Final Fantasy Resonance

Recenzovaná verze: PlayStation 5

FF Resonance není tak úplně originálním počinem, jak se může jevit na první pohled. V tomto buďme fér, protože Square Enix vytvořil ve spolupráci s vývojáři ze studia Lancarse „pouze“ jakýsi remake, a zároveň duchovního nástupce již ukončené mobilní hry „Final Fantasy Brave Exvius“, konkrétně jeho prvního příběhového arcu s názvem „Lapis“. Z něj si vývojáři půjčili příběh i postavy a vytvořili samostatný titul s vlastní tváří, a pochopitelně bez mikrotransakcí. Základní téma je jasně dané a odvíjí se od fanouškům dobře známé „krystalové“ tématiky tolik typické pro 2D éru Final Fantasy, a jíž nedávno moderně zpracovala také FF XVI. Ve středověkém světě FF Resonance, kde si podávají ruku magie a technologie, udržují rovnováhu mocné elementární krystaly. Vaším cílem, coby hlavního hrdiny, je zabránit jejich zničení, což by znamenalo nepřekvapivě i zkázu celého světa. Notoricky známé téma proto znovu užívá, aby nabídlo nostalgickou výpravu, která je však díky řadě moderních prvků výjimečně svěžím závanem ve stojatých vodách FF série.

 Tíha velkého břemene ochránit krystaly leží na bedrech dvou rytířů z království Grandshelt – Raina a Laswella – kteří spojí síly s tajemnou dívkou Finou, jež se „zrodila“ z krystalu. Společně se vydávají vstříc překrásnému a rozlehlému světu evokujícímu svým vzezřením klasiky FF ságy, především FF IV a FF VI. Úkolem našich hrdinů je zastavit zdánlivě nemilosrdné a všemocné uskupení zvané „Sworn Six“ (Šest přísahajících), které chce zničit všechny krystaly a uvrhnout tak svět do temnoty a neštěstí. Přes pomalejší rozjezd, záplavu RPG klišé a mnohdy i plochých dialogů se po prvních třech kapitolách rozjede dlouhá – samotný příběh je minimálně na 40 hodin čistého herního času – a překvapivě zajímavá zápletka dávající vzpomenout časů, kdy měly JRPG z dob 2D éry mnohem větší hloubku, přesah a emoční jiskru než řada dnešních titulů. Na výpravnosti dodávají nejen kompletní dabing herních cutscén, ale i chvályhodná snaha vyprávět důležité pasáže příběhovými filmečky, ve kterých se daří tvůrcům vykouzlit scenérie, jenž žánr 2D-HD ještě nepřinesl. Právě v Resonance dokázal Square Enix ze všech svých dosavadních 2D-HD titulů nejlépe skloubit dvourozměrné (2D) pixelové postavy a objekty s trojrozměrným (3D) prostředím. Je úžasné sledovat, že i v roce 2026 je stále možné technologicky posouvat žánr, který – jak se zdálo – již dosáhl svých limitů.

Hra nabízí vše, co bylo pro FF sérii kdysi stěžejní, a zároveň ikonické. Tedy vše, co dnešní FF série odmrštila jako zastaralé a neodpovídající současným žánrovým trendům. V Resonance máme širý svět s několika kontinenty, jednotlivými regiony, desítkami dungeonů a městy i vesnicemi. V pozdější fázi hry můžete rozlehlou světovou mapu prozkoumávat dokonce i za pomoci obligátní vzducholodě. Vrací se nejen náhodné souboje, jejichž častá frekvence je mnohdy neúnosná, ale také Espeři! V průběhu hry jich můžete naverbovat celkem 9 (Siren, Ramuh Carbuncle, Titan, Ifrit, Shiva, Leviathan, Odin a Bohamut). K tomu si připočtěte náhodné souboje, propracovaný job systém, početnou partu hratelných postav, skryté, a zároveň nepovinné super-bossy a všemožné odkazy na FF sérii jako takovou. Máte tudíž před sebou koktej toho nejlepšího, co přinesla Final Fantasy za oněch téměř 40 let.   

 Páteří soubojového systému není překvapivě prvek ATB (Active Time Battle) symbolizující zlatou éru FF v 90. letech 20. století, nýbrž klasický tahový systém se zobrazením pořadí na časové ose po vzoru FF X. Díky tomu se opět vrací do série možnost strategického uvažování, rozvahy a kalkulací, jak si dopředu promyslet taktiku na komplexní bitevní šachovnici v závislosti na tom, kdo je a bude vzápětí na tahu, či vyloženě vyšachovat ze hry blížící se úder protivníka. To vše vzaly z portfolia fanoušků moderní díly sázející již výhradně na real-time souboje a hack and slash prvky. Aby působila Resonance moderně a neustrnula v póze pouhého herního reliktu z minulosti, zakombinovali vývojáři do soubojů nejen elementární afinitu, ale zejména uvádění nepřátel do stavu dezorientace a dočasného ohromení, tj. nám dobře známý prvek „staggerování“, s nímž jsou poslední FF neoddělitelně spojeny.

Každá z postav v Resonance disponuje vlastní sadou živlů, ať již prostřednictvím kouzel nebo fyzických útoků obdařených elementární silou. Postavy si navíc mohou přivlastnit konkrétní job (Povolání), který má v Resonance podobu tzv. Visions. Zde se projevila důmyslnost vývojářů zdaleka nejvíce. Nejenže spojili nostalgii a okatý fan servis, neboť Visions nejsou nic jiného než reinkarnace všech protagonistů z minulých FF titulů od FF I až po FF XVI, ale zároveň poskytli hráčům unikátní možnost kombinovat Povolání, využívat jejich schopností a dle toho si upravovat strategii. Visions jsou skvělí, už jen tím, že k jejich získání musíte navštívit svatyně rozeseté po celém herním světě a absolvovat promluvu s mocným Krystalem, který vám nejprve řekne o daném FF hrdinovi a jeho cestě (tj. retrospektiva té dané FF hry) a podrobí vás malému kvízu, načež získáte jeho job. Úchvatné je sledovat také filmečky při animacích s vyvoláním jejich schopností přímo v bitvě (podobné CGI animace jsou i u Esperů). Avšak nevyváženost abillit u Visions, jejich relativně snadné získání, ještě snadnější obměňování v Menu a možnost zasadit postavě větší množství naučených dovedností způsobují kontraproduktivní efekt přesílení, a to především v prvních kapitolách.

 Tomu napomáhají i někteří nepříliš rozumně vytvoření bossové v první polovině hry mající založení zpravidla vždy jen na jednom konkrétním elementu, tudíž je snadné uzpůsobit na ně taktiku. U robo bosse je například zjevné, že stačí dát postavám joby podporující element blesku a souboj se pak stane mnohdy procházkou růžovým sadem. Přesto májí i takové souboje svou dynamiku, náboj a jsou nebezpečně návykové. Zamilujete si je stejně jako své hrdiny. Postav je ve hře k dispozice osm a mají navíc unikátní schopnosti. Hlavní postava Rain (základní role Sentinel) je v podstatě klasický tank s nímž je možné uštědřit nepřátelům těžká fyzická poškození. Jeho přítel Lasswell (základní role Breaker) je skvělý na uvádění nepřátel do stavu staggeru, a navíc se hodí proti nepřátelům citlivým na poškození elementem ledu a blesku. Fina (základní role Medic) je klasický léčitel a jako jediná postava umí přivolávat Espery. Oproti tomu Lid (základní role Commando) umí dostat nepřátele do staggeru a nadto jim způsobit dost ničivé poškození fyzickými útoky. U Nichola (základní role Synergist) se budou hodit jeho schopnosti zakouzlit silná podpůrná kouzla (buffy) a léčení. Jake (základní role Commando) je dobrý na fyzické útoky. Archwitch Fina (základní role Saboteur) to umí skvěle s černou magií a je vhodná i pro sesílání debuffů na nepřátele. V neposlední řadě je tu Sakura (základní role Commando), která vyniká v kouzlení buffů a sesílání elementárních kouzel.

 Variabilita a unikátnost postav bohužel v první polovině hry moc nevynikne, protože vaše parta bude povětšinou přesílena a skutečné výzvy se dostaví až později. Je velká škoda, že se nepodařilo vyvážit obtížnost alespoň do té míry, aby museli hráči kombinovat, taktizovat a používat své hlavičky už od samého počátku. Rozumíme tomu, že Square Enix cílil spíše na mainstreamové publikum (částečně i se snahou jim „prodat“ minulé FF díly, na které silně pomrkává), ale měl si uvědomit, že ke hře zasedne i řada veteránů odkojených např. FF III či FF V, kde byl job systém jeden z nejkomplexnějších a nejlepších ve 2D éře. Naštěstí je zde mimo příběhových soubojů i dost jiných výzev v podobě nepovinných bossů, u kterých oceníte všechny schopnosti, jež soubojový systém nabízí. Například speciální útoky, které je možné aktivovat až při obdržení většího počtu poškození, tzv. Limity. U bojů s těžšími oponenty už musíte obecně hodně přemýšlet a strategicky uvažovat. Kromě toho jde i o důvtip a nutnou dávku předvídatelnosti v situaci, kdy zvažujete, zdali podpořit své bojovníky podpůrnými kouzly či naopak seslat na nepřítele nějaké debuffy. Navíc se Visions sice učí abillity spolu s vámi tím, že postupují na vyšší úroveň díky přídělů speciálních zkušenostních bodů získaných po každé vyhrané bitvě, ale úroveň samotných Visions už musíte zvyšovat ručně použitím speciálních a vzácných předmětů.

Soubojový systém vás chytne a nepustí. Dokáže i solidně odměnit zkušenosti a převahu na bojišti. Když se vám například podaří omráčit jednoho či všechny protivníky, aktivuje se rozsáhlá fáze „omráčení“, během které mohou zaútočit všichni aktivní členové čtyřčlenné party. Takový super útok je poté zakončen speciálním útokem vašich Visions, při kterém budete sledovat krásný a efektivní přechod pixelové grafiky v dechberoucí krátké CGI filmečky s oblíbenými hrdiny, jež fanoušci dobře znají desítky let. A věřte nám, vidět např. Zidana (FF IX) nebo Terru (FF VI) v moderní grafice způsobuje nepopsatelný záchvat nostalgie a touhy po remaku těchto nezapomenutelných FF dílů. V nostalgii a fan servisu je Resonance obecně velmi silná a má to kouzlo zabrnkat na ty správné sentimentální struny u většiny hráčů, pro které není FF jen herní série, ale i kus života (a mnohdy i vlastní identity). Čím více nad hrou přemýšlíte, tím více si uvědomujete, že je to vlastně ta nejlepší pocta celé sérii, a zároveň důstojná oslava blížícího se kulatého výročí.       

Ještě je nutné se zdržet u technické stránky a audio-vizuálu. Už zaznělo, že Resonance má zřejmě nejlépe zpracované filmečky ve stylu HD-2D. Jedná se o doklad toho, jak efektivně a působivě lze k 2D animaci přistupovat, mají-li vývojáři úctu k éře, která v mnoha směrech definovala herní průmysl. Díky důmyslné kameře, izometrickému pohledu, dynamice animací postav plynule se pohybujících při jednotlivých filmečcích a mnoha dalším technologickým trikům se proměnila Resonance v několika rozměrový skvost. Samotné postavy a prvky jsou tvořeny klasickou pixelovou grafikou ve stylu éry konzole SNES, zatímco herní svět, efekty a hloubka scény jsou renderované v trojrozměrném prostoru. Výsledek je úchvatný, protože sledujete hru, která je staromódní, a přesto moderní. Korunu všemu nasadila barevná paleta světa i postav v něm žijících, díky čemuž opětovně ožívá optimisticky laděná FF balada plná naděje a krásy. Vše je kromě toho plynulé, bez rušivých prvků nahrávání a různých technologických poklesků.     

 Podařilo se zajistit i kvalitní soundtrack, který drží laťku kvality velmi vysoko. Od 2D JRPG se ani nečekalo nic jiného. Hudba je po celou dobu na nadprůměrné úrovni s mnoha krásnými skladbami kombinujícími více žánrů. Nechybí tklivé melodie, pomalé skladby, energické elektronické kousky ba dokonce narazíte i na experimentální skvosty, za které by se nemusel stydět ani otec FF hudby Nobuo Uematsu. Klavírní jazz kombinující orchestrální metal s latinským sborem. Šílené? Rozhodně! Ale i to je a odjakživa bylo kouzlo Final Fantasy. Velmi dobrý se nám jevil i anglický dabing, pro který se kupodivu najali profesionální herci, což je hodně znát. I v tomto drží hra vysoký standard a je vidět, že Square Enix šlo o to, aby s Resonance zaválel u západních recenzentů. Dle nás i většiny herních kritiků to účel splnilo.  

 Final Fantasy Resonance je přesně ten titul, který Square Enix potřeboval, aby dokázal většině fanoušků, jak moc si váží své slavné minulosti a silných kořenů. Bez zaváhání oprášil vše, co sérii kdysi definovalo a proslavilo, obalil to fenomenálním pixelovou stylizací a ve HD-2D hábu razí cestu novému směru herní tvorby – herně vytříbených titulů archaického vzezření, ale o to větší hloubky. Najdou se chybičky, například nevyvážená obtížnost a občasná plochost i naivita v dialozích a příběhovém podání. Avšak v tom hlavním, což je představení klasické FF hratelnosti stojící na průzkumu světa, variabilním systému Povolání a nostalgickém pošilhávání po slavné éře, si vede znamenitě. Vše navíc funguje jako fan servis, který potěší, ba dokonce nadchne. Je to po právu jedna z nejlepších HD-2D her v tomto desetiletí. Tohle se nám líbilo. A moc!