Prince of Persina z roku 1989 od Jordana Mechnera patří k nejdůležitějším hrám videoherní historie, která si získala mezi hráči obrovskou oblibu, a dalo by se říci, že jednu dobu byla nainstalovaná na prakticky každém počítači. Značku následně získal pod svá křídla Ubisoft, jenž ji dokázal oživit začátkem tohoto tisíciletí výbornou písečnou trilogií, točící se kolem hrátek s časem. Na tu už ale nedokázal následně navázat, ačkoliv třeba hra Prince of Persina z roku 2008, snažící se o další kompletní reboot, nebyla špatná, naopak byla velmi dobrá, ale prodeje byly spíše průměrné. Dlouho to vypadalo, že si Ubisoft neví se značkou rady, což jasně ukázal i před několika lety oznámený remake hry Prince of Persia: The Sands of Time, jenž byl následně několikrát odložen, až musel Ubisoft vyměnit kompletně tým vývojářů. I proto bylo překvapením, když byla v minulém roce po 13 ti letech čekání oznámena spíše nízkorozpočtová metroidvania plošinovka Prince of Persia: The Lost Crown, snažící se navrátit ke svým 2D kořenům a vzít si to nejlepší z písečné trilogie. Ta vypadala z prvního traileru trochu podezřele, za což mohl i trochu na sérii nezvyklý umělecký styl, ale s dalšími informacemi a záběry už byla čím dál více lákavější. I vzhledem ke skutečnosti, že za ní stojí vývojáři ze studia Ubisoft Montpellier (Rayman Origins, Rayman Legends nebo Mario + Rabbids Sparks of Hope), kteří mají se svými hrami mezi hráči velmi dobrou pověst. I proto jsem hře Prince of Persia: The Lost Crown v posledních týdnech docela dost věřil a pasoval ji na černého koně letošního roku. A jak jsem po dohrání zjistil, nepletl jsem se. Více v mé recenzi.