myslí, odmění se vám zcela nekonvenčním herním zážitkem se všemi jejími přednostmi, ale i značnými nedostatky.