Shaun White Snowboarding

Už začátek hry nasvědčuje tomu, jaký je celý její koncept a co zamýšleli vývojáři dokázat. Jednoduše - otevřenou plochu v podobě sjezdovky a hřebenu hory, po které se hráč může prohánět bez jakýchkoliv limitů a hlavně oproštění od přísných úkolů, do nichž by vás hra nutila. Něco jako premisa GTA; dělej si, co chceš, když tě to bude bavit. Jako třešnička na dortu je tu samozřejmě i jakýsi zanedbatelný příběh a prostomyslné mise, skrz něž dostáváte nové schopnosti prorážení davu a jiné nedůležité pitominky. Podstavnými sloupy by však pořád měla zůstávat čirá hratelnost a pěkná grafika. Tak to alespoň v UbiSoftu plánovali. Bohužel, výsledek je od představ autorů dosti odlišný. Všechno totiž ztroskotává na hratelnosti, jež je kvůli směšně absurdním ovládacím prvkům naprosto nepoužitelná. Je pěkné, že můžeme dělat v letu deset pravotočivých, levotočivých a snad i červotočivých otoček, ale v praxi to vypadá jinak. Kdybyste chtěli opravdu nějaký hezky vypadající trik provést, stačily by vám na to...tak čtyři ruce. A už proto, že je ovládání silně neintuitivní, by vám s těma čtyřma rukama stejně ani nešlo do hlavy, proč proboha tak komplikovaně. Stejně tak i grafické provedení, které slibovalo naprostou revoluci v rámci next-gen konzolí, nevypadá nijak odlišně například od Lego Batmana. Přeci jen hra běží na enginu známém z Assassin’s Creed, tudíž by měla ukázat pořádný výkon. Celkově se to jeví jako velký krok zpátky, když hra vydaná o rok později vypadá hůře než její předchůdce. Snad je to tím, že byl engine stavěn spíše na Blízký východ a ne na zasněžené vyvýšeniny Severních And. Ale i přesto je vizualizace vcelku ucházející ve srovnání například s nedávným Golden Axe, jen to pořád není ona slibovaná revoluce. Ve hře se mimochodem podíváte na čtyři místa, z nichž jedno – Park City – je fiktivní. Řeč je o Aljašce, Evropě a Japonsku. Variabilita různorodých triků a fint je v Shaun White Snowboarding vskutku obrovská, najdete zde základní zásobu obvyklých a jednodušších triků jako nosegrab, tailgrab, indy a melon, samozřejmě však také můžete provádět tweakařské fintičky jako method a mute. Kromě grabů je k dispozici jibbing, pro neznalé snowboardingu grindování či slide: tedy sjíždění zábradlí, zasněžených zídek a ostatních vyčnívajících předmětů. Novinkou v rámci snowboardových her je jistě možnost vyzutí prkna a putování přes svah po svých. Příležitost k jejímu využití se najde téměř kdekoliv – jelikož je přeci jen na svahu několik míst, kde se dá zaseknout a nevyhrabat, nebo nedoprknařit, ale lze tam dojít. To vám kupříkladu pomůže ve sbírání mega-mincí rozházených po celé hoře, což je vůbec jeden z prvních questů, jež ve hře dostanete. Důležitou součástí tohoto zimního titulu měl být plnohodnotný multiplayer po síti až pro čtrnáct hráčů, což sice není příliš, ale pořád dost pro důkladné vyblbnutí. Online je sám o sobě celkem vydařený a stabilní, nicméně trpí velkým nedostatkem režimů a možných soutěží. Zajezdit si s ostatními můžete tedy jen disciplíny známé ze singleplayeru: tedy slopestyle, freestyle, big air, time attack, search-and-collect a ball fight. Celkově Shaun White Snowboarding působí jako dobrá hra, nicméně její vzhled poškozuje zejména nevyplněný slib o revoluční grafice a plně fungující hoře, po níž se půjde volně pohybovat. Ani na perspektivu strhnutelných lavin nebyl brán zřetel, takže se zase jedná o pouhou vatu zaplňující volná místa v konceptu celé hry. Nejhorší je, že SWS měl opravdu šanci uchytit se, ale promarnil ji a nyní visí někde nad propastí zapomnění a průměrnosti. Co se dá dělat, snad příště.