Ghost of Yōtei

Recenzovaná verze: PlayStation 5 Pro

Když jsem dohrál rozšířenou režisérskou verzi hry Ghost of Tsushima na konzoli PlayStation 5, řekl jsem si, že nyní je příběh Jina Sakaie konečně kompletní. Nejen, že Jin zabránil Mongolům ovládnout ostrov Cušima, ale konečně se na ostrůvku Iki vypořádal i se svojí tíživou minulostí. Zároveň jsem věděl, že se ze hry stal natolik velký fenomén s obrovskou základnou fanoušků, že je jen otázkou času, než vznikne pokračování. Popravdě jsem byl docela zvědav, kam značku vývojáři posunou a jestli budou pokračovat s Jinem, což by byla svým způsobem spíše sázka na jistotu, nebo se rozhodnou pro zcela nového hrdinu a nějakou jinou zajímavou událost z japonské historie. Nakonec je správně druhá možnost, protože koncem minulého roku byla oznámena hra Ghost of Yōtei.

Hra Ghost of Yōtei se odehrává na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století na druhém největším japonském ostrově Ezo (Hokkaidó), což je severní a v ne tolik obydlená část Japonska. Ostrov plný nekončících pastvin a divoké přírody kolem majestátní hory Jótei, který je zajímavý i tím, že není v tom čase pod správou Šóguna. I proto se zde nacházejí nejrůznější roninové a další pochybné existence, které chtějí utéci před svým starým životem, takže ačkoliv jde o na první pohled nádherné místo a ráj na zemi, je také hodně nebezpečné. No a zde pod horou žije malá holčička Acu. Jednoho večera je její rodina při velkém masakru zabita a ona sama je přišpendlena katanou k hořícímu stromu lordem Saitónem a jeho přisluhovači v maskách, který si nárokuje ostrov Ezo a rád by ho ovládl.

Acu, která měla toho večera zemřít i se svoji rodinou, se naštěstí podaří uniknout a po šestnácti letech na jihu se vrací do Eza, už jako zkušená válečnice a osamělý duch Onryō, aby vykonala svoji pomstu a zlikvidovala všechny členy Jóteiské šestky, kteří mohou za smrt její rodiny, jejichž jména má na šerpě, kterou nosí neustále na sobě. Není to samozřejmě nic jednoduchého, navíc bude muset Acu zjistit, jestli zvolená cesta nevede jen k další smrti a utrpení, a jestli je to její budoucnost, kterou chce žít.  

Ačkoliv jde v základu o docela jednoduchou zápletku, která byla viděna už v mnoha hrách (je patrná i inspirace některými klasickými japonskými filmy nebo Kill Billem od Quentina Tarantina), a ostatně na pomstě stál i předchůdce Ghost of Tsushima, líbí se mi hrozně její nadstandardní zpracování i skutečnost, že vývojáři opět nešetří spoustou emotivních a velkolepých scén, výborně zrežírovanými filmečky, dobře napsanými rozhovory i velkými zvraty, které dokážou zavrtat do sedačky. Postupně si budete skládat dohromady celý obrázek o tom, co se osudné noci stalo, jaké jsou motivy jednotlivých postav. Velký vliv na zážitku má i hlavní hrdinka Acu. Ačkoliv si mě z trailerů moc nezískala, nakonec jsem si ji během hraní oblíbil, protože je skvěle zahraná a díky flashbackům budete časem brát pomstu dost osobně, stejně jako mnohé další postavy, podpořeny kvalitním dabingem (japonským i anglickým), které během hraní potkáte.

Některé vám budou jen pomáhat s vybavením, další vás budou učit zacházení s novými zbraněmi, případně se zapojovat přímo do vašeho boje a stanou se klíčovými spojenci, jejichž osud vám určitě ukradený nebude. Zde rozhodně nechci spoilerovat, protože vývojáři toho před vydáním toho v tomto ohledu zase tak moc neprozradili a nerad bych vám zkazil zážitek. Jediný vlk byl potvrzen už v prvním traileru. K němu se ještě dostanu. Co ale mohu nyní ještě zmínit, je výborně zpracovaná Jóteiská šestka, která ovládá Ezo, a ačkoliv slibuje lidem svobodu, spíše jsou jejími otroci, navíc neváhá páchat různá zvěrstva, nad nimiž jsem kroutil hlavou, aby si upevnila moc. Některé členy jsem opravdu nesnášel a přál si, aby je hlavní hrdinka připravila o jejich hlavu ostřím svého meče. Další jsem litoval, protože měli stejně tragickou a nepěknou minulost jako hlavní hrdinka.

Hra Ghost of Yōtei začíná velkou akční sekvencí a ta vyvrcholí v momentě, kdy vyjedete z lesa a najednou se před vámi objeví nádherná scenérie s horou Jótei v pozadí, poletujícími kachnami a krásnými pastvinami, kde se prohánějí divoký koně. Pamatujete, jak jste vyjeli z lesa v Ghost of Tsushima za doprovodu burácející hudby a ocitli jste se na rozlehlé louce s vysokou trávou, kterou Jin hladil rukama z koně? V Ghost of Yōtei je tato scéna ještě znatelně působivější, až mi u ní spadla brada. Jde o parádní navnadění do dalších hodin hraní.

Ze začátku jsem byl naprosto ohromen, protože hned na mě dýchla jedinečná atmosféra ostrova Ezo, který má spoustu zajímavých a rozmanitých oblastí s jedinečnými výhledy a scenériemi, od pastvin po různá údolí, husté lesy, pobřeží, kde se o skály rozbíjejí vysoké vlny, nebo zasněžené vrcholky hor se zamrzlými jezery. Ezo, které je velikostně zhruba stejné jako Cušima, je bez debat jeden z nejhezčích a nejpůsobivějších herních světů, jaký jsem v poslední době navštívil, se spoustou detailů a hlavně tajemství. Už jen samotná jízda po něm na koňském hřbetu je velkým zážitkem, jakým byla třeba u nezapomenutelného Shadow of the Colossus, který vývojáři umocňují možností přepínat plynule skrze stisknutí R3 do širokoúhlého ultrawide zobrazení. Kamera se pak od Acu a jejího koně vzdálí a ukáže mnohem větší kus světa, což jsem využíval hodně často, stejně jako Photo režim s velkým množstvím nastavení. Během recenzování jsem pořídil přes tisíc obrázků, což se mi ještě u žádné jiné hry nikdy nestalo.  

Na hře Ghost of Yōtei se mi kromě nádherného světa hrozně líbí, jak vývojáři s prostředím pracují, neservírují hráči vše přímo pod nos a dávají mu naprostou svobodu. Nemáte totiž na mapě miliony otazníčků s místy zájmu, jako je tomu u řady jiných open-world her, ale vše si musíte najít sami, včetně vodítek k hlavní příběhové lince. Ať už jen toulkami po Ezu a tedy průzkumem, případně prohlížením si krajiny svým dalekohledem, vyslýcháním poražených protivníků, rozhovory s NPC postavami nebo kupováním mapek od kartografa, který mapuje místní krajiny pro Šóguna. Postupně se tak dozvídáte o Ezu více a dostáváte i velké množství vedlejších aktivit a úkolů, které vás zavedou do míst, které během hlavní příběhové linky nenavštívíte. Nikdy jsem ale neměl pocit, že bych byl obsahem přehlcen a nevěděl, do čeho se dál pustit. Hra obsah dokáže dobře dávkovat.

Jak navíc roste věhlas hlavní hrdinky Acu a šíří se kolem ní nejrůznější legendy, svět se pro ni stává čím dál nebezpečnější. Hlavní padouši z Jóteiské šestky se jí totiž začínají bát a za svoje bezpečí neváhají slušně zaplatit. Nejprve proto po ní jdou námezdní lovci, protože je na ni vypsána hodně tučná odměna, později se po světě nachází i různé pasti, které ji mají zpomalit a pokud možno připravit o život. Svět tedy postupně reaguje na cestu Acu a podle toho se mění.

Po světě můžete cestovat po svých nebo pomocí svého věrného koně, jemuž na začátku můžete dát jméno a vybrat si barvu. Ten vás bude následně doprovázet, přičemž je možné mu pořizovat nová krásná sedla v různých barvách. Když navštívíte různé lokace, je možné do nich následně cestovat skrze rychlé cestování. Načítání je bleskové. Zajímavostí je, že prakticky kdekoliv ve světě můžete vytvořit kemp, kde je možné se najíst, díky čemuž získáte určité boosty, ale také si můžete u ohně odpočinout, případně zahrát na Šamiset nějakou pěknou písničku. Také můžete přivolat k rozdělanému ohni své společníky v rámci vlčí smečky, kterou si postupně rozšiřujete. Někteří pro vás budou mít úkol, jiní zase nějaké to vylepšení, které následně v boji může pořádně pomoci. Jejich přivolání k ohni je fajn, protože je nemusíte složitě hledat na mapě.

Nyní se už dostávám k tomu základnímu, a to jsou souboje s protivníky. Vývojáři vycházejí z dobrých základů z Ghost of Tsushima. Opět se můžete těšit na taktické a filmově vypadající souboje s protivníky, během nichž nechybí usekané končeny a velké množství krve, která nově krásně dopadá na sníh, případně drží na oděvu hlavní hrdinky. Acu má na začátku jen svoji katanu, s níž už hodně prožila, ale později se naučí ovládat dvě katany najednou, Jari, Kusarigamu a Ōdachi. Každá zbraň je jiná, a to nyní nemyslím jen vzhled, ale i útoky, komba a vlastnosti, a hlavně se hodí do odlišných situací, takže nahrazují postoje z Ghost of Tsushima. Třeba katana je dobrá při boji proti protivníkům, kteří mají také v ruce katanu. Dvě katany využijete zase proti Jari, Ōdachi ne dobrá proti silným velkým protivníkům, no a Kusarigama umí rozbíjet silným útokem štíty. Mezi zbraněmi je možné v boji plynule a rychle přepínat dle situace, což přidává do hry další taktické možnosti. Správné vybrání zbraně může kolikrát rozhodnout o výsledku bitvy, zvláště na vyšší obtížnosti, kde jsou protivníci celkem přesní a způsobují těžká zranění.

Umělá inteligence protivníků byla od Cušimy vylepšena, takže jsou všímavější, kolikrát agresivnější a umí nové triky, s nimiž sem tam dokážou pořádně zatopit a pěkně překvapit. Třeba když vyrazí Acu zbraň z ruky. Ta se tak ocitne proti nim s holýma rukama. V ten moment musí uhýbat jejich výpadům a zároveň se pokusit svoji zbraň sebrat ze země, aby mohla znovu bojovat. Většinou bude Acu čelit řadovým samurajům, roninům či šinobi, které může vyzvat na souboj, jako tomu bylo u prvního dílu a postavit se jim z očí do očí, nebo se je pokoušet likvidovat pěkně potichu skrze stealth. Ačkoliv Acu musí čelit většině problémů sama, pokud ji nebude někdo v rámci hlavních misí doprovázet, může si na pomoc přivolat i jednu zajímavou pomoc, a to vlka. Ten ji může pomoci v infiltraci táborů či během vyzvání protivníků na souboj. Vlk se nejprve objevuje dost náhodně, ale jak si s ním Acu více upevňuje vztah skrze vedlejší linku, dostane později možnost ho kdykoliv přivolat zahráním na Šamiset. Vlk je určitě zajímavý a funkční doplněk hratelnosti, který jsem si oblíbil.

Stejně tak je možné si vylepšovat Onryō schopnosti, díky nimž se budou protivníci Acu více bát, ale také ji to propůjčí hromadu dalších možnosti do boje. Ani v Ghost of Yōtei tedy nechybí jednoduše zpracovaný RPG systém spojený s hledáním speciálních svatyní, jemuž se určitě vyplatí věnovat pozornost, protože na hratelnost má větší vliv, než by se mohlo zdát. Stejně tak jako amulety, které je možné získávat, protože ty zase propůjčují řadu pasivních schopností. Amulety je možné navíc vylepšovat za plnění specifických úkolů, které jsou většinou spojeny s jeho funkcí.

Zatím jsem zmiňoval jen zbraně na krátkou vzdálenost, ale Acu bude moci využívat i zbraně na dálku. Ty sice nehrají tak klíčovou roli, ale jsou dobrým doplňkem a dobrým oživením hratelnosti, navíc některé situace znatelně usnadňují. Mezi těmito zbraněmi je klasický luk s několika druhy šípů, ale také křesadlová puška Tanegašima, případně pistole na kratší vzdálenost Tanzucu, kterou je možné využít i během vyzvání protivníků na „čestný“ souboj (Acu není samuraj, takže nemusí dodržovat kodex a může využít proti protivníkovi vše, co má k dispozici). Ve hře tedy nechybí palné zbraně, které se na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století začaly používat. Do toho má i různé kouřové bomby, nože Kunai a další vychytávky, které rozšiřují možnosti v boji. Také se mi hodně líbí, že sem tam protivníci zbraň po svém skonu upustí. Tu je pak možné sebrat a hodit po jiném protivníkovi a tím ho rychle eliminovat či mu rozbít štít. Ačkoliv tedy soubojový systém staví na dobře známých kvalitních základech, které vývojáři položili v Cušimě, byl docela slušně vylepšen, díky čemuž jsou souboje s protivníky rozmanitější a hlavně zábavnější.

Souboje s řadovými protivníky jsou fajn, ale podle mého názoru vrcholem hry jsou souboje a bossy. Hlavně s členy Jóteiské šestky jsou střety naprosto fantastické, nechybí během nich slušné napětí, rozhovory doplňující příběh a mnohdy jsou plné filmových prostřihů do minulosti, což je něco, co jsem u soubojů s bossy ještě nikde jinde neviděl, a nutno říci, že to vypadá parádně a neskutečně filmově. Nejde ale jen o hlavní šestku, ale vývojáři nešetří ani souboji s dalšími bossy, kteří také představují slušnou výzvu a vždy ukončují nějakou vedlejší příběhovou linku. Více spoilerovat nebudu.   

Zatímco Ghost of Tsushima měla pomalejší začátek a rozjela se pořádně až zhruba v polovině, Ghost of Yōtei má od začátku mnohem rychlejší tempo a servíruje hráči zajímavé a rozmanité mise, které se točí kolem infiltrací pevností, sbírání stop, učení se zacházení s novými zbraněmi a dojde i na velkolepé bitvy mezi členy Jóteiské šestky a klanem Macumae, který chce v Ezu sjednat pořádek. Jak ale asi tušíte, není to tak jednoduché a úplně kladní hrdinové to nejsou. Každopádně i díky výše napsanému jsem se po celou dobu nenudil. Až do samotného konce mě držel nejen zajímavý a hodně emotivní příběh, ale také znatelně vylepšená hratelnost. Často jsem se i přistihl, že se jen tak toulám po světě s větrem v zádech a obdivuji jeho krásy, případně se pouštím do vedlejšího obsahu.

A to hlavně z toho důvodu, že mě hrozně bavilo ho plnit a dozvídat se skrze něj další podrobnosti o Ezu a jeho historii i obyvatelích. K dispozici jsou nejen klasické vedlejší úkoly, které většinou spočívají v něčí záchraně, ale také lovy zločinců, což jsou sami o sobě takové mini příběhy, čištění táborů, v nichž nově nechybí jednoduše zpracované hádanky, nacházení svatyní pro vylepšování hlavní hrdinky, sekání bambusu, koupání se v horkých pramenech pro vylepšování zdraví nebo prozkoumávání mýtů a legend zdejšího světa. To je jen malý výpis toho, co můžete dělat. Ať už se každopádně rozhodnete plnit cokoliv, budete za to odměněni, takže máte i motivaci se do vedlejšího obsahu pouštět. Není nic lepšího než získat novou zbraň nebo nová nádherně a do posledního detailu zpracovaná brnění s jedinečnými vlastnostmi. Druhů brnění je obrovské množství, stejně jako skinů pro zbraně a různých barev. Možností, jak upravit vzhledově Acu je nepřeberné množství a kdo podobné funkce vyhledává, bude v sedmém nebi.

Mě se nakonec povedlo vše splnit za nějakých 60 hodin. Po dohrání hlavní kampaně samozřejmě můžete dál pokračovat, takže se nemusíte bát, že byste nemohli dokončit rozdělané vedlejší úkoly. Zamrzí snad jen absence New Game+, ale je možné že tuto možnost přidají vývojáři po vydání. Ostatně stejně tak to udělali i u Ghost of Tsushima. Na příští rok pak plánují i velké multiplayerové rozšíření Legends. Stejně jako u prvního dílu přinese příběhové survival mise pro dva hráče i režim pro čtyři hráče, kde bude nutné se postavit různým démonům za čtyři odlišné třídy postav. Vzhledem k tomu, že jsem si tento multiplayerový režim v Ghost of Tsushima hodně užil, věřím, že mě bude bavit i nyní. Snad ale také přinese nový raid. Ten v Ghost of Tsushima byl fantastický, nabídl nejen napínavé střety s protivníky, ale také dobře navržené mechaniky.

Ghost of Yōtei je bez debat jednou z nejhezčích her s otevřeným světem, jakou si můžete v současnosti na konzoli PlayStation 5 zahrát, navíc se mi hrozně líbí krásná stylizace, která zdobila už Cušimu. Sice je možné si na fórech a v diskuzích přečíst, že Ghost of Yōtei vypadá prakticky stejně jako Ghost of Tsushima, ale když srovnáte obě hry vedle sebe na televizi a můžete mezi nimi přepínat, rozdíl je patrný. Už samotný svět Ghost of Yōtei je mnohem živější, má obrovské množství objektů a krásných detailů, kolikrát i desítky zvířat na scéně najednou, mnohem větší dohled a některé nové pěkné efekty. Třeba opadání sněhu ze stromů, pokud se jich dotknete, nebo dobře zpracovanou deformaci terénu. Vývojáři si mohli pohrát i s detailnější oblohou, a to nejen za dne, ale i v noci, kdy vidíte na obloze hvězdy nebo polární záři, což když stojíte na nějaké hoře, je neskutečně působivé. A nesmím zapomenout ani na přirozenější změnu denní doby či krásně zpracované počasí. Mluvit o tom, že Ghost of Yōtei nemá žádný vizuální a technologický posun, je proto neskutečně hloupé. A to nejen u světa, ale i postav, které vypadají rovněž velmi dobře, mají solidní animace i mimiku, která reaguje na zvolený dabing, takže u nich poznáte nejrůznější emoce. Během klasických rozhovorů je to už o něco horší, ale pořád jde v rámci open-world her o slušný nadstandard.

Vývojáři stejně jako u Cušimy přidali možnost hru hrát v černobílém Kurosawa módu, který je inspirován slavnými filmy režiséra Akiry Kurosawy. To ovšem není vše. Už dříve vývojáři potvrdili, že přidali i další dva módy, které vznikly ve spolupráci s uznávanými režiséry. Miike mód od režiséra Takašiho Miikeho přidává více bláta a krve, navíc má užší filmovou kameru. Musím říci, že mi docela seděl, a určitě stojí za vyzkoušení. To módu Watanabe od režiséra Šiničiró Watanabeho jsem na chuť nepřišel, protože kompletně mění hudební doprovod, který mi neseděl.

Já jsem hrál hru na konzoli PlayStation 5 Pro, kde má hned čtyři režimy zobrazení. Režim kvality se zaměřuje na nejvyšší možné rozlišení při 30 fps, režim Výkonu na 60 fps při nižším rozlišení a režim Sledování paprsků počítá s lepším osvětlením při nižším rozlišení a 30 fps. Tyto tři režimy jsou i na základní verzi konzole PlayStation 5. Pročko má pro sebe exkluzivní čtvrtý s názvem Sledování paprsků Pro, v rámci něhož si můžete užít kvalitnější osvětlení při 60 fps. Já jsem hrál většinu času na tento režim a musím říci, že hra v něm běží velmi dobře a jen v opravdu několika málo situacích jsem si všiml poklesu. Pokud tedy nebudu počítat filmečky, protože ty běží v každém režimu jen ve 30 fps, což trochu zamrzí, ale dá se s tím žít.

Velké produkční hodnoty a kvalitu Ghost of Yōtei podtrhuje i výborné ozvučení a hlavně hudební doprovod nahraný pomocí japonských nástrojů, o který se postaral uznávaný hudební skladatel Toma Otowa (Ratchet & Clank: Rift Apart, Afrika, Knack, Thor: Ragnarok nebo The LEGO Movie 2). Ten složil řadu snadno zapamatovatelných skladeb i líbivých písniček, které dobře poslouží i při samostatném poslechu, ale hlavně skvěle doprovází toulky po Ezu, epické bitvy, souboje s bossy i napínavé filmečky. Jsem moc rád, že Ghost of Yōtei má svůj vlastní jedinečný soundtrack, který není postaven na základech Ghost of Tsushima, což mu dodává vlastní identitu a jedinečnost. Ale hlavně, i když je jiný, je stejně skvělý.

Než svoji recenzi ukončím, musím zmínit ještě přítomnost kompletní textové lokalizace. Přeloženy jsou rozhovory, filmečky, menu i veškeré popisky, takže si hru může užít naprosto každý. Překlad je kvalitní, nesetkal jsem se s žádnou větší nepřesností. Jen informace, že je po dokončení možné pokračovat v hraní, je v angličtině. A také se mi u jednoho filmečku stalo, že titulky nesouhlasily s tím, co postavy říkají. To jsou ale jen drobné nedostatky, kterým se asi u takové rozsáhlé hry vždy objeví, a lze je odpustit.

Po nějakých šedesáti hodinách opouštím Ezo s úsměvem na tváři a plný dojmů. Vývojáři mi totiž dokázali naservírovat krásný emotivní příběh o pomstě s dobře napsanou hlavní hrdinkou a dalšími postavami, nádherně zpracovaný svět s různými tajemstvími, který je radost prozkoumávat, zábavný, robustní a propracovaný soubojový systém a velké množství rozmanitých aktivit, u nichž jsem se ani na moment nenudil. To vše je podpořeno velmi dobrým vizuálním zpracováním a skvělým soundtrackem, který stojí za samostatný poslech. Fanoušci nemusejí ani trochu váhat, dostanou výborné pokračování, které v mnohém prvního Ducha hravě překonává, ale šanci by Acu měli dát i nováčci, protože lepší samurajská hra vytvořená s láskou k japonské historii v současnosti neexistuje.