Castlevania: Belmont’s Curse

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Castlevania je pro mě série, kterou jsem začal aktivně vnímat a hrát až s příchodem Lords of Shadow. Ta paradoxně neměla tu pravou esenci skutečné Castlevanie, ale jako rubanice ve stylu God of War fungovala moc dobře. O to hůře se mi kouše následné zklamání z Lords of Shadow 2, což byla naprostá tragédie a kvalit svého předchůdce ani zdánlivě nedosáhla. Nově vydaný Belmont’s Curse nemá s Lords of Shadow nic společného, ale vrací se ke kořenům, a tedy se přibližuje klasickým 2D legendám, jako je zejména fanoušky hodně ceněná Castlevania: Symphony of the Night.

V nejnovějším díle se dostáváme do roku 1499, přičemž příběh se odehrává ve francouzské Paříži. V ulicích to vypadá velmi podobně jako to, co aktuálně můžeme vidět ve zprávách. Mnoho budov a lidí podlehlo plamenům a ulicemi se procházejí monstra a démoni. Ideální příležitost pro zápis do kroniky rodu Belmontů. Trevor Belmont vyráží do boje, přičemž ho doprovází jeho mladá dcera Rose, která je hlavní hrdinkou nového dílu.

V průběhu hry narazíte na krátké příběhové cutscény a sem tam si vyslechnete nějaké podrobnosti o dětství Rose a jejích rodičích, ale popravdě mi toho přišlo poněkud málo. Děj je tu spíš taková nutná kulisa a samotná hrdinka ani další postavy se během hry nějak výrazně nevyvíjejí, což je dle mého názoru škoda. Spíše tu slouží jako prostředek, jak vám coby hráčům zprostředkovat pouze to nejnutnější a nabídnout pár drobných mrknutí na celé univerzum. Oproti již zmíněné Lords of Shadow, ale také několika dalším dílům Castlevanie, je to velký krok dozadu, neboť tam byl děj slušným hnacím motorem.

Zklamáním je zejména fakt, že hra toho nováčkům vysvětluje opravdu pomálu a opět staví na tom, že je potřeba porazit Drákulu. Motivace Rose bojovat v zájmu lidstva je tak spíše čistě přirozená a nic moc na tom nemění ani fakt, že po své matce zdědila záhadné tarotové karty, které jsou zřejmě něčím víc, než by sama čekala.

Už v prvních minutách hraní se mi vybavila jedna hra, kterou nás Ubisoft oblažil před téměř třemi lety. Řeč je o Prince of Persia: The Lost Crown, které jako by nová Castlevania z oka vypadla. Jak už jsem zmínil výše, na Belmont’s Curse pracovalo pod záštitou Konami studio Evil Empire. Od něj jsme se v minulosti dočkali The Rogue Prince of Persia nebo Dead Cells, které dokonce nabídlo zdařilé rozšíření s tématikou Castlevanie – Return to Castlevania. Klíčovou otázkou ale zůstává, proč se nová Castlevania nepokouší o něco nového?

Jde o úplně typickou a ničím nevybočující metroidvanii. Což je vlastně škoda, protože samotná Castlevania je součástí tohoto žánrového označení (Metroid + Castlevania). V rámci 2D prostředí se můžete s Rose pohybovat do stran, skákat nahoru a dolů, vyhýbat se různým pastím a bojovat s docela rozmanitými, po stránce designu zdařilými a hlavně záludnými nepřáteli. Kromě pár speciálních dovedností se tak titul ničím významně neliší od předchozích dílů ani žánrové konkurence.

Soubojový systém je tu poměrně standardní a nenabízí ani žádná významnější komba. Zpestřuje ho pouze výběr konkrétní zbraně, kterou navíc můžete podpořit kouzly. Ta se vybírají pomocí tarotových karet, díky čemuž můžete na nepřítele poslat zápalnou bombu, bumerang a další vychytávky, takže souboje jsou postupem času více rozmanitější. Co mě osobně ale dost iritovalo, je fakt, že Rose nemůže na začátku hry žádný z útoků vykrýt, a tak musí neustále využívat skoky a rychlé úhyby. Parírování je možné až později. Pasivně se vám pak vylepšují schopnosti tří různě zvolených relikvií.

Herní mapa je uzpůsobena tak, že do některých lokací se musíte vracet, abyste v nich vykonali požadovanou akci. K tomu vám pomůže speciální bič, s nímž se lze přitahovat nebo se na něm houpat. Neslouží tedy jako v předchozích dílech Castlevanie k likvidaci protivníků. Pak je tu také speciální světlo, díky kterému můžete odhalovat skryté stěny, což vám umožní projít do míst, kam se normálně nedostanete. Později nechybí ani dvojskok, který na začátku poněkud nesmyslně absentuje. Časem získáte také schopnost prorážet specifické stěny a otevírat si tak nové cesty. Schopností tedy Rose během hraní získá docela dost.

Velkým překvapením byla v prvních hodinách obtížnost hry. Řekl bych, že na některých místech je až zbytečně brutální. Například první boss mi dal zabrat a trvalo mnoho pokusů, než jsem se přes něj prokousal. U každého dalšího jde o to, abyste dobře zvládli jeho taktiku, a nakonec ho udoláte. Jenže první pokusy jsou učiněným peklem a hra vás nutí k průzkumu mapy, abyste získávali zkušenosti a zvyšovali své statistiky. Po každé smrti či uložení u zrcadla se všichni nepřátelé (vyjma bossů) znovu objeví. A věřte nebo ne, ale záchytné body jsou od sebe dost daleko.

Od autorů je dost fikané, že pokaždé, když se na bosse vydáte znovu, čeká vás likvidace znovuobjevených nepřátel nebo vyhýbání se jim. V některých případech je to dost otravné a zbytečně tím můžete přijít o drahocenné léčivé lahvičky. Těch není mnoho, ale při troše štěstí jich můžete mít víc než obvykle, pokud některé náhodně vypadnou z nepřátel. Hra se tedy snaží být poměrně nekompromisní, ale faktem je, že v nastavení lze mnoho věcí přizpůsobit tak, abyste jí propluli bez větších komplikací. Důrazně to ale nedoporučuji, alespoň na první průchod, neboť si tím dost zničíte celý herní zážitek.

Za co lze ale autory jednoznačně pochválit, to je velmi zdařilé zpracování světa a celkové mapy. Podobně jako v jiných hrách tohoto typu budete procházet mnoha místnostmi, nádvořími, věžemi a zákoutími. Na jednotlivých patrech budete objevovat nová, vizuálně působivá místa.

Trochu překvapivě nová Castlevania sází i na barevnější motivy, ale vůbec mi to nevadilo. Umně jsou tu zkombinovány také prvky červené, fialové nebo růžové. Hra má celkově takový komiksový nádech a svým zpracováním trošičku připomíná i populární seriál od Netflixu. Díky tomu nádherně vypadají francouzské ulice, věže, katakomby a nakonec i Drákulův hrad. I přes barevnější zpracování musím říci, že hra má kolikrát temnou a velmi dobrou atmosféru. Soundtrack bych popsal jako rockově-elektronický, ale dohromady to funguje skvěle. Najdete tu naprosto famózní skladby, které je radost poslouchat.

Hru zvládnete dokončit za nějakých 10–12 hodin a bohužel se sluší říct, že pak už si na ni nejspíš ani nevzpomenete. Nová Castlevania vypadá a hraje se dobře, jenom nenabízí dostatek důvodů k tomu, aby u ní hráč dále setrval. Odměňuje vás velmi střídmě a spíše vás nechá vytrestat za vlastní chyby, kterých se dopustíte při soubojích s bossy. Belmont’s Curse se bojí trochu více experimentovat a v rámci žánru jen tak klouže po povrchu. Není to špatná hra, ale chybí jí zkrátka něco víc. Nicméně solidní základy pro návrat byly vystavěny a můžeme se těšit na to, co značka přinese v budoucnu.