Item: Sonic Generations
Rating: 8
Author: Konzolista.cz

Před několika týdny přišel podzim, roční období, které je v letošním roce natřískáno těmi nejžádanějšími tituly, mezi které se hrdě řadí takový Skyrim nebo Uncharted 3. Bez velkých ambicí si cestu mezi obry skromně našel i ježek Sonic, který se po nepříliš vydařených pokusech o znovuzrození legendy opět vrací na obrazovky našich televizorů. Úkol byl jasný - důstojně oslavit 20. narozeniny. Prožil je Sonic s otevřenou myslí nebo skončil s hlavou v záchodové míse?

Jo, je to už úctyhodných 20 let, co se populární ježek z fleku stal primárním maskotem japonského herního kolosu SEGA. Tehdy totiž zazářil ve své první hře nazvané "Sonic The Hedgehog", které se údajně prodalo přes 15 milionů kousků, což je i v dnešní době takřka rekordní číslo. Kvalita ježčích her sice zprvu šla raketově nahoru, ale bohužel se na Sonicovi podepsal zub času a z lineárně vzrůstajícího grafu kvality vzešel graf prudce klesající. O náznak lepších časů se v loňském roce postaraly "Sonic Colours" a první epizoda čtvrtého pokračování hlavní série, přesto Sonic Team hráče neutvrdil v tom, že hry s modrým ježkem v hlavní roli opravdu patří na moderní herní scénu. Finálním krokem k přesvědčení všech pesimistů měl být listopadový Sonic Generations a já můžu s milým úsměvem na rtech napsat, že v žádném případě nejde o pouhý výstřel do tmy. SEGA svůj drahokam představila začátkem letošního dubna a jinak nicneříkající teaser naznačil, že jeden Sonic nestačí, a vážně, nestačí. Generations to celkem spolehlivě demonstruje, protože variabilita, kterou dva odlišné herní styly přináší, je skutečně nedocenitelná. Do přítomnosti se totiž na výlet vypravil maličký Sonic spolu s über-cute verzí Tailse, což je kombinace, která svou roztomilostí doslova vypaluje oči. Přestože nešlo o výlet cílený, nelze popřít, že si ho dětská verze populární dvojice užila. Kdo by nechtěl zachránit svět před "Pojídačem času" a ďábelskými Robotniky... Po úvodních minutách, které strávíte především lehkým pozivováním u nepříliš poutavách filmečků, se osud světa konečně dostává do rukou samotného hráče. Sonic se sám a samotinký octne v ne tak úplně prázdném světě, kterému vládne (krom prázdnoty) bílá barva a pár velice podstatných struktur. Ty totiž slouží jako vstupní brány do jednotlivých úrovní, které se zpřístupňují postupně dle hráčova progresu. Každá zóna je rozdělená na 2 odlišné akty, na každého Sonica tak připadá právě jedna úroveň na zónu. Oněch zón je přesně devět, přičemž jsou rovným dílem separovány do třech jednotlivých období Sonicovy historie. Nejzávažnější záchvat nostalgie pravděpodobně vyvolá hned první éra, tedy éra Genesisu. V ní zažijí herní veteráni hned několik pocitů déjà vu, protože obsažena jsou ta nejikoničtější místa, ve kterých se Sonic kdy pohyboval. Zcela jistě se nedalo začít symbločitěji, než vůbec první sonicovskou úrovní, chvalně proslulou Green Hill Zone. Ta je zdaleka tou nejjednodušší částí hry, to ale nemůže vadit, protože se tak naskýtá dostatek prostoru k vychutnávání staré dobré "sonické" atmosféry. A kdyby se třeba našel někdo, kdo by nátlaku překrásně přepracovaného, přírodně laděného skvostu dokázal odolat, pak je třeba se okamžitě vrhnout na mnohými proklínanou Chemical Plant, kde sloveso "utopit" ve všech možných tvarech je od pradávna dost pravděpodobně vůbec nejpoužívanější součástí různících komentářů. Nové verze staré známé oblasti však zdaleka nejsou tak obtížné, jak jsme byli zvyklí. První svatou trojku pak uzavírá oči tavící Sky Sanctuary, která mimo oblíbených prvků, mezi něž patří i zrádné odrazové mráčky, přináši zejména nepopsatelnou pastvu pro zrak. Chvilka, kdy Sonic běží kolem obří věže a za rychlýma nohama mu bleskurychle upadávají vratké stupínky, vypadá prostě skvěle. Tak skvělé už nemusí být okamžiky, kdy díky minimálnímu zaváhání spadnete, ale proč si neoddělat pár dalších nervů, že? Po úspěšném proběhnutí prvními šesti úrovněmi se před hráče postaví nový úkol, kterým jsou tzv. "challenge". Ty jsou z větší části nepovinné, nicméně alespoň vybraných 9 je potřeba pokořit, protože pro přístup ke každému z bossů jsou vyžadovány tři klíče. Žádná z výzev však nedostála svému pojmenování, protože jsem nenarazil na žádnou, o které bych mohl říct, že není jednoduchá. Na druhou stranu jsem se setkal s jednou, kterou bych s klidem mohl nazvat naprosto hloupou a nedomyšlenou. Jde o minihru, ve které s krokodýlem Vectorem soupeříte o to, kdo déle vydrží odrážet smrtelně nebezpečnou notu. Na první pohled banalita, bohužel příšerné ovládání hráče velice rychle donutí k tomu, aby si vybral některou z dalších úrovní, protože cíl je někdy téměř nemožné zaměřit a po několika pokusech jsem to moc rád vzdal. Porážku prvního bosse, se kterým velice důvěrně zavzpomínáte na závěr Sonic the Hedgehog 2, následuje nová část “Bílého světa”, v jehož zákoutích najdete další 3 důvěrně známé zóny. Konkrétně jde o éru Dreamcastu a jako první se hráč prožene po super-moderní Speed Highway, jejíž dynamičnost, rychlost a neuvěřitelně poutavý hudební doprovod z ní dělají jednu z nejlépe zapamatovatelných tratí. Po několika minutách headbangování do rytmu ryze taneční hudby se do opozice postaví City Escape, kterou jsme celkem dobře znali už z trailerů. Asi nejunikátnější vlastností celé zóny je možnost využívat prkno, které dokáže intenzivní hratelnost umocnit. Oba akty provází souboj Davida s Goliášem, tedy Sonica s obřím kamionem, a jde o docela dobrý test hráčových reakcí. Především moderní část, kdy kamera míří na Sonicův obličej a vy tak vidíte jen kousíček před něj, může působit nejen jako výzva, ale především jako slušný nervodrásač. Druhou trojku uzavírá neutrální Seaside Hill. Ten sice je příjemný, ale za sebe nemůžu říct, že bych si při vzpomínce na hru vybavil zrovna ten. Zarážející je fakt, že přestože Seaside Hill je zařazen do Dreamcast éry, nikdy se na poslední konzoli od „SEGY“ neobjevil. Souboj s druhým bossem (Perfect Chaos) pak střídá poslední éra, tzv. Moderní éra. Tu načíná Crisis City z opovrženíhodného Sonic The Hedgehog z roku 2006, kvality zmíněné hry a zdejší zóny jsou ale naprosto nepoměřitelné. Nové Crisis City je totiž neskutečná jízda a je oblastí, ke které jsem se vracel vůbec nejraději. Celková stylizace ja absolutně nesonicovská, hráč se ocitá v alternativní realitě, konkrétně v silně poničeném městě. Nesvítí všemi barvami, jak jsme u Sonica zvyklí, ale naopak dodává lehce pochmurnou atmosféru, což po miloučkých krajinkách je rozhodně vítaná změna. Krom toho je celá akce doprovázena perfektní hudební stopou, což platí zejména pro první akt. Pak nastupuje Rooftop Run (Spagonia) z katastrofálního Sonic Unleashed, který si zaslouženě odnesl ty nižší známky, přičemž největším záporem byla celá ježkodlačí polovina hry. Díky bohu, Sonic Team z Unleashed do Generations přenesl jen to nejlepší. V loňském listopadu vyšel velmi povedený Sonic Colours a i kousek z něj se ve hře objevil. Připomenete si depresivní chvilky na Planet Wisp, planetě, kterou svou technologií ovládá zákeřný Dr. Robotnik. V Classic režimu se mi zdálo, že je až přehnaně příliš využívaný růžový wisp, ale jde jen o drobnou vadu na kráse jinak přenádherně zpracované zóny. Po posledním bossovi, který vlastně není tak úplně poslední, je potřeba se vrátit o kousek zpět a zvítězit ve třech soubojích rivalů, ve kterých je nutné se postavit Metal Sonicovi, Shadowovi a Silverovi, z nichž pouze první se stane soupeřem maličké verze Sonica. Proč s těmito nezandebatelnými postavami Sonicova světa musíte poměřit rychlost, to si zjistíte sami, ale ani tyto tři souboje však zdaleka nejsou tak náročné, aby se na nich člověk jakkoliv zasekl a zkomplikoval si tak průchod celou hrou. Což je pro vývojáře dvojnásobná facka, protože si hráči a kritici můžou stěžovat jak na přílišnou nenáročnost, tak na krátkost hry. A právě ona krátkost je asi největším problémem. Když za hru zaplatíte něco kolem tisícovky, asi byste čekali víc, než nějakých 6-8 hodin hrací doby. Jo, sice se hráč může podrobit zkouškám rychlosti a snažení o nejrychlejší časy, ale to zdaleka nestačí. Levelů přece klidně mohlo být víc, kde jsou Emerald Hill, Mushroom Hill nebo Flying Battery Zone? Je to obrovská škoda, protože potenciál se v konceptu skrývá obrovský. Negativní odstaveček bych asi mohl postavit do kontrastu s pozitivnějším, takže se hodí audiovizuální zpracování. To je v rámci hopsaček na velmi vysoké úrovni. Ne, nečekejte nejmodernější grafický engine nebo nejpokročilejší fyziku, ale klidně se těšte na oku lahodící stylizaci, která obstojí v porovnání se svými předchůdci a zároveň nedělá ostudu v přetlaku mnohem skutečněji vypadajících her. V praxi hra vypadá prakticky stejně, jako loňský Colours, jen „lépe“ a hlavně je ve vyšším rozlišení. A hudba? No, co může vzniknout, když vezmete jedny z nejoblíbenějších herních skladeb, trošku je zremixujete, přidáte pár originálů a hodíte je na jeden disk? Do toho přidejte možnost si v jednotlivých levelch pustit libovolnou písničku z těch již odemčených a odpověď je jasná... je to super. Spolu s dalšími příznivici Sonica jsem se na hru těšil už od prvního traileru a jsem nesmírně rád, že hra ani v nejmenším nezklamala. Mísí osvědčenou klasiku s vyvíjející se modernou a tohle střídání dvou různých typů hratelností hře neuvěřitelně svědčí. Někdo by mohl namítat, že jde jen o způsob, jak si namastit kapsu pomocí další z řady předělávek, ale pokud to i další vývojáři budou praktikovat podobně poctivým způsobem, sem s tím. Bohužel se Sonic Generations potýká s velmi smutně krátkou hrací dobou, k tomu přičtěte pár nedotažených ovládacích prvků a podstatné mínusové bodíky jsou na světě. Chtělo to ještě kousek práce, ale přesto se jedná povinnost pro ježkovy fanoušky. Komu by se osmička nelíbila, ten ať si za ní představí obrovské plus.

Komentáře (10)

Přidejte svůj názor do diskuze!

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Small

27. listopadu 2011 v 10:44

hral sem ubratranka demo pěkni

22. listopadu 2011 v 19:31

jeto dobry

Gogogen

18. listopadu 2011 v 17:32

👍1

Tahle hra je perfektní nemá chybu ...[s6]

razi #Ps4

17. listopadu 2011 v 20:05

tak nevim jestli pořídit sonica nebo raymana... prachama taky zrovna neholduju

touchmud #made4game

17. listopadu 2011 v 17:40

Zkoušel jsem jen demo a hra vypadá hodně dobře, ale pro mě osobně to zřejmě není. Plošinovky mám moc rád, ale se Sonicem mám stálý problém a tím je jeho rychlost :-) Nějak se do jeho her nemůžu dostat i když jsem se o to mnohokrát snažil, ten styl mi prostě nesedí. Možná škoda pro mě, protože 20 let už o něčem vypovídá.