Historie herních konzolí (3.)
1983: Pád herního trhu v Severní Americe
Důvodů, které stály za tímto strmým pádem, bylo více. Hlavní viník je ovšem jasný: přesycení trhu velkým množstvím konzolí a stovkami brakových her. Stovky dalších byly ve vývoji právě pro rok 1983 a tato přespřílišná aktivita vzbudila mezi zákazníky velkou nechuť, což vedlo ke ztrátě zájmu o herní konzole. Druhá generace videoherních konzolí byla vůbec prvním obdobím, které obsahovalo velkou knihovnu softwaru. Herní průmysl na tohle nebyl připraven. Americký trh byl zaplaven tucty konzolí, dávaje zákazníkovi příliš mnoho voleb.
Výběr byl enormní. Každá konzole měla svou vlastní a unikátní knihovnu her, k čemuž mnohé disponovaly third-party podporou. Některé společnosti, namlsané úspěchem, dokonce na rok 1984 oznámily nové generace konzolí. Na obzoru se tak objevila Odyssey³ a Atari 7800. Navzdory krizi se nakonec Odyssey³ podařilo Philips vydat pod názvem Philips Videopac +G7400, ale pouze v omezeném množství a pouze v Evropě. To vše ještě v roce 1983. Philips chtěl vydat systém i v USA, prezentoval ho v roce 1983 na Consumer Electronic Show. Tak či tak nebyla Odyssey³ nikdy vydána, protože společnost došla k závěru, že není dostatečně technologicky vyspělá, aby mohla konkurovat nabídce na trhu. A pád herního průmyslu ještě tentýž rok všechny zbylé naděje pohřbil.
Dobro nedělaly ani začínající společnosti, které chrlily až příliš mnoho špatných titulů, které přehnaně financovaly a uspěchaly. Zářným příkladem je hra podle filmu E.T. the Extra-Terrestrial či neslavný port populární arkádovky Pac-Man. Obě dvě vážně poškodily reputaci herního průmyslu. Zvláště na E.T. byla hodně vidět uspěchanost, což Atari finančně poškodilo. Pac-Man byl to samé, i tak se ale prodával celkem dobře. Na Atari 2600 se již začínaly ukazovat jizvy času. Po šesti letech už se jevila zastarale. Ti, co systém chtěli, si ho dávno pořídili a pořádný nástupce nebyl na obzoru.
Dalším důležitým faktorem byly osobní počítače. Až do pozdních 70. let byly PC mnohem dražší než konzole. Ceny se pohybovaly daleko za hranicí 1000$. Jenže to se během pár let změnilo. Byly vydány počítače, které se daly připojit k televizi. Nabízely barevnou grafiku a vylepšený zvuk. První z těchto systémů byly Atari 400 a 800, které vzápětí následovalo mnoho dalších modelů jako Commodore VIC-20 nebo C64. Ceny výrazně spadly a konkurovaly konzolím. Počítače samozřejmě měly více paměti, lepší grafiku a zvukové možnosti než konzole, hry na ně byly mnohem vyspělejší. Navíc mohly být PC použity i na domácí účetnictví atd. Hry se navíc daly mnohem jednodušeji kopírovat, jelikož vycházely na disketách nebo kazetách. Zapisovatelné úložné médium navíc dovolovalo hráčům hru uložit, nezbytná vlastnost pro zvýšení komplexivity her. To na konzolích v té době nešlo.
První známky blížící se katastrofy přišly od společnosti, jejíž hry byly považovány za kvalitní. Activison pomáhali založit programátoři Atari, kteří od ní odešli v roce 1979, protože Atari zarazila titulky na konci hry a neplatila zaměstnancům podíly z prodejů. V ten čas Atari vlastnila Warner Communications a vývojáři cítili, že by se jim mělo dostávat stejného uznání jako muzikantům, režisérům a hercům z ostatních divizí Warneru. Jakmile se Activison odhodlal jít s kůží na trh, Atari rychle podala žalobu a začala se soudit. Nikdy nevyhrála a totálně případ v roce 1982 projela. I přes tuto zkušenost se ostatní společnosti jako Mattel a ColecoVision stále snažily zabránit titulkům na konci her. Toto docházelo tak daleko, že se při interview v TV dokonce musely měnit jména programátorů. Prý proto, aby se ochránila jejich kolektivní identita.
Ale ani zaběhnuté společnosti nejsou bez viny. Zejména Atari. Jak už jsem podotknul, jedním z velkých propadáků byla ET hra. Atari vyrobila miliony kusů a očekávala velký hit. Kvalita nekvalita, hra musela na trh. Vývoj trval méně než šest týdnů. Chabá reputace hry se rychle rozšířila. ET byl vyhlášen jako první výrazný propadák ve videoherní éře. V té samé době se navíc mezi sebou začali bít výrobci osobních počítačů. Začala cenová válka. Počítače se stávaly levnějšími a levnějšími.
Konečně se tak dostáváme k tomu, co se vlastně stalo. Vydání tolika nových her v roce 1982 kompletně zaplavilo trh a většina obchodů ani neměla dostatek místa na tolik zboží. Jeden vedoucí pracovník Intellivision tento problém jasně zachytil: „Produkty na dva roky byly stlačeny do rozmezí jednoho a není žádná cesta, jak systém znovu vyvážit.” Obchody zkoušely vrátit přebytek her novým vydavatelům. Ti ale neměli peníze, které by mohli vrátit. Mnoho vydavatelů, včetně Games By Apollo a US Games, okamžitě zaniklo.
Zoufalé obchody po Vánocích 1982 zahajují velké výprodeje. Typická cena her v roce 1982 byla 34.95 $ (v dnešní době díky inflaci se tato částka rovná 77.36$). Ceny jsou ale hodně sraženy a rychle se ustálí na necelých pěti dolarech za hru. Trh drahých her se scvrkl a byl nahrazen novým trhem plných budgetových her. Průmysl se otřásá v základech. Magnavox a Coleco opouštějí video herní trh úplně. Imagic stahuje své výrobky a později se hroutí. Zatímco Activison díky počítačům přežil několik následujících let, většina menších vývojářských studií podporující Atari 2600 zkrachovalo.
Prodejci, kteří kontrolovali přístup hráčů ke hrám, došli k závěru, že byly videohry jen módním výstřelkem a že je tomuto výstřelku konec. Poličky v obchodech se tak začaly plnit jinými produkty. Mnoho prodejců již odmítalo mít cokoliv společného s hrami po několik let. Proti této hrozivé bariéře se muselo vydat Nintendo. Právě kvůli odmítavosti prodejců zvolili raději název „Entertainment System” než „konzole”.
A právě tady končí jedna éra a začíná druhá. Dominance USA na poli herního trhu končí a přesouvá se do Japonska. Nintendo se dostává na vedoucí příčku s NES, Atari a Sega se začínají prát o druhou pozici. Atari se ale doopravdy nikdy nezotavila. Už nikdy nedokázala zopakovat úspěch Atari 2600. Japonská vláda nad konzolovým světem začíná.
Komentáře