Pandoras Tower je zvláštní ukázka hry, kterou vývojáři nedokázali tak úplně ukočírovat. Zatímco u ostatních her bývá většinou zvykem, že hra doplácí na minimum nápadů, zatímco z ní přímo čiší stokrát okopírované nápady a vynikající prezentace podtržená grafikou, Pandoras Tower naopak nabízí velké množství inovativních nápadů, které však ne vždy fungují, jak by měly, jelikož hra je až příliš spoutána omezeným herním schématem. Herní schéma Pandoras Tower by se dalo shrnout do jedné složitější věty, která by zněla asi takto: "Ujmete se role mladého protagonisty, který pro záchranu své milované musí projít dvanáct chrámových věží, na jejichž vrcholu čeká silný strážce, kterého je nutné v epicky pojatých bitvách srazit na kolena, abyste se posunuli o něco blíže ke konci hry." Kdepak už jsme něco podobného viděli? Ano, už vím, bylo to na dnes již legendárním PS2 v podání Shadow of the Colossus, mimochodem, vůbec jedné z nejoblíbenějších her na předchozí generaci konzolí. Nevstupujeme tedy na neprobádanou půdu, ale spíše se vracíme zpět, abychom byli svědky toho, jak se Nintendo Wii popasuje s výzvou podobného ražení.

Představte si, že byste se zamilovali do krásné dívky, která umí navíc ještě velmi dobře zpívat. To je poměrně hezká představa, i když jak pro koho. Horší by však bylo, kdyby byla vaše milovaná prokleta děsivou kletbou, jež jí každou hodinou více a více proměňuje v nechutné monstrum a vytrácí se z ní všechna lidskost. To samé se stalo dívce jménem Elena, která se potká s dobráckým a málomluvným vojákem Aeronem. Aeron se do Eleny zamiluje a dělá vše myslitelné proto, aby jí nejen ochránil a přišel na kloub kletbě, jenž jí stihla, ale hlavně zabránil její neustávající proměně v monstrum. K tomu je nutná maličkost. Podat jí maso z monster ukrývajících se v celkem dvanácti věžích, neboť jedině jejich snězením Aeron na čas zastaví Eleninu proměnu. Probojovat se některou z věží, které se vznášejí nad gigantickou propastí ověnčenou řetězy, jež zabraňují jejímu zvětšení, rozhodně není jen tak. Naštěstí má Aeron po ruce tajemnou bytost jménem Mavda s velkým talentem pro obchodování, šmelinu a mluvení v hádankách, která Aeronovi věnuje mocný řetěz Oraclos, který pomáhá našemu hrdinovi překonávat překážky a potýkat se s monstry všemu druhu, ale hlavně trhat maso z těl strážců věží.

Příběh výrazně ovlivňuje i hru samotnou, protože hráč má pouze omezený čas k tomu, aby přinesl mlsné Eleně pěknou flákotu masa. Pokud se tak nestane v daném limitu, který se průměrně pohybuje kolem 2 hodin, už se ani nemusíte vracet, jelikož se Elena promění v monstrum a hra tím automaticky končí. Ukazatel času, po jehož uplynutí se děsivá kletba naplní, je naštěstí zřetelně znázorněn po celou dobu hraní, takže máte vždy dokonalý přehled o tom, kolik času zbývá. S tím je spojen i celý postup hrou, neboť v lokacích nejde ani tolik o to, jestli dungeon dokončíte kompletně, ale spíše o to, jak rychlou a snáze přístupnou cestu si zvolíte. K tomu, abyste se mohli postavit tváří v tvář strážci chrámu, musíte nejprve odstranit dva mohutné řetězy, které blokují a chrání jeho doupě. To není zrovna dvakrát snadné, protože k jejich odstranění se musíte probojovat skrze nepřátele všeho druhu a popasovat se i s nepříliš snadnými hádankami. Teprve poté se můžete utkat s bossem.

Souboje s bossy jsou hlavní zkouškou, která na hráče čeká, protože srazit na kolena obrovitého bosse, který má podobu přerostlého stromu, tu zase velkého škorpióna, a jenž jediným hbitým máchnutím rozrazí skálu i vše stojící za ní, to už vyžaduje trochu více času, pohotových reflexů a zkušeností s Wii Remote. Jedinými zbraněmi Aerona jsou totiž meč a řetěz Oraclos. Jestliže s mečem dokáže Aeron porážet tuctová monstra, pak Oraclos dokáže daleko více. Kromě dočasného zpoutání a paralyzování protivníka a jeho postupného roztrhání na kusy totiž slouží i jako hlavní nástroj, se kterým Aeron zdolává překážky nebo šplhá po zdech. Díky vynikajícímu využítí Wii remote je snadné zacílit na požadovaný terč a použít tento bájný řetěz, který je jedinou účinnější zbraní v boji se strážcemi věží. Může totiž bossům fatálně ublížit tím, že se jich narozdíl od meče alespoň dotkne. Lze jej použít pro zpoutání nohou, přiblížení se k tělu bosse nebo k jeho krátkodobému oslepnutí. To Vám dá dočasnou výhodu k útoku. Samotné boje se strážci věží jsou skutečně epické a mohutné, kdy hráči dodává adrenalin do žil právě délka bojů, jejich obtížnost a pořádně nadupaný soundtrack, kde jeden triumfální song střídá druhý.

Jenže po vítězství nad bossy a poté, co Eleně přinesete kousek čerstvého masa, hra opět spadá do průměrnosti, kdy máte na výběr jen to, co hra nabízí sama často tak únavně a nevybíravě, že máte pocit, jako by vám to tvůrci přímo strkali do tváře se slovy: "Rychle to sněz a s úsměvem jedeme dále!". Zkrátka a dobře: doplnit zdraví, nakoupit léčivé lahvičky a materiál potřebný k vylepšování zbraně, nějaké to krátké emotivní povyražení s Elenou, mudrování s Mavdou, a bez dalšího váhání hurá na další věž. Ze začátku to baví, ale po několika hodinách hraní už máte pocit, že hra příliš barvitá není. Daleko více byste ocenili volnost, kdy byste si třeba rádi vyrazili i do jiných lokací, než do kterých zrovna musíte. Pokud vám koluje v žilách krev pravého fandy žánru, tak asi brzy pochopíte, že Pandoras Tower se za RPG kabátek pouze skrývá, jelikož příliš neuspokojuje v tom, v čem jiná akční RPG, tedy ve volnosti. I možnost vrátit se zpět do předešlých chrámů a projít je kompletně, což se napoprvé jistojistě nepodaří, ani kdybyste hráli nadsvětelnou rychlostí, neuspokojuje, protože jste stále omezováni a limitováni ukazatelem Eleniny kletby.

Ale abych nevyvolal dojem, že Pandoras Tower je tak trochu nudná hra, je mou povinností shrnout také aspekty, které dokážou ke hraní připoutat a nakonec přeci jen o něco málo převáží nad negativy. Pandoras Tower je až překvapivě atmosféricky podmanivá. Lokace sice vypadají přinejmenším obdobně, jako kdyby je vývojáři brali přes kopírák, ale vzhledem k tomu, že se podařilo lokace vyšperkovat drobnými detaily a ponurou atmosférou rozkladu, ze které přímo sálá historie a bolest světa, působí na hráče mrazivě a chladně, a to je ve spojení s již zmiňovaným vynikajícím soundtrackem neopakovatelným zážitkem, kterému se na Nintendo Wii v tomto směru jen máloco vyrovná. Přispívá to k tomu, že je každý chrám jiný a má svou duši a téma. Design bossů a některých monster je na vysoké úrovni, takže v tomto ohledu si Pandoras Tower zaslouží pochvalu a je vidět, že tomuto aspektu hry byla věnována náležitá pozornost a využila se zde všechna pověstná japonská kreativita.

Příběh je trochu jednodušší, no, vlastně o něco více jednodušší, ale sází na drobné emoce a realistické prokreslení vztahu mezi ústředním netradičním mileneckým párem. Vzhledem k tomu, že se většina cut-scén točí kolem toho, jak moc je křehké a krásné Eleně proti mysli pojídat maso z monster, Aeron se snaží přijít na původ kletby a srovnat se s tím, že skutečná krása je ukryta kdesi jinde, než na povrchu, má příběh vcelku sympatický a hlubší podtex, který se snaží hráči sdělit, že povrchnost je často v rozporu s krystalicky čistou láskou, tou upřímnou a opravdovou. Svědčí o tom i netradičně pojatá postavy Mavda, která je už od pohledu mimo všechna měřítka a svým často bezcitným chováním má hráč často pocit, že se snaží Eleně a Aeronovi spíše uškodit, ačkoliv pohnutky ukryté kdesi hluboko jí nutí pomáhat a napravovat. Ano, je sice pravda, že je příběh naivní, ale v Pandoras Tower funguje dokonale. Navíc nabízí i trochu smutnější a intimnější love story, což se už dneska ani ve hrách moc nenosí.

Jedním z dalších důvodů, proč bychom Pandoras Tower neměli přejít bez povšimnutí, je více než slušná grafika. Kromě několika zdařilých FMV, které prokládají hru v důležitých situacích, představuje Pandoras Tower i mnoho technicky na výši zpracovaných cut-scén. Protože je jejich střih profesionální a kamera nikdy nestojí, nýbrž proplouvá mezi postavami a zaměřuje se často na detailní záběry, u mnohých budete mít pocit, že sledujete spíše film, než hru. I samotný herní engine si udržuje slušnou úroveň, i když v lokacích je špatné stínování, které vynikne o to více, že se nepodařilo zkrotit nezbednou kameru, jenž si dělá co chce a budete si muset chtě nechtě zvyknout na to, že kolikrát i při soubojích kamera nedopatřením sklouzne tam, kam by jste rozhodně nechtěli. To ale nemění nic na tom, že Pandoras Tower ukazuje, že Ninendo Wii ještě nepatří do starého železa.

Na závěr jsem si ponechal dabing a soundtrack, protože obojí patří k silným zbraním Pandoras Tower. Profesionální dabing už v dnešní době není ničím zvláštní, ale je nezměnitelným faktem, že ho mají pouze hry, které vycházejí ze studií s mnoha milionovým rozpočtem. U zbytku her, které se nehonosí zvučným jménem a nestojí za nimi slavná vývojářská studia, mají většinou dabing s komixovým nádechem nebo bandou náctiletých děcek, kterým vévodí jeden dva hlasy pořádného chlapáka, aby bylo znát, že hru nedabovala školka. Nevím, jaký rozpočet měla Pandoras Tower, ale příliš velký jistě ne, a přesto má výtečný anglický dabing. Avšak je nutné říci, že Pandoras Tower se zaměřuje na tak málo postav, trvá cca něco málo přes 17 hodin čistého herního času a některé rozhovory nejsou ani kompletně nadabovány, že zase není až tak s podivem, že se podařilo sehnat pár dobrých dabérů, kteří propůjčili svým postavám hlasy na úrovni.

O soundtracku už jsem něco málo utrousil, ale učiním tak znovu, jelikož je nadstandardní a nezapomenutelný. Ve hře má důležitou úlohu v tom, že spoluvytváří ponurou atmosféru a žene hráče vpřed v rozmáchlých bitvách s bossy. Je to dokonalé spojení hudby a akce, které se podařilo na absolutorium.

O Pandoras Tower se zase až tolik říci nedá, jelikož se jedná o čistou dungeon chodičku s řešením puzzlů, která je říznutá akčními RPG prvky v japonském podání. I když hra nabízí několik zakončení a pojetí příběhů není úplně tuctové a z hlavy se vám jen tak nevykouří, přeci jen se vtírá neodkladný pocit, že je to přeci jen o něco málo, než bychom si v dnešní době představovali. Pokud máte rádi trochu těžší hru a chcete vyzkoušet něco nového, pak určitě sáhněte po Pandoras Tower, protože jedno se jí upřít nedá: dokáže upoutat pozornost.