Recenzovaná verze: PlayStation 5

Francouzské studio Big Bad Wolf se rozhodlo pro velmi dospělé podání tohoto temného světa se značnou dávkou násilí, brutality a politikaření. Vampire: The Masquerade – Swansong je ovšem také velice, ale velice náročný zážitek k čemuž se postupně dostaneme. Předně je nutné říct, že pokud nejste velkými fanoušky univerza, tak z něj budete mít mnohem menší požitek a sám jsem měl potíže se ve hře vůbec zorientovat. Už od prvních minut dává hra jasně najevo, že tohle nebude nic snadného k uchopení. Přepínají se scény mezi postavami, vedou se sáhodlouhé dialogy, které obsahují skutečně velké množství jmen, politického pozadí, jakýsi kastovní systém upírů, kteří operují v Bostonu, a mnoho a mnoho dalšího. Pakliže nejste navíc zkušenými angličtináři, a ani já se nemohu řadit mezi ty brilantní, dost to sráží herní zážitek. Rovnou na úvod mohu prozradit, že české titulky ve hře chybí, což je silný handicap pro každého upíra.

Oproti Bloodhuntu, který si vzal na paškál Prahu, se příběh ve Swansong odehrává v americkém Bostonu. Možná to bude znít trochu jako přitažené za vlasy, ale v konečném důsledku si dovolím tvrdit, že děj postupem času není vůbec špatný, ačkoliv má i řadu nedostatků a úskalí. Samotný úvod je ovšem čirá šílenost, kdy neznalci univerza World of Darkness skončí s nesprávnou krevní skupinou a tahle upíří záležitost se mine účinkem. V kostce se jedná o jakousi Hru o trůny v upířím světě. Máme zde princeznu Hazel, které si předvolá tři hlavní protagonisty, aby jí postupně pomohli rozplést vraždy upírů. Jde o vysoce postavené upíry ve svých klanech a tento incident značně zamíchá kartami v tom, aby mohlo vzniknout příměří. Příliš tomuto faktu ani nepomáhá událost, při níž k vraždám dojde. Jedná se totiž o mírovou oslavu, kde se připíjí na spojenectví. Galeb, Emem a Leysha se tak ocitají ve víru událostí, které hráč může silně ovlivňovat.

Tempo je zde opakem toho, co hlásá známá německá dálniční jednotka. Vše se zkrátka vleče. Úvodní minuty jsou nekonečné. Vždy někam dojdete, tam si promluvíte s hromadou postav, aby se vám děsivě začal nafukovat kodex, a vy už se v tom celém ztratíte natolik, že je těžké hře dávat další šanci. Jenže ono překvapivě poté, co se dostanete do kůže Galeba, tak hra nabere větší spád. Zřejmě zklamu ty, kteří počítali sem tam s akčními pasážemi a solidním bojovým systémem. Ve hře se soubojů nedočkáte. Je skutečně postavena pouze na dialozích, detektivním pátrání, řešení ne zrovna nápaditých hádanek a vylepšování hlavních protagonistů. Ano, aby ona přístupnost byla ještě komplikovanější, tak tvůrci přichystali poměrně rozsáhlý RPG systém vylepšování postav, přičemž vše je doplněno o ne zrovna přehledný interface.

Každá z postav má své unikátní schopnosti, způsoby vyjadřování, reakce atd. Galeb je vhodný na přesvědčování ostatních postav v rámci dialogů. Leysha se umí zneviditelnit či změnit v jinou osobu, a Emem se dokáže přemístit na jiná místa. To je všechno hezké, ale co mě u hry doslova vytočilo je fakt, že oni vysoce postavení a mocní upíři mají jen omezený počet akcí, které mohou v dané misi provést. Veškeré speciální schopnosti totiž stojí body vůle či u upíra zvyšují hlad po krvi. Sem tam se nabízí možnost si další body sehnat, ale pravdou zůstává, že v dané misi nemůžete využít vše, co se nabízí.

To je pak velká škoda, neboť titul se stává nudnou chodící adventurou, kde klábosíte s postavami, sbíráte důkazy a vyvozujete závěry. Některá rozhodnutí pak vedou k tomu, že značně ovlivní samotný děj. V tomto ohledu se tvůrci mírně inspirovali tím, co znám z her od Quantic Dream. Detektivní složka není úplně marná, ale většinou postrádá větší šťávu (krev). Chodíte tak od jednoho bodu k druhému a v jednotlivých místnostech se snažíte najít co nejvíce předmětů, s kterými by šlo interagovat. Nechybí tak čtení e-mailů, článků, procházení složek, hackování či odemykání zámků, skládání symbolů či přehrávání audiozáznamů atd. Je toho ve hře poměrně dost, ale je to šíleně otravné a zdlouhavé. Jednou z výjimečných herních mechanik je dialog, který vede ke klíčové interakci potažmo příběhovému zlomu. V tu chvíli se musíte snažit odpovídat tak, aby nedošlo k selhání. Je to o jakémsi vyhodnocení dané situace, ale počítejte s tím, že ne pokaždé se vám podaří dialog dovést do zdárného konce.

Na konci mise dostanete dovednostní body podle toho, jak moc šikovní jste byli. Patří k tomu například to, zda byla objevena některá vysátá těla nebo případně splněné vedlejší úkoly. Ty jsou mimochodem skvěle kamuflované, neboť hra o nich absolutně nedává žádné informace, a tak nahodile občas narazíte na nějakou tu skopičinu kolem. Problémem však zůstávají i příběhové rozhovory, neboť většina z nich je pekelně dlouhých a mnohdy nezajímavých. Než započnete další větší kapitolu, tak se nabízí možnost vybrat si, za kterou postavu začnete. Je to sice fajn, ale nemá to na hru vůbec žádný dopad a naprosto překvapivé pro mě bylo, že v jednotlivých misích se osudy oněch tří upírů prolnou spíše mírně, což je trestuhodné. Navíc je škoda, že ve chvíli, kdy máte pocit, že se tak hra začíná rozjíždět, tak zase hodí zpátečku.

Tímto jsme si shrnuli hratelnost a krátce si Swansong definujeme jako celek. Hra by to zřejmě nebyla špatná, pokud by se nepřemýšlelo ve velkém. Myšleno je to tak, že tvůrci zřejmě měli velkou spoustu zajímavých nápadů, které ovšem nedokázali dotáhnout do konce, což se na hře neustále odráží. Vše proto působí dost těžkopádně a divně, a jde ve výsledku je o těžko stravitelný maglajz. Ve své podstatě jsem tak před sebou často viděl další hru Werewolf, byť s upíry v hlavní roli. Dokončení hry je pak otázkou 10-12 hodin v závislosti na vaší detektivní intuici.

Pomyslnou kapkou krve na dortu je pak technické zpracování.  Nedokážu pochopit, že hra, která se odehrává v uzavřených lokacích s jasně definovaným počtem postav, předmětů a všeho okolo, je v některých ohledech naprosto otřesná. Není totiž vůbec výjimkou, že některé textury mizí. Dochází tak k tomu, že třeba některé postavy na chvilku zplešatí. Samotná mimika postav je hrozná a zastaralá. Výrazy jsou mnohdy až úsměvné, když se oči valí ven z hlavy nebo pusa jeden v nepřirozeném rytmu. Hanba pak mluvit o jakékoliv fyzice nebo pohybu postav. Zarážející však je, že titul, který staví na dialozích, v nich technicky selhává. Dabing je hrozný, takže situaci moc nezlepšuje, a lip sync je zde naprosto mimo. Hudba vás také do hry nevtáhne a celková prezentace je něco, na co jsme byli zvyklí spíše před 10 lety.

Autorům nelze upřít velké ambice. Těžko se tomu věří, ale za určitých podmínek by Swansong byl hrou, která mohla jít v hodnocení o 2 body nahoru. Jenže tomu tak není a Swansong zůstává jakýmsi nedovařeným mišmašem. Osobně si dovolím tvrdit, že i znalci univerza si k němu budou dost složitě hledat cestu. Hra je hrůzostrašně překombinovaná, což bude mít za následek, že spoustu možností hráč ani nebude mít chuť zkoumat. Tudy zkrátka cesta nevede. Po této zkušenosti jen doufám, že Bloodlines 2 bude skutečně jiné kafe, protože další klábosící šarádu zřejmě nezvládnu. A vy taky ne!