Některé pocity v člověku rezonují i po letech. Ani příkrov neúprosného času je nemůže vymazat z paměti. V roce 2013 jsem tak jako řada příznivců JRPG žánru prožíval v Ni no Kuni: Wrath of the White Witch okouzlující příběh chlapce Olivera a jeho ukecané „víly“ Drippyho, kteří byli vrženi do světa hýřícího emocemi a jedinečnými barvami. Tehdy jsem po dlouhé době opět pocítil, že by se žánr mohl vrátit tam, kde býval zhruba tak na přelomu století, tedy v době, kdy si západní publikum mocně podmaňovaly nejen hry od studia Level-5, ale také nezapomenutelné anime filmy studia Ghibli. Ni no Kuni mě tehdy natolik zasáhlo, že jsem hru od té doby už nikdy více nehrál. Chtěl jsem si totiž uchovat v paměti vzpomínku na tento zářný výtvor tvůrčí smělosti i umělecké profesionality nedotčený a unikátní. Dost možná, že na tom byli stejně i mnozí jiní, protože Ni no Kuni díky své odlišnosti od hlavního proudu tak trochu zapadlo. Dokonce existuje početná skupina hráčů, které hra díky nepříliš dobré marketingové strategii vydavatele a tuzemských distributorů zcela minula. To zřejmě nebude případ ambiciózního pokračování s názvem Ni no Kuni II: Revenant Kingdom, jež na sebe upozorňuje už nějaký ten měsíc, a které se vyjma PlayStation 4 podívá poměrně nečekaně i na PC.