Recenzovaná verze: PlayStation 5

Hru Zorro The Chronicles má na svědomí studio BKOM, v jehož tvorbě velké tituly nebyly doposud k nalezení, ale to neznamená, že by se nemohlo blýsknout kvalitní hrou. Takových případů jsme tu už měli docela dost. Zvláště, když ho podpořil v posledních měsících rozrůstající se herní vydavatel Nacon, který neváhá nakupovat studia a pomáhat nezávislým vývojářům s jejich hrami. Než ale Zorro naplno odhodí svůj plášť, tak se pojďme podívat, jak se tahle adaptace stejnojmenného CGI seriálu podařila.

Jak už napoví stylizace, tak Zorro The Chronicles není primárně záležitostí pro větší hráče. Na druhou stranu, podobných her jsme tu měli v poslední době několik, třeba i Kao the Kangaroo, které dokázaly zabavit všechny věkové skupiny. Musí se ale taková hra udělat pořádně, aby poskytovala zábavu pro všechny, jenomže to bohužel není případ právě recenzovaného Zorra.

Hra je rozdělena na 18 samostatných misí, které si postupně odemykáte. Příběh hry je velmi plytký a jedná se v podstatě o to, že Zorro musí nastolit pořádek ve španělské Californii, a to poražením Monasteria. Jednotlivé mise jsou pak většinou o tom, že je třeba osvobodit nějaké otroky, získat několik dílků mapy, porazit nepřátelské patroly a tak dále. Povětšinou tedy musíte plnit velmi banální a ne moc zajímavé úkoly, které vás jen nutí běhat po malé mapě sem a tam, dokud není hotovo. Možná i proto ve výsledku může potěšit herní doba. Každou misi je možné dokončit za zhruba 15 minut, takže celá hra zabere nějakých 5-6 hodin.

Zorro The Chronicles nabízí možnost hrát za dvě různé postavy, ale že by to byla nějaká výhra nebo velká změna, se říci rozhodně nedá. Na první pohled máte totiž pocit, že hra onu změnu hrdiny neprovádí, protože ať zvolíte Diega či Ines, tak oba zezadu vypadají téměř totožně, a až pohled do obličeje přináší mírné kosmetické změny. Jediné, v čem se liší, tak je specifická schopnost. Zatímco Diego má k dispozici více speciálních akcí, tak Ines má naopak více zdraví. A to je vše, v čem se oba hrdinové více odlišují.

Před vydáním jsem měl ve hru Zorro The Chronicles důvěru, protože z kratších ukázek nevypadala špatně a zdálo se, že půjde o minimálně solidní oddechovou zábavu. Trailery se však efektně vyhýbaly pořádným gameplay záběrům, a záhy po zapnutí hry jsem pochopil, proč tomu tak bylo. Zorro je k uzoufání šílená nuda. Nejenže hra nebavila mě, ale ve výsledku nemůže bavit ani malé děti, které jsou po Mariovi a dalších hrách zvyklí na trochu jinačí kvalitu. Hlavní hrdina ve hře jen běhá po jednotlivých úrovních, bojuje za pomocí jednoduchého a dle mého i nemotorného soubojového systému, plní nezajímavé úkoly a sbírá předměty. A to je zkrátka celá náplň. Po dvou až třech misích máte dost a přemýšlíte, co půjdete hrát dalšího.

Na vině je i fakt, že hra má sice poměrně hezkou grafickou stylizaci, ale to je tak vše. Ve hře neexistuje jakákoliv fyzika. Objekty a nepřátelé si tu dělají, co chtějí, a to zejména, když je vyrušíte z jejich rutiny a snažíte se s nimi bojovat. Vojáci se často někde zadrhnou, jejich pohyb je děsivý a celé to působí, že se tu někdo s umělou inteligencí příliš nezaobíral. On už pohyb hlavní postavy je opravdu hrozný. Ať už Diego či Ines se při pohybu děsně vlečou, a ještě to vytváří dojem, že mají v kalhotách něco, co tam nepatří. Jste tedy neustále nuceni běhat, což vypadá snad ještě více komicky. Přesun na vyvýšená místa pomocí biče je spíš jen pokus o rádoby jiný pohyb.

Jak už jsem naznačil výše, boj je ve hře velmi jednoduchý. Buďto zlikvidujete nepřátele pomocí stealthu nebo se pustíte do přímé konfrontace. Zkrátka jen mačkáte tlačítko útoku, sem tam uskočíte a u nepřátel se štítem je nejprve přeskočíte. Pokud se vám díky kombu nabije ukazatel speciálního útoku, tak můžete využít zásadní úder. Ten končí efektivně animací, kdy Zorro celkem zábavným způsobem vyřídí nepřítele, a mnohdy mu také zanechá svou značku, která by díky aktuální situaci ve světě mohla způsobit spoustu potíží.

Autoři se pokusili hru ozvláštnit tím, že můžete sbírat mince, které vám postupně odemykají nové dovednosti. Povětšinou jde o vylepšení počtu zdraví, speciálních úderů nebo o nějaký ten nový útok. Další specialitkou je pak sbírání plakátů. A jak říká jedno populární animované prasátko: „A to je vše, přátelé. Tády dády dády dá…“

Zorro je v novém dobrodružství až neuvěřitelně prázdným a nudným titulem. Veškeré herní mechaniky jsou nedovařené a zasloužily by si daleko větší hloubku. Grafická stránka po několika mrknutích ztratí na svém kouzle, a hlavně se projeví podivné chyby, nepříjemné ovládání a děsivě pomalá kamera, která vás občas zabije naprosto zbytečně. Checkpointy jsou ale na každém kroku, a tak není problém restartovat úkol a misi dokončit. Hra Zorro The Chronicles nabízí dva režimy obtížnosti. Jednoduchý a těžký. Nicméně obtížnost je nevyvážená a mnohdy mi dalo zabrat se vypořádat s chumlem nepřátel v případě, že jsou poblíž ještě mušketýři.

Dělám to nerad, ale Zorro The Chronicles musím hodnotit velmi negativně, a to i navzdory tomu, že jde o hru určenou převážně dětem. Vlastně, možná i proto jsem takto přísný. Navíc u hry pro děti chybí česká lokalizace, takže si ji nemohou ani pořádně užít. Každopádně tato hra nenabízí vůbec žádnou zábavu a za aktuální cenu jde o doslova vyhozené peníze. Na závěr mohu říct, že pokud by tato hra vyšla před 20 lety, tak věřím, že by si ji mohl někdo i užít, ale dnes už po ní nehýkne ani kůň Tornádo. Tohle si Zorro nezasloužil a autoři by zasluhovali za svou troufalost kordem mezi oči.