Bravo Team

Recenzovaná verze: PlayStation VR

Protože mají vývojáři ze studia Supermassive Games velké zkušenosti s virtuální realitou a třeba Until Dawn: Rush of Blood byla velmi povedená střílečka, očekával jsem, že Bravo Team bude další kvalitní přírůstek do katalogu her pro PlayStation VR, které stojí za zahrání. Bohužel už nyní mohu konstatovat, že se tak nestalo, protože prakticky vše je v Bravo Teamu špatně. Začnu příběhem. Ve hře se chopíte vojáka Johnnyho McNoboodyho, případně jeho ženské verze, jehož konvoj je hned na začátku přepaden, při čemž se zdá, že přišel o život i prezident. Na hlavním hrdinovi, tedy vás, následně je, abyste se dostali z nepřátelského území, které je naplněno neustále respawnujícími se rusky vypadajícími protivníky. Ačkoliv námět měl určitě naději, aby vzniklo něco minimálně zajímavého, bohužel vývojáři nedokázali využít nabízený potenciál. Zápletka tak ve výsledku působí dost nezajímavě, nemastně a nezachrání ji ani několik zvratů, které stejně tak nějak očekáváte.

Pokud by na hře Bravo Team byla špatně jen zápletka, každý by nad tím mávl rukou. Bohužel vývojáři nedokázali ani v dalších aspektech zužitkovat zkušenosti s virtuální realitou, které bezesporu mají. Začnu ale pěkně popořadě. Bravo Team je taktická střílečka s krycím systémem, která je dost podobná třeba sérii Time Crisis. Nemáte v ní tedy klasický volný pohyb, ale přemisťujete se mezi překážkami, zpoza nichž následně střílíte nabíhající protivníky. Tady ale nastávají první problémy. Za každou překážkou se můžete jen otáčet do čtyř směrů, což je kolikrát docela zmatečné, navíc ani vylézání za mnohými překážkami, abyste zaměřili na protivníka, není zrovna ideální. Někdy vás pak hra doslova i nutí, abyste prostě přelezli jinam, protože více se vyklonit nemůžete a vaše zbraň kvůli špatnému úhlu odmítne střílet. Díky mnohdy špatně řešenému krycímu systému tedy hra spíše frustruje, než baví.

Ani pokud hra zrovna nehází klacky pod nohy, není zrovna extra zábavná. Za to může hlavně dost nezajímavý design jednotlivých úrovní, do nichž se podíváte, ale také ubohá umělá inteligence protivníků, kteří jen stojí nebo zmateně běhají po úrovni, do nichž následně sypete olovo z pouhých čtyř zbraní – pistole, samopal, brokovnice a puška. Na rozmanitosti je asi nejvíce vidět, že hra měla dost omezený rozpočet, protože prakticky existují kromě čtyř zbraní jen tři modely protivníků, které likvidujete neustále dokola. Hra tedy dost brzy upadne do stereotypu a začne nudit, takže se musíte i přemáhat, abyste pokračovali v hraní. A hru rozhodně tady nezachrání skutečnost, že si můžete zastřílet ve virtuální realitě, což by bylo jinak hodně lákavé a zajímavé. Ostatně Until Dawn: Rush of Blood ukázal, že to může být docela dobrá zábava.

Co alespoň v hratelnosti potěšilo, je míření se zbraněmi, které je celkem realisticky zpracováno. Na samopalu nebo pušce máte zaměřovač na delší vzdálenost. Nejprve jsem ve hře automaticky hledal tlačítko, jak zaměřit, ale následně jsem zjistil, že zbraň stačí dát blíže k oku, tedy její zaměřovač, což je docela pěkný efekt, který působí i dost reálně. Za toto tedy mohu vývojáře celkem pochválit, ale jde prakticky o ojedinělou věc. To je vážně škoda. Jinak můžete hru ovládat skrze DualShock 4, ale také PlayStation Move ovladače, dokonce vývojáři podporují periférii Aim controller, která ale zážitek z hraní moc neobohacuje a rozhodně ho ani nezachraňuje.

Než začnete hrát, máte na výběr ze tří režimů. Můžete si dát celou kampaň s kamarádem v kooperaci. Když ho zrovna nemáte, hra vám může vyhledat nějakého náhodného živého kolegu, který bude sedět třeba na druhém konci Země. Je ale také možnost projít celou kampaň offline s umělou inteligencí. Počítačem ovládaný kolega je celkem solidní, sem tam něco zastřelí, dokáže vás krýt i zvedat, když to dostanete do škeble a smrtka se začne nebezpečně přibližovat.

Když nebudete moc spěchat, vydrží vám Bravo Team na zhruba čtyři hodiny, což je u VR her tak trochu standard. K opakovanému hraní vás následně už nic netáhne, pokud tedy nechcete vysbírat všechny trofeje a získat další platinu, která je relativně lehká, zvláště pokud máte kamaráda, s nímž byste mohli hrát v kooperaci. Po dohrání se vám následně odemkne i speciální Time Attack režim, v němž jde jen o to, abyste splnili další úkoly a nahráli co nejvíce bodů za zabíjení protivníků. Popravdě jsem nenašel moc důvodů, proč se do tohoto režimu pouštět a projít v něm celou hru znovu.

Pokud jste dočetli až sem, určitě se ptáte, jestli je něco, za co mohu Bravo Team vůbec pochválit. Moc toho opravdu není, ale mezi to lepší a povedenější zcela jistě patří vizuální zpracování. To je na poměry VR her na docela vysoké úrovni, levely jsou detailní, to samé se dá říci i o zbraních či protivnících, a pěkné je i nasvícení a různé menší efekty, na které během hraní narazíte. Vizuálně je tedy hra pěkná, navíc dobré je i prostorové ozvučení, díky němuž vždy víte, odkud se na vás hrnou protivníci, navíc si díky němu budete skutečně připadat, jako byste se ocitli v nepřátelském prostředí. Společně s vizuálním zpracováním tedy ozvučení dokáže opravdu vtáhnout přímo do hry. Škoda jen, že zbytek se už tak moc nepovedl.

Na Bravo Team jsem se v posledních týdnech docela těšil, hlavně z toho důvodu, že jsem si chtěl zahrát už nějakou tu střílečku ve virtuální realitě. Po dohrání jsem ovšem docela zklamán, protože nezajímavý příběh je doplněn o špatný systém krytí, nepříliš zábavnou hratelnost, nudný design a špatnou umělou inteligenci protivníků. Vše zachraňuje jen audiovizuální zpracování, ale to si myslím je docela málo na to, abych mohl nákup doporučit. Spíše sáhněte po vynikajícím Moss a na Bravo Team zapomeňte, jako já budu nyní chtít zapomenout, že jsem ho někdy hrál.