Oznámen headset Meta Quest 3, vyjde ještě letos

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléze šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine,

dále zeleně zakvítá,

vzdy zeleněji prosvítá,

až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré hladině

nic mimo promyk hvězd nezírá;

Dívčina krásná, anjel padlý,

co amarant na jaro svadlý,

v ubledlých lících krásy spějí.

Hodina jenž jí všecko vzala,

ta v usta, zraky, čelo její

půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

„On nejde – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje.

Oko má v dálku napnuté. –

Teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

po vlnách jiskra jiskru honí,

po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé

pod černým mračnem přelétá,

lílie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se číle –

kde jezero se v hory níží –

po temných vlnách cosi blíží,

rychle se blíží. Malá chvíle,

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá,

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí

tam na horách po nebi hoří,

růžovým zlatem čela broubí.

„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváře bledé

za dub je skryta. – Vstříc mu běží,

zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží –

„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář

jí známou osvítila tvář;

hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

„Tam při jezeru vížka ční

nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín;

však hlouběji ještě u vodu vryt

je z mala okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví.

On hanu svou, on tvoji vinu

se dozvěděl; on svůdce tvého

vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. –

Hanebně zemře. – Poklid mu dán,

až tváře, jenž co růže květou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé oudy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný lesů pán! –

Za hanbu jeho, za vinu svou

měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas –

Po skále slezl za krátký čas,

při skále člůn svůj najde.

Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lílie květ

mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“

V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace č. 2

2

Klesla hvězda s nebes výše,

mrtvá hvězda siný svit;

padá v neskončené říše

padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,

strašný jekot, hrůzný kvíl.

„Kdy dopadne konce svého?“

Nikdy – nikde – žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají,

při níž si vlnky šepotají.

Na bílé zdě stříbrnou zář

rozlila bledá lůny tvář;

však hluboko u věži je temno pouhé;

neb jasna měsíce světlá moc

uzounkým oknem u sklepení dlouhé

proletši se změní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává

temnotou noční. Z venku větru vání

přelétá zvražděných vězňů co lkání,

vlasami vězně pohrává.

Ten na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá;

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá.

Po měsíce tváři jak mračna jdou,

zahalil vězeň v ně duši svou;

myšlenka myšlenkou umírá.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléze šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine,

dále zeleně zakvítá,

vzdy zeleněji prosvítá,

až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré hladině

nic mimo promyk hvězd nezírá;

Dívčina krásná, anjel padlý,

co amarant na jaro svadlý,

v ubledlých lících krásy spějí.

Hodina jenž jí všecko vzala,

ta v usta, zraky, čelo její

půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

„On nejde – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje.

Oko má v dálku napnuté. –

Teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

po vlnách jiskra jiskru honí,

po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé

pod černým mračnem přelétá,

lílie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se číle –

kde jezero se v hory níží –

po temných vlnách cosi blíží,

rychle se blíží. Malá chvíle,

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá,

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí

tam na horách po nebi hoří,

růžovým zlatem čela broubí.

„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváře bledé

za dub je skryta. – Vstříc mu běží,

zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží –

„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář

jí známou osvítila tvář;

hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

„Tam při jezeru vížka ční

nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín;

však hlouběji ještě u vodu vryt

je z mala okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví.

On hanu svou, on tvoji vinu

se dozvěděl; on svůdce tvého

vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. –

Hanebně zemře. – Poklid mu dán,

až tváře, jenž co růže květou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé oudy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný lesů pán! –

Za hanbu jeho, za vinu svou

měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas –

Po skále slezl za krátký čas,

při skále člůn svůj najde.

Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lílie květ

mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“

V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace č. 2

2

Klesla hvězda s nebes výše,

mrtvá hvězda siný svit;

padá v neskončené říše

padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,

strašný jekot, hrůzný kvíl.

„Kdy dopadne konce svého?“

Nikdy – nikde – žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají,

při níž si vlnky šepotají.

Na bílé zdě stříbrnou zář

rozlila bledá lůny tvář;

však hluboko u věži je temno pouhé;

neb jasna měsíce světlá moc

uzounkým oknem u sklepení dlouhé

proletši se změní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává

temnotou noční. Z venku větru vání

přelétá zvražděných vězňů co lkání,

vlasami vězně pohrává.

Ten na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá;

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá.

Po měsíce tváři jak mračna jdou,

zahalil vězeň v ně duši svou;

myšlenka myšlenkou umírá.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléze šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine,

dále zeleně zakvítá,

vzdy zeleněji prosvítá,

až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré hladině

nic mimo promyk hvězd nezírá;

Dívčina krásná, anjel padlý,

co amarant na jaro svadlý,

v ubledlých lících krásy spějí.

Hodina jenž jí všecko vzala,

ta v usta, zraky, čelo její

půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

„On nejde – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje.

Oko má v dálku napnuté. –

Teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

po vlnách jiskra jiskru honí,

po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé

pod černým mračnem přelétá,

lílie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se číle –

kde jezero se v hory níží –

po temných vlnách cosi blíží,

rychle se blíží. Malá chvíle,

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá,

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí

tam na horách po nebi hoří,

růžovým zlatem čela broubí.

„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváře bledé

za dub je skryta. – Vstříc mu běží,

zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží –

„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář

jí známou osvítila tvář;

hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

„Tam při jezeru vížka ční

nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín;

však hlouběji ještě u vodu vryt

je z mala okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví.

On hanu svou, on tvoji vinu

se dozvěděl; on svůdce tvého

vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. –

Hanebně zemře. – Poklid mu dán,

až tváře, jenž co růže květou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé oudy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný lesů pán! –

Za hanbu jeho, za vinu svou

měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas –

Po skále slezl za krátký čas,

při skále člůn svůj najde.

Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lílie květ

mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“

V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace č. 2

2

Klesla hvězda s nebes výše,

mrtvá hvězda siný svit;

padá v neskončené říše

padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,

strašný jekot, hrůzný kvíl.

„Kdy dopadne konce svého?“

Nikdy – nikde – žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají,

při níž si vlnky šepotají.

Na bílé zdě stříbrnou zář

rozlila bledá lůny tvář;

však hluboko u věži je temno pouhé;

neb jasna měsíce světlá moc

uzounkým oknem u sklepení dlouhé

proletši se změní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává

temnotou noční. Z venku větru vání

přelétá zvražděných vězňů co lkání,

vlasami vězně pohrává.

Ten na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá;

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá.

Po měsíce tváři jak mračna jdou,

zahalil vězeň v ně duši svou;

myšlenka myšlenkou umírá.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléze šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine,

dále zeleně zakvítá,

vzdy zeleněji prosvítá,

až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré hladině

nic mimo promyk hvězd nezírá;

Dívčina krásná, anjel padlý,

co amarant na jaro svadlý,

v ubledlých lících krásy spějí.

Hodina jenž jí všecko vzala,

ta v usta, zraky, čelo její

půvabný žal i smutek psala. –

Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

„On nejde – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje.

Oko má v dálku napnuté. –

Teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

po vlnách jiskra jiskru honí,

po vodě hvězda s hvězdou hraje.

Jak holoubátko sněhobílé

pod černým mračnem přelétá,

lílie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se číle –

kde jezero se v hory níží –

po temných vlnách cosi blíží,

rychle se blíží. Malá chvíle,

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá,

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí

tam na horách po nebi hoří,

růžovým zlatem čela broubí.

„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváře bledé

za dub je skryta. – Vstříc mu běží,

zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží –

„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář

jí známou osvítila tvář;

hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

„Tam při jezeru vížka ční

nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín;

však hlouběji ještě u vodu vryt

je z mala okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví.

On hanu svou, on tvoji vinu

se dozvěděl; on svůdce tvého

vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. –

Hanebně zemře. – Poklid mu dán,

až tváře, jenž co růže květou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé oudy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný lesů pán! –

Za hanbu jeho, za vinu svou

měj hanu světa, měj kletbu mou!“

Obrátí se. – Utichl hlas –

Po skále slezl za krátký čas,

při skále člůn svůj najde.

Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lílie květ

mezi horami po vodě zajde.

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“

V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

Je pozdní večer první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

Ilustrace č. 2

2

Klesla hvězda s nebes výše,

mrtvá hvězda siný svit;

padá v neskončené říše

padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,

strašný jekot, hrůzný kvíl.

„Kdy dopadne konce svého?“

Nikdy – nikde – žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají,

při níž si vlnky šepotají.

Na bílé zdě stříbrnou zář

rozlila bledá lůny tvář;

však hluboko u věži je temno pouhé;

neb jasna měsíce světlá moc

uzounkým oknem u sklepení dlouhé

proletši se změní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává

temnotou noční. Z venku větru vání

přelétá zvražděných vězňů co lkání,

vlasami vězně pohrává.

Ten na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá;

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá.

Po měsíce tváři jak mračna jdou,

zahalil vězeň v ně duši svou;

myšlenka myšlenkou umírá.

@SuSty: v Meta Quest se vůbec nevyznám, ale v par článcích jsem četl že ty hry zabírají pouze pár giga, co mě nejvíc překvapilo ze je tam obrovské množství obsahu, nejen hry ale aplikace apod. Rád bych podpořil VR2 od Sony ale toho obsahu je zatraceně málo. Vubec nemám výkonné PC, tak bych to hrál pouze bezdrátově jako sólo konzole, to je taky otázka jestli se to vyplatí bez PC.

Pěkný článek, bylo by fajn, kdyby jste nas dál o Meta Quest 3 informovali, zatím mi připadá, že je snad ve všem lepší než VR2, a to jsem velikej fanda Sony😃

@MistrOkurka: Chápem tvoje obavy.. Tak ono to je vždy o konkrétnej ponuke.. Neraz som videl len rozbaleny, alebo ozaj minimálne, doslova pár krát použitý.. Najlepšie je vymáknut v okolí a osobné pozriet.. Ono ešte treba aj vziať v úvahu, že ta pena a celkovo ten face cover kolo oči, sa dá buď to umyť, očistiť, alebo aj vymeniť za nový, ak by šlo už o tak dobrú a výhodnú kúpu.. Ako som pisal - Stale to je slušné vr, ale vzhľadom na prichádzajúci nový model, by som bral, len ak to bude výhodné, inak už skôr počkať ..

@Tab Arc: Našel jsem na bazaru docela levné,jenom mám z toho upřímně trošku strach. Sám vím jak vypadá můj headset po určitých náročných hrách a nevím jestli si chci dát někoho jiný na hlavu.

Jinak ne,PC co zvládne VR nemám. Použití bude čisté standalone.

@SuSty: skoc do zdi prosímtě.

Děkuji

@Marty: nemůžu za to ty hňupe, že nepoznáš vtip 😁

a permaban si strč víš kam.... běž s ním třeba strašit malé modré děti :D

@MistrOkurka: Vzhľadom na to, že uvádzacia cena Q3 asi u nás reálna nebude, tak si myslím, že q2 ešte ma význam kúpit . Ale skôr by som siel asi najlacnejšiou voľbou . S menšou pamäťou, prípadne bazos (Sem tam sa objaví ozaj dobra ponúka) . Lebo dať za to cca 450, ked uz čoskoro príde nový a ten oveľa viac stat snáď u nas nebude, uz nie je asi vhodné.. Máš možnosť aj na PC to prevádzkovať?

@Tab Arc: Myslíš že se teď vyplatí koupit quest 2 ? Za tu cenu, za kterou se prodává. Nebo počkat na quest 3? Líbí se mi možnost crossplaye s PSVR,doma hrajeme hry jako minigolf,synthriders a nebaví mě pořád sundavat headset a střídat se.

Vypadá to dobře, určitě přesedlám postupně a doufám, že když už bude takový výkon, dočkáme se i nějakých pořádných nativních modelovacích appek, pač quest není jen HERNÍ KONZOLE (speciálně pro toho nademnou) ale i velice solidní nástroj ke grafice. Doufám, že to i zvládne fullbody tracking, to by byl další stupeň immerse ukopnout zombikovi kebuli. :D

Takže ďalší kúsok do zbierky 🙂 . Cena dobrá a využitie sa u mňa určite nájde 🙂

já zase nechápu že když už má psát konzolista striktně jen o konzolích, proč zde nejsou i recenze na konzole držící paraboly ... až skončí akvizice dědek by se toho mohl ujmout, boj proti konzolové diskriminaci 😁

Zajímavé zařízení,jsem zvědavý na detailní specifikace.

PSVR2 u mě nakopla lásku k VR. Určitě pořídím,cena vypadá příznivě.

@SuSty: Ne že by mě to překvapovalo, aly tys opravdu nepochopil, že Meta Quest je samostatná herní konzole? Prostě do něj nahraješ hry a neřešíš připojení na žádnou jinou konzoli jako u PSVR2. Žádné omezení dráty.