Beast of Reincarnation

V současnosti studio připravuje pro Nintendo Switch 2 hru Pokémon Winds and Waves, která fanouškům v příštím roce nabídne již desátou generaci roztomilých potvůrek. Než se jí ale dočkáme, vydává akční RPG Beast of Reincarnation pro konzole PlayStation 5 a Xbox Series X/S. Jde o titul, který se výrazně vymyká všemu, na čem toto uznávané studio doposud pracovalo, a právě proto na sebe od prvního oznámení poutal značnou pozornost. V mé recenzi se dozvíte, zda Game Freak položil pevné základy nové značky, nebo zda by se měl i nadále soustředit především na sérii Pokémon.

Recenzovaná verze: Xbox Series X/S

Do hry Beast of Reincarnation jsem se zamiloval od jejího prvního oznámení. Jednak jsem věřil, že studio Game Freak se po letech práce na Pokémonech bude moci kreativně naprosto vyřádit. Zároveň mě ale neskutečně zaujal svět, v němž si příroda vzala naši modrou planetu zpět do svých rukou. Podobně jako v sérii Horizon, kde ji ovládli robotičtí dinosauři. Na tu se názory různí, ale stále jsem toho názoru, že přinesla jeden z nejzajímavějších herních světů posledních let. Beast of Reincarnation mi ho do určité míry evokoval.

Samotná hra se odehrává v budoucnosti vzdálené dva tisíce let, konkrétně v roce 4026. Všechno ale začalo mnohem dříve, když se objevila záhadná infekce nazývaná The Blight. Po jejím propuknutí lidi ani zvířata netrápil kašel nebo zápal plic jako při nedávné netopýří chřipce. Místo toho jim z kůže začala vyrůstat vegetace, která je postupně měnila a zabíjela. Aby lidstvo přelstilo smrt i celosvětovou nákazu, vložilo své duše do kovových stvoření zvaných Golemové. Ani to ale nepřineslo vytouženou záchranu. Zvířata dopadla ještě hůře. Proměnila se v tvory známé jako Malefacts, kteří nyní ničí vše, co jim přijde do cesty. Musím říct, že tento svět zdecimovaný nákazou a následnou snahou lidstva ji překonat mě naprosto uhranul. Od samého začátku jsem v něm viděl obrovský potenciál pro vyprávění zajímavého a strhujícího příběhu, zvlášť když se vše odehrává v postapokalyptické verzi Japonska. K tomu ale bohužel z různých důvodů nakonec nedošlo.

Hlavní hrdinkou hry je mladá dívka Emma. Ta sice nákaze neunikla, ale z nějakého záhadného důvodu ji ovlivnila jen z části. Pořád je člověkem, a že je nakažena, je vidět především na jejím dlouhém copu propleteném s rostlinami. Nákazu ale dokáže využívat ve svůj prospěch. Prostřednictvím vlasů vytváří dlouhé liány i další rostlinné útoky, s jejichž pomocí bojuje proti všemu, co se ve zdecimovaném světě postaví do její cesty. I proto dostala za úkol zlikvidovat obrovské monstrum ohrožující celý svět - Beast of Reincarnation, ale také další velké příšery.

Samotná Emma na první pohled působí jako zajímavá hrdinka a trochu mi připomínala Eve ze Stellar Blade nebo protagonistku z NieR: Automata. Na rozdíl od nich je ale téměř bez jakékoli osobnosti a působí až nepřirozeně prázdným dojmem. Vývojáři to sice v průběhu hry vysvětlují, výsledkem jejich rozhodnutí však je, že jsem si k ní jen velmi těžko hledal cestu. Je totiž obtížné vytvořit si vztah k hlavní postavě a fandit jí v jejím snažení, když působí naprosto nezajímavě. Tomu ostatně nepomáhají ani slabé herecké výkony, průměrný dabing, nevýrazné animace, neobratný střih rozhovorů nebo celkově slabší režie filmečků, během nichž dochází k častým několikavteřinovým prostojům. Hra proto jako celek působí zbytečně utahaně a bez energie. Nejednou jsem měl pocit, že mě její tempo spíše uspává, než aby mě nutilo pokračovat dál.

To, co jsem zmínil o Emmě, bohužel platí i pro ostatní postavy. Těch sice není mnoho, ale všechny působí ploše, nezajímavě a jsou špatně napsané. I proto některé příběhové zvraty v závěru nemají takovou sílu, jakou by měly mít Z vedlejších postav mohu zmínit třeba dívku Kaguru, kterou Emma zachrání během prvních hodin hry. Ta se stará o chodící základnu Cleanse Walker, kde pro hlavní hrdinku vaří jídla, která před další výpravou dočasně zvyšují některé statistiky. Funguje to velmi podobně jako v sérii Monster Hunter a jde o prvek, který v podobné hře od japonských vývojářů snad ani nemůže chybět. Kromě toho si s ní ale lze povídat prakticky o ničem.

Nejzajímavější postavou je bezpochyby propagovaný psí společník Koo. Stejně jako Emma byl také nakažen. Je správně roztomilý, ochotně pomáhá a jako společník funguje velmi dobře. Před vydáním hry jsem doufal, že právě jeho vztah s hlavní hrdinkou bude jejím ústředním tématem a zároveň tím nejzajímavějším, co nabídne. To se však nestalo. Emmě je po většinu času prakticky jedno, jestli Koo pobíhá kolem ní. Téměř na něj nereaguje a její strohé až robotické chování jen těžko umožňuje vytvořit mezi nimi nějaké emocionální pouto. Jde o naprosto promarněnou příležitost.

Ukázky mohly svádět k tomu, že bude Beast of Reincarnation další hrou s otevřeným světem. Zvláště když s takovým typem her mají vývojáři z Game Freaku díky sérii Pokémon zkušenosti. Nakonec tomu tak ale není. Emma a Koo budou postupně navštěvovat hlavně v první polovině hry otevřenější lokace, kde sice mají jasně vyznačenou hlavní cestu, ale zároveň je mohou více prozkoumávat. Tím se dostanete do dalších míst, najdete skryté svatyně pro odemykání dalších lékárniček, případně budete nacházet truhly s důležitými materiály, recepty a dalšími předměty. Průzkum je tedy docela důležitou součástí hry, navíc je plynulí i díky schopnosti hlavní hrdinky vymrštit se skrze liánu do výšky nebo si postavit květinový most. Zatímco polootevřené úrovně se mi líbí, protože nemám rád, když mě hra vyloženě vede za ručičku jednou úzkou chodbou, mám i několik výhrad. Jednak se mi nelíbí, že si je velké množství úrovní hodně podobných. Většinou budete procházet lesy, různé jeskyně či komplexy, ale také design je bohužel jen průměrný. Je obrovská škoda, že postapokalyptické Japonsko nakonec není tak lákavé a rozmanité. Vypadá jako naprosto generická postapokalyptická hra.

Na rozmanitost bohužel nedoplácí jen prostředí. Byl jsem docela překvapen, že vývojáři připravili jen pár nakažených zvířat a několik druhů golemů, které prakticky všechny odhalí v prvních hodinách. Pak už je jen neustále opakují, takže chybí nějaké překvapení nebo oživení. Nehledě na to, že po stránce designu šlo vymyslet určitě i mnohem zajímavější protivníky. To samé se bohužel dá říci i o bossech. Ti nejsou příliš nápadití a většinou budete bojovat s velkými jeleny, prasaty nebo vlky porostlými rostlinami, kteří mají velmi podobně vypadající útoky i pohyby. Co se tedy naučíte při prvním bossovi, můžete následně uplatnit i u dalších. I v tomto případě tak chybí rozmanitost, kterou navíc umocňuje skutečnost, že s každým bossem budete bojovat několikrát, přičemž své útoky nijak neobměňují. Podle mého názoru jsou pak ve hře jen dva bossové, kteří splňují nějaká přísnější měřítka. Jeden se nachází přibližně v polovině hry, druhý je pak finální boss. Střet s ním patří k vrcholům hry.

Dostávám se nyní k tomu nejlepšímu, a to k soubojovému systému. Pro ten se vývojáři nechali výrazně inspirovat fantastickou akcí Sekiro: Shadows Die Twice od studia FromSoftware. Je také založen na uskakování před útoky protivníků, ale především na jejich blokování pomocí parry. Nepřátelé mají stejně jako v Sekiru ukazatel výdrže, který se postupně naplňuje, když dostávají poškození nebo když perfektně odrazíte jejich útok. Po jeho naplnění se protivník rozhodí a je možné mu zasadit finální úder, a to klidně ve chvíli, kdy má ještě třeba polovinu zdraví. U bossů tento útok na chvíli přeruší jejich aktivitu.

Souboje jsou proto kolikrát spíše takovou zvonkohrou, kdy jen slyšíte cinkot odražených útoků. To je ale nesmírně uspokojující a po celou dobu hraní mě bavilo. Velkou zásluhu na tom má i skutečnost, že hlavní hrdinka nemá pouze jeden základní útok katanou, ale může využívat obrovské množství různých komb a květinových schopností, které si postupně odemykáte. Možností, jak likvidovat protivníky, je tak opravdu mnoho. Především květinové útoky vyžadující zadání správné kombinace tlačítek jako v bojovce dělají ze soubojového systému něco unikátního a výrazně ho odlišují od ostatních podobných akčních her. Je skvělé vidět, jak Emma seká protivníky katanou, do toho je zasypává květinovými útoky a Koo jim proráží štíty nebo je trhá svými zuby.

Když už jsem zmínil Sekiro: Shadows Die Twice, je dobré dodat, že Beast of Reincarnation je hra určená pro všechny kategorie hráčů. Vývojáři chtěli, aby si ji užili jak hardcore fanoušci, tak i příležitostní hráči. I proto zahrnuli tři obtížnosti, od příběhové až po těžkou. Zlatý střed je asi nejlepší, protože hra je na něm dobře vybalancovaná. Navíc je na rozdíl od slavné předlohy blokování útoků jednodušší, protože je tu větší časové okno.

Během hraní je možné sbírat katany s různými vlastnostmi, ale také dojde na palné zbraně. Nečekejte tedy pistole nebo pušky. Emma má na začátku speciální samostříl, později dostane luk. Zpočátku jsem tyto zbraně na dálku spíše ignoroval, nakonec jsem je ale docela dost využíval, hlavně během soubojů s bossy nebo při likvidaci protivníků ve větší skupince. Také je možné je vylepšovat a zvyšovat jejich poškození. Mohou mít navíc různé typy šípů nebo šipek, ať už normální, jedovaté, výbušné a tak dále.

Pejsek Koo s porostem na ocase nemá pouze kosmetický charakter a jeho primárním úkolem není běhat kolem hlavní hrdinky a sem tam zaštěkat. Má totiž velkou úlohu i v boji s protivníky. Na ně útočí a sám od sebe s nimi pomáhá, takže je neustále aktivním účastníkem všech šarvátek, ale zároveň se mu během akce naplňuje FP ukazatel, který je možné následně využít pro speciální květinové útoky. Jednoduše stisknutím Y (trojúhelník) hru pozastavíte, jako je tomu třeba u remaku Final Fantasy VII, a pak z menu vyberete nějaký útok, který Koo může provést. Takto může protivníky třeba polít kyselinou, zapálit je skrze vystřelovací semena, na chvíli ochromit či je oslabit. Útoky Koo dodávají soubojům další povedenou vrstvu a vnášející do nich taktické prvky, což se mi hodně líbilo.

V Beast of Reincarnation nechybí ani RPG prvky. Za zabíjení protivníků budete získávat zkušenosti a následně za každý další level body, které je možné investovat do pouhých tří statistik – vyššího zdraví, síly nebo Florescence, což jsou květinové útoky. Vylepšování v tomto ohledu funguje podobně jako v každé jiné Soulovce. Zároveň ale získáváte i body, které můžete investovat do postupně se rozrůstajícího obrovského stromu s dalšími aktivními i pasivními dovednostmi, a to nejen pro Emmu, ale také pro psíka Koo. Tím se možnosti v boji ještě výrazně rozšíří. Soubojový systém je díky tomu opravdu hodně komplexní. Vylepšovat lze také zbraně, Koo může provádět výzkum nových dovedností a vyrábět předměty, zatímco Kagura vaří ze surovin, které je možné pěstovat ve zmíněné chodící základně Cleanse Walker. Hra tak nabízí i řadu podpůrných systémů, i když některé působí trochu násilně přidané a ve výsledku zbytečně.

Před vydáním jsme se dozvěděli, že na Beast of Reincarnation pracoval relativně malý tým uvnitř studia Game Freak, přičemž další práci odvedli externí partneři. To by mohlo svádět k tomu, že tu budeme mít před sebou záležitost na jedno odpoledne, ale opak je pravdou. Jde o docela rozsáhlou hru o třinácti kapitolách, které jsem dokázal projít za nějakých 25 hodin. Během nich jsem nikam nepospíchal, snažil se vše prozkoumat a najít, ale je jasné, že existují truhly nebo místa, která jsem nenašel. Po dohrání se mi odemkla možnost New Game+, takže jsem mohl pokračovat se získaným vybavením a schopnostmi, tentokrát na nové obtížnosti Reincarnation+. Pokud se vám bude hra líbit, můžete pokračovat dál a nejen vše vysbírat, ale také si kompletně odemknout všechny schopnosti. To se vám během prvního průchodu určitě nepovede.

Na Beast of Reincarnation je vidět, že když mají vývojáři ze studia Game Freak k dispozici výkonnější hardware, dokážou vytvořit nesmírně vizuálně působivou hru s pěkným uměleckým směrem a jasně danou identitou. Po celou dobu se mi líbily postavy, detailní prostředí i nepřátelé. Nešetří se ale ani líbivými efekty, různými odlesky a dalšími vymoženostmi Unreal Enginu 5. Co trochu zamrzí, jsou občasné glitche, vizuální nedostatky, doskakování některých objektů nebo jejich problikávání. K dispozici jsou dva režimy zobrazení. Zatímco Quality se zaměřuje především na co nejlepší vizuální stránku, druhý upřednostňuje framerate, a to za cenu docela citelného snížení rozlišení a viditelného osekání detailů. Docela by mě zajímalo, jestli tomu tak je i na konzoli PlayStation 5 Pro. Tuto verzi jsem ale k testování neměl.

Při pohledu na kvalitu postav, rozhovorů i malou rozmanitost prostředí a nepřátel jsem si během hraní často říkal, že hra působí značně nedokončeným dojmem. Nejvíce je to ale patrné na optimalizaci. Nejprve jsem hru zkoušel na konzoli Xbox Series X, kde jsem zaznamenal časté propady snímkové frekvence, a to i ve chvílích, kdy se kolem hlavní hrdinky prakticky nic nedělo. Jaká ostuda. Poté jsem Beast of Reincarnation spustil na Xboxu Series S a musím říct, že jde o nejhůře optimalizovanou hru, jakou jsem na této konzoli za šest let hrál. Framerate pravidelně padá, během soubojů dokonce až na jednociferné hodnoty. To se okamžitě odráží na ovládání i jeho odezvě. Hlavní hrdinka pak schytává jednu ránu za druhou, což vede k obrovské frustraci. Pokud uvažujete, že si hru na Xboxu Series S zahrajete, důrazně vás varuji. V současném stavu je na této konzoli téměř nehratelná. Tohle je opravdu těžké pochopit.

Zatímco optimalizaci mohu pochválit jen stěží, mnohem lépe je na tom soundtrack. Ten se mi během hraní líbil a stojí za ním Kow Otani, známý svou prací na Shadow of the Colossus. Na hudbě se podíleli také další skladatelé, například Cris Velasco, Go Ichinose, Yasuaki Iwata a Mikiya Hayashi. Co bych ale vytkl, je skutečnost, že vývojáři po většinu herní doby dokola používají jen několik skladeb. Ty se proto poměrně rychle začnou opakovat. I v tomto ohledu Beast of Reincarnation chybí větší rozmanitost.

Na Beast of Reincarnation jsem se před vydáním dost těšil a považoval jsem ho za černého koně letošního roku. Svůj potenciál ale bohužel naplnit nedokázal. Podráží mu nohy nejen slabší příběh, nudné postavy, špatný střih filmečků a rozhovorů nebo špatné herecké výkony, ale rovněž menší rozmanitost prostředí, nepřátel a bossů. Tím největším problémem je pak na konzolích technický stav, protože hra je kvůli klesajícímu frameratu kolikrát téměř nehratelná. I proto nakonec musím zvolit nižší známku, než jsem původně zamýšlel. Během hraní jsem se nenudil. Postapokalyptický svět Japonska a propracovaný soubojový systém jsou velkým lákadlem, stejně jako pohledný vizuál a povedená hudba. Z potenciálu se ale dal vybrousit daleko zářivější nerost.