Painkiller

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Protože mám původní Painkiller rád a hodně jsem si ho ve své době užil, restart značky jsem po očku sledoval. Když nastal den D a hra se objevila v obchodech, chyběly na ní recenze od herních kritiků, protože nebyly před vydáním dostupné klíče. To je vždy první ukazatel toho, že vývojáři hře prostě moc nevěří. A že kvalita není moc dobrá, začali poukazovat hráči skrze hodnocení na Steamu. V prvních hodinách padaly nízké známky, ale většinou kvůli tomu, že nový Painkiller má s původní hrou z roku 2004 jen pramálo společného. Najdete tu podobné zbraně a základní motiv, ale to je bohužel vše. Pokud ale nebudete srovnávat a přistoupíte k hraní s tím, že jde o zcela novou akční hru, která ani nechce na svůj původ odkazovat, zase takový průšvih nový Painkiller rozhodně není. Jde o celkem standardní střílečku, která umí být zábavná a má dobré zpracování, ale bylo by bláhové si myslet, že není úplně bez chyb.  

V úplně prvním Painkilleru jsme viděli hlavního hrdinu, jak se po autonehodě dostal do očistce, kde musel bojovat proti hordám démonů pod vedením Lucifera. Jen jejich likvidací se mohl dostat následně do nebe ke své lásce, která během autonehody přišla o život. Příběh nebyl moc podstatný, ale alespoň dával hráči nějakou motivaci, proč se pustit do boje s hlavním pekelníkem a jeho přisluhovači. Nový Painkiller se odehrává v době, kdy bojuje anděl Metatron proti démonickým silám Azazela. I proto se Metatron rozhodne poslat do očistce hned čtyři hrdiny, za které můžete následně hrát, aby mu s bojem pomohli.

Všichni čtyři hrdinové mají vlastní příběhové pozadí, ale to je maximálně nezajímavé, stejně jako samotná zápletka, která je načrtnuta pouze na začátku, ale dále se s ní už nepracuje, pokud nebudu počítat přihlouplé opakující se hlášky hlavních protagonistů. Ano, můžete si přečíst i dokumenty, abyste se dozvěděli více, ale nic vás k tomu nemotivuje. Každopádně i tohle málo stačí k tomu, abyste měli důvod popadnout bezbolestnou a pustit se do likvidace pekelných přisluhovačů.

Po příběhové stránce hra nenadchne, ale ruku na srdce, to asi nikdo ani nečekal. Příběh u takové hry je stejně důležitý jako příběh u porna. Daleko důležitější je, že samotná akce je v novém Painkilleru mnohem lepší a jde o její nejsilnější vlastnost. Gunplay je zábavný, podpořený krvavou likvidací nepřátel, z nichž krev cáká na všechny strany. Pohyb po úrovni je rychlý a plynulý, můžete skákat i dělat úskoky a vyhýbat se tak protivníkům, případně se přitahovat skrze lebky a speciální zbraň do vzduchu a dostávat se do vyšších míst nebo přes nějakou větší propast. Základy má Painkiller opravdu solidní, ale už po pár arénách je na něm jasně patrné, že vývojáři ani neměli v plánu jít ve šlépějích jeho slavného předchůdce, ale spíše udělat další naprosto generickou DOOMovku, která nemá vlastní identitu a je snadno zaměnitelná s jakoukoliv jinou podobnou akcí. Atmosféra původní hry je pryč, metalový soundtrack nechybí, ale ten je tu bohužel hodně špatný. A to je dle mého názoru škoda.

Nový Painkiller je v základu především kooperativní hra. Proto je přítomný machtchmaking, díky němuž si můžete vyhledat hráče z celého světa, a to i z jiných platforem, protože od prvního dne nechybí podpora pro cross-play. Protože hráčů hraje v současnosti Painkiller spíše méně, vyhledávání občas docela trvalo, ale když už se ke mně někdo připojil, bylo hraní bezproblémové. Hra nelagovala a ani jsem nepociťoval žádné jiné problémy. Pokud nechcete hrát s ostatními hráči, nemusíte, protože je přítomen offline režim. V něm ale nebudete bojovat proti hordám démonů sami, ale místo hráčů z masa a kostí vás bude doprovázet umělá inteligence ve formě dvou botů.

Hned v první úrovni, kterou jsem s nimi šel, mě překvapilo, jak moc jsou akční. Stačí, aby jen ucítili démona, a už do něj pumpují olovo. V čištění protivníků jsou neskutečně efektivní, až se pravidelně stávalo, že na normální obtížnost měli nejvíce zabitých démonů právě boti. Je ale nutné dodat, že démonů je tolik, že jsem neměl pocit, že bych byl kvůli botům bez práce. Boti navíc dokážou stoupnout na spínač, na který je pošlete, případně vás i zvednout, pokud náhodou padnete v boji (v každé úrovni máte v základu 3 oživení). Jediné, u čeho je jejich akčnost problém, je u nabíjení baterie skrze zabíjení démonů v její blízkosti. Často démoni padali tak rychle, že se nestačili k baterii dostat. Jinak jsou ale boti opravdu funkční a živé hráče velmi dobře nahrazují.

Painkiller před vás nestaví klasickou kampaň, ale z hlavního hubu se můžete pustit hned do devíti lineárních misí ve třech biomech, které na sebe nijak nenavazují. Na začátku máte z každého biomu odemknutou pouze jednu misi, ale postupně si odemykáte další, přičemž tak můžete dělat v jakémkoliv pořadí. Jednotlivé mise pak mají strukturu jakýchsi raidů, do nichž se pouštíte sami nebo s ostatními hráči. Design jednotlivých úrovní je po většinu času pouze průměrný. Musím ale ocenit rozmanitost prostředí. Během hraní se podíváte do různých kobek, dolů, průmyslových zón i rozpadlých katedrál.

Zatímco design úrovní není něco světoborného, ale neurazí, dokonce se sem tam vyskytne i nějaká ta pěkná scenérie, největším problémem je samotná generická a nenápaditá náplň. Protože je hra hlavně o kooperaci, úrovně tvoří menší plácky - arény pospojované tunely, v nichž musíte vždy něco splnit. Většinou vystřílet jen tři vlny nepřátel, a pak každý biom přináší i nějakou svoji vlastní mechaniku. V prvním musíte nabíjet baterii tak, že v jejím okolí budete zabíjet protivníky, aby z nich následně do ní vlétaly jejich duše. Ve druhém tlačíte spřežení tím, že do něj dáváte energetické články, no a ve třetím jen zabíráte body v úrovni. Nic originálního nebo dokonce kvalitního, navíc se tohle neustále opakuje dokola, takže brzy hra přejde do stereotypu.

To je u kooperativní hry, která je dle vývojářů přímo stavěna na tom, že budete mise opakovat neustále dokola, obrovský průšvih. A ještě větší problém je, že všechny úkoly v klidu vyřešíte v jednom. Na ničem nemusíte s ostatními hráči spolupracovat. U hry, která by měla kooperaci jako bonus, by to asi nevadilo, ale u hry, která je na ní přímo postavena? Takhle jsou vaši dva kolegové jen takoví ti čističi démonů, kteří jsou ve výsledku i celkem zbyteční.

Nejzábavnější je v úrovních bez debat střílení hord démonů, jichž ale bohužel není zrovna moc druhů. Je jich jen pár, většinou nějaké variace na kostlivce, zombie a kouzelníky, což hratelnosti také zrovna dvakrát neprospívá. Přitom určitě bylo v moci vývojářů nabídnout rozmanitější nepřátele, stačí se podívat na sérii DOOM, z níž očividně hodně čerpali. Hlavně z poslední trilogie. Co ale mohu alespoň částečně pochválit, jsou souboje s bossy. Na konci každého biomu na vás čeká silný boss, který má dobrý design. Bohužel jsou ale bossové jen houby na kulky, u nichž byste mechaniku hledali marně. Více mi ale vadilo, že jsem u dvou ani nevěděl, do čeho mam přesně střílet, abych dával poškození. To by se rozhodně dít nemělo.

K likvidaci démonů budete mít šest po stránce designu dobře vypadajících zbraní, které je nutné si postupně odemknout. Počet se může zdát menší, ale musím říci, že s každou je opravdu radost střílet, každá má alternativní režim střelby, a jde nakonec o jeden z lepších arzenálů, jaký jsem v podobné hře za poslední dobu viděl. Po několika okamžicích jsem na začátku hry dostal Stakegun, což je puška střílející kolíky. Ta byla už v původní hře z roku 2004. I nyní je neskutečně silná a hodně jsem si ji oblíbil. Dojde ale i na další zajímavé kousky, mezi nimiž je silná brokovnice umožňující zmrazovat nepřátele, revolver, smgčko, raketomet nebo Electrodriver vystřelující elektrické výboje a šurikeny.

Každá zbraň je naprosto unikátní a podpořena i výbornou podporou pro haptickou odezvu a adaptivní spouště u DualSense gamepadu na konzoli PlayStation 5. Střelba ze zbraní je tak díky využití DualSense gamepadu, ale i povedeném gunplay systému, opravdu hodně uspokojující. Navíc jednotlivé zbraně si můžete postupně upgradovat, aby měly další vlastnosti a byly silnější, a to za plnění výzev i speciálních bodů, které získáváte hraním. Stakegun proto pak může střílet tři kolíky najednou a v sekundárním módu střílet granát, který se navíc rozletí na několik menších, což se hodí hlavně při likvidaci větších hord protivníků. Systém upgradu jednoduchý, ale má na hraní postupně velký vliv a není radno ho ignorovat.

Kromě zbraní hrají v novém Painkilleru důležitou roli i tarotové karty, které k této značce neodmyslitelně patří. Postupně si můžete odemknout až 44 karet. Každá vám pak poskytne nějaký ten pasivní bonus, třeba větší poškození, ochranu před výbuchy a tak dále. Jde tedy o další zajímavou vrstvu hratelnosti, která tu prakticky nahrazuje klasičtější RPG systémy.

Protože má Painkiller pouze tři biomy s celkově devíti raidy/misemi, není problém ho proběhnout za nějaké čtyři hodiny. Vývojáři chtěli hodně stavět na znovuhratelnosti, abyste si mohli postupně odemykat další zbraně, vylepšovat je, případně si zpřístupňovat další tarotové karty. Možná to budou mít někteří hráči jinak, ale dle mého názoru v současnosti Painkiller nenabízí dostatečně kvalitní obsah, aby u sebe udržel po delší čas. Tady ještě zmíním, že po dohrání jednotlivých biomů si můžete zkusit survival režim Rogue Angel. V něm se vám vždy náhodně generují místnosti s úkoly, přičemž na konci se pak znovu utkáte s jedním z bossů hlavní části. Bohužel tento režim nenabízí nic nového a originálního, takže když ho několikrát dokončíte, motivace ho dále hrát je spíše nulová.  

Co mohu jednoznačně pochválit, je nadprůměrná a kolikrát opravdu působivá vizuální stránka. Painkiller je prostě pěknou střílečkou, využívající většinu předností Unreal Enginu. Jednotlivé úrovně mají velkou míru detailů, líbí se mi i modely nepřátel nebo realistické nasvícení. Navíc běží po většinu času ve stabilních 60 snímcích. Jen sem tam se mi stalo, že se hra na vteřinu zasekla, a to bohužel i během akce. To by se rozhodně dít nemělo. Také sem tam zazlobí fyzika, ale většinou jde naštěstí jen o úsměvné situace, které nemají za následek, že něco nemůžete splnit. Dobré je i ozvučení, jen metalový hudební doprovod mi přijde průměrný a svoji kvalitou se soundtracku z DOOMa nebo původního Painkillera ani trochu nepřibližuje.

Mnoho hráčů nebude moci novému Painkillerovi odpustit hlavně to, že nejde o Painkiller, ale spíše jen o další variaci na DOOMa bez vlastní identity. Nemohu ale říci, že bych se u hraní vyloženě nudil nebo byl z něj otráven. Zbraně jsou zábavné a je radost z nich střílet, gunplay je dobrý a potěší i vizuál. Jenomže design úrovní je průměrný, náplň nezajímavá a nepotěší ani skutečnost, že vše je možné vyzkoušet během jednoho večera. Motivace pak točit tento obsah neustále dokola, a to i třeba v rámci kooperace s kamarády, abyste si mohli odemknout všechny upgrady, karty nebo skiny postav, je spíše nulová. Painkiller není žádný průšvih, ale zároveň ani nejde o hru, která by vám více utkvěla v paměti. A ani nejde o hru, kterou byste si museli jít hned teď koupit.