Call of Duty: WW2

Recenzovaná verze - Playstation 4 Pro

Povedená singleplayerová kampaň v hollywoodském stylu
Tvůrcům rozhodně nebylo, co závidět, protože téma druhé světové války bylo použito již v tolika hrách či filmech, že je opravdu těžké vymyslet příběh tak, aby byl jednak historicky přesný, ale také zajímavý a zábavný.  A začátek kampaně opravdu nepřekvapí – čeká na vás totiž tolik známé vylodění v Normandii za vojáka jménem Daniels, který právě zde poprvé okusí hořkost války, když se poprvé dostává do akce. Většinu příběhové části odehrajete právě za něho, i když si vyzkoušíte i jiné zajímavé postavy. Z počátku jsem měl pocit, že by se příběh mohl nést v komornějším duchu a ukazovat onu surovost války pohledem několika málo vojáků a jejich příběhu ve stínu nejkrvavějšího konfliktu v lidských dějinách. Zhruba v polovině se však vše vrátí do starých kolejích a čekají na vás výbuchy, atmosféra a efekty jako v klasickém hollywoodském filmu („Zachraňte vojína Zussmana“ mrk mrk).  To není nutně na škodu, ale po slibném začátku mohl zůstat příběh více osobní, i když i takto jsou postavy výborně zahrané a příběh zapamatovatelný.

Už díky již zmiňované první misi je jasné, že prožijeme válku pouze z amerického pohledu a je trochu škoda, že se nepodíváme i na jiná bojiště. Se seržantem Piersonem a jeho jednotkou osvobodíme Paříž za pomoci francouzského odboje, poté se podíváme i do promrzlých ardenských lesů a postupně pronikáme do vnitrozemí Německa. Škoda jen, že celou kampaň odehrajete za přibližně 6 hodin (celkem 12 misí a epilog) a rozhodně by mi nevadila klidně dvojnásobná dávka misí, což jsme ale opravdu od CoD čekat nemohli. Příběhová část se mi opravdu líbila (hlavně její první polovina) a to po stránce scénáře i grafiky – ta je opravdu nádherná. Do děje vás ještě více vtáhne výborná hudba, za níž stojí hudební skladatel Wilbert Roget, která vždy přesně odpovídá dané situaci. Ve stealth pasážích je tichá a klidná, naopak při gradujícím střetu se rozezní mnohem hlasitěji a dodává celé akci grády. Hra běží krásně plynule a nestalo se mi, že bych zaregistroval nějaký propad fps či jiné technické neduhy.

Každou misi si samozřejmě můžete několikrát zopakovat a vyzkoušet například těžší obtížnost. Ty jsou ve hře čtyři a já osobně jsem vybral tu třetí, která pro mě již představovala slušnou výzvu, ale ještě nebyla nereálně těžká. Kvalita umělé inteligence rozhodně neurazí – vojáci vám tupě nenabíhají před hlaveň, a naopak se celkem chytře schovávají za překážky, nevykukují ve stejných intervalech vždy ze stejné strany jejich krytu a pokud ve stealth misích objeví tělo, okamžitě spustí alarm a začnou vás hledat. V tento moment nestačí pouze počkat někde v úkrytu, protože jen tak s hledáním nepřestanou.

Dalším důkazem toho, že se tvůrci snažili o návrat starých dobrých stříleček, je fakt, že zde neexistuje autoheal, s nímž ostatně série Call of Duty přišla a neskutečně ho proslavila. A to takovým způsobem, že ho najdeme prakticky v každé hře. Sice vám chvilku bude trvat, než si zvyknete, že se vám zdraví nedoplňuje automaticky, ale je to alespoň částečně příklon k reálnosti a možná i jako v případě Wolfensteina i k nostalgii starých her. Já jsem za toto rozhodnutí tvůrců opravdu rád. Nové lékárničky, případně náboje a granáty, získáváte od svých parťáků z jednotky – po určité době si každému z nich vždy můžete říct, aby vám doplnil zásoby. 

Rychlý a zábavný multiplayer s řadou novinek
Nedílnou a nejoblíbenější součástí Call of Duty je každým rokem jeho multiplayerová část. U té si asi jako prvního všimnete nového hubu nazvaného Headquarters, podobnému například tomu v Destiny či The Division – zde se pohybujete ve třetí osobě po vojenské základně a můžete si zde vyzvedávat odměny za hraní, vybírat si úkoly, vyhledávat 1 vs. 1 zápasy, které jsou zajímavé hlavně při bojích s kamarády, zastřílet si na střelnici a vyzkoušet tak, která zbraň vám vyhovuje a podobně. Nicméně si myslím, že se sem budete vracet jen zřídka. Velkou novinkou je systém divizí, které jsou zde přítomny místo tříd, kdy každá má své unikátní schopnosti a vylepšení zbraní. Je tedy na vás, zda se připojíte pouze k jedné divizi a v té si vyšperkujete všechny zbraně k dokonalosti nebo zda budete střídat různé divize a využívat tak pokaždé jiné schopnosti a perky. Zbraně si odemykáte postupně za získané mince tím, jak levelujete, a tak si například na legendárního Kar98 budete muset počkat opravdu dlouho.

V multiplayeru si po prvním, maximálně několika zápasech, určitě všimnete, že ačkoliv je hratelnost pořád velmi rychlá a frenetická, stavěná na střetech 12 hráčů – 6 vs. 6, zachovávající tvář a vůbec ducha Call of Duty série, trochu se po předchozích dílech uklidnila a připomíná spíše první díly, maximálně Modern Warfare. To je pochopitelně dáno hlavně skutečností, že už nemůžete běhat po zdech a skákat kilometry vysoko, a to se mi pochopitelně líbí. Hlavně i z toho důvodu, že tu zase tak moc nejsou ve výhodě hráči, kteří mají Scuf nebo jinak upravené gamepady, které byly pro předchozí díly základem, jinak jste se prostě nechytali. Rychlost odezvy a celková plynulost hry je v online módu to nejdůležitější, a proto je na první pohled patrná horší grafická stránka. Nevadilo by to, pokud byste se předtím po stejných mapách nepohybovali v kampani – takto je rozdíl na první pohled patrný. Na druhou stranu, v multiplayeru je vždy hlavní framerate, takže se dá toto menší osekání odpustit.

Mapy jsou pro multiplayer kvalitně navržené, prakticky se mi líbily všechny, jen zatím trochu zamrzí jejich počet. Map je jen deset, navíc některé nejsou dostupné pro všechny herní režimy. Mapy ale samozřejmě budou přibývat s DLC, a hned v tom prvním, které vyjde 30. ledna 2018 na PS4 a o měsíc později na PC a Xbox One, bychom se podle náznaků v traileru měli podívat i na území Československa! V tomto odstavci si musím ještě trochu povzdechnout nad skutečností, že výborná, a pro první díly série Call of Duty ikonická, mapa Carentan je dostupná zatím pouze pro majitele Season Passu. Snad ji časem uvolní vývojáři pro všechny, jako tomu bylo v minulosti u podobně exkluzivních map.

Herních módů je v multiplayeru připraveno již tradičně mnoho. Od klasického Team Deatmatche přes Capture the flag, Domination, Hardpoint, Search and Destroy až po nový režim War, občas trochu připomínající Overwatch, z něhož vývojáři asi i čerpali inspiraci. Každopádně v tomto novém režimu vždy jeden tým brání a druhý útočí, a zároveň musí splnit určité úkoly. Poté se strany prohodí a vítězí ten, komu se dané úkoly povedlo splnit v kratším čase. Je to rozhodně zajímavá novinka, ale nemyslím si, že pasuje k rychlé hratelnosti Call of Duty, takže nejoblíbenějším módem určitě nebude. Každopádně klasicky si můžete dát multiplayerové zápasy jak v klasickém, tak náročnějším hardcore režimu, kde je ale zatím omezenější počet herních režimů. 

V prvních dnech bylo velmi nepříjemné padání hry v multiplayeru, kdy servery zřejmě nevydržely nápor tolika hráčů. Připojení do hry trvalo velmi dlouho, někdy jste se vůbec nedočkali a museli znovu spustit vyhledávání hry a občas se nezapočetli získané zkušenostní body na konci zápasu. Od včerejška jsem se ale s těmito problémy nesetkal a tak můžeme doufat, že se je podařilo vývojářům odstranit. Ostatně Call of Duty série se mohla vždy pochlubit stabilními servery, rychlým vyhledáváním a bezproblémovým chodem, takže věřím, že tomu bude do budoucna i zde.

Serióznější zombíci 
Samozřejmě nechybí zombie mód, tentokrát s názvem Nazi Zombies, jehož hlavními hvězdami jsou opět čtyři známí herci. Je tu bývalý zloděj David Tennant (Doctor Who), francouzka Élodie Yung (Daredevil), americký kapitán Ving Rhames (Pulp Fiction) a Katheryn Winnick (Vikings), která ztvárnila německou inženýrku. Zombie si užijete jak sólo, tak hlavně v kooperaci až čtyř hráčů na jedné obrazovce nebo online. Opět se zde setkáme s vlnami nepřátelských zombie nacistů, za jejichž zabíjení získáváme body. Ty poté můžete utratit za zbraně, náboje, vybavení či odemknutí nové části docela dobře navržené, a hlavně rozmanité, mapy, v níž se podíváte postupně i mimo základní uličky do podzemí. Je zde i lehce naznačen příběh pomocí úkolů, které máte plnit. Ty jsou celkem zajímavé a udrží vás u tohoto módu déle, než kdybyste jen dokola odráželi vlny nepřátel. 

Přijde mi, že letos se tento herní režim bere více vážně a nemá takový komediální nádech jako dříve (ano, až na ty nepřátele), což mi vlastně vůbec nevadí, a i zde jsem utopil už pěkných pár hodin. Zatím je přítomna klasicky jen jedna mapa, ale to se pochopitelně změní v příštím roce, až začnou vycházet DLCčka. Přítomnost jedné mapy mi ale nevadí, zvláště, když má tento režim opět obrovskou znovuhratelnost, zvláště, když hrajete s kamarády a komunikujete s nimi. Komunikace je ostatně klíčem k úspěchu, bez ní toho popravdě moc neuděláte.

Call of Duty WW2 je skvělou akční hrou, to bezesporu. Návrat ke kořenům série se opravdu vyvedl a my se po dlouhé době mohli pustit do nelítostných bojů druhé světové války, tentokrát ve skvělém grafickém zpracování. Příběh je sice podle očekávání celkem krátký, ale na druhou stranu dobře napsaný a zapamatovatelný. V multiplayeru se dočkáte přesně takové akce, jakou čekáte – rychlost, neustálý pohyb a malá bojiště. Konečně bez double jumpů a jetpacků, kterých jsem si v posledních dílech užil až až. Potěší samozřejmě dobře zpracovaný zombie mód s množstvím úkolů. Pokud máte rádi historii a patříte mezi hráče, kteří volali po návratu této série k prvním dílům, rozhodně nebudete koupě litovat. Zklamáni by mohli být pouze ti, kteří by od Call of duty čekali strategické boje desítek hráčů v multiplayeru, ale to nikdy tato série neslibovala. Zde je nejdůležitější rychlost, znalost zbraní a map.