Když vyšla v roce 2007 akční hra S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl, už jsem nějakou dobu hrál hlavně na konzolích, a proto mě minula. I vzhledem k tomu, v jakém stavu vyšla a nutnosti vlastnit hodně výkonný počítač, aby bylo možné ji vůbec v uspokojivém stavu hrát. Dostal jsem se proto k ní až o mnoho let později, ale i tak si dokázala získat moji pozornost, protože nabídla naprosto odlišný zážitek než jiné moderní akční hry. Bylo vlastně jednoduché jejímu světu propadnout a cítit se v něm jako doma, ačkoliv bych ho vlastně obývat rozhodně nechtěl. Letos se hra i s dalšími dvěma rozšířeními/pokračováními S.T.A.L.K.E.R.: Clear Sky a S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat dostala na konzole, a ačkoliv bylo vidět, že jde o z dnešního pohledu hodně staré hry, pořád měly své kouzlo. A vlastně i navnadili na hlavní chod, který nyní přichází s hrou S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl, na níž museli fanoušci čekat opravdu dlouho a vývojáři se během vývoje museli potýkat s řadou velkých překážek, až byla otázka, jestli vše dokážou dotáhnout do zdárného konce.