Co znamená dokonalost ve videohrách a jak ji změřit? Perfektně nastrojenou grafickou podívanou? Vysoce návykovými herními mechanismy? Pohlcujícím světem a inteligentně napsaným příběhem? Většina by určitě odvětila, že vše vyřčené a ještě navrch cosi, co nejde moc dobře definovat slovy. Takové to magické pouto mezi hráčem a jeho vysněnou hrou, zrozené z těžko uchopitelné příčiny, vábící jeho hlavní smysly a generující v mozkové komoře hormon štěstí kdykoliv na ní jen pomyslí. Opravdové mistrovské dílo dokáže vyvolat v řadách skeptiků zástupy otázek, následované velkou debatou, a pokud jste snad nabyli dojmu, že The Legend of Zelda: Tears of The Kingdom z jistých důvodů nemá právo se této diskuze účastnit, šeredně se pletete. Tato Hra s velkým H není nejkrásnější, není nejinovativnější, nebo dokonce nejchytlavější v prvních hodinách vašeho objevování tamních zákonitostí světa, zvlášť, pokud jste již pokořili Breath of The Wild a moc vás, stejně jako mě, nenadchla. Avšak po desítkách hodin strávených pouhým poflakováním se jen tak po pláních a dalších desítek hodin v hlavním questu za záchranou princezny Zeldy, mohu nyní s klidem konstatovat, že letos budu těžko nacházet herní zážitek, který by byl obdobně výjimečným.